Obecná čeština v polském překladu románu Noční práce Jáchyma Topola

Marta Harasimowicz
 

Polsko-české kulturní styky mají poměrně dlouhou tradici, k významnému oživení kulturní výměny mezi oběma zeměmi však došlo až v průběhu posledních dvaceti let. Zájem polské čtenářské obce o českou literaturu přitom míval různou intenzitu: v 90. letech byla vydávána především díla nejznámějších současných českých autorů, například Milana Kundery, Václava Havla, Bohumila Hrabala či Josefa Škvoreckého. Časem byla tato bibliografie rozšířena i o autory mladší generace. Mnozí z nich na polském knižním trhu zapadli, některé si ovšem tamější publikum výrazně oblíbilo. Patří k nim Jáchym Topol, jehož prozaická tvorba byla téměř kompletně přeložena do polského jazyka.

Román Noční práce vyšel v prvním českém vydání v roce 2001. V roce 2004 přeložil knihu do polštiny Leszek Engelking a ve stejném roce ji vydalo nakladatelství W. A. B. Jde zatím o jediný polský překlad tohoto díla. Překladatel v něm vzal na vědomí i drobné změny, které autor zanesl do textu po jeho prvním (a dosud jediném) vydání v České republice. K osobě Leszka Engelkinga je nutné poznamenat, že se jedná o velmi zkušeného překladatele prózy i poezie. Vedle Noční práce přeložil také další Topolovy texty, za překlad Sestry (první polské vydání vyšlo v roce 2002) získal Cenu Akademie věd Wacława Borowého.

Sociolingvistická povaha češtiny je výjimečná existencí dvou variet: spisovné a mluvené češtiny, z nichž jedna plní funkcí prestižního útvaru a druhá je jazykem používaným v běžné a neregulované komunikaci. Česká jazyková situace se tak velmi podobá diglosii – zároveň ovšem (jinak, než je tomu v případě „klasických“ diglosních situaci, kde jsou si obě variety hodně vzdálené [1]) dochází k značnému průniku jazykových jednotek mezi oběma varietami. V rodině slovanských jazyků se jedná o zcela jedinečnou situaci. [2] Pro celé české jazykové území platí, že primárním (mateřským) jazykem, v němž jedinec uspokojuje potřebu verbálně komunikovat, je běžně mluvený jazyk (jeho podoba je podmíněna jazykovou situaci konkrétních regionů). Obecná čeština je primárním jazykem obyvatel západní oblasti českého jazykového území a jako taková proniká již delší dobu nejen do většiny komunikačních situací, nýbrž i do literární tvorby, kde se používá jako nástroj aktualizace jazyka díla, prostředek umělecké stylizace nebo ozvláštnění textu. [3]

V Polsku má národní jazyk dvě základní podoby: standardní jazyk (język ogólny) a regionální jazyk v podobě teritoriálně diferencovaných lidových nářečí. [4] Standardní polština je následně rozdělena do dvou variet: mluvené a spisovné (neboli psané). Obě dvě jsou poměrně přísně normalizovány. Současná jazyková kultura vyžaduje, aby výpovědi formulované podle platných norem v těchto varietách byly – nehledě na teritoriální či sociální příslušnost mluvčích – unifikované. Celopolská mluvená varieta polštiny je zpravidla používaná vzdělanými mluvčími i mluvčími aspirujícími na vzdělanost a kultivovanost. Navzdory volnějšímu vztahu ke spisovnosti se tato varieta pořád řídí pravidly spisovné polštiny. Z hlediska gramatiky a syntaxe se v podstatě neliší od spisovné variety – rozdíl je pouze ve striktnosti dodržování pravidel. Zároveň můžeme konstatovat, že následkem masivních migrací a významných sociálních proměn v posledních dvou stoletích zmizely v polštině významnější diference mezi jednotlivými regionálními jazykovými varietami a u mladších generací zaniklo i povědomí o těchto odlišnostech. Současná stratifikace polštiny se opírá spíše o dichotomii standardní jazyk – sociolekty [5].

