Rozhovor s Radkou Denemarkovou vedly Renata Cornejo a Alžběta Knappová
O současné rakouské literatuře, jejích nobelistech i vzrůstajících nacionalistických tendencích v dnešní rakouské společnosti jsme si povídaly s dvěma germanistkami, docentkou ústecké univerzity Renatou Cornejo a spisovatelkou a překladatelkou Radkou Denemarkovou, která před čtyřmi lety získala prestižní ocenění čestné spisovatelky města Graz a strávila v této kulturní metropoli rok na tvůrčím stipendiu. Osobní vhled dvou žen, které svou profesní i životní dráhu zasvětily Rakousku, vytváří pestrou mozaiku postřehů o rakouské literatuře, literárním provozu i celé tamní společnosti.
Renata Cornejo: Graz, česky Štýrský Hradec, je pro rakouskou literaturu důležitým centrem, protože se v něm od šedesátých let 20. století formovala skupina autorů a autorek, kteří se považovali za protipól oficiálního centra Vídně. Byla to mladá generace, která šla proti proudu a stopy ve městě zanechala až dodnes, mimo jiné v podobě avantgardního festivalu Štýrský podzim a několika významných literárních časopisů. Ty jsi tam strávila jako čestná spisovatelka od září 2017 do srpna 2018 jeden celý rok. Jak jsi vnímala během svého pobytu Graz v roli kulturní a literární metropole? Je jí ještě dnes, jako tomu bylo v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století?
Radka Denemarková: Graz je určitě stále mimořádným kulturním střediskem i v evropském kontextu. A miluje umělecký experiment. Vedle zmíněného festivalu, filmové přehlídky Diagonale a časopisů jako manuskripte a Lichtungen je tradice Grazu ze šedesátých let neustále přítomna, protože existuje velká podpora kultury, denně probíhají čtení, výstavy, koncerty, funguje velice progresivní divadlo a místní lidé za ta desetiletí pochopili, že kultura není nic navíc, jde o součást a způsob života, takže jsou zvyklí chodit na kulturu skutečně každý den. Podpora autorů díky stipendiím a tvůrčím pobytům je obrovská. Je tu líheň začínajících autorů, kteří mají zároveň příležitost setkávat se na jednom místě s již zavedenými významnými spisovateli.
Pro mě osobně byl jeden rok v Grazu nesmírná zkušenost. Navíc znamenal zvláštní oblouk, protože jako úplně první získala titul Stadtschreiberin, tedy čestné spisovatelky Grazu, Libuše Moníková, kterou sice považuji spíše za německou autorku, ale pochází z Čech. Stipendium v Grazu je oproti jiným rezidencím ve světě výjimečné, protože kromě čestných autorů mají také tradici půlročních stipendií pro autory v exilu. Opravdu sledují, co se ve světě děje, okamžitě reagují, zvou pronásledované umělce, a dokonce jim například zařizují víza a bojují za ně na ministerstvech zahraničí. Krom toho poskytují i měsíční stipendia, takže v zámečku Cerrini na Schlossbergu, který má tři byty, se mnou trávil šest měsíců fotograf ze Sýrie, a ještě se tam vystřídalo dalších dvanáct autorů z celého světa.
Alžběta Knappová: V čem je tedy prostředí Grazu specifické a jak tento kulturní fenomén vznikl?
RD: Ústřední postavou literárního a kulturního života byl Alfred Kolleritsch, který bohužel minulý rok zemřel. Byl to spisovatel a literární kritik, který založil časopis manuskripte a na začátku sedmdesátých let stál u zrodu literární skupiny Grazer Autorenversammlung, která se vymezila vůči oficiálním literárním strukturám, a také střediska Forum Stadtpark. Kolleritsch byl člověk, který měl schopnost objevovat nové talenty. Podporoval například Petera Handkeho a prosadil jeho Spílání publiku, z novějších autorů Clemense J. Setze či Fistona Mwanzu Mujilu. Také se aktivně zajímal o evropskou literaturu, včetně té české. V manuskripte otiskl například rané texty Václava Havla a úzce spolupracoval s Josefem Hiršalem a Bohumilou Grögerovou, kteří mu doporučovali další jména českých a východoevropských zakázaných autorů. Centrální postavou literárního života Grazu zůstal od šedesátých let až do své smrti.
