Rozhovor s Terezou Arndt vedla Monika Sechovcová

Současný komiks se čím dál častěji pokouší čelit faktům, zprostředkovává skutečné události i historickou látku. Historie v něm odhaluje svou tvář subjektivního dokumentu a příběhu nespolehlivé paměti, který vyžaduje aktivní čtení. Autoři objevili jeho terapeutický potenciál a pomáhá jim zpracovat traumatické události, bolest a úzkost pojící se s prožitkem smrti. O tom všem jsme hovořili s teoretičkou komiksu Terezou Arndt.

Monika Sechovcová: Začněme jedním z nejběžnějších témat, kterým se zabývají teoretici komiksu: vztahem mezi slovem a obrazem v tomto smíšeném médiu. Jaké limity a výsady podle tebe mají tyto rozdílné formy reprezentace skutečnosti?

Tereza Arndt: Pokud komiks označíme za smíšené nebo složené umění, měli bychom se také posunout od otázek „jaký je rozdíl / jaká je podobnost mezi slovy a obrazy?“ spíše ke zkoumání vztahů mezi nimi, tedy „jaký má tento rozdíl / tato podobnost význam? Proč a jakým způsobem jsou slova a obrazy kombinovány, řazeny do sekvencí nebo oddělovány?“ Čerpám v tomto ohledu z prací W. T. J. Mitchella [1], jeho konceptu obraztextu (imagetext) a jeho „varování“ před neustálým komparováním, které může namísto odpovědí zastírat důvody vnitřních spojení. Výhodou komiksu je možnost tyto dvě reprezentace využít v různých vztazích, kombinacích. Když je například v Persepolis [2] Marjane jako dítě svědkem toho, jak v sutinách domu zemřou lidé, které znala, je skutečnost tak strašlivá, že slova zcela selžou – toto selhání a její vnitřní emoce jsou zformovány do zcela černého panelu. V Mausovi [3] si Art Spiegelman „vypomáhá“ obrazem, aby přiblížil své pocity: když mluví o úspěchu prvního dílu, sedí na hromadě mrtvých těl, na cestě z terapie roste z malé postavy do své normální velikosti. Skrze tyto momenty se nám může jevit, že je obraz silnější, dominantní. Rozhodně je pravda, že některé věci, především emoce, které jsou abstraktní, jsou těžko popsatelné, pokud vůbec. Schopnost komunikovat tímto „dvojím“ způsobem je tedy silným rysem komiksu, protože v podstatě „zobrazuje nezobrazitelné“.

MS: V tomto čísle Plavu nalezneme ukázku z komiksu Bastiena Vivèse Chuť chlóru, který je také téměř němý a kompenzuje to vizuálním ztvárněním. Co všechno může v komiksovém obrazu „promlouvat“?

TA: Řekla bych, že vlastně všechno. Způsob členění a tvar panelů na jednotlivých stranách i v celkové kompozici příběhu, styl kresby a případně změny nebo vybočení – u Chuti chlóru jde třeba o jiné zobrazení světa pod vodou a na souši –, barevnost – například opakující se tyrkysová barva –, postavy, jejich gesta a výrazy, reprezentace promluvy, tedy tvar a barva bubliny spolu s užitou typografií – tyto rozdíly v promluvách různých postav jsou výrazné třeba ve Strážcích – Watchmen [4]. Obecně je v komiksech řada významotvorných prvků, které spolupracují při tvorbě atmosféry a směřování narativu. Absence nebo nadužívání textu a promluv, případně jejich kombinace, se také samozřejmě podílí na vyznění díla. U Chuti chlóru je to dáno částečně charakterem postav, ale i samotným prostředím, které nemusí přímo vybízet k interakci, je tiché. Díky tomu, že čtenář není „zahlcený“ dialogy nebo textovými popisy, je zde prostor k promluvě ze strany oněch dalších detailů a prvků, které jsem zmínila. Způsob, kterým jsou nám zprostředkovány konkrétní situace beze slov – například seznámení nebo zamilování se – podle mě hodně napovídá o určité náladě příběhu. V kombinaci s obrazy pohybů pod vodou a dlouhými sekvencemi mi Chuť chlóru přijde hezky poetická.