Protože v polštině neexistuje jazykový útvar, jenž by měl obdobný sociolingvistický význam jako obecná čeština, naráží překladatel literárního díla založeného na využití této jazykové variety na mnohé obtíže. Obecná čeština má specifické rysy ve všech jazykových rovinách: fonetické, morfologické, lexikální. Je-li text stylizován jako ústní výpověď, jisté odlišnosti se projevují i ve větné skladbě. Nabídka polských jazykových ekvivalentů pro tyto jevy je poměrně omezená a v mnoha případech nejde uplatnit pouhou výměnu jazykových prostředků. Pro dodržení kolokviálního rázu díla může překladatel použit prvky mluvené polštiny (jednodušší větné konstrukce, lexikum), dialektů nebo sociolektů – v souladu s principem adekvátnosti překladu (který chápeme jako snahu přiblížit se originálu s ohledem na autorův umělecký záměr i objektivní podmínky cílového čtenářského kontextu) je ovšem vhodné volit mezi prostředky regionálně bezpříznakovými.

Děj románu Noční práce se odehrává v roce 1968 v Praze a na českém venkově. V knize vystupuje poměrně velký počet postav různého sociálního a regionálního původu, vzdělání, věku a sociálního postavení. Příběh je vyprávěn ve třetí osobě vševědoucím vypravěčem. Velkou část knihy ovšem tvoří pasáže, v nichž se uplatňuje přímá řeč. V dialozích se autor snaží vystihnout specifika sociálního postavení a původu hrdinů a přizpůsobit jejich idiolekty objektivním faktorům, kterými by tyto idiolekty mohly být ovlivněny. Do jazyka románu tak pronikají i prvky slangu a profesních mluv. V části přímých řečí se projevuje střídání kódů nebo míšení prvků spisovného a nespisovného jazyka. Dominantním jazykovým útvarem v dialozích je obecná čeština, někdy s prvky autorovy jazykové stylizace (nejčastěji se jedná o novotvary odkazující k nespisovným varietám jazyka, občas ovšem autor do přímých řečí postav vsouvá i knižní výrazy). Vnitřní monology hrdinů se zpravidla podobají přímé řeči, také v nich se hojně vyskytují obecněčeské prvky. Distribuce spisovných a nespisovných prvků u vševědoucího vypravěče je nerovnoměrná. V některých pasážích, hlavně v popisech přírody, je užita výhradně spisovná čeština, jindy spisovnost kolísá: mezi spisovnými výrazy se objevují prvky – zejména gramatické – obecné češtiny, v dalších pasážích obecněčeské jazykové jevy dokonce převažují. Hojně se vyskytují krátké věty a elipsy. Práce s různými vrstvami a varietami jazyka je pro tvorbu Jáchyma Topola příznačná, stejně tak jako míšení těchto vrstev v rámci jednotlivých úseků textů. Jedná se o vědomě užitý umělecký prostředek, jenž se zakládá na snaze „zachytit jazyk v jeho nesystematičnosti a vykroucenosti, vypadnutí z vazeb“. [6] Podobně jako jiné autorovy romány i Noční práce využívá specifickou grafickou úpravu textu, v níž vyprávění a dialogy často nejsou viditelně oddělené.

Engelkingův překlad románu Noční práce do polštiny vychází z dobré znalosti podmínek českého jazykového území, českých reálií a specifických rysů autorovy tvorby. Zároveň nelze zpochybnit fakt, že se překladateli – následkem značné odlišnosti polské a české jazykové situace – nepodařilo plně zachovat charakter jazyka originálu. Současně existující substandardní variety polštiny se od spisovné a mluvené polštiny gramaticky v podstatě neliší (častý výskyt jazykových chyb se nedá v tomto případě chápat jako strukturní odlišnost), a tak se substituce nespisovných gramatických prvků musela uplatnit v jiné jazykové rovině. Podobně tomu bylo v případě výslovnostních obecněčeských jevů – necelopolské mluvené variety polštiny obsahují sice mnohé fonetické odklony od spisovné normy (například „mazuření“ – tedy vyslovování sykavek š, č, ž, jako s, c, z, dz – nebo kolísání kie-ke-), ve většině případů se ovšem jedná buďto o silně regionálně příznakové jevy, nebo o jevy, které výrazně evokují jazykovou chybu. Substituce nespisovných jazykových prvků se tak v překladu musela opírat převážně o využití nespisovného lexika. Části knihy, v nichž se nespisovnost projevuje pouze v gramatické nebo výslovnostní rovině, Engelking přeložil do spisovné polštiny. Pro ukázání specifik problematiky překládání obecněčeských jazykových prvků jsem vybrala několik ukázek, které charakterizují různé způsoby využití nespisovného jazyka a různou povahu i distribuci jednotlivých jazykových jevů.

Ukázka 1.

