Rozhovor s Josefem Jařabem vedla Františka Zezuláková Schormová
Rozhodnutí, s kým připravit rozhovor pro toto tematické číslo, nebylo obtížné: s amerikanistou, překladatelem, pedagogem, a především předním odborníkem na afroamerickou literaturu Josefem Jařabem jsme hovořili například o překážkách, na něž narážely snahy o vydávání afroamerické literatury v Československu před rokem 1989, o tom, co z této literatury v češtině postrádáme dodnes, nebo o současné americké poezii. Řeč ale přišla také na to, co se stane, když před univerzitní učebnu naplněnou převážně mladými Američany tmavé pleti předstoupí muž ze střední Evropy, aby je učil o „jejich“ literatuře…
Františka Zezuláková Schormová: Jak reflektujete svoji pozici středoevropského, českého a bílého odborníka na afroamerickou literaturu?
Josef Jařab: Právě v těchto dnech je to sto let od připojení Hlučínska k této zemi, a když jsem byl požádán, abych k tomu něco napsal, uvědomil jsem si jednu věc. Když se ptají sociologové nebo historici, jaká je naše identita, nemáme my Hlučíňáci jednoznačnou odpověď. Historie posledních dvou set let nás nutí se zamyslet, protože jsme teritorium, které hlavně dodává vojáky tomu státu, jehož je právě součástí. Až teď máme v regionu spisovatelky, jako jsou Anna Malchárková nebo Eva Tvrdá, které odvážně otevírají tabuizovaná témata, věnují se právě identitě Hlučíňáků a také významu jejich jazykové, etnické a náboženské plurality.
Když se mě tedy kolegové ptají, jak jsem se dostal k afroamerické literatuře, moje odpověď je, protože jsem ze Slezska. Řekl bych, že ta motivace byla také náslechová: po druhé světové válce jsme měli doma malé rádio a poslouchali jsme Hlas Ameriky. Tam byla od padesátých let Jazz Hour. Zaujalo mě to tak, že jsem začal číst texty blues a spirituálů. Tedy číst… ony nikde k mání nebyly, tak jsem se je snažil nejdřív zachytit z poslechu. Kulturní pořady nebyly rušeny tolik jako politické zprávy, takže to, i když s obtížemi, šlo. A mým hrdinou se stal Willis Conover, který pořad Jazz Hour uváděl. Vnímal jsem rovněž jeho hutný americký akcent.
A ještě s tím Slezskem: můj kamarád Werner Sollors, profesor na Harvardské univerzitě, který se zabývá kulturní pluralitou, je také Slezan, stejně tak jako Horace Kallen, filozof, který s termínem kulturní pluralismus na počátku 20. století vlastně přišel.
V krásné publikaci Sbohem monarchie z roku 2018 jsou dvě kapitoly s výmluvnými názvy Vévodství slezské: Malá země čtyř národností nebo Pestrost mocnářství. Tolik ještě k té slezské kulturní pluralitě.
FZS: Takže v situaci amerických černochů a Slezanů vidíte určitou paralelu?
JJ: Ano, to nakopávání pořád někam mimo centrum. Nikdy jsme nemohli říct bezpečně, co vlastně jsme. I za Masarykovy republiky jsme prý byli „málo čeští“. Po druhé světové válce, po první světové válce, když jsme si chtěli připomenout naše muže, kteří padli, ať už pro tu, nebo onu stranu, nám žádná strana nedovolila tu ideu vůbec zmínit, tím méně ji realizovat. Ani naše nejbližší příbuzné, členy rodiny jsme nesměli uctít! Je sice pravda, že druhý den po Mnichově vjely do Hlučína tanky a někteří lidé je vítali. Ale ono je to celé daleko složitější. Hlučínsko je teritorium plné trvalého strachu, protože tu pořád něco hrozilo. Na druhé straně je jeho síla v soudržnosti lidí, ať už náboženské, kulturní, nebo jazykové. Po druhé světové válce jsem byl ve druhé třídě obecné školy a od třetí jsem se začal učit cizí jazyk – češtinu. Doháněl jsem to tím, že jsem četl všechno, co se našlo v nové obecní knihovně.
