Viola Somogyi
Nilsson, Frida. Apstjärnan.
Stockholm: Natur och kultur, 2005. 135 stran. Ilustrovala Lotta Geffenbladová.
Lindenbaum, Pija. Gittan och gråvargarna.
Stockholm: Rabén och Sjögren, 2002. 40 stran. Ilustrovala autorka.
Lindenbaum, Pija. Gittan och älgbrorsorna.
Stockholm: Rabén och Sjögren, 2003. 40 stran. Ilustrovala autorka.
Zejména menší děti obvykle vstřebávají poselství obsažená v textu a ilustracích, aniž by je příliš hodnotily. Autoři dětské literatury by se proto měli vyvarovat jakýchkoli stereotypů, které znevýhodňují různé skupiny lidí, ať už se jedná o osoby určitého pohlaví, vzhledu, jiné národnosti nebo sexuální orientace. V mnoha státech, mimo jiné v USA, Německu či ve skandinávských zemích, je na zodpovědnost spojenou s texty určenými dětským čtenářům kladen velký důraz. Například manuál doporučený americkou organizací Council on Interracial Books for Children [1] doporučuje zaměřit se mj. na následující aspekty: Nejsou některé postavy v ilustracích zobrazovány důsledně staticky nebo v pozadí? Nejsou některé postavy v interakci průběžně znevýhodňovány? Které postavy jsou nositeli pozitivních změn a úspěchu? Jsou hrdinky líčeny pozitivně pro stejné vlastnosti jako hrdinové? Jaký účinek mají na sebeuvědomění dítěte děj a ilustrace?
Tři novější švédské knihy, určené mladším čtenářům, Opičí hvězda Fridy Nilssonové [2], Gittan a šedí vlci a Gittan a losí bratři Piji Lindenbaumové, poskytují návod, jak se genderovým i jiným stereotypům vyhnout, a zároveň tematizují palčivé problémy současné společnosti, které jsou důsledkem materialismu a přetechnizovanosti – nedostatek citovosti a odklon od přírody.
Hrdinkami jsou malé dívky, jež mají z různých důvodů problémy s prosazením se v kolektivu i ve společnosti – jsou úzkostné, mají nízké sebevědomí nebo podléhají perfekcionismu, takže v zásadě odpovídají po staletí převládající stereotypní představě bezbranné, slabé, nesamostatné a podružnostmi se zabývající ženy. Ve všech třech případech se jako cesta k větší sebejistotě, k porozumění vlastním emocím a ke spontánnosti nabízí návrat k přírodě a k divokým zvířatům (gorile, vlkům a losům), z jejichž moudrosti a bezprostřednosti se dnešní (pře)civilizovaný člověk může lecčemu přiučit. Podobných knih v současné české nabídce původních i překladových titulů zatím mnoho nenacházíme.
Osamělost dítěte v sociálním státu
Švédská společnost je rozvinutá, bohatá a rovnostářská, jedinci se v ní dostává velké podpory, zároveň je však už odmalička začleněn do různých struktur a organizací. Oba rodiče jsou obvykle zaměstnáni, takže mnoho dětí je od útlého věku svěřeno do péče jeslí či školky, a později, když už začnou chodit do školy, v ní tráví čas až do pozdního odpoledne. Dá se proto předpokládat, že právě zde si dítě často utváří pohled na život. Návod, jak se v různých situacích zachovat, získává z velké části v kolektivu a rodiče jsou v tomto ohledu jakoby zatlačeni do pozadí. Tuto citovou odcizenost ještě podporuje technologická vyspělost společnosti – spousta situací, které dříve vyžadovaly mezilidský kontakt, se nyní řeší pomocí internetu, takže lidé jsou ve výsledku stále osamělejší.
Problém dětské osamělosti se objevuje ve všech třech zmíněných knihách – hrdinka Opičí hvězdy Jonna žije v dětském domově a malá Gittan, hlavní postava knih Gittan a šedí vlci a Gittan a losí bratři, je v podstatě sama – rodiče pravděpodobně nějaké má, ale na obrázcích ani v textu se nevyskytují. Pokud v textu vůbec figurují nějací dospělí, pak je to učitel a učitelka ze školky.
Naproti tomu příroda – skály, voda, lesy a divoká zvířata – je ve Švédsku všudypřítomná. Mnoho Švédů tráví v přírodě velkou část volného času. Příroda sehrává v životech Skandinávců důležitou roli, je to jakási studnice pravdy a moudrosti, k níž se lidé uchylují ve chvílích, kdy jsou natolik zmoženi civilizací a pravidly, která si sami vytvořili, že už nevědí kudy kam. Často z ní skutečně načerpají inspiraci, ovšem v syrové podobě je pro ně nepoužitelná – musí tento prožitek zpracovat a přizpůsobit svému pohledu.
Na kontrastu mezi všemocnou a pravdivou (i když ne vždy úplně jednoznačnou a předvídatelnou) přírodou a lidskou společností (pragmatickou a technologicky vyspělou, avšak postrádající citovost a vřelost) je založena zápletka všech tří knížek.
