Rozhovor s Larsem Husumem

Narodit se na Severu není žádný med. Během následujícího rozhovoru, bylo to jednoho lednového dne, kdy prsty po sundání rukavic do minuty omrzaly, protože fičelo, jak v Kodani už dlouho nepamatovali, v kočárku na balkóně podřimovala Larsova půlroční holčička Nina. Na vyděšený dotaz, co tam dělá, její otec s klidem odpověděl, že do minus deseti stupňů je to zdravé a v Dánsku běžné. Nelze se pak zbavit podezření, že v útulném podkrovním bytě při diskusi o drsném severském humoru, současných literárních trendech ve Skandinávii a úspěšném románu Mit vendskab mit Jesus Kristus (Můj kámoš Ježíš) bylo tazatelce i zpovídanému spisovateli a dramatikovi Larsi Husumovi daleko lépe.
 

Lada Halounová: Můžeme vůbec slovo humor spojovat se severskými zeměmi? Zní to asi jako klišé, ale v souvislosti se Severem se mluví téměř vždy o tématech jako chlad, tma, dlouhá zima, deprese a sebevraždy.

Lars Husum: Ano, ale když mluvíš o severském humoru, týká se to právě deprese i všech těch ostatních věcí. Náš humor nebývá příliš radostný. Samozřejmě že v Dánsku existuje i lehký humor, ale převažuje humor černý, který obsahuje smrt a násilí. Často také tematizuje lidi, kteří se navzájem nenávidí, nebo spíš ty, kteří nenávidí sami sebe. Všechno, co jsi vyjmenovala ve spojitosti se Skandinávií – chlad, sebevraždy a tak dále, je pro dánskou komiku dost typické. Dánský humor je depresivní mnoha způsoby. Veselý a depresivní zároveň. Je to taky humor hodně cynický.

Lada H.: Má v Dánsku tento druh humoru už nějakou tradici?

Lars H.: Ano, ale ne příliš dlouhou, protože humor se průběžně mění. Často mívá i podobu burlesky. Z mého laického pohledu to pramení z faktu, že jsme byli protestantská zemědělská společnost. Jednak je tohle „sedláctví“ zapsané v naší DNA a jednak máme potřebu vymezovat se vůči moci, která kontrolovala běžný život, a bouřit se proti ní. Takovou tematiku okořeněnou satirou a cynickým humorem najdeš třeba u Gustava Wieda, spisovatele konce devatenáctého století.

Lada H.: Myslíš, že je nějaký rozdíl v humoru jednotlivých severských zemí?

Lars H.: Určitý rozdíl tu je. Dánský humor je více propojen s tematikou sexu a násilí než třeba humor norský nebo švédský. Humor ostatních severských zemí možná není tak depresivní. Dánové jsou v tomhle směru o něco drsnější a divočejší. Ale nepovažuju se právě za experta na definice rozdílů mezi různými druhy humoru. Když jedna moje kniha vyšla ve švédském překladu, kritiky tvrdily, že ve Švédsku by něco takového nikdo nikdy napsat nemohl. Nebylo to myšleno jako výčitka, spíše jako konstatování faktu, že Švédové by tak prostě nepsali. Ale nedokážu přesně říci proč.

Lada H.: Jaký je tvůj pohled na humor v beletrii? Vyhledáváš humoristické knihy?

Lars H.: Psát humorně je hrozně těžké, a to hlavně v případě literatury, která je jako humorná přímo zamýšlena. Když čtu knihy považované za světové humoristické trháky, málokdy se mi stane, že by mi přišly vtipné. Ve skutečnosti mě vůbec nepřitahují. Když se kniha prodává jako světová humoristická jednička, očekávám spíše, že mě s největší pravděpodobností zklame.

Lada H.: Ve spojení se skandinávskou literaturou se teď hodně mluví o žánru nefikční prózy. Poměrně známé jsou například romány Karla Oveho Knausgårda, Hanne Ørstavikové, Toma Espedala, Kima Leineho, Erlinga Jepsena nebo Josefine Klougartové, kteří píší o sobě a svém nejbližším okolí.

Lars H.: Ano, mám dojem, že dnes existuje neuvěřitelná spousta spisovatelů, kteří píší sami o sobě. Autobiografické romány jsou pro současný trh velice zajímavé. Když jsem poslal román Můj kámoš Ježíš do nakladatelství Gyldendal, ptali se, nakolik je autobiografický. A když jsem jim řekl, že vůbec, že je zcela fiktivní, připadalo mi, že je to zklamalo. Je daleko jednodušší prodat spisovatele než knihu.

Lada H.: Dá se tedy tato linie nefikční prózy považovat za nový žánr, jak tvrdí někteří literární badatelé?

Lars H.: To bych neřekl. Tento žánr tu byl vždy, pouze je teď více v módě. Literatura přichází ve vlnách. Spisovatelé vždycky proti něčemu revoltují, takže i tenhle styl psaní za nějaký čas autory i čtenáře unaví a objeví se jiná vlna. Pravdou ovšem je, že lze tento směr označit za typicky severský, protože se primárně zaměřuje na osobu spisovatele, který se cítí mizerně.

Lada H.: Přesto se tě zeptám: Není v knize Můj kámoš Ježíš přeci jen něco autobiografického?

Lars H.: Sice jsem nakladatelství tvrdil, že ne, přesto román určité autobiografické rysy obsahuje. Ne v příběhu nebo v tom smyslu, že bych prováděl stejné věci jako hlavní postava Nikolaj. Nicméně je tam třeba moje telefonní číslo, rodné město Tarm a na těch několika fotkách, které mají zachycovat Nikolaje, jsem ve skutečnosti já.