Vedle Kolleritsche a Handkeho je pro Graz důležitý také Werner Schwab, dramatik, jehož práce s jazykem byla i v rámci rakouské literatury, kde mají jazykové experimenty tradici, mimořádná, až sebevražedně patologická. A Graz se také samozřejmě hlásí k Elfriede Jelinek, která se narodila nedaleko, v Mürzzuschlagu. Což je důležité i politicky, protože Jelinek je, stejně jako Thomas Bernhard, v Rakousku kontroverzní postava a Graz se ani dnes kontroverzních, ironicky sebereflexivních témat nebojí. V září 2017 v rámci festivalu Štýrský podzim proběhlo čtení z Jelinekových Dětí mrtvých na místech, kde se děj románu odehrává, tedy na kýčovitých, idylických místech, v kulisách hor a pěstěných statků, která děsivě kontrastují s obsahem textu. Taková čtení jsou zvlášť v současné vykloubené době důležitá. Dnes se tu nahlas a veřejně vykřikují věty, které si ještě nedávno lidé špitali maximálně doma u kuchyňského stolu, například že za Hitlera nebylo tak špatně. Německo se s nacistickou minulostí a vinou vyrovnávalo, Rakousko se stále vnímá jako oběť. To mě na současné rakouské společnosti děsí. Je v ní také cítit komplex z toho, že byli mocnou habsburskou monarchií, a najednou jsou malým státem, který by tak rád mluvil do světové politiky. Těžko se s takovou zátěží minulosti vyrovnává. Naštěstí mají stále autory, kteří onu zátěž umějí pojmenovat.
RC: Vedle již zmíněných jmen jsi v Grazu poznala také Olgu Flor, spisovatelku, která je zastoupena i v tomto čísle. Olga Flor se dá zařadit mezi autory experimentální literatury, která má v rakouské literatuře velmi silnou a osobitou tradici. Do jaké míry ji považuješ za pokračovatelku této rakouské experimentální linie a v čem se od ní naopak odlišuje?
RD: Olga Flor je pozoruhodná a všestranná autorka. Vystudovala fyziku, je vášnivou čtenářkou poezie, píše chytrou prózu, eseje, divadelní a politické texty. Četla experimentální a konkrétní poezii, H. C. Artmanna, Ernsta Jandla, a především Friederike Mayröcker. Myslím, že právě její psaní ji ovlivnilo nejvíc. Jako Mayröcker vycházela z drobných detailů každého dne, které pak pospojovávala jazykem, který se mohl zdát banální, ale vytvářel nový, fascinující svět. Z textů Olgy Flor cítím, že je také silně ovlivněna fyzikou, tedy precizností, logikou, racionálním uvažováním, strukturou, vědomím toho, že existují vzorce, ke kterým se lze vztahovat. Tím je rozhodně jedinečná, i když je pro mě jako čtenářku v některých textech příliš pragmatická, chladná, ale jazyk má přesný, je jak chirurgická ocel… Také je schopna si udržet nadhled a nenechat se strhnout vlivy, skupinami a vzory, i když žije v tak úzce vymezeném prostředí.
RC: Práce s jazykem je celkově pro rakouskou literaturu naprosto zásadní, nevyjímaje dva autory ze štýrské skupiny, o kterých již byla řeč, Petera Handkeho a Elfriede Jelinek. Ty spojuje také to, že oba dostali Nobelovu cenu za literaturu a že u obou vyvolalo její udělení značné kontroverze. Jak vnímáš jejich ocenění?
