Rozhovor s Bernardem a Michèle Lesfarguesovými
Na okcitánskou kulturu i na samotnou okcitánštinu existuje množství pohledů, rozdíly mezi nimi nám může objasnit odborná literatura. Pro proniknutí do tématu nicméně bývá klíčové setkání se zajímavou osobností, proto v tomto čísle přinášíme rozhovor s básníkem, překladatelem, pedagogem a editorem Bernardem Lesfarguesem a s jeho ženou Michèle.
Vít Pokorný: Na začátek bych se vás rád zeptal, co to je okcitáština. Zatímco někteří odborníci tvrdí, že množství dialektů tvoří jednu okcitánštinu, podle jiných se jedná o skupinu jazyků. Jak byste okcitánštinu definoval vy?
Bernard Lesfargues: Pro okcitanisty je okcitánština jedním jazykem podobně jako italština nebo rumunština. Až do 15. století okcitánština vyplňovala jazykový prostor mezi kastilštinou, baskičtinou, italštinou a frankoprovensálštinou. Dnes není situace okcitánštiny zdaleka tak jednoznačná. Od 15. století do okcitánštiny přecházelo čím dál více francouzských slov a francouzština se postupně prosazovala ve městech. Tato tendence se zrychlila v 16. století.
Okcitánština je jazyk, kterým se mluví v Bordeaux, v Montpellier nebo v Nice. Je třeba vědět, že rozdíly mezi různými varietami okcitánštiny se během staletí zvětšovaly. V polovině 19. století se okcitánština rozdělila ve variety, jimž se říká patois, „hatmatilky“. Přesto jde o jakési pozůstatky okcitánštiny. V současné době je psaná okcitánština téměř jazykem vzdělanců, nemůžeme tedy mluvit o jedné okcitánštině, ale okcitánštinách, které jsou si navzájem bližší či vzdálenější – podobně jako ostrovy. To mi připomíná jednu knihu Philippa Gardyho, v níž se píše: Okcitánská poezie je souostroví.
VP: Nevzdálily se od sebe dialekty okcitánštiny tak, že to vylučuje vzájemné dorozumění?
BL: Vzájemná srozumitelnost dialektů okcitánštiny je velmi důležitá otázka. Díkybohu stále žijí rodilí mluvčí – ti ovšem ovládají místní dialekt, a netuší, že jen málo odlišnými varietami téhož jazyka se hovoří v jižní Francii a částečně také ve Španělsku a v Itálii. Mluvčí perigordského dialektu a mluvčí obecné okcitánštiny se bez problémů dorozumí. Například má matka ovládala místní varietu okcitánštiny a poté, co absolvovala několik kurzů, mohla komunikovat s přáteli, kteří mluvili gaskoňským nebo provensálským dialektem.
VP: Mluvčí provensálštiny však prohlašují provensálštinu za samostatný jazyk. Jaké k tomu mají důvody? Má tato polemika nějaké politické pozadí?
BL: Jistě. Okcitánština, která ve své psané podobě respektuje normy, jejichž původ sahá až do středověku, se považuje za „levicovou“, zatímco provensálský dialekt je vnímán jako „pravicový“. Mistral [1] a jeho přátelé smýšleli pravicově.
Michèle Lesfarguesová: Provensálci jsou navíc konzervativní. Odmítají přijmout pravopis, který umožňuje jednotnou grafickou podobu všech dialektů okcitánštiny, a přitom zachovává jejich lehce rozdílnou výslovnost. V Okcitánii, kde nadále každý hovoří, jak je zvyklý, představuje tento pravopis jednotící faktor. Téměř všichni jednotný pravopis přijali – kromě Provensálců.
VP: Kam až sahají počátky okcitánské kultury?
BL: Nejstarším psaným dokladem okcitánštiny jsou Štrasburské přísahy. [2] Francouzština použitá ve Štrasburských přísahách se spíše než staré francouzštině podobá staré okcitánštině. Okcitánština se tak stala prvním západoevropským jazykem, který získal psanou podobu.
