Vypravěčství a příběhy v ústní a literární tradici kanadských prvních národů

Klára Kolinská

Pochmurná zpráva o konci světa? To rozhodně ne. Úvodní esej k tématu literatury původních amerických národů ukazuje, že mnohem spíš se v tradičních příbězích lze dočkat humoru, mravních ponaučení i ozvěn dávné historie. Ústně předávaná literatura má i dnes vedle té psané zásadní a nezastupitelný význam.
 

Potřeba vyprávět příběhy a naslouchat jim je druhu Homo sapiens bytostně vlastní – příběhy jsou téměř stejně nezbytné jako potrava, v pořadí důležitosti stojí před potřebou lásky a přístřeší. Bez lásky a bez domova přežívají na světě milióny lidí, ale v mlčení téměř nikdo; opak mlčení směřuje nevyhnutelně k vyprávění, a hlas vypravěče se stává dominantou našich životů, ať už jde o drobné záznamy událostí všedního dne nebo jinak nesdělitelné a nezměřitelné výplody mysli psychopatů. [1]

V eseji uvádějící jeho vlastní překlady biblických příběhů spisovatel Reynolds Price působivě a přesvědčivě formuluje poznání, ke kterému intuitivně dospívá většina čtenářů knih a posluchačů příběhů v jakékoliv podobě. Opravdu by bylo těžké – a pravděpodobně zbytečné – polemizovat s výrokem, že příběhy a jejich vyprávění neodmyslitelně patří k podstatě každého lidského společenství a jsou projevem oddělení lidské mysli od animálního světa, což je známo v mnoha kulturách v nejrůznějších částech světa už od počátku věků; lidé se prostřednictvím příběhů a jejich sdílení vymezují vůči okolnímu světu, formulují a formují si jeho poznání a svou představu o něm a v neposlední řadě jimi také definují sami sebe a spoluvytvářejí si tak vlastní kolektivní i individuální identitu.

Vypravěčství – definované jako převádění událostí, ať už „skutečných“ nebo fiktivních, do (původně ústně pronášených) slov, zvuků a vizuálních vjemů, často s pomocí různých forem improvizace a verbálního i jiného „přikrášlování“ – odnepaměti plnilo řadů významných sociálních funkcí: už v předliterárních společnostech sloužilo jako součást souborného vzdělávacího a výchovného systému, přispívalo k udržování kulturní kontinuity daných společenství, spoluvytvářelo aktivní povědomí o základních hodnotách, včetně morálních, pomáhalo ventilovat důležité emoce a vztahy, učilo komunikovat, rozvíjelo estetické vědomí a samozřejmě sloužilo i jako vítaný prostředek zábavy.

„Vypravěčstvím“ se často rozumí jeho původní ústní forma, která tvořila součást ústní slovesnosti předliterárních společenství. Jak však nasvědčují některé archeologické nálezy, zdá se, že zvuková, performativní forma sdílení příběhů se často organicky pojila s vytvářením doprovodných vizuálních obrazů, byť ne verbálních. Nálezy některých pravěkých jeskynních maleb v mnoha částech světa, od Austrálie až po Severní Ameriku, mají zřetelně narativní charakter a podle všeho byly prvotními ilustracemi obsahů a významů rituálně předváděných příběhů. Zároveň zřejmě sloužily vypravěči – performerovi – i jako mnemotechnická pomůcka; a naštěstí pro nás se díky své trvanlivosti staly nejstarším dochovaným záznamem a nezprostředkovaným zdrojem informací o dávných příbězích, jejichž prostřednictvím někdejší lidé interpretovali okolní svět a své místo v něm.

Od těchto symbolických vizuálních záznamů obsahů příběhů pak vedla dlouhá a klikatá cesta k vytvoření systémů písma, tedy vysoce abstrahovaných souborů znaků ke kodifikaci lidské řeči. Jejich vliv na podobu tradičního vypravěčství byl nesmírný: performativní a improvizační složka vypravěčství byla nezbytně, třebaže ne úplně potlačena, avšak pevnost písemného tvaru zároveň otevřela nové možnosti, včetně nekonečných podob experimentování s jazykem a jeho výkladů, v dnešní digitální době ještě nekonečně zmnožených.