Tys to věděl, jo? říkal Malej. Že je mrtvej?

Ne. Spi.

Nemůžu hnedka spát. Jak to, že je mrtvej?

Byl hrozně starej.

Ale stejně.

Hm.

Hele! Co máma?

Nevím.

Myslel sem, že tu třeba bude. No, není. Budu spát, jo?

Jo. Budu taky spát, řekl Ondra.

Hele, ozval se zas Malej. Na co myslíš? Na co myslíš před spaním se ti prej vyplní. (32) [7]

Ty to wiedziałeś, co? spytał Mały. Że umarł?

Nie. Śpij.

Nie mogę tak zaraz zasnąć. Dlaczego umarł?

Był bardzo stary.

Ale jednak.

Hm.

Słuchaj, a gdzie jest mama?

Nie wiem.

Myślałem, że może tu będzie. Ale jej nie ma. Będę już spać, co?

Tak. Ja też będę spać, powiedział Ondra.

Słuchaj, odezwał się znowu Mały. O czym myślisz? To, o czym myślisz przed snem pierwszego dnia, podobno się potem spełnia. (33–34) [8]

V uvedené ukázce (dialog bratrů Malýho a Ondry) je v originále zajímavý výskyt několika gramatických i lexikálních prvků obecné češtiny ve velmi krátkých a jednoduchých větách. Máme zde typické obecněčeské adjektivní koncovky (starej, mrtvej), dále výslovnostní změnu prý > prej, splynutí pomocného slovesa se zájmenem (tys to věděl) i několik specifických lexikálních jevů (jo, hnedka, hele, co máma?, taky).

V překladu byla zachována základní podoba vět. Prvky nespisovné morfologie a výslovnosti se neprojevují a slova, u kterých se v originále uplatnily, byla přeložena podle svých spisovných variant do standardní polštiny. Obecněčeská slova johnedka překladatel nahradil prvky odkazujícími k mluvené varietě polštiny (tázací zájmeno co? na konci věty s funkcí zjišťovací otázky, formulace tak zaraz namísto literárního zaraz). Výrazy, které nemají v mluvené polštině přímý ekvivalent (taky, je mrtvej, hele) byly přeloženy do spisovné variety.

Ukázka 2.

Halejte, řval Dětmar na celé kolo… nejdřív si s chlapama říkáme, inkoust je to bělorukej, co s nim… ať zametá dvůr! Takovejch inkoustů nám sem přidělili, s těma bysme mohli topit, povidám… a hele! Von je to šikovnej chlap, brousí po dílnách hnedka, voči všude… mašina se zadře a hele! Von tajdle Lipka spojí dva drátky, vyčistí virgle a jede to… větrák starej vopraví, no! Povidám, třískl Dětmar tátu do zad, tohle je správnej chlap, chlap s koulema, jak náleží! Milostivá vodpustí… (…) Seš ale u nás pěkně uklizenej, což? U nás je to prima, ne? Jiný seděj v base, zdrhli za kopečky, u nás ve fabrice ti nikdo nezkřiví vlásek… a stejně! ztišil hlas, komunisti nevydržej, nemůžou, je s nima amen… Američani a Západ to tak nenechaj… nejsme žádná Ásie krvavá, sme západní demokracie, kurva, no ne? (35)

Słuchajcie no, na cały głos ryczał Dětmar, najpierw powiedzieliśmy sobie z chłopakami, to jakiś inteligencik, rączki jak u panienki, co z nim zrobić… niech zamiata podwórze! Ale nam okularników naprzysyłali, do licha i trochę, mówię… A tymczasem, nie ma co! To jest sprytny facet, łeb nie od parady, od razu hop do warsztatów, oczy dookoła głowy… maszyna się zatrze, i proszę! Lipka połączy dwa druciki, wyczyści wihajster i już wszystko gra… Stary wentylator naprawił, no, no, mówię, Dětmar walnął ojca w plecy, to jest chłop jak się patrzy, z jajami, jak trzeba! Szanowna pani wybaczy… … Nieźle się u nas zamelinowałeś, co? U nas jest prima, nie? Inni siedzą w pierdlu, prysnęli za granicę, a u nas włos ci z głowy nie spadnie… tak czy owak, ściszył głos, komuna długo nie wytrzyma, nie ma mowy, koniec z nimi.. Amerykańce i Zachód tak tego nie zostawią… nie jesteśmy żadną dziką Azją, jesteśmy zachodnią demokracją, kurwa no nie? (38)

