Rozhovor se spisovatelkou Danielou Tarazonovou vedla a přeložila Markéta Riebová
„Vidím, že stavba těla, jeho ústrojnost a možnosti, jeho živoucí
nádhera, ale také jeho omylnost a dekadence, jsou v mých textech
zásadní,“ říká současná mexická autorka Daniela Tarazonová. A dodává:
„Nemám oblíbené autory… Beru si to, co mě motivuje a co mi pomáhá žít,
abych dokázala pochopit různé stránky světa a skutečnosti.“
Markéta Riebová: Ke psaní vedou různé pohnutky: výzvy představivosti, boj s vlastními démony, snaha podat svědectví o společnosti, ve které člověk žije, potřeba experimentovat a mnohé další. Jaká byla vaše cesta?
Daniela Tarazonová: Má cesta se utvářela, aniž bych si to plně uvědomovala. Možná začala někdy kolem mých osmi či devíti let, kdy mi táta věnoval deník se zámkem. Začala jsem si tam zapisovat zážitky. S postupujícím časem jsem hromadila popsané deníky a sešity. Má babička z matčiny strany byla básnířka. Byla ústřední postavou celé rodiny. Následovala jsem její příklad a začala psát básně, které jsem samozřejmě nepublikovala – visí jich jen pár na webu. Mám nevydanou sbírku básní, kterou možná jednoho dne vydám: jmenuje se Boca . Psaní bylo od počátku něčím, co jsem měla pouze pro sebe. Fascinovalo mě psát si do sešitů, co se mi zachtělo. Démonů mám od dětství několik, s obrovskými chřtány. Literatura je pro ně vlastně ideálním místem k žití, tam se můžou roztahovat, jak chtějí.
MR: Vaše dva romány, El animal sobre la piedra (Zvíře na kameni) a El beso de la liebre (Zaječí polibek), jsou výzvou. Přesnost a střídmost vašeho literárního vyjádření drží čtenáře v zajetí jistého neklidu, který ho žene ke konci textu a nutí jej spolupracovat na rozuzlení. Je pro vás literární forma hodně důležitá? A jakou roli hraje ve vaší tvorbě odmlka?
DT: Forma a tón literárního textu jsou pro mě dva nejdůležitější aspekty psaní, ale nikdy dopředu nevím, jakou formu bude rozepsaný román mít. Postupuji v psaní úryvků, scén nebo popisů a text samotný mi ukazuje, jaká forma je pro něj nejlepší. Ve Zvířeti na kameni si hlas vypravěčky sám žádal, aby byl doplněn četnými odmlkami. Mou oblíbenou rétorickou figurou je elipsa. Úplně přesně nevím, jak si vybírám, co je třeba vynechat nebo čemu je třeba se vyhnout. Časem se to samo vytříbí. V Zaječím polibku mi záleželo na tom, aby byla forma podobná světu, který odráží. Chtěla jsem napsat román z mnoha částí, něco jako {patchwork, a nazvat jej dlouze, jako je celý titul Dona Quijota. Co se čtenáře týče, myslím na něj pořád. A vím, že čtenáři domýšlejí to, co je třeba nebo co není doslovně vyjádřeno. Dost mě rozčiluje, když jsou vydavatelé toho názoru, že by měl autor vše odhalit a vysvětlit, jako by byl čtenář hlupák. Tím ho totiž vynechávají. Je to vidět na velkém množství knih, které dnes – nebo vlastně už nějaký čas – vycházejí.
MR: Vaše příběhy se neodvíjejí lineárně. Hledáte správné vyjádření tak, že příběhy přepisujete, nebo váš tvůrčí proces vychází z jednoho impulzu?
DT: Nemám zájem vyprávět příběhy lineárně. Připadá mi to nudné, možná proto, že nenacházím žádnou lineárnost ve skutečném světě. Věci se dějí vždy oklikou a čas někdy plyne hrozně rychle, i když se zdá, že se táhne, a naopak. První, co hledám, je tón vyprávění. Tvořím po částech. Většinou nezačínám začátkem příběhu, protože nevím, jak se rozvine. Znám jádro zápletky a několik vedlejších témat. Hodně experimentuji, až na povrch vyplyne něco, co mi stojí za to rozvádět. Je pravda, že zpětně málo opravuji. To, co mi zabírá nejvíce času, je spojování jednotlivých částí textu k sobě, a ne opravy. Snažím se od prvních řádků, aby se to, co napíšu, trefilo do černého, aby slova směřovala k záměru, který mám.