Postupem dějinného vývoje začal především kulturní diskurz západního světa dávat přednost psanému slovu před mluveným a považovat ho za dominantní, autoritativní, a tudíž „oficiální“ formu záznamu skutečnosti. Původní společenství založená na ústní slovesnosti byla označována za ahistorická, akulturní a „primitivní“. V diskurzu příběhů se to následně projevilo hierarchizací žánrů a rozdílným vnímáním postavení a sociální prestiže velkých, „reprezentativních“ literárních forem, zejména románu, a naproti nim tradičního, ústně vyprávěného, zdánlivě jednoduchého příběhu, na dlouhou dobu nemilosrdně vykázaného z hájemství „velké“ literatury do marginální oblasti zájmu antropologů, kteří studovali příběhy jako pouhý kulturní materiál, bez ohledu na jejich symbolickou a estetickou hodnotu. Tento vývoj záměrně přehlížel skutečnost, že i společenství založená na ústní tradici zaznamenávají svou historii a kulturu v mnohdy nesmírně komplexních a sofistikovaných formách vyjádření, které jsou nejen cenným pramenem poznání jejich historie, ale také zájemcům zvenčí umožňují hluboký estetický prožitek. Interpretace ústní slovesnosti se postupně ustálila na definování efektivních, avšak zjednodušujících binárních protikladů jako ústní slovesnost–písmo, barbarský–civilizovaný, intuitivní–racionální, subjektivní–objektivní apod. Autoři psaných, později tištěných a masově distribuovaných dokumentů automaticky získali status odborníků na svá témata a úsloví „co je psáno, to je dáno“ nabylo velmi zásadních praktických implikací – bez ohledu na zjevnou skutečnost, že i oni nezbytně vnášejí do svých děl vlastní pohled, zkušenost a zájem.

Zejména v průběhu století převládajícího pozitivismu a racionalismu to dlouho vypadalo, že tradiční podoba ústního vypravěčství nenávratně zanikne, nebo alespoň vymizí z uměleckého diskurzu a přežije jen v rámci folklóru – pokud přežije ten. Tento vývoj, respektive předpoklad o tomto směru vývoje, byl ještě umocněn společenskými, ideovými i technologickými změnami, které přinesla první desetiletí dvacátého století a modernismus v umění. Právě v tomto kontextu Walter Benjamin ve své slavné eseji melancholicky předpověděl nadcházející smrt vypravěče jako nevyhnutelný důsledek novodobého rozkolu mezi osobně prožívanou zkušeností a mechanicky zprostředkovanou informací.

Přesto k naplnění tohoto chmurného proroctví – alespoň prozatím – nedošlo. Naopak se všechno zdá nasvědčovat tomu, že „vypravěč je zpátky“, že v kontextu současného postmoderního a postkoloniálního diskurzu znovu našel úrodné pole působnosti, že příběhy, jakkoliv v průběhu času pozměněné, souznějí s duchem dnešní složité a vnitřně nebývale rozrůzněné doby, v níž se stále důrazněji dostávají ke slovu dosud převážně opomíjené kulturní oblasti. Karl Kroeber pak v této souvislosti rezolutně označil vypravěčství za nejdůležitější ze všech forem kulturního diskurzu, což vysvětlil následující „adaptační“ metaforou:

Nikdo nemůže zpochybnit fakt, že vyprávění příběhů vždycky bylo základním prostředkem, jímž se většina lidských společenství definovala. Zároveň je vyprávění příběhů i primárním prostředkem, jehož pomocí lze překračovat sociokulturní hranice – ne agresivně, nýbrž nevtíravě a ohleduplně. Příběhy jsou jako rostliny, které nenápadně, ale pohotově překonávají překvapující překážky, včetně obrovských rozpětí v čase a prostoru, pomalu se přizpůsobují cizímu prostředí a pak ho proměňují, aby v něm přežily. Vyprávění je ze všech forem diskurzu nejpřizpůsobivější a nejpřístupnější vnitřním proměnám, které umožňují zároveň uchování jeho charakteristických rysů i jejich přehodnocení podle dané situace. [2]

Kroeber se nezabýval jen identifikací charakteristických rysů tradičního předliterárního vypravěčství, ale formuloval i důvody jeho přežití a znovuvzkříšení v novodobých podmínkách: Opravdové, ryzí vypravěčství je bytostně namířeno proti autoritám. Ani ten nejzatvrzelejší vyznavač oficiálního dogmatu nemůže jinak než vyjadřovat přejatou pravdu svým vlastním způsobem – protože příběhy vždycky vyprávějí jednotlivci, ne skupiny. A jakékoliv této individualizaci je vlastní sklon k subverzi, zejména proto, že každý příběh je určen především jednotlivcům, bez ohledu na to, jak velké a homogenní je publikum jako celek; jeden každý z jeho členů si sám pro sebe provede svůj vlastní, „neautorizovaný“ výklad – o to nebezpečnější, že bude nezamýšlený a spontánní. [3]

