Rozhovor s Vasilem Samokovlievem vedla Olga Pavlova
S Vasilem Samokovlievem jsme mluvili o proměně situace v bulharské bohemistice, o specifikách překladu textů autorů 20. a 21. století a také o spolupráci mezi spisovateli, překladateli a redaktory.
Olga Pavlova: Jaké je postavení bohemistiky v dnešním Bulharsku?
Vasil Samokovliev: Bulharští bohemisté jsou zvláštní skupina lidí, kteří se podporují navzájem. Jsme takoví svobodní zednáři. Bohužel dnes čeština jako obor zůstala jen na univerzitách v Sofii a v Plovdivu, donedávna jsme ji však měli i v Blagoevgradu a v Burgasu. Zájem o ni ale neklesá a v Sofii i v Plovdivu je úroveň stále velmi vysoká, takže věřím, že po nás přijdou solidní pokračovatelé.
OP: Když jste se hlásil na bohemistiku, jak jste si ten obor představoval?
VS: Neměl jsem žádnou představu. Líbila se mi polština a polské filmy. Doufal jsem, že si budu moct vybrat a budu se věnovat polonistice. Najednou z toho byla čeština. Kdyby nás v létě neposlali do Prahy na jazykovou praxi, asi bych toho jazyka nechal. Je hodně těžký. Česká gramatika není žádná legrace, navíc za nás – v šedesátých letech – se na sofijské univerzitě nevyskytovaly žádné příručky, žádné učebnice. Jediná skromná kniha byla v ruštině. Naši profesoři psali křídou na černou tabuli, opisovali jsme si vše do sešitů a pak jsme se hádali, kdo z nás to má správně.
OP: Pokud vaše láska k češtině byla naprosto neplánovaná, jakou jste měl představu o budoucím uplatnění?
VS: Popravdě řečeno, řešil jsem hlavně zkoušku z češtiny. To bylo to nejnáročnější. Z patnácti ji na první pokus udělalo pouze asi šest studentů. Zamiloval jsem se však do Prahy, a proto jsem u češtiny zůstal. Jinak jsem vždy toužil dělat divadlo.
OP: Používáte při překladu moderní technologie?
VS: Ano, vyhledávám v Googlu. Takový Český snář bych bez něj nikdy nepřeložil. Bylo tam tři sta šedesát pět jmen a pojmů, které jsem musel dát pod čáru. Nejvíce mi však pomáhá slovník synonym, neboť dobrý překladatel vždy musí perfektně ovládat svou mateřštinu. A navíc jsem vždy měl velmi profesionální redaktorky, které mají na kvalitě mých překladů značnou zásluhu. Sice se umím dostat autorovi pod kůži, překládám poctivě a s chutí, ale čtyři oči vidí líp, proto si myslím, že by bez redaktorů překlad nikdy nemohl mít vysokou úroveň.
OP: Když se podíváte zpětně, zdá se, že jste do bulharštiny přeložil nejreprezentativnější výběr českých autorů 20. století. Jak jste se dostal k svému prvnímu překladu beletrie?
VS: Měl jsem štěstí, protože ti autoři nebyli přeložení. Nejdřív jsem dělal tlumočníka a zároveň jsem začal hodně číst v češtině. Když se mi něco líbí, chci se o to podělit s kamarády. Zrovna jsem četl Párala a řekl jsem si, že ho zkusím přeložit. V sedmdesátých letech u nás ročně vycházelo čtyři až pět knih přeložených z češtiny, někdy také jen dvě. Aby se mladý nezkušený překladatel dostal do nakladatelství, musel se snažit trošku více. Uspěl jsem v nakladatelství v Plovdivu. Tehdejší redaktorka mého překladu byla nadšená, že někdo má tu odvahu překládat text v hovorové češtině. Od té doby si mě nakladatelé všimli a začali mi nabízet i jiné knihy.
OP: Po překladu Párala jste se vrhnul na Vančuru, jehož čeština je diametrálně odlišná. Proč?