V této ukázce můžeme pozorovat mnoho různorodých obecněčeských jevů. Je zde příznačný výskyt protetického v- (von, voči, vodpustí), dále vidíme mnohé morfologické prvky obecné češtiny (tvary bělorukej, s chlapama, jiný seděj, bysme, nevydržej apod.) a řadu nespisovných či expresivních výrazů a frází (halejte, na celé kolo, hele, hnedka, tajdle, chlap s koulema, pěkně uklizenej, je to prima, basa, zdrhnout za kopečky, je s nima amen). Text se výrazně stylizuje do dělnické mluvy (výrazy: mašina, virgle, fabrika), objevují se v něm i zjevné autorovy novotvary (např. inkoust bělorukej). Můžeme pozorovat mnohé syntaktické prvky typické pro mluvený text: nedokončené věty, opakující se slova, přehozený slovosled, elipsy, otázky s fatickou funkcí (Seš ale u nás pěkně uklizenej, což? U nás je to prima, ne?).

V překladu, podobně jako tomu bylo v ukázce 1., se nespisovnost v rovině gramatické a výslovnostní neprojevuje. Obecněčeské výrazy, které mají nespisovné (nejčastěji slangové) polské ekvivalenty, jsou jimi substituovány: chlap – facet, chlap s koulema – chłop z jajami, zdrhli za kopečky – prysnęli za granicę, seš pěkně uklizenej – nieźle się zamelinowałeś, sedět v base – siedzieć w pierdlu. Některá slova pocházejí ze sociolektů nižších sociálních vrstev a jsou výrazně příznaková (siedzieć w pierdlu, zamelinować się). Zajímavá je substituce slova virgl, které v češtině znamená stroj ve špatném technickém stavu, slangovým slovem wihajster, které se v polštině používá ve významu věci nebo přístroje, pro něž neznáme správný název. Jiné výrazy jsou přeloženy do standardní polštiny (jedná se především o slova bez polského nespisovného ekvivalentu – větrák, mašina, je s nima amen). Na dvou místech použil překladatel nespisovné lexikum pro přeložení spisovných výrazů z originálu (Amerykańce – Američani, komuna – komunisti). Zajímavé je použití výrazu u nas jest prima, který se jinak v polštině nevyskytuje. Překlad se drží stylizace do neregulované výpovědi (nedokončené věty, otázky s fatickou funkcí: co?, nie?, kurwa no nie?).

Ukázka 3.

Tady vo Kunertovi všichni věděli, že lidský maso je pro něj mňamina, tak co měli dělat? Čekat až to vyšetřej z vokresu? To určitě! Zamordovali ho tehdá a udělali mu vzadu za kostelikem i hrob, to už byl Frantla tentononc, tak udělali i pohřeb. Ale vono se říká, teda báby říkaj, že Kunert s tim nebyl spokojenej. Von prej dycky za úplňku stráží svůj hrob. Představ si to! To je ale blbost, co? (128)

Tu wszyscy wiedzieli o Krunercie, że ludzkie mięso to dla niego przysmak, więc co mieli zrobić? Czekać, aż to wybadają ci z powiatu? Jeszcze czego! Zamordowali go więc i zrobili mu z tyłu za kościółkiem grób, wtedy już Frantla był całym tym proboszczem, więc urządzono nawet pogrzeb. Ale mówi się, to znaczy baby mówią, że Krunert nie był zadowolony. Podobno zawsze, kiedy jest pełnia, strzeże swojego grobu. Wyobraź sobie. Ale bzdura, co? (147)

V ukázce z originálu se vyskytuje několik morfologických (lidský maso, vyšetřej, říkaj, spokojenej) a výslovnostních (vo, vokres, vono, tehdá, dycky, prej) obecněčeských jevů. Dále můžeme pozorovat nespisovné lexikum (mňamina, zamordovat, být tentononc, vono se říká, teda) i syntaktické jevy typické pro běžnou mluvu (to už byl Frantla tentononc, von prej dycky za úplňku stráží svůj hrob).

Překlad tohoto úryvku je zajímavý tím, že zachoval jen málo nespisovných jazykových prvků. Obecněčeské výrazy byly vesměs přeloženy do standardní polštiny. Kolokviální prvky se neobjevují ani ve větné skladbě. Můžeme pozorovat dva jevy typické pro mluvenou varietu polštiny: výkřik jeszcze czego! a výraz był całym tym (zajímavé je, že překladatel změnil smysl původní věty a formulaci byl tentononc, která je v originále použita ve smyslu „zbláznil se“, nahradil sdělením Frantla był całym tym proboszczem ve významu: „Frantla byl už farářem“).