Takovéto „opravdové, ryzí vypravěčství“ z pochopitelných důvodů obzvlášť účinně funguje v kulturně marginalizovaných oblastech světa, mezi něž patří i domorodá Severní Amerika, svět Indiánů, Inuitů a Métisů. Po celou historii až do dnešní doby tvořily verbální kulturu původních obyvatel kontinentu ústně sdílené příběhy, které byly podle Renée Hulanové a Renate Eigenbrodové základním prostředkem reprodukování, uchovávání a přenášení znalostí a vědomostí z generace na generaci. Ústní tradice tvoří základ indiánských společenství, propojuje světy mluvčího a posluchače společným prožitkem a minulost s přítomností jejich pamětí. [4]

Indiánská společenství Severní Ameriky znají různé druhy tradičních příběhů, určených pro různé příležitosti a k různým účelům, jejichž společným jmenovatelem je předávání zásadních zkušeností nezbytných pro přežití jednotlivce i komunity jako celku. Příběhy často cílí na děti a dospívající členy společenství, se zřejmým cílem uchovávání společných sociálních hodnot, kulturní paměti a identitárních vzorců. Jejich význam není vždy explicitní: posluchači si mohou a musejí provést vlastní interpretaci a aktualizaci historicky mnohokrát opakovaného paradigmatu. K tomu slouží metaforické narážky a odkazy v povrchové vrstvě příběhu, jejichž pomocí lze interpretovat hlubší skryté významy. Vypravěčství je tedy pomyslným mostem porozumění, který propojuje hodnoty jednotlivce a komunity a umožňuje jejich splynutí v jeden organický celek. Mezi hodnoty, které jsou v příbězích nejvýrazněji akcentovány, patří důraz na osobní zodpovědnost vůči společenství, respekt k okolnímu prostředí a umění přežít pomocí odolnosti, vynalézavosti a vnímavosti k okolí. Příběhy jsou vyprávěny buď z perspektivy vypravěče-performera samotného, nebo z pozice jiných účastníků děje, včetně personifikovaných zvířat, mytologických bytostí nebo přírodních sil. Dětští posluchači tak jejich prostřednictvím poznávají okolní svět a jeho hiearchii, včetně svého místa v něm ve vztahu k ostatním a vlastní individuální identity. Když děti naslouchají příběhům, kultivují si schopnost soustředěné pozornosti a současné interpretace slyšeného. A výzkumy skutečně potvrdily, že indiánské děti, zvyklé pravidelně naslouchat vyprávěným příběhům v kontextu své komunity, si lépe vybavovaly minulé události, ať už skutečné, nebo ty fiktivní, odehrávající se v příbězích, a byly znatelněji lépe schopné je samy verbálně a s porozuměním reprodukovat než děti, které tuto zkušenost postrádaly.

Dalším z klíčových úkolů vypravěčství je předávat důležité informace při duchovních a rituálních příležitostech a během obřadů. U obřadního vypravěčství jde samozřejmě také o interpretaci času a místa děje, postav a konkrétních zápletek, ale především o vytváření a předávání významotvorné jednoty příběhu jako celku. Smysl příběhu nespočívá jen ve výsledném produktu, tedy ve sdělení významu jeho obsahu, ale v libovolně opakovatelném procesu jeho vyprávění a v jeho prožitku.

Ovšem zdaleka nejhlubší archetypální podstatou ústního vyprávění příběhů je realizace víry v tvořivou moc vyřčeného slova, jakési zdoslovnění metafory biblického výroku Na počátku bylo slovo. Vyřčením slov mluvčí bezprostředně působí na okolní prostředí a realizuje v něm změny, vnímané buď pozitivně – jako uzdravení nemocného, zajištění úspěšného lovu nebo úrody nebo odvrácení zlých sil –, anebo negativně, například způsobení nemoci či „očarování“, přivolání zlých sil nebo zničení nepřítele. Taková víra v sílu slova není samozřejmě ničím výrazně lokálně specifickým, je známa v mnoha kulturách i mimo Severní Ameriku. U původních obyvatel severoamerického kontinentu však dospěla ke své nejvlastnější, fundamentální podobě: vyřčené slovo má bezprostředně tvořivou moc, a to v doslovném smyslu, „vyslovené se stává skutečností“. Slovo se rovná životní síle jako takové a má svou vlastní, často materiální podstatu. Tato představa souvisí se skutečností, že indiánské mytologické a kosmologické systémy výkladu světa neoperují s pojmem nicoty nebo prázdného prostoru; co se západnímu člověku jeví jako prázdnota, vnímá tradiční indiánská kultura jako prostor vyplněný myšlenkami, představami a sny – ve formě slov, jejichž vyřčením se materializují.