FZS: Jak se má k afroamerické literatuře vztáhnout současný český čtenář?
JJ: Pro americký časopis Callaloo jsem napsal esej o tom, jak jsem se dostal k překládání poezie černošského Yusefa Komunyaky a proč mi je blízká. Měl jsem z ní pocit, jako kdyby Yusef žil ne v Louisianě, ale v naší vesnici, v Koutech u Opavy. Naši tatínkové byli pryč a chyběli nám, nás čekala nikdy nekončící práce na zahradě a na poli, důležitou úlohu mělo v rodině rádio; všechny ty podobnosti mě přiměly k tomu, abych ho začal překládat. Ty životní osudy v marginálním prostoru. Hlučínsko bylo marginální pro každou zemi, k níž patřilo. Podobnosti zahrnovaly i sousedskou soudružnost a neobyčejně důležitou roli širší rodiny. S Yusefem jsme se spřátelili a on mi průběžně posílá své nové básně. Tak jsme propojeni.
FZS: Dočetla jsem se, že jste afroamerickou literaturu poprvé vyučoval v roce 1969 při svém pobytu na New York University. V Československu jste předtím podobnou příležitost neměl?
JJ: Já jsem shodou okolností začal učit literaturu na vysoké škole až v roce 1964 v Prešově. Dělal jsem kandidaturu u pánů profesorů Stříbrného a Vančury v Praze a do Prešova jsem dojížděl každý týden z Ostravy, kde jsme bydleli. V Prešově jsem učil čtyři roky anglickou literaturu a těšil se, jak budu učit i americkou, kterou jsem si víc pěstoval, ale už k tomu nedošlo. Pak jsem byl v roce 1969 v Americe na New York University, kde v té době mimo jiné v rámci nějakého prestižního grantového programu přednášel afroamerický spisovatel Ralph Ellison. Byl jsem tam samozřejmě na katedře anglistiky, žádná amerikanistika v roce 1969 na New York University neexistovala. Do kursu mě přizval jiný afroamerický spisovatel, Julian Mayfield, to byl solidní realistický autor. Kurs jsme měli učit spolu, jenže mu zemřel otec, Julian odjel na jih a už se do konce semestru nevrátil. Já jsem tedy kurs převzal. Bylo v něm asi dvacet pět studentů a nejméně deset z nich dvoumetroví černí basketbalisti. Nevím, proč chodili na literaturu, zjevně je to nezajímalo, ale byli docela motivovaní politicky. My jsme se s Julianem dohodli, jakou jim dáme povinnou četbu, a v seznamu byli třeba právě Ralph Ellison, William Demby a James Baldwin. Poté, co jsme ten seznam vyvěsili, jej studenti celý proškrtali a dopsali tam Karla Marxe, Mao Ce-tunga, Franze Fanona a podobné. Byl to revoluční rok 1969 a nikdo nechtěl přijmout to, co jako povinnou nebo doporučenou četbu nabízely oficiální instituce. Když jsem první den přišel do třídy, dvoumetrový černoch se trochu provokativně ptá: „Who you man?“ Tak jsem si říkal, teď mi buď zlomí vaz, nebo prolomíme ledy, a odpověděl jsem: „I am the Negro of Central Europe.“
FZS: Jak to vzali?
JJ: Nastalo absolutní ticho, tak jsem si říkal, že přece jen dojde na nejhorší. Pak se rozchechtal tazatel, a nakonec i všichni ostatní a zatleskali. Potom chtěli, abych to vysvětlil, tak jsem jim vyložil, že přicházím ze země, která je obsazena sovětskými tanky a že ta naše evropská historie, druhá světová válka, holokaust a tak dále, nebyla také žádná nebeská štace. Prodiskutoval jsem s nimi, aby do toho seznamu dali zpátky Baldwina, udělali to, a nakonec to, myslím, ocenili. Vzpomínám si, že jsme četli povídku Sonny’s Blues a někteří přiznávali podobné osobní zážitky z Harlemu.
