Vratislav Kadlec
Thoreau, Henry David. Toulky přírodou.
Z anglických originálů v The Writings of Henry David Thoreau (sv. 5, Excursions and Poems, 1906) vybral, přeložil a poznámkami a doslovem doplnil Jan Hokeš.
V tomto souboru a překladu 1. vydání. Praha a Litomyšl: Paseka, 2010. 216 stran.
Jasan za oknem mi kyne svými stále ještě zelenými listy, které zanedlouho tak znenadála shodí, a psí víno na zdi garáže vyvěšuje první červené prapory, které nejsou ani tak zákazem jako spíš výstrahou, že je třeba vyjít ven, za onu zeď a ony garáže, toulat se krajinou a dýchat čerstvý vzduch nadcházejícího podzimu. Putování úvozy a lesy, či alespoň výlet nebo procházka by byly tou nejlepší recenzí na soubor esejí Henryho Davida Thoreaua Toulky přírodou, lepší než ta, kterou teď musím tepat do klávesnice notebooku, zatímco jasan marně zve ku toulání, neboť úvozy a lesy se na stránky Plavu zatím nevejdou.
Odolávám nutkání nechat zbylé stránky bílé jako lednový sníh na svazích hory Wachusett (či alespoň tak bílé jako první sníh na Bílé hoře, než zšedne městem), nutkání vyrazit ven a vyzvat i čtenáře, aby následoval mé a Thoreauovy kroky. Rád bych nechal ony stránky stejně prosté slov jako šeřiny podzimního lesa, či na listy Plavu nalepil alespoň listy javoru mléče, když už jeho bratranci cukrový a červený nezdobí naše háje, jimž v říjnu narozdíl od rudých lesů Massachusetts vládne žlutá.
Ale snad by to byla chyba: protože ani Thoreau v polovině devatenáctého věku nevyrážel na své toulky s myslí prázdnou a na divočinu nepohlížel dětskýma očima divocha. Mezi listy novoanglických lesů v jeho esejích šustí stránky z děl klasiků, na zpěv lesňáčka (Parulidae) odpovídá zpěvem z Homérovy Íliady a na cvrkot cvrčků Miltonem. Tak s námi tedy vydržte ještě těch pár řádků a teprv poté vyslyšte volání živlů a veďte své kroky úzkou pěšinou. Není jistě náhodou, že i nejstarší z esejí zařazených do souboru Toulky přírodou je vlastně recenzí: recenzí na přírodopisné zprávy, které se však Thoreauovy staly spíše záminkou, aby podal vlastní osobitou zprávu o přírodě státu Massachusetts; zprávu, v níž se přírodopis mísí s poezií tak samozřejmě jako poutníkův dech s ranní mlhou.
Ačkoliv neopomine připomenout i vědeckou hodnotu recenzovaných zpráv, poznání je mu spíše klíčem k hlubšímu prožitku a k mravně-estetické hodnotě přírody jako takové: Co se týče veškerého vědění, jsem mnohem víc obdařen znalostmi a mnohem lépe vybaven pro život, vím-li, že se v potoce vyskytují střevle. Řekl bych, že dokonce cítím potřebu získat si jejich náklonnost a být do jisté míry jejich druhem. (97)
Na dnešního čtenáře může poněkud podivně působit fakt, že autor své postřehy a úvahy hojně prokládá citacemi a parafrázemi veršů i vlastními básněmi. Ale snad je škoda, že dnešní úzus recenzentům velí držet se spíše při zdi, ač by lecjaká kniha popouzela k tomu, běžet s větrem v zádech.
Co kdyby stránku proťal náhle
verš jak oblohu let ptačí
a na rým odpověděl rým
jak zaječí běh na ptačí stín?
Dnes próza recenzentům stačí,
silnice stačí poutníkům;
však o co krásněji se kráčí
po stezce, jež nenadále zahne?
