Rubrika: Kritika Stránka 1 z 4

Čefurové, raus! aneb O překládání jazykově heterogenního textu

Hana Mžourková

Vojnović, Goran. Proč na tebe každej sere aneb Čefurové, raus! Ze slovinského originálu Čefurji raus! (2008) přeložil Aleš Kozár. 1. vydání. Podlesí: Dauphin, 2011. 256 stran. 

Před třemi lety vyšel slovinský román Gorana Vojnoviće Proč na tebe každej sere aneb Čefurové, raus!, jehož překladu se ujal Aleš Kozár. Označení „slovinský román“ však není zcela přesné. V originálním textu je sice základním jazykem slovinština, hojně ji však prostupují lexikální výrazy i mluvnický systém dalších jazyků bývalé Jugoslávie, a to zejména bosenština, která se projevuje v podobě hláskoslovné či užíváním koncovek,

Jemné vylepšování

Jaroslav Otčenášek

Jergović, Miljenko. Sarajevské Marlboro. Přeložil Jiří Hrabal. Odpovědný redaktor Milan Orálek. 1. vydání. Olomouc: Periplum, 2008. 125 stran. 

Literární prostředí Bosny a Hercegoviny bylo a zůstává poměrně komplikovaným, což souvisí nejen s dějinami a mnoha různými zvraty včetně poslední války (1992–1995), ale také s proměnami vnímání Bosny a Hercegoviny jako žitého prostoru. [1]

Pokud nahlédneme např. jen do 20. století, v jehož počátku koexistují v Bosně tradice židovské sefardské literatury, [2] bohatá literární tvorba bosenských Chorvatů i Srbů [3] a teprve se utvářející identita Bosenců muslimského vyznání s nadmíru bohatou tradicí turecko-arabsko-perského písemnictví, uvědomíme si, jak ve srovnání s dnešním stavem fatální proměna tento malý kousek Evropy postihla.

Citlivý, leč nezastřený pohled na holokaust

Tereza Černá

Gutfreund, Amir. Jídlo se nevyhazuje Z hebrejského originálu Šoa šelanu (2001) přeložila Magdalena Křížová. 1. vydání. Praha: Garamond, 2012. 440 stran. 

Beletristické zpracování tématu holokaustu není v moderní světové literatuře žádnou novinkou. Obdobně je tomu i v literatuře izraelské. Zde se holokaust neboli šoa poprvé objevuje v souvislosti s procesem s Adolfem Eichmannem, jenž proběhl v roce 1961 v Jeruzalémě. Do té doby byl v literárním zpracování více méně tabuizován. Proces s Eichmannem však přinesl nesčetné množství svědectví hrůz koncentračních táborů, takže se rázem stalo legitimní o těchto traumatických věcech hovořit, či se o to alespoň pokusit. Pohled izraelské literatury na přeživšího se značně proměnil – z „morálně poskvrněného“ [1] Žida,

Rozhodné pojednání a překlady ze středověké filosofické arabštiny

Magdaléna Vitásková

Po krátké recenzi na Wásitské vyznání v minulém čísle Plavu přinášíme tentokrát obsáhlejší článek arabistky Magdalény Vitáskové na podobné téma. Zabývá se nedávno vydaným dílem středověkého arabského filosofa Ibn Rušda (známého též jako Averroes) a zasazuje jej do kontextu dalších překladů do češtiny. 

Žádný středověký muslimský filosof nezískal u scholastiků a na západoevropských univerzitách takový věhlas jako Ibn Rušd (1126–1198). Jeho komentáře k Aristotelovým dílům, jimž zasvětil celý svůj život, byly záhy přeloženy do latiny a získaly mu pověst aristotelského komentátora par excellence. Na druhou stranu za své filosoficko-teologické názory byl scholastiky odsuzován jako volnomyšlenkář a heretik.

Hispánské eseje v českém překladu

Anna Housková

V pravidelné rubrice, ve které se zabýváme teorií a kritikou překladů do češtiny, se tentokrát zaměříme na hispánskou esejistiku. Jak poznamenává autorka, přední česká hispanistka, neexistuje u nás takových překladů z důvodu složité kulturní identity mnoho. 

O překladech španělských a hispanoamerických esejů platí totéž co o překladech esejů vůbec: čtenářsky náročný a svým způsobem výlučný žánr se překládá dosti málo. Zároveň však někdy zanechají esejistické knihy výraznější stopu než knihy narativní, a vždy mají kulturní závažnost. Uvedu k tomu tři poznámky.