FZS: Po návratu do Československa jste sestavil antologii zásadních textů afroamerické literatury Masky a tváře černé Ameriky. Jak se vám na ní pracovalo?
JJ: Jádro textů jsem si dával dohromady už během našeho pobytu v Americe. Ale ta antologie pak, připravená k vydání, ležela řadu let v Odeonu. Cenzor v nakladatelství to vždycky vracel, že buď tam bylo příliš mnoho náboženství, nebo příliš jazzu a blues. Ale náboženství a jazz jsou podle mě právě silné charakteristiky amerického černocha a jeho kultury. Paní redaktorka Eva Kondrysová knihu opakovaně navrhovala k vydání, ale vyšlo to až v roce 1985. Asi se nakonec podařilo někomu „prodat“ větu, že kniha poukazuje na americký rasismus a sociální nerovnosti. Což samozřejmě činí. Ale režim potřeboval černocha pro svoji propagandu jako odlidštěné obětní číslo do kritické statistiky, nezajímalo ho jeho člověčenství, což byl právě důvod pro obecnou oblíbenost černošské kultury u nás – té hudební i literární. Otázka, jak se dogmatický režim v této zemi stavěl k americké literatuře, je vůbec zajímavá a není jednoduše zodpověditelná. A historka o vydání naší antologie, to je historie lidských náručí literatuře někdy otevřených a jindy neotevřených. A myslím si, že jsme stále nedocenili statečnost redaktorů v Odeonu i jiných nakladatelstvích v desetiletích naší nesvobody, kdy literatura byla alternativní politikum.
Na takové osobnosti jako Jiří Stromšík, Eva Slámová, Jan Zelenka, Jiří Pelán, pan Žilina a další bychom neměli zapomínat. Do Odeonu jsme chodili jako domů. Já se právě tam poprvé setkal s Honzou Zábranou, pak jsme si psali. Honzova angličtina byla hodně česká, ale čeština jeho překladů byla všeobsahující, skoro neuvěřitelně. Vytvořil prostě češtinu, která k nám uvedla neochuzeného beatového Ginsberga a další.
Podobně manželé Pellarovi. Stejně jako Masky ležel jejich překlad Salingerovy knihy Kdo chytá v žitě dlouhou dobu v Odeonu, a to kvůli tomu, že měl režim strach, aby český středoškolák nezačal mluvit jako mladý rebel. Byl to oprávněný strach, jak připouštěla Luba Pellarová, a je pravda, že když román konečně vyšel, četl se ve všech školách po celé zemi a studenti začali mluvit jako Holden Caulfield, tedy jazykem – Pellarových.
FZS: Stanislav Rubáš píše v úvodu knihy rozhovorů s překladateli Slovo za slovem, že dějiny českého jazyka u nás utvářeli i překladatelé…
JJ: To ano, navíc bylo mezi překladateli tolik literárního talentu, protože mnozí nesměli publikovat pod svým jménem, nebo byli dostatečně přijatelní, aby mohli publikovat překlad, ale ne vlastní díla. A pak tu byl český fenomén „pokrývačství“. Ten ovšem mohl pracovat i v opačném směru. Já si vzpomínám, že jsme se s Miroslavem Holubem a Jardou Kořánem domluvili, že musíme Ameriku a anglicky mluvící svět nějak přimět k ocenění poezie, která se nám zdá být světová – a to české poezie ze začátku 20. století. Šli jsme do Československého spisovatele za soudruhem ředitelem Janem Pilařem. Jarda, který byl ještě nedávno předtím ve vězení, mi povídá, abych šel jednat já, protože jsem nejmíň politickej. Pilař mě pozval dál, vyslechl mě a pravil: „Víte, mně se nelíbí ani jedno z těch tří jmen Kořán, Jařab, Holub, co kdybyste to připravili a pomohli třeba někomu, jako je soudruh Skála, to dotáhnout.“ No – náš rozhovor byl tedy velmi krátký. Takže jsme vlastně úkol pořád ještě nesplnili. A jako trojka už nesplníme.