Lada H.: Román je místy velmi drsný. Byl v tom nějaký záměr? Vím, že například tvoje bývalá přítelkyně považovala první kapitolu románu za to nejdepresivnější, co v životě četla.

Lars H.: Myslím si naopak, že první kapitola je vůbec to nejvtipnější, co jsem kdy napsal. [1] Moje expřítelkyně ale skutečně tvrdila, že nikdy nečetla nic depresivnějšího. V té kapitole je skryto neuvěřitelně mnoho. Když se zploští pouze na zápletku, může působit hodně depresivně a to, co se v ní stane, je velmi smutné. Když to chce někdo číst jako tragický příběh, proč ne, ale já osobně si myslím, že to je vůbec nejlepší kapitola, jakou jsem v životě napsal.

Lada H.: V knize vystupuje postava Ježíše Krista. Neobjevily se mezi čtenáři nějaké nepřátelské reakce?

Lars H.: Dostalo se ke mně mnoho různých reakcí. Někteří lidé byli zcela nadšení a jiní se zas ptali, co to je vlastně za knihu.

Lada H.: Ale Dánsko je stále zemí s celkem početnou základnou věřících…

Lars H.: Skutečně? V Dánsku lidé věří ve spoustu věcí, ale většinou to není Bůh. Mnoho lidí je členy církve, protože se tak narodili. Mám spoustu přátel, kteří jsou členy církve, přestože to jsou naprostí ateisté.

Lada H.: Ano, matrika v Dánsku spadá pod církev, takže každý, kdo se narodí, se automaticky stává členem církve.

Lars H.: Přesně tak. A kdo chce být ateistou a záleží mu na tom, musí z církve vystoupit. Mnozí jsou členy církve jen proto, že považují kostely za pěkné budovy, které by měli finančně podporovat. Kristus v mé knize symbolizuje spoustu různých věcí. V mnoha kulturách je symbolem spasení. A tento symbol se objeví Nikolajovi v bytě. Ten ale v Krista nevěří, ačkoliv ho osobně potká, stejně jako nevěří v Boha. V knize se střetává náboženství s nedostatkem víry. To je určitý rozpor, který je pro nás Dány typický. Z velké části o sobě mluvíme jako o ateistech a současně jsme členy církve. A s tím též souvisí otázka, jestli Nikolaj vlastně Krista potkává doopravdy, nebo zda se vše neodehrává jen v jeho hlavě, protože vždycky, když se s ním setká, je sám. Většina čtenářů si myslela, že se setkávání s Kristem uskutečňuje jen v Nikolajových představách. Ale taky se objevily zajímavé reakce od kněží, kteří tím románem byli neuvěřitelně nadšení navzdory všemu sexu, násilí a tomu, že tam Kristus nadává, a zmiňovali knihu ve svých kázáních.

Lada H.: Název knihy, Můj kámoš Ježíš, je nejednoznačný a někoho možná může odrazovat. Nebyly s ním nějaké potíže?

Lars H.: Někteří lidé se kvůli tomu ani neodvážili knihu číst. Měl jsem dokonce vážnou diskusi s nakladatelem; přál si, abych ten název změnil. Ale já jsem pevně trval na svém, protože jsem byl přesvědčený, že to je vzhledem k obsahu ten nejpoctivější název. Bylo by trochu divné, kdyby se tam Kristus najednou objevil bez předchozího varování.

Lada H.: Píšeš jak romány, tak divadelní hry. Co ti víc vyhovuje?

Lars H.: Teď jsem napsal dvě hry a dva romány, takže to je takové nerozhodné, ale spíš se cítím jako prozaik než jako dramatik. Psaní románu zabere daleko více času než psaní divadelní hry. Největší rozdíl mezi románem a dramatem vidím v tom, že když spisovatel píše román, rozhoduje o všem jedině a pouze on sám. Možná přijde redaktor s několika návrhy, ale konečné slovo má spisovatel, který je neomezeným vládcem svých slov. Když se píše divadelní hra, je člověk vlastně jen námezdní síla. Slova a nápady jsou sice pořád jeho, ale píše pro někoho jiného. V Dánsku nebývá zvykem, že by někdo psal divadelní hry jen tak doma do šuplíku, dramatik většinou tvoří pro konkrétní divadlo, které jej oslovilo.

Lada H.: Jaký máš postoj k současné obrovské vlně severské detektivky? Je to vlastně skoro jediný severský žánr, který se do češtiny překládá.

Lars H.: Když napíšeš severské krimi a nikdo ho nepřeloží do jiného jazyka, znamená to, že jsi musela napsat už hodně špatnou detektivku. Detektivky nečtu, protože mě za chvilku začnou nudit. Ale respektuju spisovatele, kteří umí napsat dobrou detektivku, protože si myslím, že já bych to nedokázal.

Lada H.: Možná je severské krimi žádané i z toho důvodu, že v něm hraje velkou roli obraz společnosti a vůbec sociální stát severského typu…

Lars H.: Pojem státu u nás na Severu zasahuje úplně do všeho. Takzvaný stát blahobytu hraje v románech podstatnou roli, a bylo by divné napsat román ze současnosti, jehož by nebyl výraznou součástí. A severská detektivka současná literatura je. Tento rys určitě může být jedním ze zdrojů fascinace. Kromě toho je ovšem i mnoha detektivkám vlastní určitý druh severského humoru.

Poznámky:

1. Řeč je o kapitole Ve vaně, jejíž překlad uvadíme na straně 47. (Pozn. red.) [Zpět]



Zpět na číslo