Epistolární román o lásce není tím, čím se zdá být

Alexej Sevruk

Šiškin, Michail. Listář.
Z ruského originálu
Pismovnik (2010) přeložila a doslov napsala Linda Lenz. Odpovědný redaktor Radim Kopáč.
1. vydání. Brno: Větrné mlýny, 2013. 432 stran.
 

Život, smrt, láska, válka – věci, o kterých byly popsány stohy papíru. Člověka pokaždé znovu překvapí, když tato témata, kterým se rádo říká „věčná“, někdo znovu netriviálně zpracuje do beletristické podoby a napíše o nich dalších několik set stránek. O nové zpracování těchto univerzálních antropologických konstant, jak se zdá, usiluje také poslední román ruského autora Michaila Šiškina, jenž vyšel na sklonku minulého roku česky.

Kapitoly románu Listář tvoří dopisy, které lze bez delšího zaváhání označit za milostné. Komunikačními partnery v této korespondenci jsou dívka Sašeňka a mladý muž Voloďka. Před čtenářem postupně vyvstává milostný příběh, který ve svých dopisech střídavě a útržkovitě líčí oba milenci. Předmětem dopisů jsou rovněž životy obou hlavních hrdinů. Jak Saša, tak Voloďa se vracejí ve vzpomínkách do dětství, vyprávějí si o peripetiích a životních zvratech, které předcházely jejich setkání a které následovaly po jejich dramatickém odloučení. Voloďa si totiž „vybere válku“, prý proto, aby se cítil skutečným (věru, Voloďova vlast vždycky nabízela a stále nabízí nespočet válečných konfliktů, ve kterých mohou Voloďovi spoluobčané položit životy za nějaké mátožné a v podstatě nesmyslné ideje – to vše pro zvýšení pocitu vlastní skutečnosti).

Nedatované dopisy drží pohromadě a odkazují na sebe pomocí společných míst, motivů, vět, které se opakovaně objevují tu v Sašiných, tu ve Voloďových textech. Jde o záměrné „programování“ čtenáře, neboť opakování sice možná není matkou moudrosti, ale s jeho pomocí si člověk osvojuje nové myšlenky a poznatky. Opakování zkrátka navozuje pocit reálnosti, a to i v situacích, kdy opakovaná fakta vzdorují logice.

Hrdinové často do nejmenších detailů rozebírají okolnosti svých životů, všední zážitky svých současností i zásadní tragické události, kterými byly poznamenány jejich osudy. Dětská traumata, komplikované vztahy s rodiči a s okolím, sny, touhy, přání formující jejich individuality, každodenní postřehy, filosofující mudrování v duchu klasické ruské literatury (jen nekonečné pití čaje u kouřících samovarů zde chybí), nečekané závěry – Vesmír se smršťuje rychlostí tmy (131) –, drobné historky; objevují se tu aluze na literární díla, zjevné a skryté citace různého rozsahu, odkazy k epistolárním románům, ale i k cestopisům. Častým námětem, k němuž se oba protagonisté v první polovině knihy vracejí, jsou vzpomínky na „zlatý věk“ jejich románku, na mytizované období, které lze najít v historii každého milostného poměru, šťastnou dobu nacházející se v bezčasí minulosti, k níž se dvojice vrací a ze které čerpá vitalitu pro setrvávání ve vztahu. Prosluněné období integrity, kterou není v lidských silách zachovat. Základ každé love story.

Zdvojování motivů, resp. místa společná oběma pólům románu, zvýrazňují dualitu díla. Svět je rovnoměrně rozdělen na dvě části, Voloďu a Sašu, temnotu a světlo, jin a jang, čas a bezčasí, mužský a ženský svět. Vybavuje se mi známý Coubertův obraz Původ světa (slova „svět“ a „mír“ jsou v ruštině ostatně homonyma) a na něj odkazující Původ války od francouzské umělkyně, která si říká Orlan: lidstvo se dělí na tvory připravené dávat život a na ty druhé, setrvávající v chronické testosteronové intoxikaci, kteří úspěšně pracují na uspíšení konce světa.

Této dualitě odpovídá také vnímání času a jeho několikeré dělení, jež dílem prostupuje. Děj celého románu je zapouzdřen v blíže neurčeném bezčasí. To lze však diferencovat. Voloďův válečný čas, který se dere do jeho života, je časem „velkých dějin“ a díky určitým indiciím je poměrně přesně ukotven v historii (někteří kritici vymezují časové svorníky, kterými jsou první a poslední Voloďův dopis, s přesností na měsíc). Naproti tomu Saša setrvává v bezčasí, které bylo pro krátký románek protagonistů příznačné. Bezčasí ve vypravěččině přítomnosti je členěno na cykly střídajících se dnů a nocí, ročních období, početí, narození a smrtí.

Šiškinovi recenzenti poukazují na nesrovnalosti v románovém chronotopu: že prý každý z hrdinů žije v jiné době, a tudíž by se v reálném světě nemohli potkat. Na to lze namítnout snad jen to, že pro skutečně velkou lásku, lásku ideální, tj. platónskou, ani prostor, ani čas nepředstavují překážku. A v duchu Listáře dodat, že jenom nenapsané dopisy nenajdou svého adresáta.