Zlatá éra okcitánštiny je spojena s trubadúrskou poezií, která se rozvíjela zejména ve 12. a 13. století a doznívala ve 14. a 15. století. Díky trubadúrům okcitánština získala mezinárodní prestiž – jejich poezie měla velký vliv v Kastílii, kde se dostala do kontaktu s arabskou poezií, v Galicii, která má mimořádně zajímavou posttrubadúrskou tradici, v Aragonu, v Katalánsku, v Itálii, na Sicílii, v Británii a v Německu. Básníci a šlechtici všech těchto zemí okcitánštinu ovládali. Například tři nejstarší známé sonety pocházejí ze 13. století; jejich autory byli okcitánsky píšící Sicilané. [3]
VP: Jak se stalo, že okcitánština o svou prestiž přišla?
BL: Došlo k tomu tak, že okcitánština byla spojována s šířením katarské a valdenské hereze. [4] Od konce 13. století začalo být užívání okcitánštiny v mluvené, ale zejména v psané podobě Francouzům na obtíž. Od přelomu 13. a 14. století se okcitánsky psané básně musely týkat pouze náboženských témat – dříve trubadúři oslavovali své dámy, okcitánští biskupové však začali básníky nutit k oslavě Panny Marie.
Roku 1539 francouzský král nařízením z Villers-Cotterêts zakázal užívání latiny v rozsudcích světských soudů. Nicméně lidé toto nařízení pochopili jako zákaz užívání všech ostatních jazyků kromě francouzštiny. Psát okcitánsky tedy výslovně zakázáno nebylo, ale postupovalo se, jako kdyby takovýto zákaz platil. Z okcitánštiny se čím dál více stával jazyk rolníků, do tohoto stavu však úplně nedospěla ani v 19. století. V některých provensálských městech se psaná i mluvená okcitánština užívala ve všech možných oblastech (hospodářství, veřejná správa…) až do Velké francouzské revoluce. V 80. letech 19. století Jules Ferry zavedl povinnou školní docházku a laické školství, od té doby musely děti ve státních školách mluvit francouzsky.
Na začátku 20. století regionální jazyky Francie citelně oslabila první světová válka. Během čtyř let museli všichni Francouzi, kteří bojovali na frontě, mluvit francouzsky, protože ve francouzštině dostávali rozkazy a odpovídat mohli pouze francouzsky. Válka postihla zejména bretonštinu, korsičtinu a limuzínštinu – právě Bretaň, Korsika a Limoges měly ze všech regionů Francie nejvyšší počet padlých na počet obyvatel. A právě několik Korsičanů a Bretonců bylo během války popraveno pro neuposlechnutí rozkazu. Ve skutečnosti tito vojáci rozkazu neporozuměli kvůli nedostatečné znalosti francouzštiny. Bretonci byli dokonce vnímáni jako spojenci Němců, protože v němčině i v bretonštině se „ano“ řekne ja.
VP: Již jste zmínil několik důvodů, kvůli nimž se během posledních staletí okcitánština postupně vytrácela. Avšak ve 20. století došlo k zásadnímu zlomu: okcitánština přestala být předávána z generace na generaci. Jak si tuto změnu můžeme vysvětlit?
BL: Okcitánština měla vždy problém s tím, že rodiče, jejichž rodným jazykem byla okcitánština, většinou na své děti mluví jen francouzsky, protože věří, že pouze francouzština je důležitá. Rodiče tedy na děti mluví francouzsky, aby jim prokázali službu, což je zcela pomýlené, protože nikomu nikdy neprospěje, že zapomene svůj vlastní jazyk.
Mí rodiče se naučili okcitánsky od svých rodičů. Ve svém mládí mluvili zejména okcitánsky. Ještě když mi bylo dvacet let, strávil jsem několik týdnů ve vesnici Église-Neuve-d’Issac a s francouzštinou jsem se téměř nesetkal.
Ale generace mé matky dospěla k tomu, že rodiče na děti začali mluvit francouzsky. Například má matka mě okcitánsky nenaučila. Totiž, naučila, a ne málo, ale musel jsem ji o to požádat – poté, co jsem tento jazyk slyšel ve všech ostatních rodinách. Ke konci svého života se z mé matky stala zarytá bojovnice za okcitánštinu a v dopisech jsme si psali okcitánsky.