MR: Pokud jde o literární styl, cítíte nějakou spřízněnost s jinými mexickými autory, jako jsou například Juan Rulfo nebo Mario Bellatin?
DT: Texty Juana Rulfa jsem četla a studovala jaksepatří, je to výjimečný autor. Jeho věty jsou úžasné. Kladu si otázku, jak se k nim dobral. Určitě mě inspirují a mám z nich potěšení. Mezi svým psaním a skvělou Rulfovou tvorbou nicméně příbuznost nenacházím. Ovšem Rulfo je mistr a člověk nikdy neví, co z mistrovského díla zůstává v našem pohledu či našich přáních. Mám zpětnou vazbu, že lidé nacházejí podobnost mezi mým psaním a tvorbou Maria Bellatina. Co víc si mohu přát?
MR: Považujete se za spisovatelku fantastických povídek, nebo píšete i na základě osobní zkušenosti či společenské situace v Mexiku?
DT: To je dobrá otázka. Nepovažuji se za představitelku fantastické literatury. Mám několik různých textů – například povídek –, které se pohybují na pomezí jiných světů. Možná, že jedním stálým prvkem mého psaní je jisté vykloubení: snažím se zaměřit na hranice skutečného a na to, co se nějakým způsobem vymklo svému původnímu místu. Domnívám se, že moje osobní zkušenost a démoni zkreslují mé vidění světa a já při psaní toto zkreslení dovádím do krajnosti. Sociální kontext Mexika posledních let byl jednoznačně další faktor, který má na mou tvorbu vliv. Jak už řekli mnozí přede mnou, tady se může stát cokoliv, aniž by to cokoliv znamenalo. Tyto neslýchané události vytvářejí obludnou skutečnost, která si samozřejmě spisovatele podrobuje.
MR: Irma, Hipólita Thompsonová…, hlavními postavami vašich dvou románů jsou ženy. Totéž platí i pro vaši esejistickou knihu o brazilské spisovatelce Clarice Lispectorové. Je v tom nějaký záměr? A jak vás inspiruje právě Clarice Lispectorová?
DT: V mém zájmu o ženské postavy není žádný záměr. Vychází ze mne přirozeně. Ženy v mém rodu byly vždy komplikované, mnohovrstevnaté, a já se cítím jejich součástí. To mne motivuje k vytváření podobných hrdinek. Svou diplomovou práci jsem psala na téma románu La hora de la estrella (Hodina pro mou hvězdu) Clarice Lispectorové. Mé setkání s ní bylo – jak se často stává, když se setkáme s autorem, který nás fascinuje – pro mou literární tvorbu určující. Její dílo je pro mě jako moře, které mě vždy omámí. Nacházím v něm inspiraci, ano, neustálou inspiraci, která nemá konce.
MR: Proměna hlavní hrdinky románu Zvíře na kameni v ještěra určitě v českém čtenáři vyvolá vzpomínky na Kafku. Neujde mu fakt, že na rozdíl od Řehoře Samsy Irma svou proměnu přijímá a nachází v novém těle zalíbení. Čemu vděčí za svůj kladný postoj? Jakou roli hraje tělo v utváření subjektivity vašich literárních postav?
DT: Irmin „kladný postoj“ je pro knihu určující. Upřímně nevím, čemu za něj vděčí. Jen vím, že je nevyhnutelný: nezlomná zvířecí síla. Ne že by to byl záměr, ale vidím, že stavba těla, jeho ustrojení a možnosti, jeho živoucí nádhera, ale také jeho nedokonalost a chátrání, jsou v mých textech zásadní a mé postavy se opravdu postupně utvářely skrze jevy, které se dějí uvnitř jejich těl či vůči nim.
MR: Smrt, mateřství, metamorfóza těla… Mytické spojení těchto konceptů se ženou prošlo v posledních sto letech bouřlivými dekonstrukcemi ze strany hnutí za ženskou emancipaci. Ve snaze překonat smrt však Irma mateřství a tělesné změny upřímně, věcně, téměř instinktivně přijímá a právě v tom tkví její síla a krása, od toho se odvíjí obdiv, který u čtenářů sklízí. Co vás vedlo k tomu, abyste změny, kterými hlavní hrdinka prochází, vykreslila jako vývojový krok vpřed, a nikoliv zpět?