RD: Já osobně si myslím, že Peter Handke Nobelovu cenu z mnoha důvodů dostat neměl. Je to samozřejmě výtečný autor, ale takových je ve světové literatuře mnoho a nemají tak kontroverzní pozadí. Handkemu velice pomohla média a doba šedesátých a sedmdesátých let. Stal se známým díky spolupráci s filmaři, také intenzivně pracoval na své image a miloval skandály. Rozčiluje mě, že se jeden rok neudělí Nobelova cena kvůli skandálu sexuálního obtěžování ve Švédské akademii a druhý rok ji dají někomu, kdo obdivoval a veřejně podporoval masové vrahy v Srbsku, nemluvě o jeho arogantním vztahu k ženám. Svou první ženu bil, a když se ho na to tehdy v osmdesátých letech ptali, řekl, že ho rušila při psaní… Z rozhovorů s ní plyne, že udělení ceny Handkemu pro ni bylo jen dalším políčkem. Navíc mě mrzelo, že ve stínu těchto diskusí zůstala Olga Tokarczuk, která byla oceněna spolu s Handkem. Osobně bych si přála, aby Nobelovu cenu získala Ilse Aichinger. Stejně tak ji měl dostat i Bernhard. Ten totiž zdaleka přesahuje kritizování Rakouska, on kritizuje celý nebezpečný systém společnosti. Jeho radikalita v jazyce a myšlení je opravdu obdivuhodná. Jde do krajnosti, navíc je sycená velkým osaměním. U Jelinek je to ocenění naprosto oprávněné.
RC: U Elfriede Jelinek si cením především její precizní práce s jazykem, kdy je schopna vztahy a mocenské systémy, ať už jde o gender, nebo kapitalismus, demaskovat až do krajnosti. Kterých kvalit si u ní nejvíce ceníš ty?
RD: Určitě také práce s jazykem, a navíc její ironie. Nebojí se používat fráze, klišé, banality z televize, novin, politiky. Což funguje jenom v případě, když materiál tvaruje člověk, který má jasný názor a snaží se dobrat podstaty. Lidé, kteří napodobují Jelinek, mají pocit, že stačí slepit úryvky z novin a pak je to vtipné, ale takhle to bohužel nefunguje. Ano, Jelinek prosvětluje tu elementární hloupost, ale je za tím jasný hodnotový názor a vědomí souvislostí, kterým poukazuje na lživost a pokrytectví rakouské společnosti. Jsou to knihy o posledních věcech, o lidské mizerii. U ní znovu ožívá cit pro hodnoty, a když se takový cit probudí v čtenáři, znamená to také, že je to dílo nejvyšších kvalit a nelze je poměřovat metrem tržní kritiky. Literárně ukázat pravdu o Rakousku chtělo odvahu a Jelinek i Bernhard to dokázali, i když každý jiným způsobem. Oba ukazují, že Rakousko je skutečnost, které nelze uniknout. Jsou odkázáni na zkušenosti Rakouska, malé země, která má obludnou minulost. Jelinek je také velice autentická, celistvá, na rozdíl od Handkeho, jehož díla jsou výborná, ale jsou z nich cítit různé vlivy a vzlíná z nich ego ve smyslu „teď se podívejte, jak já umím psát“.
AK: Zmiňovaní autoři jsou považováni za představitele takzvané antivlastenecké literatury, německy Antiheimatliteratur. Ta dominovala rakouské literatuře druhé poloviny 20. století a vznikla především jako potřeba vymezit se vůči mainstreamové a idealizující vlastenecké literatuře. Existuje v tvorbě současných autorů nějaké silné téma, výrazný jednotící prvek, něco, co by tak zásadním způsobem polarizovalo společnost, nebo podobné tendence již úplně vymizely?