MS: Jan Baetens ve svém eseji Autobiografie a komiksy problematizuje termín kompletní autor, označující komiksového tvůrce, který je zároveň kreslíř i scenárista. V čem podle tebe spočívá úskalí tohoto pojmu?

TA: Především v uzavření hranic: pokud autorův příběh nakreslí někdo jiný, znamená to, že příběh nelze přijmout jako autobiografický komiks, i když ostatní „kolonky“ splňuje? Snažit se obsáhnout veškerá díla, třeba i v „jen“ jednom žánru, mi přijde problematické a obecně nejsem zastánce těchto všeobecně platných pravidel. Myslím, že kompletní autor je pevně svázán s představou autobiografického komiksu jakožto terapie a prostředku ke sdílení traumatu – v tom smyslu, jako byly tvořeny například příběhy Billy, Me & You. A Memoir of Grief and Recovery nebo The Years of the Elephant [5].

MS: Autorka koncepce tohoto čísla Barbora Pýchová do něj vybrala autobiografické/biografické komiksy, které stojí na pomezí literatury fikce a faktu. Album Chloé Cruchaudetové je adaptací historické studie a v jeho doslovu si můžeme přečíst fragmenty z deníků, dobového tisku nebo dokumentů ze soudního procesu. Námětem Lehkosti je zase vlastní život autorky. Co se stane se skutečnými událostmi, když se převedou do komiksového příběhu?

TA: Pokud má široké spektrum příběhů na poli historických komiksů / komiksů o skutečných událostech nějakou zásadní výhodu, je to různorodost zpracování, mnohost perspektiv, odlišné přístupy k tématům. Rozličné pohledy na událost jsou potvrzením subjektivity, která k tomuto žánru patří a zároveň nutí reflektovat čtenáře jiné/další verze příběhu. Joe Sacco [6] mnohdy pracuje s vyprávěním očitých svědků a různými popisy téže události a my jako čtenáři musíme rozmýšlet, v čem spočívají významy rozporů. V případě komiksu Lehkost Catherine Meurisseové se naopak setkáváme s výrazně subjektivními prožitky a autenticitou. Myslím, že tento příběh bychom mohli považovat za terapii – autorka se snaží prostřednictvím náhledu na cizí umění i tvorbou vlastního umění najít znovu svou identitu – jako umělkyně, přeživší i žena. Komiks je v tomto případě schopen ukázat a předložit takzvaně vše, jak jsem už zmínila – nepopsatelné i nezobrazitelné, nereálné, emoce, vnitřní svět, myšlenkové procesy, více dějů naráz. Navíc je, stejně jako paměť, selektivní. Neodkazuji zde pouze na nespolehlivost vzpomínek nebo na jejich absenci, ale i na možnost komiksu zabývat se jen tím, co považuji jako autor v příběhu za důležité nebo důležitější. Meurisseová podle mého názoru nepovažuje za tolik důležité popsat zevrubně veškerá fakta útoku na redakci Charlie Hebdo, ale znovuoživit svou víru v umění, schopnost ho vnímat a reagovat na ně. Spíše než o hledání nějaké abstraktní pravdivosti jde u těchto příběhů o nový pohled, invenci, interpretaci. To může být třeba i zapojení deníků, historických pramenů, jiné vizuální vyjádření, reinterpretace…

MS: V díle Ve špatném rodě i v Lehkosti je jednou z hlavních otázek, jak se vyrovnat se smrtí. Jakým způsobem se podobná témata zpracovávají v komiksu?