Nějaké básně vyšly v překladech v USA, Anglii i Austrálii, na Univerzitě Palackého jsme udělili čestný doktorát panu Ewaldu Osersovi, který překládal i Seiferta, ale myslím, že právě s naším nobelovským laureátem je to složitější. Ta jeho lyričnost vychází v anglických překladech spíše jako sentimentalita. Takže tohle ještě jako Češi světu dlužíme. Vím, že vznikají nové překlady – třeba Nezvalova Edisona nedávno skvěle přebásnil americký židovský básník Jerome Rothenberg spolu s lékařem a polyglotem Milošem Sovákem, Absolutního hrobaře zase Tereza Novická a Stephan Delbos. Hodně by mě bavilo přeložit, nebo alespoň vidět pěkně přeloženého Antonína Sovu, a více z Nezvala. Ale ani k tomu zatím nedošlo.
FZS: Když se bavíme o nikdy nepřeložených textech, afroamerická literatura se sice vydávala relativně dost, ale nevyšly různé základní texty, napadá mě třeba kniha Their Eyes Were Watching God od Zory Neale Hurstonové…
JJ: Nevyšla, což mě velmi překvapuje. Povídka The Gilded Six Bits této autorky se prý do Masek a tváří nevešla kvůli rozsahu knížky. Třtina od Jeana Toomera taky nevyšla, ta by vyjít určitě měla. Ukázky jsou v Maskách. Z harlemské renesance úplně chybí básník Melvin B. Tolston. On tedy je svým způsobem i problematický; vychází spíš z T. S. Eliota než z těch, kteří byli akcentovaní v době, kdy vyšla antologie Nový černoch. Chtěl jsem ho do Masek a tváří, ale pak se nikomu nechtělo ho překládat. Dále třeba W. E. B. Du Bois, to je taková strašně rozporuplná postava. Některé jeho básně a eseje jsou nádherné, ale stejně si myslel, že je důležitější literatura, která je ideologická, což jeho románovou tvorbu poznamenalo schematismem. Langston Hughes byl tady prezentován hodně ideologicky a čtenáři ho odkládali, podle mě velmi nezaslouženě. Když se vrátíme třeba k jeho první sbírce The Weary Blues z roku 1926, to je úplně jiný básník než ten sociální aktivista z krizových třicátých let. Je potřeba vrátit se k černošskému básnickému idiomu, a to určitě nemáme přeložené všechno hodnotné. Takže bych řekl, že zrovna Hughes by si zasloužil rehabilitaci. A některé oblasti a osobnosti černošské literatury zatím úplně chybí. Třeba faulknerovský román A Different Drummer od Williama Melvina Kelleyho. Psal jsem na tuto knihu, na jeho povídkovou sbírku Dancers on the Shore a na další román Drop of Patience kdysi krátkou recenzi do Philologica Pragensia. Ze současnější prózy by se měl přeložit také román Erasure od Percivala Everetta. Kniha je plná jevu, jemuž literární vědec Henry Louis Gates říká signifying, což je obrazné, symbolické, motivické propojení literárních děl i napříč generacemi – a Everettův román je plný připomínek a ohlasů klasických románů Richarda Wrighta a Ralpha Ellisona. Přeložit by si zasloužily i prózy Ernesta J. Gainese A Lesson Before Dying anebo něco z knih populární Terry McMillanové, zatím vyšla jedna – Waiting to Exhale. Originál je velmi zajímavý z jazykového, a tedy i překladatelského hlediska. Jako bývaly romány v dopisech, tak toto je román v telefonátech. Komunikují v něm spolu čtyři dámy, vzdělané a společensky úspěšné holky, nejde o žádný protest, ani rasový, ani sociální – hlavní problém se zdá být, jaké šaty si vzít na další party a kde sehnat dalšího, lepšího partnera, na jaký film se spolu u skleničky podívají. Je to myšlenkově i jazykově velmi otevřené, každá druhá věta začíná slovem na f, ale kupodivu to nevadí, protože čtenář ani jiná slova v dané atmosféře nečeká. Byl to i velmi úspěšný film. Autorka pak napsala pokračování o životě hrdinek po dvaceti letech, Getting to Happy. Je to takový současný černošský harlekýn, ale napsaný kvalitním jazykem. Na internetu říkají, že je MacMillanová zakladatelka black chick lit, černé varianty červené knihovny – to sice není úplně přesné, ale pravda je, že rozjela úplný průmysl takových autorek.
