Marcela Vrzalová Hejsková
Madridský skandalista a experimentátor
Ramón Gómez de la Serna (1888–1963) byl jednou z nejvýraznějších osobností meziválečné avantgardy ve Španělsku. Měl pověst skandalisty a enfant terrible dalíovského ražení: deklamoval své texty na hřbetě slona nebo z cirkusové hrazdy a v jeho extravagantním bytě mu dělala společnost ženská vosková figurína, oblečená podle poslední pařížské módy. Pobýval v Paříži, Londýně, Švýcarsku, Itálii nebo v Portugalsku a mezi jeho přátele patřili například Apollinaire, Cocteau, Tzara, Erenburg, Cassou, Lipchitz, Modigliani, Sonia a Robert Delaunayovi. Pokud nebyl na cestách, trávil tento příslušník madridské bohémy sobotní večery v kavárně Pombo, kde mu nadšeně naslouchali Buñuel, Dalí, Picasso, Borges nebo Diego Rivera. Serna je autorem rozsáhlého díla, které zahrnuje většinu existujících žánrů (s výjimkou poezie) a další obtížně zařaditelné literární formy. Vášnivý experimentátor uvedl do světové literatury vlastní žánr, jenž ho nejvíce proslavil – tzv. gregerie (greguerías). První napsal někdy kolem roku 1910 a během života jich vytvořil tisíce. Jejich hravou poetiku, v níž hlavní roli hrají metafora, absurdní humor a groteska, si můžeme vychutnávat ve skvělém překladu Josefa Forbelského. [1]
Stranou zájmu poválečné literární kritiky ve Španělsku však zůstávaly ještě donedávna jeho romány, které jeho přítel, španělský filosof José Ortega y Gasset, kladl vedle děl M. Prousta a J. Joyce. Pojetí románu u Gómeze de la Serny totiž představuje ve španělské moderní literatuře jedno z nejradikálnějších zproblematizování tradiční románové formy. Autorova fragmentární a „děravá“ próza, jež byla neprávem považována za neschopnost dostát pravidlům žánru, je souběžná s díly, která proměňují naratologii první poloviny dvacátého století, a to nejen ve Španělsku.
Nevěrohodný lékař
Podíváme-li se na to, jak byl uváděn tento Španěl do Čech, zjistíme, že zatímco gregerie si našly „svého“ překladatele s velkým zpožděním až na konci šedesátých let 20. století, první překlady Sernovy prózy si čeští čtenáři mohli přečíst již ve třicátých letech. V té době byl autor známým spisovatelem nejen ve Španělsku, ale dostávalo se mu pozornosti především ve Francii, kde byl v roce 1923 publikován vůbec první překlad výboru z jeho děl. [2] Pouze o tři roky později, v roce 1926, vychází zásluhou staroříšského nakladatelství česky Sernův povídkový román Zázračný lékař. [3] Josef Florian, který pozorně sledoval ediční činnost zejména ve Francii, se pravděpodobně o díle Gómeze de la Serny dozvěděl z některého z francouzských časopisů, jež odebíral nebo si půjčoval od svých přátel.
Zajímavým momentem je skutečnost, že Florian Sernův román zakoupil již před rokem 1923 a Jaroslav Skalický v té době již na překladu pracoval. Léta 1922–1923 však byla jedna z ekonomicky nejtěžších za celou dobu nakladatelství. Florian píše Skalickému, že nemůže koupit další dvě knihy tohoto autora v originále, protože na to nemá, a dodává: „Pořídím je, jen jak se poněkud vylížu z roku 1922. Jaro se ztěžka otevírá.“ [4] K tomu však již nedošlo a Skalického jediný překlad Gómeze de la Serny mohl vyjít až v roce 1926, tedy rok poté, co byl román publikován ve francouzštině. [5] Lze se domnívat, že kdyby Florian tehdy nebyl ve finanční tísni, vyšel by český překlad dříve než francouzský, a čeština by se tak stala prvním jazykem, do kterého by byl tento román, a vůbec jakýkoliv Sernův román přeložen.