RD: Žádný razantní jednotící prvek tady v současnosti nevidím. Směs populárního čtenářského čtiva, Heimatliteratur, vzniká stále v provinčních oblastech. Ale nutkavá potřeba se vůči ní vymezovat, jako měli Jelinek a Bernhard, zeslábla. Jedním z důvodů může být i nebezpečí, se kterým se každý rakouský autor musí vypořádat, a to je nakažlivý způsob psaní těchto velkých autorů. Mám pocit, že se tomu mladí autoři raději snaží vyhnout, protože je to jinak svádí napodobovat jejich způsob psaní. Současní autoři se mnohem častěji věnují osobnějším nebo nadnárodním tématům. Co mě obecně na současném Rakousku děsí, je nárůst nacionálních a konzervativních tradic v tom nejhorším smyslu, pokryteckém a šovinistickém. V Grazu a jiných velkých městech se to neprojevuje, ale na venkově je to velmi znatelné. Pořádají se lidové slavnosti, kde všichni chodí v dirndlech a kalhotách s padacím mostem, ze kterých se poslední dobou stává módní značkové zboží, a vracejí se k pseudolidové podobě popu prosyceného šovinismem, jehož prototypem je Andreas Gabalier, který pochází ze Štýrska, opájejí se idealizací rakouské krajiny a společnosti s důrazem na heslo „naše krev, naše zem“, spojené samozřejmě s rasismem a katolictvím. Také se stále otevřeněji projevují antisemitské tendence. Jednu takovou slavnost jsem zažila a musela jsem prchnout, protože jsem měla pocit, že jsem se ocitla ve třicátých letech na náměstí Hrdinů ve Vídni, kde se všichni scházejí, aby přivítali Hitlera. A s tím vším souvisí návrat ke klasické provinční Heimatliteratur.
RC: Proti klasické Heimatliteratur a tomu, jak se jejím prostřednictvím Rakousko prezentovalo navenek a jak se snažilo jisté problémy zamlčet či zcela vytěsnit, se ostře vymezovali především spisovatelé předcházejících generací, počínaje Wolfgangem Bauerem a jeho sociálněkritickými groteskními dramaty ze sedmdesátých let až po současnou Elfriede Jelinek. Nyní se zdá, že se tendence idealizovat rakouskou realitu zase navracejí, a bude zajímavé sledovat, zda přijde další vlna Antiheimatliteratur v nové generaci a jakým způsobem tyto problémy uchopí.
RD: Věřím, že určitě přijde, protože to bude nutné. Existují sice práce Josefa Haslingera, Roberta Menasseho nebo Karla-Markuse Gausse, ale musí se zrodit nějaký mladý hlas, který se nebude bát postavit nejen chorobám minulosti, ale i chorobám dnešní doby. A já jsem nesmírně zvědavá, jakou bude mít podobu. Bude muset přijít něco zcela nového, protože ostří kritikové jako Bernhard či Jelinek přestali být kontroverzní, stali se součástí tradičního kánonu a jsou oblíbeni i mezi těmi, které kritizovali, protože ti mají pocit, že se jich to netýká, že je to jenom taková komedie. Je to naprostý paradox, Bernhard a Jelinek plivou Rakušanům do obličeje, ale oni je milují.
RC: To mohu potvrdit. Byla jsem před lety na inscenaci Bernhardova Náměstí hrdinů v Burgtheatru a měla možnost kolem sebe zažít publikum, které ta hra velmi silně a přímo kritizovala, ale oni si to užívali, bavili se a zcela očividně jim unikalo, že je to celé o nich. A to mi přijde pro Rakousko velice charakteristické, toto dvojí vnímání reality, dva zcela různě fungující koexistující světy. To je něco, co rakouskou literaturu skutečně odlišuje od německé tradice a má své kořeny také v místním katolicismu.
