Otazník vznesený nad smysluplností dvojjazyčného vydávání literatury, fakticky tedy nad významem koncepce tohoto časopisu, se stal mezi vším translatologickým děním z poslední doby výzvou redakci Plavu k alespoň nepatrné reflexi.
V úterý 1. dubna se uzavřel čtrnáctý ročník setkávání „Kruhu kultury překladu“ (přehled prvních deseti ročníků a drobné nastínění historie spolku lze najít v článku 10 let Klubu kultury překladu ve faktech a číslech, publikovaném na webu Jednoty tlumočníků a překladatelů v sekci Články a zajímavosti – odborné), a to besedou na téma „Bilingvní edice – exhibice, či potřebná inovace?“, o němž měla pouvažovat především dvojice hostů Jiří Josek a Anežka Charvátová. Ta se slova ujala jako první a uvedla téma z pozice redaktora a nakladatele; předestřela vlastně svou praxi z nakladatelství Garamond. V případě úvah o vydání vícejazyčného titulu je dle Charvátové třeba určit si nejprve účel takové edice – v Garamondu je jím výuková funkce, spoléhají se zde na čtenářův zájem učit se cizí jazyk četbou klasiků. Realita takového vydání fakticky znamená nové úpravy již existujících překladů, neboť při redakcích se téměř vždy dojde k zjištění, „že překlad je strašně nevěrný“, ergo pro výuku nepoužitelný: někdy v českých převodech chybí celé věty nebo odstavce (Jiří Josek k tomu dodal, že v Romeovi a Julii je řada náročných míst, s nimiž si starší autoři včetně E. A. Saudka nechtěli přidělávat práci, a tak je ve svých překladech vynechávali), běžně proti sobě nesedí slovní hrátky – zde roztomilý byl najmě příklad vydání Chestertona, kde kvůli hříčce ve jméně postavy fungovala zápletka v češtině docela jinak než v originále, což u detektivky může překážet. Redaktor připravující dvojjazyčné vydání tak musí překlad otesávat, přibližovat ho originálu. Charvátová ještě prozradila, že (komentované) bilingvní edice jsou pro Garamond výnosné (prodá se okolo tří tisíc kusů od titulu, pořizují se i dotisky), výjimku představují jen povídky pražského Chilana Jorgeho Z. Pavlova La Casa Blů, experiment, kde část knihy tvoří české texty a část texty španělské, leč jiné (čtenářům prý přišlo líto opatřit si knihu, z níž mají jen polovic). Mimochodem prodejní nezdar stojí údajně za rozhodnutím Garamondu ukončit povedenou edici španělských textů „Transatlantika“, o níž se v rozhovoru s M. Uličným v Plavu 1/2008 pochvalně zmínil i konkurenční vydavatel Jan Mattuš. Nakonec Charvátová položila obecenstvu dotaz, zda bilingvní edice má smysl, či ne. Podle jejího názoru snad jen u poezie, jejíž čtenáři představují specifický okruh lidí, s výjimkou učebnicového profilu však nikoli u prózy, kde se kvalitní překlad vlastně stává součástí české literatury a ovlivňuje její vývoj (to ale bezesporu platí i pro zbylé literární druhy). Jiří Josek se k tématu vyjádřil jako praktikující překladatel. Na příkladu svých nových překladů Shakespearových Sonetů dokládal, že překládat poezii „po duchu předlohy“ může při porovnání s originálem zodpovědnému překladateli způsobit bolest z nutných oprav; třebaže hned formálně kontroval, zda takové přibližování k originálu je překladu ku prospěchu či ne. Pořadatel Miloslav Uličný v té souvislosti připomněl, že zápas o poetický překlad se např. v takovém Španělsku přinejmenším v případě Shakespearových Sonetů vyvíjel docela odlišně. Tamější tradice pracuje s překladem tzv. uměleckým a tzv. akademickým (opatřeným poznámkovým aparátem). První překlady Sonetů se podobaly právě překladům akademickým, byly přeloženy v próze (stejně tak v italštině). Teprve v průběhu posledních dvaceti let vznikala forma tradičního sonetu s pevným metrem. Josek podotkl, že existují texty, kde zrcadlové vydání není dost dobře možné. Např. Ferlinghettiho poéma Hlasitá modlitba (Loud Prayer) založená na zvukové podobě s Otčenášem; na levé straně originálu by dle Joska neměla stát anglická Ferlinghettiho báseň, nýbrž české znění modlitby. Jednojazyčné vydání přirovnal Josek k dabingu, kde si autor může dovolit zacházet s originálem volněji, dvojjazyčné k titulkům, kde je nutné být skutečně přesný, protože autor je pod neustálým dohledem diváka. Názorem konečně originálním byla Joskova dále bohužel nerozvitá domněnka, „že dvojjazyčné vydání je u nás asi věcí překladatelské normy“. M. Uličný k tomu doplnil stručnou historii tuzemských bilingvních edic: dle jeho vědomí nezná česká literatura taková vydání ani v 19. století, ani v období mezi světovými válkami, ale až od roku 1955, kdy v nakladatelství SNKLHU v edici „Nesmrtelní“ vyšly oboujazyčně právě Shakespearovy Sonety (v překladu Jana Vladislava). Příčiny vzniku této tradice nachází Uličný v kulturní politice zemí tehdejšího východního bloku, která tímto způsobem chtěla šířit znalost ruštiny. Zřejmě se však toto dosud nesetkalo s předpokládanou odezvou, neboť J. Josek se před začátkem besedy svěřoval A. Charvátové s tím, že ve svém nakladatelství Romeo sice bude dělat dotisk Evžena Oněgina, ale že bilingvní vydání této knihy (připomeňme že oceněné za vynikající překlad Milana Dvořáka) si svého času na pražském knižním veletrhu koupil jen jeden člověk, totiž zdejší ruský velvyslanec. V úvodu se dalo zaslechnout více podčárníků: M. Uličný si při pohledu do obecenstva tvořeného osmi posluchači posteskl, že dříve chodilo až sto lidí, dnes s bídou patnáct. Snad že prý už s Petrem Kautským nevědí, jak posluchače, najmě studenty všemi besedami přesycené, přilákat, a tak že iniciativy zanechají a Kruh kultury překladu po jedenašedesáti večerech skončí, anebo ho převezme někdo mladší. Nakonec při rozloučení ale Uličný vytvořil setkání dramatický oblouk, když poznamenal, „že nabyl dojmu, že patnáctý ročník by ještě měl být“. Toto nebylo reálné hodnocení právě proběhnuvší akce, nýbrž upřímné vyznání fandy.