Zdá se, že Floriana španělský tvůrce opravdu zaujal: v roce, kdy v Dobrém díle vyšel Zázračný lékař, přeložil z francouzštiny čtrnáctistránkovou studii o díle Gómeze de la Serny, jejímž autorem byl spisovatelův přítel Valery Larbaud. V Arších otiskl také recenzi na Zázračného lékaře od Benjamina Crémieuxe a dvě recenze z francouzského tisku na další dvě Sernovy prózy: El Incongruente (Rozpolcený) a Variaciones (Rozmanitosti). V Arších č. 24 z roku 1932 se pak objevila recenze na české vydání Zázračného lékaře od Marie Štechové s krátkou ukázkou.
Román vyšel ve Španělsku nejprve v roce 1918 a poté v rozšířené verzi v roce 1921. České vydání obsahuje prvních patnáct příběhů z originálu, jenž čítá více než stovku epizod, aniž by ovšem fakt, že se jedná o výbor, byl v knize uveden. Jazyk Skalického dnes působí již značně zastarale (infinitivy zakončené na -ti, přechodníky, antepréteritum, postpozice adjektiv, lexikální archaismy):
Vida energii, kterou, vyrůstaje, převýšil sám sebe, odvětil jsem, že pomohu. (ZL, 15) [6]
Ante la entereza con que se levantó sobre sí mismo, creciéndose, le contesté que sí. (DI, 12) [7]
Přesto se domnívám, že si překlad uchoval jistý půvab a jakost, a především si podržel stylistické zbarvení, které souzní s tónem originálu:
Z nějakého zkřivení, z nějaké podrážděné myšlenky, z něčeho, co utkví zatvrzele, skrytě, jako nádor v nejhlubším našem nitru, může se vyvinouti nemoc a úbytě, které působí smrt. (ZL, 33)
De una torcedora, de una idea enconada, de algo que se quede retestinado, tumefacto, escondido en el fondo de nosotros puede brotar la enfermedad y la hetiquez que mata. (DI, 23)
Převod zachovává také Sernův typický humor, ironii a nadsázku:
Smiřte se s tím, že budete míti pohled mdlý, že budete choditi trochu nasleplý, že neuvidíte všecky ženské, při čemž nic neztrácíte, naopak mnoho získáte, poněvadž není nic tak škodlivého – ani prostopášný život se ztřeštěnou ženou – jako dívá-li se někdo po všech ženských, po příliš mnoha ženských, zvláště když je člověk se skřipcem… Jen tím můžete dospěti až k změknutí mozku… (ZL, 68)
Resígnese a llevar una mirada mortecina, a ir un poco ciego, a no ver a todas las mujeres, con lo que no pierde nada, sino, al contario, gana mucho, porque no hay nada – ni una vida de excesos con una mujer vesánica – como el mirar a todas las mujeres, sobre todo cuando se es un hombre de lentes… Sólo por eso se puede llegar al reblandecimiento cerebral… (DI, 42)
Lze předpokládat, že Skalického poctivý překladatelský výkon byl důvodem, proč staroříšský překlad vyšel znovu v roce 1996, [8] pouze s drobnými úpravami interpunkce a pravopisu, avšak se zachováním dobového slovosledu. Problematický se ovšem může jevit překlad názvu románu: Zázračný lékař, v originále: El doctor inverosímil. Výraz inverosímil lze do češtiny přeložit jako „nepravděpodobný“, „nevěrohodný“. Titul napovídá, že příběh doktora Vivara, roztříštěný do mnoha epizod, bude vykazovat arbitrárnost, podvojnost – jeho lékařské případy budou nepravděpodobné, absurdní. Je Vivar opravdu lékařem, představitelem vědy a rozumu? Vždyť léčí slovem, využívá poznatky Freudových teorií, uvolňuje pacientům podvědomí a místo galénovské léčby medikamenty a operacemi nabízí homeopatické postupy a somatickou medicínu, což byly v té době metody více než podezřelé. Není tedy spíše doktorem falešným, nevěrohodným? Českému adjektivu zázračný lépe odpovídá španělský ekvivalent milagroso, který souzní spíše se „zázračným“ barokním světem Calderonových mágů, iniciátorů nadpřirozených zázraků (milagros).
Je škoda, že se nové vydání (Votobia, 1996) nepodařilo jazykově osvěžit a nově přeložit i zbývající příběhy, aby se k českému čtenáři dostala kniha po sedmdesáti letech ve své celistvé podobě.
