Tomáš Koblížek
Pasolini, Pier Paolo. Poesie: poesie scelte = Básně: výbor z poezie.
Z italských a furlanských originálů vydaných ve svazku Tutte le poesie (2003) přeložili Alice Flemrová a Tomáš Matras.
1. vydání. Jinočany: H&H, 2019. 175 stran.
Český výbor Pasoliniho básní otvírá zcela případně citát z pohřební řeči Alberta Moravii. Moravia u Pasoliniho hrobu neváhá s velkými slovy a prohlašuje, že jsme ztratili především básníka, a dodává: až toto století skončí, Pasolini jako básník, bude jedním z velmi mála lidí, kteří budou ceněni. Básník by měl být svatý. Moravia následně vyjmenovává další položky Pasoliniho životopisu – romanopisec, režisér –, je však zjevné, že právě na Pasoliniho poezii chce položit maximální důraz. [1]
Vyzdvihování Pasoliniho básnictví dává dobrý smysl, jelikož je to jediná část jeho tvorby, která – na rozdíl od psaní románů a filmařství – neprošla jen vývojem, ale radikálním zlomem, jenž ilustruje, zcela bez nadsázky, proměny světové poezie v polovině dvacátého století. Pasolini jako básník se vypořádává s úkolem, jak z poezie setřást čím dál trapnější patos „básnického jazyka“, jenž má schopnost sdělovat vyšší pravdy, a přitom jí zachovat váhu nezaměnitelného hlasu, který o současnosti dokáže mluvit zcela nezastupitelným způsobem. Jedním z důvodů, proč se i dnes podrobněji zabývat Pasoliniho poezií, jejíž reprezentativní český výbor máme nyní díky výtečným překladům Alice Flemrové a Tomáše Matrase k dispozici, je právě toto: V přímém přenosu můžeme sledovat Pasoliniho zápas o jinou poezii, která by – ve smyslu, který ještě budeme muset objasnit – byla naprosto současná. [2]
Abychom vymezili hlavní koordináty tohoto zápasu, vraťme se ještě jednou k Moraviovi, přesněji k rozhovoru, který Moravia vedl s Pasolinim v roce 1960 pro deník Paese Sera. [3] Moravia se Pasoliniho ptá, proč v padesátých letech opustil ve svých básních používání dialektu – šlo o furlanštinu –, a to právě ve chvíli, kdy se k dialektu uchýlil ve svých románech – zde šlo o římské dialekty. Pasolini odpovídá stylem literárního historika, tj. téměř odosobněně: furlanštinou psal pod vlivem hermetických básníků, například Ungarettiho, kteří za samozřejmou povinnost považovali identifikovat básnický jazyk s jazykem, jenž se radikálně liší od tzv. běžné mluvy. To mělo prostý důvod v tom, že poezie byla chápaná jako životní sféra poskytující přístup k pravdám či zážitkům, které jsou za hranicí běžného a které ke svému vyjádření vyžadují právě speciální, estetizovanou řeč. Dialekty v románech však mají pro Pasoliniho výrazně jinou funkci: Mají asociovat nějaké reálné prostředí se všemi jeho „objektivními“ specifiky – například římské předměstí. Přechod od furlanštiny k římským dialektům se tedy pojí s odlišným, ba opačným použitím dialektů.
V rozhovoru se už nemluví o tom, jak to bylo s Pasoliniho poezií dál. Pasolini se však k tomuto bodu obsáhle vyjadřuje na řadě jiných míst. Například v anketě nadepsané Kam kráčí poezie?, již v roce 1959 publikoval časopis L’Approdo letterario, upozorňuje, že poválečné období směřovalo k jiné koncepci básnické svobody. [4] Nešlo o „svobodu stylistickou“, tj. právě o svobodu ve vytváření speciálního, estetizovaného jazyka, kterým by autor vyjadřoval něco víc než kupříkladu každodenní osudy „zlodějů kol“, ale o svobodu, která je zakotvena v současnosti. Jakkoli vágně to může znít, sama Pasoliniho poezie dává tomuto vztahu k současnosti, který je odklonem od estetizace jazyka, zcela přesný smysl: Jednotlivé básně působí jako momentální řečové akty, jimiž se autor účastní různých situací a vytváří v nich jakýsi protitlak – jde o hněvivé komentáře, lamentace, posměšky, zapřísahání se, hlasité meditace či ironicky míněné rady, jež reagují na to, co v dané situaci působí urgentně. Takovou situací může být vliv peněz na poezii, pokrytectví v církvi či netrestané „výstřelky“ zlaté mládeže, jako jsou únosy či znásilnění.
