Rozhovor s Joãem Donatem

K brazilské kultuře patří neodmyslitelně hudba, kterou často doprovází i kvalitní texty. Když vám na požádání Brazilec nezarecituje básničku, určitě vám ji zazpívá. Hudební styl, který se prosadil v šedesátých letech a zásadně ovlivnil brazilskou hudbu, je bossa nova. O tom, jak bossa nova vznikla a čím je charakteristická, hovoří brazilský skladatel a hudebník João Donato, jeden ze zakladatelů tohoto žánru.
 

Lucie Koryntová: João, pocházíte z města Rio Branco, obklopeného Amazonským pralesem u hranic s Bolívií – jaká byla hudba v Rio Brancu ve čtyřicátých letech? Jaké byly vaše hudební počátky?

João Donato: Téměř veškerá hudba, která se hrála, zněla z rádia A Voz da Selva (Hlas divočiny). Hrálo se všechno: tango, bolero, francouzská hudba. V té době slavili úspěch Carlos Galhardo, Orlando Silva, Nelson Gonçalves a Daniel Borba.

Když jsem povyrostl a směl jsem používat gramofon, poslouchal jsem pořád dokola Tristeza de nós dois (Smutek nás dvou) od Fritze Kresilera, nevím proč, ta píseň mě dojímala (a ještě dnes mě rozpláče). Jelikož otec byl u vojenské policie, chodil jsem po kasárnách a poslouchal vojenské pochody. Když mi bylo sedm let, začal jsem hrát na akordeon. Hrál jsem tehdy tanga jako Besame Mucho (Líbej mě), jednu z nejznámějších, nejsentimentálnějších latinskoamerických písní, a forro, folklorní skladby brazilského venkova – regionů Sever a Severovýchod – pro akordeon, triangl a zpěv.

LK: Jak se proměnilo vaše hudební vnímání, když jste přišel v roce 1945 do Rio de Janeira?

JD: Mým idolem v Rio de Janeiru byl Luís Gonzaga, akordeonista, který forro nesmírně proslavil. Bylo mi jedenáct let a na lodi z Acra do Ria se Luís Gonzaga poslouchal pořád. Hned po příjezdu jsem se představil v rozhlasovém pořadu rádia Nacional, který se jmenoval Papel Carbono a v němž se napodobovali významní umělci. Přihlásil jsem se s tím, že napodobím Luíse Gonzagu.

Otec nás zapsal do Lafayettova institutu, kde jsem fakticky začal svou hudební kariéru hraním ve školních představeních. Tehdy jsem ještě hrál na akordeon. Poznal jsem Namorados da Lua, pěveckou skupinu, již tvořili Lúcio Alves, Nanai a Miltinho. Brzy jsme se spřátelili. Když po nějakém čase skupinu rozpustili, vytvořil jsem se zbývajícími členy novou skupinu, Namorados. Ruy Castro ve své knize o bossa nově píše, že naše nahrávka Eu quero um samba (Chci sambu) byla prvním z hudebních projevů, které byly odpovědné za modernizaci brazilské hudby. [1] Už v té době jsem se začal zajímat o tzv. „moderní“ hudbu, již charakterizovaly inovace v akordech a harmonii. Toto hnutí přišlo s jazzovými deskami ze Spojených států. Uhranul mi (a dodnes je mým nejoblíbenějším) orchestr Stana Ketona. Pak jsem složil skladbu Minha Saudade (Můj stesk), která je rovněž považována za předznamenání bossa novy a kterou potom otextoval João Gilberto.

LK: Co byl klub O Sinatra–Farney a co tato hudební setkávání znamenala pro brazilskou hudbu?

JD: Byl to klub fanoušků Franka Sinatry a Dicka Farneye, scházela se tam naše skupinka – Paulo Moura, Fafá Lemos, Carlos Manga, Raul Mascarenhas, Nora Neyová. Kromě toho, že jsme obdivovali Franka Sinatru a Dicka Farneye, scházeli jsme se, abychom společně poslouchali jazzové desky, které bylo obtížné sehnat, a povídali si o novinkách. Často někdo zhlédl nějaký film a pak nám líčil, jaká tam byla nová hudba. Nebyl žádný internet, sledovali jsme kino, kde se nahrávky objevovaly dřív než v obchodech. Když jsem do toho klubu chodil, bylo mi mezi čtrnácti a šestnácti. Mnozí z nás se pak stali profesionálními muzikanty…

LK: Byl jste členem nějaké sambové školy a složil jste nějakou sambu pro karneval v Rio de Janeiru? Jaká byla samba v padesátých letech?

JD: Nepatřil jsem do žádné sambové školy ani jsem nesložil žádnou sambu pro karneval. V padesátých letech jsem se mnohem víc zajímal o jazz, který se do Brazílie dostával z Ameriky. Jazz mě tolik přitahoval, že jsem v roce 1959 odejel žít do USA, abych pochopil, co je to za muziku. A taky protože v Brazílii nikdo nerozuměl nové hudbě, kterou jsme dělali a která byla později nazvána bossa nova.

LK: Jaké to bylo, být členem hnutí, které inovovalo brazilskou hudbu?

JD: U zrodu bossa novy jsem byl společně s Joãem Gilbertem, Tomem Jobimem, Johnnym Alfou, Paulem Mourou a dalšími. Byl jsem členem hudebního uskupení, které se intuitivně snažilo o obnovu brazilské hudby. Tu sentimentální muziku „na podřezání žil“ už nikdo nemohl vydržet, tak jsme zkoušeli nové akordy, jinou hlasitost, jiné způsoby, jak hrát, až se objevil onen zvláštní zvuk, který byl nazván bossa nova. Bossa nova je popravdě samba hraná tišeji a v rytmu, který je míň „tukatikatuka“. Nedávno Roberto Menescal vysvětlil, že k tomu došlo proto, že se kvůli sousedům nemohl dělat moc velký rámus. To je taky možné.

LK: Máte za sebou šedesát tři let hudební kariéry. Jaké momenty byly pro vaši hudbu určující?

JD: Novinář a hudební vědec Tárik de Souza mě definoval způsobem, s nímž se ztotožňuji: „João Donato okořenil svůj rytmus přísadami z Karibiku, jazzem a sambou.“ Jako hudebník, který nezůstal jen u bossa novy, to považuji za chválu. Dnes dělám muziku s lidmi, jako jsou Martinho da Vila, João Bosco, Marcelo D2, Arnaldo Antunes, Carlinhos Brown. Skládal jsem s Joãem Gilbertem, Tomem Jobimem, Caetanem Velosem, Deodatem, Paulem Mourou a Gilbertem Gilem. Dělal jsem hudební aranžmá pro Fafá de Belém, Luize Melodiu, Caetana Velosa, Gal Costovou, Adrianu Calcanhotovou, Marisu Monteovou… Jsou to hudebníci a hudebnice různých generací, žánrů a stylů a byl jsem v posledních letech ovlivněn vlastně všemi. Ničemu se nevyhýbám, žádné pozvání neodmítám. Prostě mám rád hudbu. Dobrou hudbu. A když je hudba kvalitní, nezáleží na etiketě ani na obalu.

LK: Jaké jsou vaše plány do budoucna?

JD: Právě pracuji na symfonické suitě, v níž míchám svůj styl se stylem skladatelů, jež nejvíce obdivuji: Debussyho a Ravela. Bude mi sedmdesát let, a už to je moc dobré!

Poznámky:

1. Původní nahrávka je dostupná na <http://www.youtube.com/watch?v=7Icb7YvcE1c>. [Zpět]



Zpět na číslo