Můžeme si pak třeba i oprávněně myslet, že verš nepatří k vrcholným místům příslušného textu – což je patrně i Thoreauův případ – ale už samotnou svou existencí dodává okolním řádkům jakýsi další rozměr, činí je plastičtějšími a pestřejšími; tak jako se krása krajiny, kterou procházíme, nepoměřuje jen nejvyššími kopci, ale i roklemi, bludnými balvany a křovinami v polích. Samy o sobě by Thoreauovy básně možná neobstály, ale pokud je vnímáme coby krajinné prvky, stanou se verše jako Stále výš se řeka zvedá / ondatra si úkryt hledá (98) příjemným zpestřením na cestě do básnivějších zákoutí, která jsou kupodivu ukryta spíš v próze: Když jsem se procházel jednoho časného klidného a mrazivého rána, vypadaly stromy jako nadpozemská stvoření temnot přistižená ve spánku – tu byly schoulené k sobě a jejich šedé vlasy vlály v odlehlém údolí, do něhož neproniklo slunce, jindy zase v husím pochodu utíkaly pryč podél nějakého vodního toku, zatímco křoviny a trávy se jako noční skřítkové a víly pokoušely skrýt své malé hlavy ve sněhu. (103)
Počínaje Přírodopisem státu Massachusetts se Thoreauovi stala massachusettská příroda životním tématem. Že není jen teoretikem, který si dojmy doplňuje z přírodopisných zpráv, dokázal především svou slavnou knihou Walden, které předcházel dvouletý pobyt na břehu stejnojmenného jezera, kde žil autor osaměle ve vlastnoručně zbudovaném srubu.
Jeho zaujetí přírodou a divočinou zajisté do značné míry souvisí se situací, v níž se v polovině 19. století na východním pobřeží Spojených států nacházel. Zdálo se, že na západě se otvírá prostor, kde je člověk stále ještě novým hostem. Snadno se mohu vydat na cestu přímo od svých dveří a ujít deset, patnáct, dvacet nebo kolik chci mil, zmiňuje Thoreau v eseji Chůze, která recenzovaný soubor otevírá, aniž bych prošel kolem jediného domu a překročil nějakou cestu, kromě míst, kde přes ni přecházejí i liška a norek (…). (13) To se to píše o toulkách přírodou! I Thoreau již vyjadřuje obavy, že jednou lidé rozdělí divočinu cestami a ploty, a v nadsázce popisuje muže, jemuž ve vyměřování pozemku pomáhá sám kníže temnot, ačkoliv kolem je zemský ráj obydlený anděly a otevřený pro ty, kdož se chtějí dívat – ale zdá se, že je to vyhlídka ještě nesmírně vzdálená v tom okamžiku, kdy se civilizovaný svět teprve bujně přelévá přes nekonečné prérie k západu jako do budoucnosti, očištěn od nánosů Starého světa léthejským tokem Atlantiku (18).
Dejte mi divokost, jejíž pohled nesnese žádná civilizace, píše Thoreau a dodává, že pach ondatry, jenž vychází z kabátu trapera, je mu líbeznější vůní než ta, co se většinou line z oděvu obchodníka nebo učence (23). Nesmíme ovšem zapomínat, že sám autor je spíše učencem nežli divochem, jakkoli jeho srdce patří divočině. Jeho kroky vedou do divočiny, ovšem vyšly z města, a proto nikdy nebudou chůzí prvotního divocha; právě v tom předznamenává moderní ekologické myšlení, právě proto dokáže vyjádřit hodnotu přírody lépe, než by to dokázal onen prvotní divoch nezatížený hříchem civilizace – ten měl totiž většinou navzdory našim idealizovaným představám k uvědomělému souznění s přírodou na míle daleko a „trvale udržitelný rozvoj“ byl v jeho případě spíš vynucen okolnostmi; výčet živočišných druhů, které padly za oběť prvním obyvatelům Ameriky, mluví sám za sebe.
Na druhou stranu ovšem stojí za pozornost, nakolik se ona hodnota v Thoreauově pohledu liší od toho, co nacházíme dnes třeba i v článcích těch nejzapálenějších milovníků přírody. Ti se totiž zcela v souladu s dobou povětšinou neubrání tomu, aby nezdůraznili počty zvířat sražených na silnicích, čtvereční kilometry vykáceného pralesa či škody, které ničením planety způsobujeme sami sobě. Oproti dnešnímu hledisku ekonomickému a ekologickému je však Thoreauův pohled především estetický a etický. Nemluví tolik o tom, k čemu je příroda dobrá, ale o tom, že je dobrá.
Jak blízko dobrému je, co je divoké! prohlašuje v parafrázi na Bena Jonsona (24) a ani původní slovíčko půvabné, jež nahrazuje slovem divoké, přitom zcela neztrácí ze zřetele; jen v něm již nezbývá nic z kultivovanosti, protože krása a divokost zde často přirozeně splývají v jeden celek.
