Michael Weber

V pondělí 13. března proběhla světovými tiskovými agenturami krátká zpráva o úmrtí japonského spisovatele a nobelisty Kenzaburóa Óeho (* 1935). Zemřel dne 3. března 2023 a rozloučení proběhlo v úzkém rodinném kruhu ještě před zveřejněním zprávy.

Zpět do lůna lesů

V eseji Pokus o hledání sebe sama v mytickém vesmíru literatury z roku 2001 Óe napsal: „Kdybych se měl za svou dosavadní tvorbou ohlédnout, stojí na začátku všeho bezpochyby ona vesnice mezi horami a hlubokými lesy Šikoku, kterou jsem učinil dějištěm několika svých próz. V současné době mají díla, s nimiž jsem nastoupil svou spisovatelskou dráhu, v mé celkové tvorbě velké zastoupení. Jsou to díla zasazená do tohoto prostředí, kde jsem se narodil, vyrůstal a o kterém jsem psal, když jsem začínal psát.“

Pokud bychom chtěli být důslední, najdeme na mapě šikokské prefektury Ehime původně téměř izolovanou vesničku Óse, kde se Óe narodil. Údolní vesnice v jeho tvorbě je však mýty opředený topos, který existuje primárně v autorově imaginaci a v myslích jeho čtenářů. Svým způsobem jde o místo utopické, existující někde na pomezí mytického času a prostoru. Óeho svět lokální mytologie rodného kraje obsahuje i specifický pohled na smrt, podle kterého se duše zesnulého vznese vysoko na oblohu, tam krouží a následně se spirálovitým pohybem navrací k zemi, aby spočinula v kořenech určeného stromu, v nichž se rozplyne, a nakonec se znovu zrodí jako nový život. Čas je v tomto pojetí cyklický, k přeměně v nový život dochází právě v lesnatém údolí.

Vesnice sevřená roklí a obklopená hlubokými lesy v Óeho tvorbě představuje výslednou metaforu touhy duše mít se jednou kam vrátit. To místo si Kenzaburó Óe silou své imaginace předem a pečlivě připravil. Věřím, že odešel smířený a že věděl, kam odchází, přesněji kam se vrací.

Po boku svých postav

Kenzaburó Óe završil svůj život a tvorbu ve věku 88 let. Literární činnosti se věnoval už od dvaadvaceti let, k některým tématům se vracel opakovaně, a za způsob, jakým „úděl člověka naší doby“ zobrazoval, získal v roce 1994 Nobelovu cenu za literaturu. V té době čítal seznam jeho čistě literární tvorby přes třicet knih, k nimž pak přibylo ještě dalších deset a několik svazků společensko-politických esejí.

Nový námět a látku nevyčerpal Óe nikdy najedenkrát. K dalšímu psaní ho vždy vedla neodbytná nutnost stále dalších pohledů a zpracování konkrétních osobních i veřejných událostí. Ruku v ruce tak jeho literární postavy dospívaly a zestárly spolu s ním. V rané tvorbě jsou to chlapci ve věku okolo deseti let – tolik bylo Óemu v historicky zásadním roce 1945. V rané tvorbě se Óe vyrovnává se svým dětstvím, ovlivněným druhou světovou válkou a následnou radikální změnou nastavení poválečné společnosti. Topologie Óeho rodného kraje je dějištěm jeho prvních i dalších vybraných próz, kde se na pozadí dějové linky odvíjí nespoutané dětské hry, šarvátky i tragédie dospělých.

V chronologické linii Óeho tvorby hlavní postava dospívá. V první části románu Mladík, který se opozdil (1962, č. 1978) naposledy potkáváme hrdinu v chlapeckém věku. Dospívání Óeho postavy znamená rovněž přetnutí vazeb s venkovem. Mladík, později mladý otec, muž středního věku a ještě později stárnoucí spisovatel Kogito – tyto postavy mají zázemí výlučně městské, a pokud se vracejí na venkov (vždy výmluvně připomínající Óeho rodné Šikoku), jde o duševní návrat do dětství, k čistotě a k ideálům, kdy se jim v rodném kraji současně otevírá nový prostor adekvátní velkým činům a plánům, např. v románech Man’en gannen no futtobóru (Fotbal v prvním roce éry Mannen, 1967) nebo Čúgaeri (Kotrmelec, 1999).