ML: Dnes je jen málo rodin, ve kterých se mluví okcitánsky. Nejméně jednu generaci jsme ztratili – ani v rámci jedné rodiny všichni nemluví okcitánsky.
Okcitánština nejdřív zmizela z měst, pak i z venkova, a jistou dobu byla považována za jazyk venkovanů, kteří neumějí ani číst, ani psát, a dokonce ani mluvit francouzsky. Na venkově stále žijí lidé, kteří mluví okcitánsky; jenže se okcitánsky nenaučili ve škole, a proto neumí v okcitánštině číst ani psát.
VP: Přibližně před čtyřiceti lety přesto došlo k obrození okcitánské kultury. Michèle, mohla byste popsat atmosféru tohoto období?
ML: Vzpomínám si na velmi, velmi silné okamžiky. Bezprostředně po událostech roku 1968 se objevili okcitánští umělci, kteří téměř opustili svá zaměstnání, aby mohli zpívat své angažované písně. Někdy zpívali písně tradiční, hlavně však apelovali na lid: „Probuďte se! Zatajili vám dějiny. O vlastní minulosti jste se ve škole nedozvěděli nic.“ Někteří zpěváci měli mimořádný úspěch a zpívali i za hranicemi Okcitánie. Vznikly ochotnické spolky, které dávaly představení na ulici a také se politicky angažovaly ve prospěch okcitánské kultury.
Pro mne to byla úžasná doba národního probuzení, uvědomění, ba vzdělávání lidu. V tomto hnutí se angažovali mladí lidé, žádní staří vousáči! Myslím, že to nadšení trochu opadlo.
VP: Je znát, že vzdělávání je pro obnovu okcitánské kultury klíčové. Bernarde, vy jste vyučoval přibližně třicet let. Jak jste se jako pedagog zasloužil o obrodu okcitánštiny?
BL: Za velmi důležitou otázku považuji výuku v okcitánštině. Když jsem vyučoval na lyceu v Lyonu, jednou týdně jsem vedl dvouhodinový kurz okcitánštiny, který byl otevřen všem – kurzy navštěvovali lidé nejrůznějšího věku a původu. Byli mezi nimi patnácti- nebo šestnáctiletí gymnazisté, kteří chtěli složit maturitu z okctánštiny, i lidé více než osmdesátiletí, jejichž cílem nebylo naučit se nový jazyk, ale naučit se okcitánsky číst a psát.
Nicméně okcitánštinu není třeba vyučovat. Je potřeba vyučovat matematiku nebo dějepis v okcitánštině. Můžeme porovnat situaci, ve které se ocitla okcitánština, se situací katalánštiny. Když jde dítě narozené v Katalánsku ve věku dvou nebo tří let do mateřské školy, slyší tam jen katalánštinu. Když toto dítě dospěje a skládá maturitu, skládá ji v katalánštině. Když se toto dítě dostane na vysokou školu, budou tam na něj mluvit katalánsky. Zdá se mi, že kdyby bylo zavedeno vyučování v okcitánštině, máme vyhráno.
VP: Je známo, že v Katalánsku se katalánština používá v každodenní komunikaci. Můžete to srovnat se současným užíváním okcitánštiny ve Francii?
BL: Vzpomínám si, že v Katalánsku jsem na ulici často slyšel katalánštinu. Jednou jsem potkal muže, který žádal mladou Katalánku, aby mu odpověděla katalánsky, ne španělsky. V Francii je zhola nemožné, abych šel na návštěvu k sousedům a chtěl po nich, abychom spolu nemluvili francouzsky, ale naším vlastním jazykem, okcitánsky.
ML: Ti, co umí okcitánsky, řeknou nanejvýš dvě, tři věty a dál mluví francouzsky. Ani všichni okcitanisté [5] neovládají okcitánštinu dobře. Mezi sebou sice mluví okcitánsky, ale schůze, na kterých zazní jen okcitánština, jsou velmi vzácné.