RD: Je to tak. Jim se skutečně dlouho dařilo tvářit, že jsou jenom obětí Hitlera. Přestože ten problém mnozí pojmenovali, Rakousko nikdy neprošlo řádnou sebereflexí. Zažila jsem, jak si dávají k narozeninám dorty s hákovým křížem, a nejděsivější na tom je, že se za to nestydí, protože Hitler jim dal přece práci a žilo se jim za něj dobře. A tradiční antijudaismus je ve společnosti stále silně zakořeněn. O minulosti se mlží, pravda se ohýbá a kontroluje. Je to způsob, jak z pachatelů dělat oběti. Fakta ale přece byla a jsou známa. Jsou překrucována záměrně.
AK: Vedle sílících nacionalistických tendencí je ovšem pro současnou rakouskou literaturu typická také takzvaná interkulturní literatura psaná autory, jejichž rodnou zemí není Rakousko. V tomto čísle mezi ně patří český rodák Michael Stavarič a rakouská spisovatelka původem z Koreje Anna Kim. Čím to je, že je tato tendence v Rakousku silnější než v Německu? Může to být tím, že je Rakousko menší země, a proto se více otevírá světu, nebo vychází z historické zkušenosti mnohonárodnostního území?
RD: Multikulturní tradice z dob habsburské monarchie určitě zanechala v Rakousku silné stopy, je patrná a odlišuje rakouskou literaturu od té německé. U těch, kdo píšou německy, je zásadní, jestli jsou odkázáni na zkušenost Německa, nebo Rakouska. Studium lidí v rámci monarchie znamenalo i poznání jejich hodnot, snahu o jednotící vlastenectví, ostatně mnozí Češi byli nadšenými Rakušany, jak o tom psal Max Brod… Rakušané vždy byli otevření k přijímání lidí z cizích zemí, i když se to samozřejmě s takzvanou uprchlickou krizí a Sebastianem Kurzem zhoršilo. A vždy se snaží vymezovat vůči směšování literatury a politiky – u autorů, kteří se integrují, nechtějí například udělovat literární ceny na základě nějakých jiných než čistě literárních kritérií. Také jsou v tomto ohledu schopni velice otevřeně hovořit i o věcech, které by v Německu byly často považovány za politicky nekorektní. Dalším důvodem je, že Heimatliteratur je provinční, v podstatě se nedá vůbec číst a rozhodně nemá ambice překračovat hranice Rakouska, takže si v Rakousku váží autorů, kteří mají co říct a stávají se součástí evropské literatury. Vedle Anny Kim a Michaela Stavariče můžeme mezi takové autory zařadit třeba Navu Ebrahimi, která pochází z Íránu, žije v Grazu a letos získala Cenu Ingeborg Bachmann.
RC: Ještě bych k tomu dodala, že tradice bývalé monarchie a mnohonárodnostního státu sehrála v Rakousku pozitivní roli v tom smyslu, že v poválečném Rakousku nebylo nikdy vnímáno jako něco zvláštního, když někdo pochází odjinud, má neobvyklé příjmení nebo mluví s jiným akcentem. V Německu se jazyková a národnostní jinakost vnímá mnohem silněji. Proto vznikla v roce 1985 speciální literární Cena Adalberta von Chamisso pro německy píšící autory, jejichž mateřským jazykem není němčina. Tito autoři byli a částečně jsou i nadále v Německu vnímáni jako „jiní“ či „zvláštní“, i když původní negativní stigmatizace se časem proměnila v pozitivní. V Rakousku nic podobného nepozorujeme.
Vrátila bych se ale ještě k Michaelu Stavaričovi. Přeložila jsi dva jeho romány, Mrtvorozenou Elišku Frankensteinovou a Dny ohňů, dny spálenišť, dny popela. Michael Stavarič je autor bilingvní, pochází z Česka, ale žije a literárně se socializoval v Rakousku. Čím je pro tebe jako autor pozoruhodný a do jaké míry jsi při překladu jeho textů cítila, že pracuješ v pozadí zároveň s českým jazykem? Je jeho bilingvismus „fyzicky“ přítomný a vnímatelný?