Když Thoreau píše: (…) kdyby mi někdo nabídl, jestli chci bydlet v blízkosti té nejkrásnější zahrady, jakou kdy stvořil lidský um, nebo u nějaké ponuré bažiny, zcela jistě bych se rozhodl pro bažinu. (25) – tehdy bychom snad mohli spatřovat v jeho slovech až jistý náznak dekadence. Té je však na hony vzdálen, protože bažina pro něj není jakousi estétskou manýrou, či snad dokonce symbolem zmaru, jenž se rozhodl oslavovat – naopak je symbolem života, protože co je nejdivočejší, je i nejživější (24). Opěvuje čistotu bažiny, nikoliv její špinavost a příroda je pro něj v duchu transcendentalismu výsostně morální – a právě proto krásná.
Tato krása a morálnost pak úzce souvisí se svobodou, která je v Thoreauově podání především vnitřní „nespoutaností“. Člověk je tím bohatší, čím víc je věcí, kvůli kterým si nemusí dělat hlavu, píše ve Waldenu – a také: nejhorší ze všeho je, když jste sami sobě otrokářem. [1]
V tomto kontextu by se snad slušelo připomenout – ač mnozí čtenáři ji jistě znají – i již dříve do češtiny přeloženou esej Občanská neposlušnost, která svou myšlenkou nenásilného odporu inspirovala mimo jiné i Mahátmu Gándhího. Ačkoliv by se mohlo na první pohled zdát, že snad tato větev Thoreauovy tvorby s přírodní esejistikou z výboru Toulky přírodou nesouvisí, při bližším pohledu najdeme jasnou souvislost mezi jeho odporem vůči otroctví a zálibou v planých jabloních.
V pořadí první, emblematická esej Chůze, z které jsem v předchozích odstavcích hojně citoval, tematizuje a obhajuje „toulky přírodou“ jako takové, ale zároveň se rozpíná do patrně největší motivické šíře, která zahrnuje většinu podstatných prvků, které se pak objevují i v dalších textech. Thoreau zde mezi obrazy jedlových květů a jitřního slunce nastiňuje i určitou filosofii dějin, když zastává názor, že všechny civilizované národy byly vyživovány pralesy, v krotkosti a zastřižených trávnících vidí příznak úpadku a v přelévání lidstva na západ možnost, kterak se očistit – a jak už je ostatně jasné i z výše řečeného, předkládá i konkrétní a praktickou filosofii životní, která v určitých okamžicích nabývá až podoby jakýchsi přikázání: Nepřeji si, aby byl každý člověk – či všechny jeho části – zkultivován, o nic víc, než aby byl zkultivován každý akr půdy: část ať je orná půda, ale většina ať zůstane loukou nebo lesem, které neslouží jen k okamžitému využití, ale (…) připravují úrodnou půdu pro vzdálenou budoucnost. (33)
Krom Chůze obsahuje soubor ještě šest dalších esejí s přírodní tématikou, z nichž čtyři vycházejí v češtině vůbec poprvé. Polohu Thoreauova myšlení můžeme sledovat od lyričtějších poloh, jako je například esej Podzimní barvy, až po vědeckou přednášku v Sukcesi lesních stromů. Obé je však napájeno z podobných zdrojů, které můžeme poodhalit i díky bohatému poznámkovému aparátu, jímž překladatel Jan Hokeš svůj krásný překlad doprovodil. Literární zdroje a inspirátoři se v něm střídají se jmény rostlin a ptáků, a kniha se tak zároveň stává svébytným průvodcem po přírodopisném i kulturním kontextu doby. Čteme-li pak tyto poznámky, shromážděné vždy na konci každé kapitoly, samostatně v jednom kuse, jako bychom měli před očima zhuštěný průřez prstí, v níž eseje zapustily své kořeny – průřez myšlenkovým substrátem, jenž je sám svého druhu poezií.