VS: Za všechno může můj profesor češtiny, nejvýznamnější bulharský překladatel české literatury Svetomir Ivančev, který přeložil skoro celého Čapka a Haška. Když jsem se stal členem svazu překladatelů, zveřejňovali jsme přehled ročně přeložených knih. Na jednom společném setkání profesor Ivančev říkal, že je na čase, aby se někdo chytil Vančury. Zeptal jsem se ho, proč se Vančury neujme sám, vždyť byl nejzkušenější. Odpověděl, že prý je na to starý, i když mu tehdy bylo jenom šedesát. Teď mi to přijde k smíchu, protože mně je již přes sedmdesát a stále mi vydavatelé nechtějí dát pokoj. Tehdy jsem jeho slova vnímal jako provokaci a pustil jsem se do Pekaře Jana Marhoula, potom do Rozmarného léta. Kolegové z katedry bohemistiky na sofijské univerzitě byli tehdy rádi, že vyšly tyto dvě knížky, Vančura tehdy nebyl tolik známý, pouze díky filmům. Na sofijské bohemistice již léta působí docentka české literatury Ani Burova, která učí slovanské literatury a také překládá. Díky jejím snahám zaplnit bílé skvrny české literatury pro bulharské čtenáře jsem později přeložil Markétu Lazarovou a dále Obsluhoval jsem anglického krále a Taneční hodiny pro starší a pokročilé od Hrabala, později Škvoreckého Tankový prapor. Teď už mám podepsanou smlouvu na Zbabělce.
OP: Takhle známé dílo ještě není přeloženo do bulharštiny?
VS: Možná je známé pro vás. U nás Škvorecký začal vycházet teprve před asi deseti až patnácti lety. Nezačali jsme však od Zbabělců. Kolegové a potom i já jsme se tomu bránili, protože poválečná hovorová čeština tohoto románu je příliš náročná. V bulharštině se k ní hodně těžce hledají ekvivalenty. Ještě stále o té správné podobě uvažuji.
OP: Pokud bulharština nemá hovorovou variantu, jak obvykle řešíte podobné překladové situace?
VS: Nejčastěji používám tzv. způsob kompenzace. Když v rámci jednoho úseku nenajdu vhodný výraz, tak to nějak srovnám, ale potom v další části dám jiný hovorový výraz. Snažím se zachránit původní styl, výsledný text zní jako hovorová bulharština, ale není tak příznaková jako hovorová čeština. Pokud se člověk snaží, řešení se vždy najde. Když jsem překládal známá díla klasické české literatury, měl jsem pocit, že mi sám autor diktuje, jako bych naslouchal jeho hlasu v bulharštině. U soudobé prózy tento pocit nemívám, asi jsem buď konzervativní, nebo prostě starý. Moderní české autory už musí překládat mladší generace.
OP: Proč jste se tehdy pustil do překladu Biancy Bellové?
VS: Přeložil jsem její knihu ze sentimentálních důvodů. Je napůl Bulharka. Znám jejího otce, kamarádím s jejím bratrem, navíc v románu jsou bulharské reálie, bulharská kuchyně a zvyky. Vážím si spisovatelů, kteří jsou dobří vypravěči, proto se mi její román překládal velmi snadno. Psali jsme si a často řešili nějaké nepřesnosti, které se vyskytují v původním textu.
OP: Když už jsme u té spolupráce s autory, přeložil jste Kunderův Žert. Jaké máte vzpomínky na komunikaci s Milanem Kunderou?
VS: Spolupráce s Milanem Kunderou byla náročná. Měl jsem několik otázek, tak jsem mu napsal dopis. Odpověděl mi velice rychle. Poslal mi nové, upravené vydání a upozornil mě, že tam jsou některé změny a že se musím držet toho, jak mi to označil. Čtu zaslaný text a zjišťuji, že Kundera nechtěl šusťák, ale místo toho plášť, nebo také vyškrtnul milicionáře a dal tam policistu. Na to mu reaguji, že šusťák pro Bulhary byl stejně vytoužená věc jako pro Čechy, navíc že za totality jsme také měli milicionáře, žádné policajty. Odepsal mi, že pokud se nebudu držet jeho pokynů, nedá mi souhlas k překladu. Naštěstí redaktorka tehdy jela do Paříže, kde se s Kunderou poznala osobně. Nevím, jak to dokázala, ale ve výsledku zůstal jak šusťák, tak i milicionář.
Mimochodem, Kundera chtěl strašně vysoký honorář, potom ovšem všechny peníze, které dostal, věnoval jednomu bulharskému dětskému domovu.
Vasil Samokovliev
Vasil Samokovliev (* 1946) je bohemista, překladatel a tlumočník z češtiny. V letech 1996–2018 s manželkou Tatianou žili v Praze, nedávno se však vrátili do Bulharska. Do bulharštiny přeložil přes dvacet českých knih, např. díla Vladislava Vančury, Milana Kundery, Bohumila Hrabala, Vladimíra Párala nebo Biancy Bellové.