Falešná vdova v punčochách barvy netopýra
O rok později, na jaře 1927, vychází další Sernův román: Bílá a černá vdova. V tomto případě však porovnání českého překladu s originálem vychází méně příznivě. Jiřinův jazyk je silně stylizovaný, často se zastaralými knižními výrazy, z nichž některé dnes působí komicky. Sernova španělština z roku 1921 působí dnes daleko svěžeji než Jiřinův překlad. Banální dialogy mají často ráz divadelní konverzace (někdy překladatel přidává výrazy, které nemají oporu v originálu):
Ne! Za živý svět nesmíš otevřít!, Ale co když je to někdo z mých milých…?, Nikomu!… Nikomu… (BV, 110–111) [9]
¡No! ¡De ningún modo!, ¿Pero y si es alguien…?, a nadie… a nadie… (VB, 163) [10]
Je třeba přiznat, že překladatel si ve většině případů uspokojivě poradil se záludností sernovských poetických metafor jako nástroje erotických a fetišistických představ:
Ony punčochy barvy denního netopýra, to jest barvy, jaké nabývají opozdilí netopýři, když se jejich lepkavá křídla stávají průsvitnými (…). (BV, 43)
Aquellas medias de color murciélago de día, es decir, del color que quedan los murciélagos rezagados, cuando sus alas mucilaginosas son tranparentes (…). (VB, 103–104)
Byla to žena, která vstupuje do lásky jako do moře, bez uvažování. Úžinou jejich zad odtékala lhostejná historie její minulosti. To bylo jakési řečiště záchvěvů a vzpomínek. (BV, 85)
Era la mujer que entra en el amor, como en el mar, de primera intención. Por el canal de su espalda corría la fría historia de su pasado. Era como el álveo de sus escalofríos y sus recuerdos. (VB, 143)
K nešvarům, které se pravidelně opakují, patří vypouštění drobných částí vět, ale často i celých odstavců. Třebaže výpustky zásadně nemění význam, ani celkové vyznění textu, prohřešek svévolného zkracování originálního textu se jen těžko promíjí ve chvíli, kdy zjistíme, že Jiřina vyjmul z textu celé čtyři kapitoly, z nichž přinejmenším kapitola Zrcadla je pro pochopení románu klíčová. Český překlad nemá oproti španělskému originálu číslované kapitoly, jsou uváděny pouze jejich názvy. „Amputace“ čtyř kapitol tak není na první pohled patrná.
Jaké mohly být důvody, které vedly překladatele k takovému kroku? Chtěl českému čtenáři nabídnout erotickou novelku, která rekonstruuje jeden vášnivý milostný vztah odehrávající se v kulisách rozpáleného Madridu a dekadentní Paříže? Třebaže Serna opravdu nechal text prosáknout erotikou, je to past, kterou nalíčil na „tradičního“ čtenáře, který ve svém „horizontu očekávání“ nechce být zklamán. Ovšem s největší pravděpodobností se tak stane. [11] Svedení vdovy totiž proběhne bez delších průtahů již ve třetí kapitole, vášeň sice přetrvává, ale dostává trhliny – na scéně se objeví vdovin mrtvý-živý manžel, fiktivní přízrak, který postupně zcela ovládne Rodrigův život. Milostné téma se postupně rozplývá, smyslný příběh „ztrácí dech“. Hrdina zažívá pocity prázdnoty a zjišťuje, že „záhadě života“ nerozumí. Je podváděn bílo-černou vdovou, stejně jako je klamán dvojznačností světa, který jej obklopuje. Erós jako způsob, jak reflektovat existenci, selhal. Podobně jako se Cristina ukáže být falešnou vdovou, zjišťujeme, že i domnělý erotický román byl vlastně „falešný“.
Lze vyslovit domněnku, že důvodem překladatelova zkrácení originálního textu mohla být možná úporná snaha o zachování napětí milostné zápletky. Rozhodl se proto krátit a odebírat poeticko-metaforické „retardéry“ (pro autorův styl ovšem příznačné a podstatné), které děj zpomalovaly, rozpouštěly a zvolna proměňovaly erotické dobrodružství v absurdní, lehce existenciální grotesku.
Přes všechny připomínky jsou prvorepublikové překlady Gómeze de la Serny důkazem toho, že naše země se v té době snažila (a často úspěšně) držet krok s dalšími kulturními zeměmi Evropy a především s tím, co se dělo ve Francii. Osvícení nakladatelé (Josef Florian, Rudolf Škeřík, Otakar Štorch-Marien), vzdělaní a dobře informovaní o nové literatuře, uváděli do Čech autory, na něž nebyl do té doby brán zřetel. Podařilo se jim tak zprostředkovat nejnovější literární hodnoty i z tehdy pro nás poměrně odlehlé země za Pyrenejemi.