K překladu je stále kde brát. Další dobrý autor je James Alan MacPherson, ten (stejně jako Kelley a Gaines) nedávno umřel; k překládání zanechal dvě knížky povídek Elbow Room a Hue and Cry a zajímavé eseje o americké kultuře A Region Not Home.
FZS: Sledujete současnou afroamerickou poezii?
JJ: Nevzbuzuje ve mně nějaké obří nadšení. Afroamerická poezie dnes podle mě trochu zapadá do kontextu snižující se úrovně literatury paradoxně možná i v důsledku existence přemnohých programů tvůrčího psaní. Byl jsem před pár lety na návštěvě u Ishmaela Reeda, afroamerického básníka a romanopisce, ten takový kurs právě také učil. Poprosil jsem ho, jestli se můžu do hodin podívat: tak dvakrát, třikrát jsem v semináři byl. Měl jsem dojem, že pro Ishmaela, ale i studenty je možná všechno poezie, cokoli člověka napadne, cokoliv řekne. Už to, že to řekne, je poezie. Když byl u nás na univerzitě na návštěvě Allen Ginsberg, říkával studentům: „The first thought is the best thought.“ A já to komentoval, že u něj možná. Obecně to jistě neplatí. Ty etnickou zkušeností motivované básnické záznamy tlačí poezii do prostého konstatování faktů. Je to jiný proces tvorby, než jak tomu bylo u Emily Dickinsonové nebo Roberta Frosta, ale i u Allena Ginsberga.
FZS: Jinak ale neznamená nutně špatně…
JJ: Špatně to být nemusí, ale zůstává tam málo toho poetického. Poezie je objevování něčeho, co v normálním jazyce nevyjádříte. A jazyk básně je řetězec epifanií, který vzniká prostě tím, jak ten jazyk uspořádáte, jsou to cestičky k pravdám a silným pocitům. To, co píšou někteří současní autoři, jsou spíše malé anekdoty. Třeba Billy Collins – přitom byl nejméně dvakrát za sebou básníkem laureátem ve Washingtonu. Navíc je dnes asi nejpopulárnějším americkým básníkem vůbec. Ovšem i mezi novou generací jsou výrazné básnické talenty, jako je po právu vysoce oceňovaná Claudia Rankinová. Posunuje se poezie k próze? Je tedy náš věk časem prózy? Zřejmě ano. A také se mění užívání jazyka vůbec. A tak jako připomínku, že tomu nebylo vždycky tak a že tomu může být i jinak, snažím se vést studenty k tomu, aby se naučili anglicky jednu báseň týdně nazpaměť.
FZS: A jak to berou?
JJ: No, zpočátku úkorně (smích). Za semestr je to dvanáct básní. Z afroamerických autorů je tam A Poem of Friendship od Nicki Giovanniové, kterou přeložila Jitka Herynková, moje bývalá studentka. A pak Facing It Yusefa Komunyaky. Aby studenti na konci kursu dostali zápočet, recitují každý tři básničky podle vlastního výběru. Některé jsou docela dlouhé, ale naučí se je a pomůže jim to trochu pocvičit paměť. A možná na chvíli zastavit i čas. No a na závěr, při zápočtu, musí ukázat nejen, že umí texty odříkat, ale že o nich přemýšleli při rozhodování, které si vybrat, a to už je velký posun k tomu, aby se mohli stát čtenáři poezie. Je to ale i legrační, nejdřív se ostýchají, když mají zarecitovat, ale pak celá třída – dvacet mladých dam a několik mládenců – sborově spustí s Ferlinghettim: The world is a beautiful place to be born into… Až k tomu závěrečnému mementu.