I.

První se týká významu esejů z hispánských oblastí pro evropské prostředí.

Zoufalé stakany vs. věční čeští nespokojenci

Alkohol v překladech slavné novely Venědikta Jerofejeva Moskva–Petuški

Iva Dvořáková 

Já je čet, tak to vím. Pili jako divý! Všichni čestný lidi Ruska! A proč pili? Ze zoufalství pili, protože byli čestný, protože nedokázali ulehčit lidu jeho osud! [1]

Moskva–Petuški je dílo alkoholickými nápoji protkané (až by se chtělo říci prosáklé), avšak Biblí alkoholiků, jak byla tato novela označena na přebalu vydání jednoho z překladů, bychom ji rozhodně nenazvali. [2] Jakkoli nelze popřít, že onen až existenciální rozměr, jakého alkohol v ruském národě i literatuře nabývá, postihuje fenomenálně. Konečně proto také vznikla i tato drobná stať věnovaná překladům „alkoholů“,

Básník Chateaubriand

Aleš Pohorský

Chateaubrianda, ústřední osobnost literatury 19. století, čeští čtenáři znají v různých podobách, které mu vtiskli překladatelé. S tím, jak překlady jeho díla žily a žijí v české kultuře a co o ní vypovídají, nás seznámí Aleš Pohorský, který před nedávnem dokončil rovněž rozsáhlý výbor z Chateaubriandových Pamětí ze záhrobí, z něhož jsme v tomto čísle přinesli ukázku. 

Rámec povídky o Atale o Šaktovi (1801) je vyložen jejím podtitulem: Láska dvou divochů v pustinách. Text byl publikován rok před Chateaubriandovým Duchem křesťanství. Starý Šakta v něm vypráví mladému Francouzovi Renému svůj životní příběh: po zajetí nepřátelským indiánským kmenem je Šakta odsouzen k smrti,

Moje německá matka

Vratislav J. Slezák

Obec překladatelů pravidelně oceňuje talentované překladatele, tradičně ale udílí také anticenu Skřipec. Za rok 2010 ji získala kniha Niklase Franka Moje německá matka, vydaná v překladu Vlastimila Dominika a v odpovědné redakci PhDr. Aleny Sojkové. Porota usoudila, že překlad se na mnoha místech závažně proviňuje proti normám soudobé češtiny, je často bezradný v oblasti německých reálií a v odkazech na ně, postrádá vynalézavost ve vystižení barvitosti originálního textu a prozrazuje vážné nedostatky redakční práce. 

Žánrově se dá označit za nemilosrdnou historicko-politickou životopisnou koláž. Autorem je Niklas Frank, ročník 1939, nejmladší syn neblaze proslulého německého válečného zločince Hanse Franka,

U nas jest prima!

Obecná čeština v polském překladu románu Noční práce Jáchyma Topola

Marta Harasimowicz 

Polsko-české kulturní styky mají poměrně dlouhou tradici, k významnému oživení kulturní výměny mezi oběma zeměmi však došlo až v průběhu posledních dvaceti let. Zájem polské čtenářské obce o českou literaturu přitom míval různou intenzitu: v 90. letech byla vydávána především díla nejznámějších současných českých autorů, například Milana Kundery, Václava Havla, Bohumila Hrabala či Josefa Škvoreckého. Časem byla tato bibliografie rozšířena i o autory mladší generace. Mnozí z nich na polském knižním trhu zapadli, některé si ovšem tamější publikum výrazně oblíbilo. Patří k nim Jáchym Topol, jehož prozaická tvorba byla téměř kompletně přeložena do polského jazyka.

Zkoumání Skoumalova Portrétu

Štěpán Dudešek

Joyce, James. Portrét umělce v jinošských letech. Z anglického originálu A portrait of the artist as a young man (1977) přeložil Aloys Skoumal. 1. vydání. Praha: Odeon, 1983. 306 stran. 

Vždy jsem měl pocit, že James Joyce a jeho dílo se v českém prostředí nenachází na takovém výsluní, v rámci světového modernismu samozřejmě, jaké mu po právu náleží. Pod drtivou autoritou Virginie Woolfové ve skvělých překladech Kateřiny Hilské se ostatní anglicky píšící modernisté krčí ve stínu a mezi nimi právě i Joyce. Nechtěl jsem věřit, že by na vině byl obecný český nezájem,