Anna-Karin Palmová

Ze švédštiny přeložila Dagmar Hartlová

V lyrických postřezích povídky Pražské hodiny, kterou otiskujeme v plném znění, dokáže Anna-Karin Palmová mistrně zachytit atmosféru místa a vystihnout intenzitu a zároveň nejistotu, s jakou ji člověk vnímá. Pocity, kterými ji město zahltí, převádí do úvah nad lidskou existencí v běhu času. Prostor vnímá prostřednictvím krajiny a zejména architektury, ale i soch, obrazů či hudby jako ustrnulého výrazu historie a její paměti. Umění je pro autorku důležitým zdrojem inspirace v celém jejím díle.
 

„Promiňte, nevíte, kolik je hodin?“

„Jistě, hned se podívám. Tři čtvrtě na čtyři.“

„Tak to je fajn. Ve čtyři se mám u orloje sejít s přítelem.“

„To máte času dost. Na shledanou.“

 

Usmála se na muže a ten s trochu přehnanou obřadností smekl šedý klobouk na pozdrav a spěchal dál směrem ke Karlovu mostu. Bylo pošmourné odpoledne a žlutavé světlo se za měkkou clonou na obloze dalo jen tušit. Zahnula do jedné z úzkých křivolakých uliček. Bylo příjemné pod podrážkou cítit kočičí hlavy.

 

Bloumat starými pražskými zákoutími znamená důvěřivě se vydat všanc náhodě. Labyrint uliček si tu žije svým vlastním životem a nedá se zakreslit do žádné srozumitelné vnitřní mapy. Přesto se člověk může klidně pustit kamkoli a ví, že z jednoho nebo druhého konce ulička vyústí na některém známém náměstí. A zároveň se návštěvníka zmocňuje zvláštní pocit, že prostor ulic není pevně vytyčený. Jako kdyby se uličky stále trošinku přemísťovaly a nově se vůči sobě vymezovaly. Ten pocit vyrůstá z hmatatelné přítomnosti dějin v Praze. Jako kdyby se všechny proměny, jimiž toto město během staletí prošlo, děly i nadále a znovu a znovu se odehrávaly v jeho ulicích a na jeho náměstích.

 

Právě když se ocitla na Malém náměstí, prodral se špinavou šedí paprsek slunce a roztančil se po malbě v bledých secesních barvách na protější fasádě. V té chvíli se zastavila a pozorovala, jak se červeň na šatech jedné z žen rozzářila a potom zas hned pobledla, jakmile se proužek slunce posunul dál. Kdesi odbíjel osamělý zvon. Roztržitě počítala údery a uvažovala, který kostel to asi může být. Tři, čtyři, pět – pět! Přece ještě není pět! Proboha, tomu starému pánovi šly hodinky určitě špatně. Jen aby tam přítel ještě čekal.

Rozběhla se podloubím k velkému náměstí a pátrala po známém obličeji v davu lidí, který se před orlojem vždycky shromáždí. Ocitla se tam právě v okamžiku, kdy to ve stroji zarachotilo naposledy a figury v pohybu ztuhly, ale přítel nikde. Kde ho teď najde? Možná bloudí někde v okolních uličkách a hledá ji. Nebo mrzutě sedí v některém zapadlém baru a vzteká se, že není schopná přijít včas. Bezcílně se vydala Celetnou, ale celá zkoprnělá se zarazila před výlohou hodinářství, když si všimla, že všechny hodinky ukazují stejný čas: půl čtvrté. Projel jí záchvěv nejistoty a s narůstajícím pocitem závratě zůstala bezradně trčet v proudu kolemjdoucích.

Čemu mám teda věřit, drmolila si pro sebe a rozhlížela se kolem. Stála u domu v kubistickém slohu, zvolna bloudila očima výš, až jí pohled ulpěl na madoně na rohu fasády. Strohé experimentální pojetí domu prudce kontrastovalo s klasickou barokní soškou, zčernalou stářím a špínou. Madona zavřená do zlaté klece. Křehká, ale přitom tvrdá mříž ji pevně poutala ke zdi domu, kam vůbec nepatřila. Jako kdyby ji chtěli uvěznit v čase, v jednom určitém čase, pomyslela si a otočila se. Třeba slyšela špatně, možná že ještě nejsou čtyři. Třeba přítel teprve kráčí k náměstí.

Rozhodla se vrátit zpátky jinou cestou, uviděla neznámou úzkou uličku vonící teplým pečivem a pustila se do labyrintu znovu. Schválně, kam mě zavede, pomyslela si a naplnila ji lehkomyslná euforie. Ve Starém Městě pražském se snad ani zabloudit nedá.