DT: Možná je tento vzestup na vývojové ose dán skutečností, že Irmina proměna v plaza pro mne symbolizuje vítězství a schopnost přežít na této planetě navzdory všem nesnázím. Když se nad tím pozastavím, je to paradox: plazi jsou symbolem starobylosti, ale zároveň jsou velice pružní, úspěšně se adaptují, neustále se přizpůsobují, jsou vlastně avantgardou evoluce.
MR: Román Zvíře na kameni se odehrává na pláži. Místo však není nijak konkrétní, neznáme zemi ani kraj. Hraje ve vaší tvorbě nějakou roli inspirace mexickým prostorem, obzvláště vyprahlou krajinou, která je charakteristická pro mexickou literaturu od Vojáků bídy Mariana Azuely přes Rulfovy prózy až po texty Yuriho Herrery?
DT: Myslím, že ne. Poušť je součástí mé obrazotvornosti, ale ne mé životní zkušenosti. Vždy jsem žila ve Ciudad de México. Je ovšem pravda, že až doposud jsem nepovažovala za důležité konkretizovat místa, na kterých se mé příběhy odehrávají.
MR: Protagonistka vašeho druhého románu Zaječí polibek, Hipólita Thompsonová, je superhrdinka. Jak sama říkáte, dokáže být hrozivá, ale také trapná. Čím je pro vás zajímavá tato ironická představa hrdinství, která jde občas sama proti sobě?
DT: Je pro mne zajímavá svou lidskostí. Občas si myslíme, že vítězíme nebo že naše schopnosti jsou úžasné. Ovšem druhá stránka věci na sebe nenechá dlouho čekat: křehkost, omylnost. A navíc v naší době, kdy jsme všichni trochu zmatení…, nebo tak mi to alespoň připadá: nic z toho, co jsme považovali za jasné a jednoznačné, takové není. Jsme vyšinutí, sami jsme se vyhostili bůhvíkam. Hrdinství znamená odolnost, ale také možnost chybovat.
MR: Hlavním tématem Zaječího polibku je násilí, válka. Můžeme se domnívat, že na vaše zpracování tématu měly vliv také násilné události v Mexiku po roce 2000?
DT: Nebyla jsem si tím jistá, ale s přibývajícími léty mi dochází, že zřejmě ano. Dění, kterého jsme byli v Mexiku svědky, je tak strašné, že si podle mě ani pořádně neuvědomujeme, jak to zasáhlo naše emoce. Nebo nám to ještě nedochází se vším všudy. Kdybych chtěla navázat na téma těla, řekla bych, že má země byla roztrhána na kusy, vzniklo monstrum jako z Frankensteina. A nevíme, odkud pochází hlava, odkud paže, odkud hruď. Přesně to se stalo.
MR: Vaše dva romány naznačují, že tento literární žánr vám vyhovuje. Proč?
DT: Nevím. Můj třetí román, který ještě nevyšel, je trochu jiný. Ovšem ten, který nyní promýšlím a začínám psát, patří k prvním dvěma: také je založen na vyšinutí, na věcech, které se vymkly kontrole a mění se, na proměnách těla a jeho skvělých schopnostech.
MR: A na závěr dvě širší otázky. Kteří z mexických, latinskoamerických nebo světových autorů patří k vašim oblíbeným?
DT: Nemám oblíbené autory. Zajímají mě knihy tak, jak se mi chaoticky dostávají do rukou, bez předsudků a výběru. Jsem v tomto ohledu trochu pyšná, beru si to, co mě motivuje a co mi pomáhá žít, abych dokázala pochopit různé stránky světa a skutečnosti. Ale nic není tak radikální, jak na první pohled vypadá. Nedokázala bych si představit literaturu bez existence Kafky, Dostojevského, Poea, Lispectorové a bez mnoha dalších. Studovala jsem dílo Jesúse Gardey, rodáka ze státu Chihuahua, který psal angažovanou literaturu a v mexické literatuře představuje zcela jedinečný hlas. Jsem neposlušná čtenářka a hledám si knihy, které mě opravdu zaujmou.
MR: Co byste řekla o současné situaci mexické literatury?
DT: Mexická literatura zažívá dobré období: je tu obrovská různorodost stylů a experimentování, spousta nápadů, a to přesto, že se zavedená nakladatelství snaží upřednostnit určitý typ literatury spojené s událostmi, o kterých čteme každý den v novinách. Ale i tato tendence se podle mého názoru brzy změní.