Dopis, a vlastně i písmo, psaní, je prostředek, médium, které, jak se zdá, spolehlivě udržuje vztah na dálku, a to nejen napříč širými prostory Eurasie, ale také přes propadliště času. Ale nechť se čtenář nenechá uvést v omyl: postupně se ukazuje, že dopisy sice na sebe odkazují pomocí společných míst, ale v podstatě spolu jinak příliš nekorespondují. Jedna strana nereaguje na druhou, komunikační partneři komunikují jen zdánlivě. Ze začátku se to dá přičíst domnělé prodlevě – dopisy z Ruska do válkou postižené Číny a zpět zkrátka chodí se zpožděním, především když zohledníme fakt, že oba korespondenty dělí časová vzdálenost kolem šedesáti let. Ke konci si ale čím dál zřetelněji uvědomujeme, že tu nejde o dialog, ale o dva samostatné monology. Do sebe zahleděné mumlání dvou zcela si cizích individuí, jak tomu ostatně u zamilovaných nezřídka bývá. Dva samostatné narativy, které se míjejí. Takže i přes jistou kohezi, která vzniká díky propojení Voloďových a Sašiných dopisů stejnými motivy a společnými (společnými?) vzpomínkami, se nabízí otázka, zda takovéto dopisování může vůbec někoho spojovat či udržovat něčí vztah. I tady lze jenom konstatovat, že pravá láska nepotřebuje nějaké berličky v podobě udržované komunikace. Bohatě postačí mlhavé povědomí o tom, že někde tam přebývá objekt vaší lásky, který lze dle libosti idealizovat a hlavně milovat. Roli psaní, která je tímto zjištěním už tak značně zpochybněna, se navíc dostane zpochybnění explicitního přímo v jednom z Voloďových dopisů: A hlavně – skutečnost se do žádných slov nevejde. Z přítomnosti oněmíš. Všechno, co je v životě důležité, je nad slovy, čteme na straně 219 Voloďovo prozření. Právě to v něm vyvolá pocit vlastní neskutečnosti a vede jej k následnému odchodu do válečné vřavy, v níž hrdina tuší příslib autentického života. Sašeňko má! Nikdy předtím jsem v sobě necítil tolik života! (221).

Psaní je obecně přeceňováno, zní myšlenka, k níž Voloďa dospívá. Podobné skepse se nemůže zbavit ani Šiškinův čtenář. Přes slibný začátek a nesporně vytříbený styl, který český překlad sdostatek předává, je čtenář v průběhu čtení pravidelně zahrnován větším než malým množstvím banalit a objevně se tvářících triviálních poznámek. O neustále se opakujícím infantilním zamilovaném žvanění plném deminutiv nemluvě. Byť se tomu asi dá vyhnout jen stěží, píše-li se o „věčných tématech“, při čtení Listáře se neustále vtírá pocit již čteného, jakéhosi podivného déjà vu. Je to snad známka univerzálnosti románu? Pokud v případě Listáře platí postmoderní presumpce toho, že vše již bylo vyřčeno, pak se dá oprávněně ptát, proč o tom psát dalších několik set stránek.

Co se nám to tu autor snaží říct? Že se všichni trápíme a pak zemřeme? Že si každý užije svých pět minut štěstí? Že žádný protiválečný román ještě nikdy žádnou válku nezastavil? Že každý milostný příběh je zároveň příběhem o smrti?

Odpověď se možná skrývá v původním názvu románu, jejž český překlad odráží ne zcela přesně. Ruské slovo pismovnik neznačí totiž ani tak sbírku dopisů, listů nebo listin, jako spíš sbírku šablon sloužících k jejich vytvoření. To jest, jde o jakousi matrici, sbírku platónských idejí, ve kterých leží úhrn budoucích textů. Příběh Saši a Volodi je vlastně modelový, typizovaný, běžný stejně tak, jako jsou v Rusku běžná jejich křestní jména; Listář je příběhem každého z nás, celého lidského rodu. Každý čtenář se s ním tak či onak může ztotožnit. Události mohou následovat jedna za druhou v naprosto libovolném pořadí a dít se komukoli (287).

Máme zde tedy experimentální prózu. Forma románu je precizní konstrukt podle rafinovaných receptů, několikaúrovňová sofistikovaná hříčka, kterou se autor snaží naplnit univerzálním a obecně srozumitelným obsahem tak, aby z něj příliš nevyčuhovala. Šiškin se snaží o obecnou srozumitelnost, o oslovení abstraktního masového čtenáře, a jde mu to i bez větší míry vulgarizace. Z tohoto hlediska lze román Listář vnímat jako sympatický krok směrem ven z literárního elitářského ghetta příznačného pro současnou ruskou literaturu. Lze jej ale číst také například jako pokus vykouzlit idealismus ve světě, který nám den co den přináší brutální důkazy své materialistické podstaty. Tak či tak, celek románového vesmíru zůstává i díky četným odkazům na jiné texty neprůhledný, hermetický, lehce přístupný jen zdánlivě a jen v prvním plánu, a tedy otevřený i těm nejodvážnějším interpretacím.

K překladu nezbývá než zopakovat, že vykazuje nadprůměrnou stylovou vytříbenost. Pochopitelně i zde se najdou některé věci, které nebyly vyřešeny úplně nejšťastněji. Tak například z pojmové řady plus, minus, čitatel, jmenovatel, mocnina na straně 19 poněkud vybočuje slovo kořen, které v ruštině označuje také odmocninu. A běžnější než spojení hranolový dalekohled je v češtině spíše „triedr“ (154). Některé věci mohl podchytit korektor: nad chybějícím rozdělovníkem na s. 303 by snad ještě šlo přimhouřit oko, ovšem hrubka – celí život (302) – by uniknout neměla a omluvou není zde ani velký rozsah díla.



Zpět na číslo