RD: U Michaela určitě je. Vlastně jsme se seznámili tak, že se mi ozval, když chtěl překládat do němčiny Peníze od Hitlera. Z toho nakonec sešlo, ale začali jsme se scházet a vést dlouhé hovory o literatuře a o tom, co to znamená myslet a psát česky, německy nebo rakouskou němčinou, což je podstatný rozdíl. Rakousko a Německo mají spoustu společných problémů, ale ten jazyk je rozdílný a samozřejmě se v něm odráží i odlišné myšlení. A u Michaela jasně cítím, že jeho jazyk je stále neodbytně nasáklý mateřštinou. To je zásadní a hlubinný emocionální tón, který se přelévá do jiných jazyků. Mám pocit, že i proto se stále více zaměřuje na knihy pro děti a jazykové hry. Po své roční intenzivní zkušenosti s životem v Rakousku jsem pochopila, jak jsme si blízcí a provázaní. Že ta společná minulost v nás zanechala hluboké stopy a sdílíme spolu mentalitu, která se projevuje i v kultuře. Což se odráží i v literární tradici, protože existuje řada autorů, které považujeme za své my i Rakušané, především Franz Kafka, Rilke či Franz Werfel. Dnes na to často zapomínáme, ale změny a posuny hranic neznamenají, že se tím mění i mentalita. Vlastně se v Rakousku cítím doma.
Radka Denemarková
Radka Denemarková (* 1968) je spisovatelka, literární historička, scenáristka, překladatelka a dramaturgyně. Vystudovala germanistiku a bohemistiku na Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, působila jako vědecká pracovnice Ústavu pro českou literaturu AV ČR, dramaturgyně v pražském Divadle Na zábradlí, vyučovala tvůrčí psaní na Literární akademii Josefa Škvoreckého, od roku 2004 je spisovatelkou na volné noze. Z němčiny překládá divadelní hry (Bertolt Brecht, Elisabeth Hauptmann, Roland Schimmelpfennig, David Gieselmann, Fritz Kater, Thomas Bernhard, Franz Xaver Kroetz ad.) a prózu (Michael Stavarič, Josef Haslinger, Herta Müller, Ilija Trojanow ad.). Mezi lety 2017–2018 strávila rok jako čestná spisovatelka města ve Štýrském Hradci, dále byla na tvůrčích stipendiích ve Wiesbadenu, v Berlíně, na ostrově Usedom, v Kremži či v Salcburku. V letech 2013 až 2017 pobývala v Číně, v roce 2020 na Tchaj-wanu. Celkem čtyřikrát získala cenu Magnesia Litera v různých kategoriích: próza (Peníze od Hitlera, 2006), publicistika (Smrt, nebudeš se báti, 2008), kniha roku (Hodiny z olova, 2018) a v roce 2011 za překlad románu Atemschaukel (2009, č. Rozhoupaný dech, 2010) Herty Müller. V roce 2003 byla nominována na Cenu Alfréda Radoka za dramaturgický počin uvedením Náměstí hrdinů Thomase Bernharda v Divadle Na zábradlí.
Renata Cornejo
Renata Cornejo (* 1966) je docentkou na Katedře germanistiky Filozofické fakulty Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Vystudovala germanistiku na Univerzitě Friedricha Schillera v Jeně a absolvovala dlouhodobé výzkumné pobyty na univerzitách ve Vídni (Stipendium Franze Werfela), v Bamberku a Würzburgu. K oblastem jejího vědeckého zájmu patří kromě současné rakouské literatury zejména interkulturní literatura a genderová problematika. Je autorkou monografie Das Dilemma des weiblichen Ich (Dilema ženského já, 2006), zabývající se prózou rakouských autorek Elfriede Jelinek, Anny Mitgutsch a Elisabeth Reichart. V publikaci Heimat im Wort (Doma v jazyce, 2010) se věnuje tvorbě autorů, kteří po roce 1968 opustili Československo a začali psát v německém jazyce (např. Michael Stavarič, Stanislav Struhar, Jiří Gruša, Pavel Kohout).