Opičí hvězda
Opičí hvězda Fridy Nilssonové vypráví o zhruba osmileté Jonně, která žije v dětském domově. Ředitelka ji nemá ráda, považuje ji za špindíru, a proto ji ochotně předá k adopci hrůzu nahánějící Gorile, jež si pro děvčátko jednoho dne přijede v otlučeném volvu. Gorila žije na skládce vedle polozbořeného továrního komplexu a živí se prodejem šrotu. Jonna se nejprve Gorily bojí, avšak postupně se spolu spřátelí a ukáže se, že Gorila sice žije v nepředstavitelném nepořádku, nicméně dokáže Jonně poskytnout lásku, vřelost a pocit bezpečí, které jí v dětském domově chyběly.
Jonna, která citově strádá, ráda přijme záchranu z rukou přírody, symbolizované nepořádnou, zmatečnou, na první pohled hrozivou, avšak hluboce milující a upřímnou Gorilou. Uvědomí si, že tolik nezáleží na tom, jestli má čisté ruce a učesané vlasy, pokud má někoho, komu na ní skutečně záleží a kdo dokáže porozumět jejím potřebám.
Nastává tu ale zajímavá situace – Gorilin životní styl, byť citovější a pravdivější než to, co Jonna zná ze sirotčince, není úplně bezproblémový, Jonna musí občas použít své zkušenosti z lidské civilizace a Gorile poradit. Když například Gorila potřebuje přemístit karavan, kterému chybí jedno kolo, a musí napnout všechny síly, aby ho dokázala popostrčit, Jonna ji upozorní, že stačí ke karavanu přimontovat čtvrté kolo, kterých je na skládce spousta. Iracionální nevázanost přírody je tak mírně usměrněna, a podobně by to v ideálním případě mělo fungovat i v životě – rozum a cit by měly spolupracovat, ne spolu zápolit. Gorile a Jonně se to podaří a dokážou si vytvořit nové životní podmínky, které vyhovují oběma.
V Opičí hvězdě najdeme i několik dalších zajímavých kontrastů mezi přírodou a civilizací. Například všechno, co souvisí s Gorilou, je barevné a dynamické, anonymní civilizovaná společnost je naopak šedá, černá a bílá a téměř neschopná pohybu. Gorila se řítí městem ve volvu (byť starém a otlučeném), zato děti z dětského domova se nesmí ani učit jezdit na kole. Sociální pracovník nedokáže přejít Gorilin dvorek, protože má sněhobílé boty. Důležitost vztahu k přírodě v lidském životě ještě podtrhuje to, že Gorila nachází nový účel pro předměty, které lidé odložili jako nepotřebné, a probouzí je opět k životu.
Gittan, vlci a losi
V krásně ilustrovaných knížkách Piji Lindenbaumové je tomu trochu jinak: vděčné přitakání přírodě, která přichází bázlivé holčičce na pomoc, zde má mnohem opatrnější ráz. Gittan sice také výrazně pociťuje samotu pramenící z nedostatečné vřelosti a kontaktu a touží se vymanit ze své úzkostnosti, ale nedokáže se lidem ani divokým zvířatům přizpůsobit. Místo toho jim neustále vnucuje svoje pravidla, což ovšem příliš nefunguje. Losi i vlci od ní nakonec odcházejí zpět do přírody, zároveň však přiznávají, že i jim by možná prospěla trocha řádu, a těší se, až se s Gittan zase uvidí.
Také Gittan svým způsobem dostává díky přírodě to, po čem toužila, a uvědomí si, že realita může být dost odlišná od představ, které o ní máme. Bratranec a sestřenice k ní sice přicházejí jen občas, ale zato jsou mnohem snesitelnější než losi – nepijí ze záchodu a netrousí všude bobky. Oproti tomu vlci jsou mnohem větší než pejskové a zpočátku nahánějí hrůzu, ovšem pak se ukáže, že věčné skřípání zuby v lese je nudí a že jsou vděčni za trochu civilizačního vlivu. Na oplátku s nimi Gittan zakusí spontánnost a větší toleranci, která jí umožní lépe fungovat v kolektivu.
Závěrem
Ve všech třech knihách je tematizován zdánlivě neřešitelný rozpor mezi nekontrolovatelnými silami přírody a racionálním úsudkem. Na první pohled je tento rozdíl nepřeklenutelný (Gorila klidně odkládá volská oka do holínek, které si později natáhne sociální pracovník, a Jonnin kartáček na zuby je opředený pavučinami; vlci si zase nedokážou osvojit ani pravidla jednoduchých her), postupně se však ukazuje, že řešením je střední cesta mezi extrémy.
A to je i poselství těchto knížek – nedopustit, aby nás civilizace převálcovala a nenásledovat slepě bezduchá pravidla. Důležité je nechat se při rozhodování vést nejen rozumem, ale i intuicí, a když jsme přesto na pochybách, vypravit se za odpovědí do přírody. Člověk nedokáže žít stejně nespoutaně a bez pravidel jako divoká zvířata, ale může se od nich lecčemus naučit.
Poznámky:
1. Jeho verzi upravenou Kalifornským ministerstvem školství využívají pod názvem 10 Quick Ways to Analyze Children’s Books For Racism and Sexism různé instituce a organizace, jako např. Chiles – Children & Libraries en Español. Viz: <http://www.chil-es.org/10ways.pdf>.
[Zpět]
2. Kniha vyjde koncem roku v českém
překladu v nakladatelství Portál pod názvem Gorila a já.
[Zpět]