Ukázka 4.

Počkej, vole řekl Zásmukář. Tohle je hovno vedro. Počkej, vole, tady bude vedro, vole, že ti slezou vlasy. Hlava ti poteče kůží, vole. Takový vedro v Praze nemáte, Pražáku, vole blbej…

Drž hubu, řekl Pepa.

Zavři mordu, řekl Jindra skoro současně.

De mi to na palici, to vedro, řekl Zásmukář a vstal.

Sedni! vykřikl Pepa.

Děte do hajzlu, Límani, chovejte si Pražáky, držky hnusný. (20)

Poczekaj, głupku, powiedział ten z Zásmuk. To gówno, a nie upał. Tylko poczekaj, głupku, tu będzie taki upał, głupku, że ci włosy powyłażą. Skóra ci zejdzie z czachy. Takiego upału w Pradze nie macie, prażaku jeden, baranie durny…

Zamknij się, powiedział Pepa.

Stul pysk, prawie jednocześnie powiedział Jindra.

Od tego upału mózg mi się lasuje, powiedział ten z Zásmuk i wstał.

Siadaj! wrzasnął Pepa.

Idźcie do cholery, Límanowie, skaczcie sobie koło waszych zasranych prażaków. (20)

Pro uvedený úryvek je příznačný výskyt vulgarismů (hovno, drž hubu, zavři mordu, děte do hajzlu). Dále můžeme pozorovat typické kolokviální oslovení vole ve dvou funkcích – neutrálního oslovení (počkej, vole) a v roli nadávky (Pražáku, vole blbej). Ve větě: Tohle je hovno vedro vidíme zajímavou konstrukci, v níž substantivum hovno syntakticky plní funkci adjektiva. Z lexikálních obecněčeských jevů můžeme pozorovat idiom De mi to na palici a slova Pražák (místo spisovného Pražan) i Zásmukář (pravděpodobně autorův novotvar, spisovnou variantou by mohl být Zásmučan). Nespisovné je i oslovení Límani. Vedle zmíněných lexikálních jevů se v ukázce vyskytují i morfologické obecněčeské jevy: takový vedro, držky hnusný, stejně tak jako obecněčeská výslovnost: de, děte.

Jelikož nespisovné vrstvy polštiny obsahují hodně vulgárních lexikálních prostředků, pro překladatele nebylo obtížné najít přímé ekvivalenty uvedených vulgarismů (gówno, zamknij się, stul pysk, idźcie do cholery, místo výrazu držky hnusný použil překladatel vulgárního výrazu zasrani prażacy). Oslovení vole bylo zde přeloženo jako głupku (na místech, kde v originále má neutrálnější význam) a baranie (na místě, kde plní funkci nadávky). Konotace těchto slov v polštině není zcela stejná jako v případě oslovení vole: oslovení głupku má jednoznačně pejorativní význam (doslova blbe), nadávka baran vyznívá naopak poněkud zastarale. Pro idiom De mi to na palici zvolil překladatel slangový výraz mózg mi się lasuje, jenž ovšem vyznívá poněkud neutrálněji, než je tomu v případě jeho zdejšího českého protějšku. Pro slovo Pražák byla zvolena metoda transliterace, slovo Zásmukář bylo (zřejmě kvůli neexistenci příznačně nespisovné polské koncovky pro tvoření jmen obyvatel měst a vesnic) přeloženo opisně (ten z Zásmuk). Nespisovné morfologické a syntaktické jevy zůstaly přeloženy dle pravidel standardní polštiny.

Ukázka 5.

Já nemám žádný slzy, když sem máma mrtvejch, zas tu všichni byli, podruhý od tý doby, ale teď přišli pro tebe, odnýst tě, co se ti to stalo. Takovej kluk, vodvážnej, všude si chodil, je strašný, co se ti stalo, ale možná je to tak pro tebe lepší, vodpusť, že to říkám, tys nebyl ten ani ten, za řeku si nemoh a tady? Tady se ti smáli, nikdo jako ty tady nebyl, já vím, že sem se ti ošklivila. Babi! Hezky si mi říkal, ruku nastavenou pro korunky, já sem se ti ošklivila a kam si měl jít? (208)