VP: Je obecně známo, že ve Francii je kulturní politika velmi centralizovaná. Jaká je však s ohledem na okcitánštinu kulturní a jazyková politika Itálie a Španělska?
ML: V Itálii a ve Španělsku je kulturní politika naprosto odlišná. Ostatně se ještě dnes v malé části Španělska, Val d’Aran, mluví okcitánsky, okcitánština se dokonce stala jedním z úředních jazyků Katalánska. Jižní Katalánsko, tedy španělská část Katalánska, vždy podporovala Severní Katalánsko, které je součástí Francie. Fakt, že okcitánština má v Katalánsku statut úředního jazyka, dokazuje podporu okcitánštiny ze strany Katalánska.
BL: Rovněž v italské oblasti Val d’Aoste je osm nebo devět údolí, kde se mluví okcitánsky a kde je okcitánština úředním jazykem.
ML: Jenže ve Francii nemá okcitánština žádné uznání.
VP: Nový francouzský prezident by přesto mohl mít pro regionální jazyky trochu uznání…
BL: François Hollande, francouzský prezident, pronesl ještě během své kampaně projev, ve kterém jmenoval šedesát opatření, která přijme okamžitě po svém nástupu do úřadu. Jedním z těchto opatření bylo uznání oficiálního statutu regionálních jazyků Francie a přijetí Evropské charty regionálních jazyků.
ML: Ale pak na to zapomněl. To je ale náhoda! Projev pak převzal premiér a jediná věc, na kterou se zapomnělo, bylo opatření o regionálních jazycích.
VP: Ale hlavní je vztah Okcitánců k jejich vlastní kultuře, že?
BL: Okcitánci se o svou kulturu velmi dlouho nezajímali. Když jsem počátkem roku 1945 vstoupil do Institutu okcitánských studií, [6] mladých členů tam bylo méně než deset. Roku 1945 jsme chtěli uspořádat demonstraci na podporu okcitánštiny – a zúčastnilo se dvacet lidí. I dnes je málo Okcitánců, kteří se o svůj jazyk skutečně zajímají, ale je jich neporovnatelně víc oproti stavu před 30 nebo 50 lety. Demonstrací na podporu okcitánštiny se v současnosti účastní na 15 000 až 20 000 lidí.
VP: Dává vám to naději, že v budoucnu na tom bude okcitánština lépe?
BL: Jsem přesvědčený o tom, že okcitánštině se – přes všechno vynaložené úsilí a přes veškeré úspěchy, kterých bylo dosaženo – vede velmi špatně. Pokud rodiče, kteří okcitánštinu ovládají, tímto jazykem nemluví na své děti, okcitánština je vyřízená. Stále není jisté, jestli okcitánština na svém vlastním území přežije.
Ale i když říkám takovéto věci, zasvětil jsem svůj život – stejně jako mnoho dalších lidí – výuce okcitánštiny, psaní v okcitánštině, okcitánské poezii a próze. Doufám, že okcitánština znovu procitne, protože je nás mnoho, kteří si to přejeme. Každopádně, když se člověk snaží předpovědět budoucnost, vždy se mýlí.
Poznámky:
1. Frédéric Mistral (1830–1907), básník pocházející z oblasti Provence a nositel Nobelovy ceny za literaturu. (Pozn. red.) [Zpět]
2. Právní dokument z roku 842 označovaný jako Štrasburské přísahy (fr. Les Serments de Strasbourg) dokládá uzavření míru mezi dvěma vnuky Karla Velikého, Ludvíkem Němcem a Karlem Holým. (Pozn. red.) [Zpět]
3. Blíže viz: Bec, Pierre. Pour un autre soleil, Paradigme édition, 2000. (Pozn. BL.) [Zpět]
4. Středověká heretická hnutí, která vznikla v oblasti jižní Francie. (Pozn. red.) [Zpět]
5. Francouzský výraz occitanistes označuje odborníky na okcitánštinu, milovníky okcitánštiny i okcitánské aktivisty. [Zpět]
6. Institut d’Estudis Occitans byl založen roku 1945, jeho cílem je podpora a rozvoj okcitánské kultury a okcitánštiny. (Pozn. překl.) [Zpět]