Obloha, teď v soumraku ještě šedivější, klesla a obklopila ji ze všech stran. Tušila ve vzduchu jemné mrholení a přidala do kroku. Zabočila vlevo, prošla vnitřním dvorem a kolem ospalého kostelíka, pak se pro změnu dala vpravo a znenadání se ocitla u Karlova mostu. V té chvíli se rozpršelo a o hřbety rukou jí pleskaly jednotlivé těžké kapky. Zastavila se a poslouchala, protože v tu chvíli se rozeznělo několik kostelních zvonů najednou. Za zdánlivě bezstarostným obličejem obráceným vzhůru počítala údery s rostoucími obavami. Kapky deště jí měkce dopadaly na víčka. Tři, čtyři, pět. Znovu pět. Zase pozdě. Otevřela oči, uviděla auta, která míjela předmostí v hustém oblaku výfukových plynů, a zmocnila se jí závrať. Kde je teď její přítel? Kde je ona sama? Sochy, pomyslela si zmateně, třeba chodí kolem soch a prohlíží si je. Viděla před sebou jeho tvář, soustředěný a do sebe ponořený pohled. Možná bych ho našla tam, napadlo ji a zvolna přešla ulici.

 

Všude tu člověk naráží na tyhle sochy. Na fasádách, náměstíčkách a hlavně na Karlově mostě. Černé, znehybnělé v jednom gestu či pohybu. Jejich unavené temné hlavy často korunuje zlatý věnec a leskne se proti matnému kameni. Mluví k nám, ale my už nerozumíme tomu, co říkají. Kdysi bývaly jasným výrazem doby svého stvoření, ale teď už nám je jejich jazyk cizí. Chtějí nám předat vzpomínky, všechno, co viděly a co znají, ale my to nejsme schopni přijmout. Proto zčernaly – únavou. Břemenem (všechny ty vzpomínky), které nesou a už nikdy nepředají dál. Čas se jim nanáší na tvář ve stále hustších vrstvách a prohlubuje její temný odstín, vyhlazuje rysy, zavírá oči. Vidíme zlato, jak se leskne, ale jejich pohled zachytit nedokážeme. Vidíme rétorická gesta, ale nepoznáváme, co nám jejich těla říkají o životě. O životě, jímž čas proudí jako temná řeka. Proto zčernají, samotným životem oněmí a návštěvník mezi nimi prochází s prázdnýma rukama.

 

Ale mám dojem, pomyslela si na mostě a zůstala nehybně stát, že už se na nás přestaly obracet, že si teď radši povídají už jen spolu. Na otevřených prostranstvích, kam ústí i několik uliček najednou, tam se shlukují. Důvěrně k sobě naklánějí zlatem obtížené temné hlavy. Pažemi na sebe přes náměstí zvolna kynou a posílají si nerozluštitelná, ale významem nabitá znamení.

Odbil kterýsi zvon a déšť ustal.

Jeden úder, takže čtvrt, řekla si rozhodně a vykročila zpátky přes most. Čtvrt. Uklidnilo ji, že ta slova dokázala vyslovit s takovou jistotou. Závratě přešly. Hned si připadala vyrovnaná a soustředěná.

Dala se první uličkou, která se namanula, a znovu spatřila toho starého obřadného pána, který ji prve tak obřadně pozdravil. Kráčel proti ní, v ruce držel zavřený deštník (měl deštník i předtím?) a lehce s ním při chůzi pohupoval. Najednou si s naprostou jistotou uvědomila, že to on všechno takhle zamotal, a pospíchala mu naproti.

„Kde teď asi najdu svého přítele?“ vybuchla podrážděně.

„Prosím? Aha, vy hledáte svého přítele? Ale vždyť je teprve čtvrt na pět, nemusíte zase tolik spěchat. Zkuste to na židovském hřbitově, tam chodí za soumraku spousta lidí.“

„Tak vám děkuju.“

Muž se vlídně usmál, znovu smekl klobouk a současně mávnul deštníkem směrem, kterým se měla vydat.

Má pravdu, pomyslela si. Času je dost. A naplnila ji bezstarostná lehkost. Na jednom nároží se rozžala osamělá lucerna a skropila kamennou dlažbu loužičkou teplého žlutého světla. Připadala si lehká jako pírko a ubezpečovala se: ne, tohle se mi nezdá. Domy jako by se na ni zpoza odloupané omítky posmutněle usmívaly. Zvedla si límec kabátku proti sychravému chladu po dešti. Na židovském hřbitově panovalo ticho a klid, jen pár lidí se tu zvolna procházelo. U zlostné babky, které pořád klouzaly brýle s ohromnými obroučkami z nosu, si koupila vstupenku. Přítel nikde. Obešla celý hřbitov, ale nenašla ho.