Brakuje mi łez, bo jestem matką umarłych, znowu byli tu wszyscy, po raz drugi od tego czasu, ale teraz przyszli po ciebie, zabrać cię, co ci się stało? Taki chłopiec odważny, wszędzie chodził, to straszne, to, co ci się stało, ale może tak jest dla ciebie lepiej, wybacz, że to mówię, nie byłeś stąd, ani stamtąd, za rzekę iść nie mogłeś, a tutaj? Tutaj śmiali się z ciebie, nikt tu nie był taki jak ty, wiem, że budziłam w tobie wstręt. Babciu! Ładnie mnie nazywałeś, a rękę wyciągałeś po pieniążki, gdzie miałeś iść? (242)

V uvedené ukázce je příznačný velmi hojný výskyt nespisovných výslovnostních jevů (sem, vodvážnej, vodpusť, nemoh, si). Dále vidíme obecněčeské gramatické tvary (podruhý, odnýst, žádný slzy, mrtvejch, vodvážnej, tys nebyl). Naopak v ukázce prakticky nenajdeme typicky obecněčeskou slovní zásobu.

V překladu nemohly být zachovány výslovnostní a gramatické znaky nespisovného jazyka. Zároveň se také překladatel rozhodl nenaznačovat nespisovný ráz originálu ani výběrem lexika – pravděpodobně důvodem byla snaha o zachování metaforické a básnické povahy úryvku. V důsledku toho můžeme pozorovat zvláštní situaci, kdy byla výrazně nespisovná pasáž předlohy přeložena do striktně spisovné polštiny.

Z Engelkingovy práce je znát pečlivost a snaha o přiblížení původního charakteru díla čtenáři natolik, nakolik to dovoluje objektivní jazyková situace. Překladateli se podařilo přizpůsobit dílo podmínkám polského komunikačního kontextu tak, aby bylo pro polského čtenáře čtivé a plně srozumitelné. Skutečnost, že v přeloženém románu nebyly zachovány mnohé jazykové rysy originálu, vyplývá nikoliv z překladatelovy nekompetence, nýbrž z odlišností v rozvrstvení polštiny a češtiny a ze strukturních rozdílů mezi substandardními varietami polštiny a češtiny. Tyto faktory činí mnohé obecněčeské jazykové jevy nepřeložitelnými. Při posuzování překladu knihy musíme dále brát v potaz i polskou literární tradici a jazykovou kulturu, které se zakládají na určitých stylistických pravidlech. Dle těchto pravidel se míšení prvků standardních a substandardních v jednom textu považuje za hrubé porušení normy. Lze proto uzavřít, že z hlediska dodržení pravidel polského jazyka a místní překladatelské tradice se jedná o překlad velmi kultivovaný.

Poznámky:

1. Příkladem může být situace v novořečtině, která má dvě základní podoby (tzv. katharevousadhimotiki) nebo v arabštině (arabština Koránu vs. mluvené variety arabštiny). Viz Čermák, František. „Obecná čeština: je součástí české diglosie?“. Přednášky z XLV. Běhu Letní školy slovanských studií. Praha: Univerzita Karlova v Praze. Filozofická fakulta, 2002. 23. [Zpět]
2. Tamtéž. [Zpět]
3. Lotko, Edvard. Čeština a polština v překladatelské a tlumočnické praxi. Ostrava: Profil, 1986. 47. [Zpět]
4. Klemensiewicz, Zenon. Historia języka polskiego. Warszawa: Państwowe Wydawnictwo Naukowe, 1981. 77. [Zpět]
5. Existují názory, že spolu s postupující unifikací polštiny se sníží počet případů porušování gramatické normy a vzrostou problémy vyplývající ze stylistické mnohovrstevnatosti jazyka – stylistická norma se tedy stane významnějším referenčním bodem pro otázku spisovnosti. Viz Miodek, Jan. Odpowiednie dać rzeczy słowo: Szkice o współczesnej polszczyźnie. Wrocław: Zakład Narodowy im. Ossolińskich, 1987. 63. [Zpět]
6. Engelking, Leszek. „Od tłumacza“. Topol, Jáchym. Siostra. Warszawa: W.A.B., 2002. 607. [Zpět]
7. Topol, Jáchym. Noční práce. 1. vyd. Praha: Torst – Hynek, 2001. [Zpět]
8. Topol, Jáchym. Nocna praca. 1. vyd. Warszawa: W.A.B., 2004. [Zpět]



Zpět na číslo