Ale aby tolikrát skloňované slovo „poezie“ nevyvolalo dojem, že Thoreauovy eseje jsou jen nějakou poetickou dojmologií: po výše řečeném by to patrně ani nebylo třeba, přesto by se patřilo zdůraznit, že autor se ve všech svých polohách projevuje jako nesmírně bystrý pozorovatel, jehož pozorování a uvažování jde ke kořenům věcí – a k jejich semenům, jak dokazuje v Sukcesi lesních stromů. Ačkoliv snad zrovna vědečtější pasáže nejrychleji zastaraly a odhalení, že zvířata se podílejí na šíření lesních semen, dnes již nepůsobí tak objevně, právě tato esej velmi pěkně dokresluje dobový obraz a dokládá, že Thoreau se nebál jít proti proudu dobového myšlení nejen ve svých občanských postojích.
Myšlení vědecké, poetické a politické se u něj prolíná a své nejchutnější plody vydává tam, kde je navíc okořeněno humorem. Na výstavu dobytka má právo se přijít podívat každý, i transcendentalista (…), uvádí výše jmenovanou přednášku (111) – a ujme-li se naopak tématu tak výsostně lyrického, jako jsou podzimní barvy, neodpustí si narážku na úzkoprsost některých svých současníků: Člověk se diví, jak to, že se veřejní strážci morálky a městští radní nevydali ven zjistit, co chtějí stromy svými barvami a nevázanou barevností říct, a nemají strach, že se tu chystá nějaká nepravost. (169)
Nicméně pokud hledáte skutečnou perlu, pak snad jako já najdete zalíbení v eseji na první pohled nenápadné – v Divokých jablkách. Možná právě proto, že se zde autorova pozornost zaměřuje tak úzce, vydává nejšťavnatější a nejostřejší plody. Na zdánlivě všedním tématu se projevuje jeho smysl pro detail podložený silným smyslovým prožitkem a schopnost vybudovat na něm metaforický přesah.
Když popisuje stromky statečně v lukách vzdorující pasoucím se kravám, je zjevné, že nemluví jen o jabloních a dobytku. Drobné plané jablůňky a jejich skromné ovoce se mu stávají symbolem ryzosti a čistoty zocelené povětřím, kterou staví do kontrastu s pompou a leskem vyšlechtěných jablek: Co je mi po Idunniných jablkách, když mám tahle? (137) Když chválí šťavnatou chuť padančat sesbíraných na mezi, jako bychom na chvíli i my ucítili jejich chuť – chuť, ke které neodmyslitelně patří vítr a podzimní nebe. Je však zajímavé, že když se plané jablko – které tu tolik vychvaluji pro energickou a zemitou chuť, jíž se vyznačuje, jíte-li ho v lesích a polích – přinese domů, má často drsnou a nahořklou chuť. Tulácké jablko nemůže ani tulák jíst v domě. (…) Doma nám totiž chybí listopadový vzduch, jenž představuje omáčku, s níž byste ho měli jíst. (145)
Je zřejmé, že stejná proměna se neděje jen s jablky, ale i s lidmi – a s jejich myšlenkami: Podobně existují myšlenky určené do polí a jiné zase na doma. Chtěl bych, aby se mé myšlenky staly, stejně jako divoká jablka, stravou tuláků, a nezaručuji, že budou poživatelné, okusíte-li je doma. (147)
Mohu však potvrdit, že stále ještě jedlé
jsou ony myšlenky po víc než staletí
i v teple domova, ač pravda že by hnedle
člověk měl chuť se dát, kam se duch rozletí.
Však není často mocen ten člověk našich dnů
onu chuť ukojit hned příští vteřinu;
vykročiv ode dveří, jen k dalším dveřím kráčí
a nikde v dohledu liščata neskotačí.
Našinec je rád, má-li přede dveřmi alespoň kaluž – natož bažinu –, a tak je mu začasté pouze snít o ráji, který Thoreau navrhuje definovat jako místo, jemuž se lidé vyhýbají (164). Takové snění jistě není zabíjením času – protože nemůžeme zabíjet čas a neurážet při tom věčnost, jak se praví ve Waldenu –, pokud otevírá naši mysl věcem příštím.
Nakonec se vždy dá někam dojet, aby se člověk mohl toulat.
Představte si sníh na svazích hory Wachusett (či alespoň první sníh na Bílé hoře, než zšedne městem), šeřiny podzimního lesa, rudé listy červeného a cukrového javoru (či alespoň listy javoru mléče) – a teď, teď vyslyšte volání živlů a běžte ven.
Poznámky:
1. Thoreau, Henry David. Walden aneb Život v lesích. Přeložil Josef Schwarz. Praha: Odeon, 1991. 76, 11. [Zpět]