TA: Pokud se podíváme například na zmíněné „terapeutické“ autobiografické komiksy, tedy takové, které pomáhají svým autorům vypořádat se s traumatem pomocí tvůrčí práce a sdílení, řekla bych, že často využívají metafor a symbolických konstrukcí. Přijde mi, že celkem velkou měrou experimentují s formou komiksu, víc si dovolují ve vyjádření a expresi. Ve způsobu, jak vyjádřit pocity, se uchylují spíše k vlastnímu, fiktivnímu jazyku, než aby se drželi skutečnosti za každou cenu. V komiksu The Years of the Elephant je postava Charlese, jehož syn spáchal sebevraždu, několikrát konfrontována s křídovým obrysem synova těla, jenž ožívá a obrací se k Charlesovi. Potřeba pochopit synův čin ho vede až k tomu, že v představách sám skáče ze střechy, aby spadl a „vtělil“ se do synova obrysu. Vedle promítání skutečných a imaginárních situací se zde pracuje také s dalšími prvky: chaos ve vnitřním světě i realitě, osamělost postav a odtrženost od ostatních, nepochopení, problém s komunikací, odcizení ve vztahu a podobně. Tyto momenty se objevují v mnoha podobných komiksech, zvláště v těch, které mají terapeutický rozměr, vyprávějí o ztrátě blízkého člověka. Emoce spojené s prožíváním a vyrovnáváním se s traumatickou událostí se také mohou namísto slov – které jsou těžko komunikované – formovat do obrazového významového vyjádření – text přesahující hranice bubliny i panelu a valící se z nich; typ fontu, který „napadá“ postavy nebo je „dusí“ tím, že slova pohltí celý prostor bubliny, popřípadě panelu – takové zpracování může vyjadřovat agresi, vztek nebo úzkosti postav či vztah k jiným aktérům. Je to samozřejmě velmi složitý a bolestivý materiál, ve kterém, ač lze vysledovat některé shodné prvky, záleží především na osobnosti autora nebo autorů a povaze události. Tomu především odpovídá způsob vyprávění a obrazové vyjádření komiksu.

MS: Pracuješ na Oddělení vzdělávání Ústavu pro studium totalitních režimů, kde se podílíš na vzniku série biografických komiksů o osobnostech žijících v období komunistické totality, například o Josefu Toufarovi a Juliu Fučíkovi. Jak posoudíte, které okamžiky z jejich života jsou hodné ztvárnění? Jak se zpracovává historická látka formou komiksu?

TA: Na to by lépe odpověděli moji kolegové, kteří se na vzniku těchto Dějepisných sešitů [7] podíleli větší měrou. Já jsem u tohoto projektu – respektive v případě Dějepisných sešitů o Juliu Fučíkovi – spíš konzultantkou, ale pokusím se koncept přiblížit. Dějepisné sešity propojují komiks a historické prameny, cílí na badatelsky orientovanou výuku a tvůrčí práci s materiálem. Sešity se skládají z komiksových obrazů, faksimilií historických dokumentů a myšlenkové mapy. Ta slouží k zapisování informací, které žáci hledají v pramenech a v komiksovém příběhu, přičemž pořadí listů není pevně dané. Jako velmi důležité vnímám u formátu Dějepisných sešitů respektování povahy a výrazových prostředků komiksu, což u vzdělávacích nebo naučných komiksů vždy neplatí. Také nejde o pasivní přijímání příběhu, spíše o detektivní práci, která vyžaduje aktivní čtení. Komiksové vyprávění sice předkládá určitý příběh, ten však obsahuje mezery a prázdná místa, upozorňuje na ně, a tím žáky vyzývá k tvůrčímu přístupu a hledání odpovědí skrze různé pohledy. Co se týče výběru situací, probíhá v souvislosti s potvrzenými fakty, postavami příběhu a historickými dokumenty. Myslím, že velmi důležitý je i vklad Juliány Chomové [8], která sešity ilustruje. S tvorbou komiksů má dost zkušeností a umí posoudit, jak bude celkový výsledek fungovat.

MS: Jak na komiks ve výuce reagují pedagogové a žáci?

TA: Využití komiksu ve škole je podle mě záludnější téma, než se zdá. Neřekla bych, že by komiks byl v současnosti tak přirozenou součástí výuky, jako třeba film. Postoj učitele ke komiksu se může pohybovat na široké škále: od „puristů“, kteří jej zcela odmítají anebo sahají po takzvaných hodnotných románech, po ty, kteří komiks využijí jako „lákadlo“ a vzhledem ke kladnému vztahu žáků ke komiksu ho ve třídě „snesou“, až k nadšencům, kteří jej přinášejí i z důvodů vlastní obliby. Každopádně bychom měli – přesněji učitelé by měli – mít nejdříve jasno, proč vůbec komiks do výuky zapojit, z jakých důvodů. V zahraničí existují metodiky, které spojují komiks s konkrétními cíli výuky a nabízejí typy práce s komiksem ve třídě, například jako ukázku a přiblížení určitého období, historický pramen, doklad doby nebo materiál k analýze stereotypů. Pro mě má komiks ve škole potenciál předložit různorodost podob minulosti a perspektiv, především co se týče historických témat.