Hlavní postava románu Soukromá záležitost (1963, č. 2010) je předurčena nechat se opravdovou dospělostí teprve zaskočit. Po narození postiženého dítěte získává postava prostor pro sebereflexi, a protože autor řešil v průběhu psaní obdobnou vlastní zkušenost, píše Óe poprvé ve třetí osobě, aby si od postavy udržel potřebný odstup. Protagonistovi se tak dostává přezdívky vyvolávající celou řadu asociací. Óe pro své postavy vždy používal neobvyklá jména. Dle vlastních slov přiřazoval svým postavám kódy, kterým rozuměl jen on sám, a to proto, aby mohl spontánně rozvinout svou imaginaci a vytvořit osobitý literární svět.

Po roce 2000 přichází na scénu postava jménem Kogito Čókó, jejíž jméno je psáno standardně japonským znakovým zápisem, nicméně prosvítá z něj jazyková hříčka odkazující na Descartese. Stárnoucí spisovatel Kogito vystupuje v pěti Óeho románech, z nichž nejznámější jsou Torikaeko (Podvržené dítě, 2000) a Suiši (Utonutí, 2009), a je označován jako Óeho explicitní alter ego.

Kenzaburó Óe v českém překladu

Jako student japanologie jsem na přelomu tisíciletí vyrostl převážně na českých a anglických překladech japonské literatury. Ochutnávka Kenzaburóa Óeho v překladech Ivana Krouského (Chov aj.) a Vlasty Winkelhöferové (Mladík, který se opozdil) ve mně zanechala hlubokou stopu a následné seznámení s dalšími jeho tituly mě nakonec přivedlo k hlubšímu studiu moderní japonské literatury i k literárnímu překladu z japonštiny.

Soukromá záležitost mě totiž fascinovala natolik, že jsem se už během četby rozhodl knihu přeložit do češtiny. I přes Óeho náročný styl a vyjadřování, které svou nesrozumitelností odrazuje i rodilé mluvčí, se mi podařilo toto rozhodnutí s odstupem let realizovat a najít vydavatele. Má překladatelská prvotina spatřila světlo světa v roce 2010. Zatímco hlavní postava hledala východisko ze své situace, já hledal vhodný ekvivalent k jejímu jménu, které v originále zní Bádo (anglické Bird v zápisu slabičnou abecedou katakana nad japonským znakem s významem „pták“). Vrabčák, jak jsem ho pojmenoval po vyloučení drozda a dalších zástupců ptačí říše, nacházel dočasnou útěchu u dávné spolužačky Himiko a já, překladatel, v přibývajících odstavcích a kapitolách přeloženého textu. Titul byl prý brzy rozebrán a nakladatelství projevilo zájem o další překlad. V roce 2011 vyšly souborně další mé dva překlady Kenzaburóa Óeho, Seventeen (1961) a Sexuální bytosti (1963).

Mohu prozradit, že letos se můžeme těšit na český překlad románu Man‘en gannen no futtobóru (přesným titulem českého vydání se necháme nakladatelstvím Vyšehrad překvapit) z roku 1967, tentokrát od Anny Cimy.

Je až neuvěřitelné, že současné zahraniční vydavatele přitahují rané prózy Kenzaburóa Óeho, které vznikly před šedesáti lety. Současně se těžko vysvětluje malý zájem o jeho pozdější tvorbu, kde zpracování námětu, žánr, jazyk a styl kladou na čtenáře vyšší nároky. Óe tak zúžil okruh svých čtenářů, k čemuž prý vědomě směřoval už od tvůrčích počátků, kdy teprve hledal svůj vlastní styl. Jeho literatura od určité doby mátla čtenáře i literární kritiku – ne vždy k němu našli jednotnou interpretační cestu. Óeho těšilo, že si své čtenářské publikum jaksi vybírá, ovšem vedlo to přirozeně i k častému nepochopení a nedocenění.

Uzavřu tuto vzpomínku citací z Mladíka, který se opozdil: „Tenkrát za onoho letního dne jsem ve své malé sluncem opálené hlavě odhadl svou situaci dobře: opozdil jsem se! A kdybych až do smrti bloudil nočním Tokiem, už to nikdy nedoženu…“ Mladík, který se opozdil, ani Kenzaburó Óe, který prožil svůj naplněný život jako náš současník, už nočním Tokiem bloudit nemusí.

Zpět na číslo