V roce 1931 se Václav Jiřina ujímá překladu dalšího Sernova románu, a sice Torera Caracha (El Torero Caracho, 1926). Rozbor tohoto nelehkého překladu z prostředí koridy, společně se zajímavým srovnáním novodobého převodu téhož románu z roku 1975 od Felipe Serrana, by si zasloužily samostatné pojednání.
Jediný moderní převod Sernovy prózy však vyšel v roce 1975 a dodnes čekají na své překladatele autorovy další pozoruhodné romány. Přinejmenším Cinelandia (Cinelandie, 1923), El Incongruente (Rozpolcený, 1922) a El novelista (Romanopisec, 1923) by současného čtenáře nepochybně překvapily a zaujaly svou předjímavostí a přesvědčivostí, s jakou autor postihl obraz dnešní doby a jejích problémů.
České překlady děl Gómeze de la Serny
Romány
Zázračný lékař. Přel. Jaroslav Skalický. Stará Říše: Marta Florianová, 1926. Edice Dobré dílo, sv. 87. Podle citovaného vydání vydalo v Olomouci nakladatelství Votobia roku 1996 v edici Malá díla, sv. 55.
Bílá a černá vdova. Přel. Václav Jiřina. Praha: Rudolf Škeřík, 1927. Edice Symposion, sv. 26.
Torero Caracho: Torerský román. Přel. Václav Jiřina a Rudolf Jan Slabý. Praha: Aventinum, 1931. Edice Knihy dnešku, sv. 25.
Torero. Přel. Felipe Serrano. Praha: Melantrich, 1975. Edice Panoráma, sv. 25.
Gregerie
Co vykřikují věci: Gregerie. Ed. a přel. Josef Forbelský. Praha: Odeon, 1969. 2. vydání vyšlo v Praze v nakladatelství Odeon roku 1985, a to s kresbami Joana Miróa.
Gregerie aneb Co vykřikují věci. Ed. a přel. Josef Forbelský. Praha: Lika klub, 2005. Rozšířené vydání, původní ilustrace Zdeněk Paták.
100 gregerií v obrazech. Přel. Josef Forbelský. Praha: Baobab, 2011. Původní ilustrace César Fernández Arias.
Poznámky:
1. Rozhovor s překladatelem Josefem Forbelským bude uveřejněn na
2. Gómez de la Serna, Ramón. Échantillons. Přeložili Mathilde Pomès a Valery Larbaud. Paris: Grasset, 1923. Výbor zahrnoval výňatky z knih El Rastro, Senos, Greguerías a Muestrario. Předmluvu napsal Sernův přítel Valery Larbaud, francouzský básník a prozaik, s nímž se seznámil v roce 1918 v Café Pombo. [Zpět]
3. Gómez de la Serna, Ramón. Zázračný lékař. Přeložil Jaroslav Skalický. Stará Říše: Marta Florianová, 1926. [Zpět]
4. Stankovič, Andrej. Josef Florian a Stará Říše. Praha: Triáda, 2008. 162. [Zpět]
5. Gómez de la Serna, Ramón. Le Docteur Invraisemblable. Přeložila Marcelle Auclair. Úvod Jeann Cassou. Paris: Simon Kra Éditions du Sagittaire, 1925. [Zpět]
6. Zázračný lékař, 1926. [Zpět]
7. Gómez de la Serna, Ramón. El doctor inverosímil. Madrid: Destino, 1981. [Zpět]
8. Zázračný lékař. 2. vydání. Olomouc: Votobia, 1996. [Zpět]
9. Gómez de la Serna, Ramón. Bílá a černá vdova. Přeložil Václav Jiřina. Praha: Rudolf Škeřík, 1927. [Zpět]
10. Gómez de la Serna, Ramón. La viuda blanca y negra. Madrid: Catedra, 1988. [Zpět]
11. Zklamaní byli i někteří kritici. Spíše nepříznivě hodnotil román ve 20. letech např. Pierre André-May. Podle něj je zápletka banální a myšlenkově rozdrobená. Vzrušující začátek se mění v nudu. Cf. Gómez de la Serna, Ramón. Obras Completas IX. Barcelona: Galaxia Gutenberg, 1997. 1102. [Zpět]