 

Náhrobky na starém židovském hřbitově v Praze se nahýbají těsně jeden k druhému, potácejí se, drolí a navzájem se podpírají. Na povrchu jsou tak ohlazené, že znaky písma vystupují jen jako nezřetelné a nečitelné hrbolky v kameni. Všude vyčuhují rohy a hrany starších kamenů. Mrtví tu odpočívají ve dvanácti vrstvách. Na holé, tvrdé jílovité půdě se vinou úzké vyšlapané cestičky. Stromy malují černými větvemi na nebi pole a v loňské trávě hledají kosi něco šikovného do hnízda nebo k snědku. Celé to místo jako kdyby zvolna klesalo a ukládalo se dolů k odpočinku. Tady by se čas mohl zastavit a otevřít jako šachta bezedného okamžiku přítomnosti. Tady vládne bezejmenné zapomnění smrti a poskytuje tomuto místu klid a mír.

 

Zničehonic na ni dolehla únava, skoro se jí chtělo spát. Nohy jí ztěžkly, jako kdyby se do nich nahrnula krev, v hlavě měla prázdno. Do díry v základech synagogy vklouzla mourovatá kočka a z úkrytu žlutýma očima pozorovala, jak se k ní blíží. Posadila se na lavičku u zdi a zavřela oči. Večerní slunce ji důvěrně hřálo do tváře, bylo příjemné se nehýbat. Vítr se vzbudil a tiše se prohnal hřbitovem. V Praze se nedá zabloudit. Dřív nebo později do sebe musí čas a místo zase zapadnout, aby se milenci mohli setkat na nároží.

Stará žena z pokladny se přibelhala cestičkou a tázavě na ni pohlédla.

„Čekám tu na přítele, musí tu být co nevidět,“ pokývla vstřícně na stařenu. Kočka se vyplížila ze skrýše a lhostejně si protáhla tělo. Čirým vzduchem sem dolehlo odbíjení pražských zvonů a ona počítala všechny ty údery. Židovské hodiny se zatím ubíraly svou vlastní cestou proti proudu času.

 

Originál: Palm, Anna-Karin. „Prags klockor“. Utanför bilden. Stockholm: Albert Bonniers förlag, 1992. 9–14.

 

Anna-Karin Palmová

Anna-Karin Palmová (*1961) je úspěšná švédská prozaička, která na sebe upoutala velkou pozornost hned svým jazykově i vypravěčsky mimořádně zralým debutem, románem Faunen (Faun, 1991). Vystudovala literární vědu a kromě vlastní beletristické tvorby a redigování se věnuje žurnalistice. Dlouhodobě žila v Anglii, ve Francii, v Řecku a na Blízkém východě. Je také autorkou několika povídkových sbírek a jedné knihy pro děti. K nejúspěšnějším z jejích románů patří Målarens döttrar (Malířovy dcery, 1997) nebo zatím poslední Snöängel (Anděl ve sněhu, 2011), jejichž společným tématem je hledání identity a pramenů tvůrčí síly. Otázky existenciální povahy autorka ztvárňuje prostřednictvím podobenství inspirovaných obrazy, literárními díly a mýty, pohádkami i současnými událostmi. S nimi korespondují abstraktní reflexe. Důležitým narativním prvkem jejích románů je prolínání časových rovin, vzdálenost a vnitřní spojitost času i prostoru. Povídka Pražské hodiny byla publikována ve sbírce Utanför bilden (Za obrazem) z roku 1992.

 

Dagmar Hartlová

Dagmar Hartlová (*1951) je překladatelka ze švédštiny a norštiny. Od roku 1989 vyučuje na FF UK moderní švédskou literaturu a vede semináře literárního překladu. Kromě románů, divadelních her (spolupracovala na výboru z děl Augusta Strindberga Hry IHry II), přeložila desítky filmů a několik knih pro děti a mládež, mimo jiné i krácenou švédskou verzi Podivuhodné cesty Nilse Holgerssona Švédskem pro nejmenší čtenáře – tento překlad byl v roce 2006 oceněn Zlatou stuhou a o dva roky později Čestnou listinou IBBY. Spolupracuje s rozhlasem na programech o švédských autorech, jako jsou Tomas Tranströmer, August Strindberg nebo Selma Lagerlöfová. Je spoluautorkou Slovníku severských spisovatelů a v publikační činnosti se věnuje zejména historii recepce skandinávské literatury u nás.

Zpět na číslo