Pokud jde o fungování a reakce přímo na Dějepisné sešity, tedy zatím pouze na příběh Josefa Toufara, kolegové je otestovali na středních odborných školách, připojili dotazník a několikrát došlo k reflektování práce na našich seminářích, které jsou pro pedagogy ze všech typů škol. Vzhledem k rozsahu a formě DS – velikost A3, nečíslování stran, umělecká stylizace a podobně – panovala mezi učiteli jistá obava, nakolik se žáci budou schopni v komiksových obrazech zorientovat. Žákům ale naopak otevřenost formátu vyhovovala a bavila i ty, kteří běžně nejsou při dějepise příliš aktivní nebo jim nevyhovuje frontální výuka. Závěrečná diskuse a reflexe práce, které jsou u Dějepisných sešitů klíčové, probíhaly obvykle živě a zapojovalo se mnoho žáků. Z mého pohledu bylo zajímavým výsledkem na straně žáků právě uvědomění si vícero úhlů pohledů, a nikoli formulování jednoho shodného narativu. I toto testování však potvrdilo nutnost předchozího promyšlení a stanovení cílů výuky vzhledem k povaze komiksu.

MS: Baetens v již zmiňovaném eseji tvrdí, že médium komiksu v současnosti překračuje práh dospělosti. Mohli bychom to chápat i ve smyslu dospívání modelového čtenáře komiksů, jak se komiks zbavuje nálepky literatury pro děti a mládež? Jde s tím ruku v ruce i vývoj komiksového hrdiny?

TA: Myslím, že taková metafora toho může obsáhnout poměrně dost. Osobně už považuji označení komiksu za literaturu nebo i literaturu pro děti a mládež za překonané, a to i v českém prostředí, kde se tato nálepka strhávala poměrně dlouho. Uznání komiksu jako autonomního média s sebou nese právě odmítnutí tohoto jednostranného pohledu a tedy, přeneseně, i dospívání komiksu ve smyslu přiznání jisté úrovně, schopností a specifik. Zároveň se objevují v komiksových příbězích i „těžká“, bolestivá či společensky složitá témata – v současnosti tvoří významnou část komiksové produkce. Také z tohoto pohledu, tedy v rámci žánrové rozmanitosti a předkládání takzvaných dospělých témat, zahrnující třeba i vulgární jazyk nebo explicitní násilí, může komiks překračovat práh dospělosti. Samozřejmě to souvisí i s vývojem a současnou podobou komiksového hrdiny či antihrdiny a jeho chování: zobrazení Tove Janssonové, jak kouří cigaretu v komiksu určeném spíše mladším čtenářům, vyžadovalo jistý posun. Nevím, nakolik dospívá modelový čtenář, spíše se mění spolu s tím, jak se mění samotné médium a jeho komunikace, jak autoři hledají nové cesty a experimentují s formou i obsahem.

Poznámky:

1. Mitchell, W. T. J. Teorie obrazu. Praha: Karolinum, 2016. [Zpět]
2. Satrapiová, Marjane. Persepolis. Praha: BB art, 2006. [Zpět]
3. Spiegelman, Art. Maus: souborné vydání. Praha: Torst, 2012. [Zpět]
4. Gibbons, Dave a Alan Moore. Strážci – Watchmen. Praha: BB art, 2004. [Zpět]
5. Streeten, Nicola. Billy, Me & You: A Memoir of Grief and Recovery. Oxford: Myriad Editions, 2011. – Linthout, Willy. Years of the Elephant. Tarragona: Ponent Mon, 2009. [Zpět]
6. Sacco, Joe. Bezpečná zóna Goražde. Praha: BB art, 2007. – Sacco, Joe. Palestina. Praha: BB art, 2007. – Sacco, Joe. Gaza. Praha: BB art, 2010. [Zpět]
7. Toufar – dějepisné sešity. Ed. Kamil Činátl, Juliána Chomová, Jiří Maha a Čeněk Pýcha. Praha: ÚSTR, 2016. – Pro více informací viz dejepis21.cz. (Pozn. red.) [Zpět]
8. Práce Juliány Chomové jsou k vidění na stránkách: https://julianachomova.tumblr.com/. [Zpět]

Zpět na číslo