Tento přechod od zjevování pravd v básnickém jazyce k angažovanosti pomocí řečových aktů signalizuje například fakt, že tzv. básnické archetypální postavy, jimž se mladý Pasolini rozhodně nevyhýbal – například pečující matka či apollinský mladík –, se už v jeho poválečné poezii jen „nezjevují“ s posvátnou aurou, ale jsou také vystaveny určitému, často nesmlouvavému postoji. Pokud tedy dříve Pasolini impresionisticky veršoval: Můj mladíčku! Rodím / se z vůně dešťové vod / v oparu nad lučinami živé trávy…, upozorňuje nyní, že si chlapec s počestnou a puritánskou tváří nese z dětství kromě čistoty i podlost. Podobně matky, jejichž pochod přes zoraná pole mladý Pasolini večer tesklivě pozoroval a zbásňoval, jsou nyní také divoké matky, nachystané bránit tu trochu měšťáckého vlastnictví, normálnost a plat, takřka se zuřivostí toho, kdo se mstí… Ano, jsou zbabělé, průměrné, úslužné, divoké ty vaše matky! [5]
K tomu, abychom v citovaných případech konstatovali výraznou proměnu v jazykovém rejstříku, jistě nevyžaduje, abychom nějak zvlášť napínali pozornost. Avšak uniknout by nám mohl jeden zásadní rys Pasoliniho ne-mladické či postfurlanské poezie, k jehož nezřetelnosti přispívá Pasolini sám, když se často označuje za angažovaného básníka či básníka-marxistu. Specifickým rysem Pasoliniho básnického psaní – a to i navzdory některým jeho explicitním proklamacím – je, že se rozhodně neodbývá ve jménu jasně formulovaných politických ideálů či mravních idejí, které by Pasoliniho kritice dodávaly oporu a jazyku autoritu. Pasolini se jednoduše neangažuje v přítomnosti ve jménu jistého, nepopiratelného X (beztřídní společnost, ideál sebeobětování…) a nahrazuje tyto opory právě jen vlastním odhodláním či vervou.
Tím se kromě prototypických angažovaných básníků-idealistů, mezi jejichž praotce by zřejmě patřil Majakovský, liší také od Ezry Pounda, jenž se podle něho nikdy nezbavil svého „rolnického backgroundu“ a jehož Cantos nejsou pro něj ničím jiným než cestou k pradávným ideálům rolnického světa symbolizovaného starou Čínou. [6] Pokud pak Pasolini upozorňuje, že vědění, které se Pound snažil předat, bylo vlastně tragicky privátní, a pokud naznačuje, že Poundova poezie tak nemohla být nikým pochopena, ale snad jen obdivována fašisty, říká tím mnohem víc, než že poundovský bukolismus s irsko-latinskými kořeny dnes prakticky nikomu nedává smysl. Jak ukazují také jeho výtky vůči Campanovi, jakékoli psaní ve jménu vyšších pravd či ideálů je pro Pasoliniho ztracená záležitost. Poezie zkrátka vstupuje do prekérních situací, kde provokuje jedny či drží při životě jiné, podle toho, co je právě potřeba. Právě tak je nutné rozumět Pasoliniho tvrzení, že básník musí zkoumat společnost, aby věděl, jak na ni působit: Nemůže se jednoduše opírat o jakési mimořádné vědění ať už ohledně ideální budoucnosti, či idylické minulosti, ale má rozdávat rány podle toho, jaká je právě podoba nespravedlnosti.
Pokud bychom Pasoliniho básnictví měli vztáhnout k některé položce z jeho filmové tvorby, nejlépe by je zosobňoval – jakkoli podivně to může znít – Jidáš z Evangelia sv. Matouše, který v drkotavém záběru, stylově připomínajícím home video, utíká na sobě vykonat spravedlivý rozsudek. Jidášovo, či Giudovo, rozhodnutí vzít spravedlnost do svých rukou, není ve filmu výrazem nějakého hlubšího poznání, ale spontánním gestem vůči nespravedlnosti, již se v tomto případě dopustil sám soudce. Právě tato zfilmovaná spontánnost či divokost, která bez rozmyslu reaguje na křivdu, je skvělým obrazem Pasoliniho poezie.
Poznámky:
1. Kompletní přepis Moraviovy řeči je dostupný na stránkách Pasoliniho výzkumného centra (Centro Studi Pier Paolo Pasolini), jež zahrnují i řadu jiných archivních materiálů: www.centrostudipierpaolopasolinicasarsa.it/approfondimenti/11589/. Navštíveno 18. 3. 2021. [Zpět]
2. Český výbor představuje průřez celou Pasoliniho básnickou tvorbou. Otvírají ho básnické texty obsažené v první autorově sbírce Básně v Casarse (1942), přičemž svazek postupně dospívá až k básním z Nového mládí (1975), poslední publikaci, která vyšla za Pasoliniho života. O jednotlivých Pasoliniho sbírkách a také existujících českých překladech referuje podrobně Tomáš Matras v předmluvě k recenzované knize. (9–18) [Zpět]
3. Moravia, Alberto, Pier Paolo Pasolini. „Dialogo sul romanzo“. Saggi sulla letteratura e sull’arte, II. Milano: Mondadori, 1999. 2746–2760. [Zpět]
4. Pasolini, Pier Paolo. „Dove va la poesia?“. Saggi sulla letteratura e sull’arte, II. Milano: Mondadori, 1999. 2734–2739. [Zpět]
5. Cituji z básní Můj mladíčku, Sen o rozumu, Mrtvý chlapec a Balada o matkách, viz strany 29, 71, 27 a 65–67 v recenzovaném svazku. [Zpět]
6. Viz: Pasolini, Pier Paolo. „Campana e Pound“. Saggi sulla letteratura e sull’arte, II. 1963. [Zpět]