Chápání slov jako základní tvořivé síly prozrazuje šamanistickou podstatu mnoha původních kultur Severní Ameriky; funkce šamana či šamanky ve společenství nejsou jen praktické (léčitelské) a sociální (poradní, interpretační a autoritativní), ale především magicko-rituální. Úkolem šamana je pomocí technik, mezi nimiž mají ty verbální ústřední postavení, propojovat svět lidí se světem duchů a dalších nadpřirozených bytostí, smiřovat jejich protiklady a zajišťovat tak přežití lidského společenství do dalších generací. Slovo je zde výrazným znakem sociální autority, ceněnou (mnohdy osobní) komoditou, jejíž realizace v příběhu mění člověka a jeho prostředí žádoucím způsobem. Například u takzvaných ozdravných písní jde o jakýsi druh intuitivní psychoterapie: jejich příběhy vyprávějí o původu zla a původu všech věcí a v představách zavádějí posluchače na posvátná místa společenství, naplněná pozitivní energií. Jsou prostředkem koncentrace nezbytné k odhalení příčin nemoci a k následnému uzdravení. Všechny tyto charakteristiky zůstaly v kultuře původních obyvatel severoamerického kontinentu výrazně zachovány a promítají se i do literární produkce autorů, kteří ji dnes svým původem reprezentují. „Indiánská literatura“, neboli literatura psaná původními obyvateli Ameriky, se během několika posledních desetiletí svém území stále průbojněji prosazuje a stala se sociálním a kulturním fenoménem přinášejícím důležité svědectví o určitých historických a estetických skutečnostech, které spoluvytvářejí jeho obraz. Některá díla se setkala s velkým čtenářským zájmem a pozitivním ohlasem nejen doma, ale i v zahraničí, a nabízejí tak důraznou, autentickou protiváhu zažitým stereotypům o indiánských kulturách a o tom, jak vlastně podle představ a potřeb většinové společnosti mají vypadat.

Přestože „indiánská literatura“ představuje žánrově, stylově i tematicky značně rozrůzněnou kategorii, odborníci se shodují na několika jejích základních rysech, které se v konkrétních dílech projevují rozdílnou měrou a nekonečným množstvím variací. Patří k nim především následující typické znaky:

– imitace ústního projevu a tradičního vypravěčství,
– přetrvávající smysl pro kolektivní autorství vedle individuálního,
– rezistence vůči explicitnímu ustanovení kánonu reprezentativních literárních děl,
– narušení tradičního chronologického vyprávěcího sledu, důraz na narativní přítomnost,
– snaha o narativní a estetickou rekonstrukci kosmologické harmonie,
– vzdorování vertikálním sociálním a etickým hierarchiím,
– odmítání fixních žánrových kategorií, mísení žánrových hledisek,
– humor.

Tento výčet charakteristických rysů indiánské literatury samozřejmě není definitivní a obecně platný pro všechna konkrétní díla této provenience, a také zdaleka neplatí jen pro ni. Naopak, můžeme v něm rozpoznat mnohé, co rezonuje s postmoderními narativními postupy a s estetickými a ideovými východisky směru, který současná literární teorie nazývá postkolonialismem. A právě proto je možné vnímat nejen národní, ale i mezinárodní renesanci zájmu o indiánskou kulturu jako takovou a také o způsob, jakým spoluvytváří bohatou, členitou, pestrou a neustále proměnlivou mozaiku současného literárního světa a jeho projevů, a setkávat se v ní na jedné straně s mnohým, co se nám jeví jako známé či povědomé, a zároveň objevovat nové a nové možnosti příběhu a jeho podob.

Všechny zmiňované charakteristiky indiánské verbální kultury lze vysledovat i v předkládaném výběru; texty, které v tomto čísle Plavu tvoří „ochutnávku“ ze současné indiánské literatury Kanady, jsou bez výjimky svým způsobem příběhy – ať už jde o příběhy tradičnějšího typu, imitující „původní“ vyprávěcí formule, jako je povídka Leanne Betasamosake Simpsonové Všichni naši příbuzní, nebo takové, které reflektují ryze současnou zkušenost, jako například povídka Richarda Van Campa – i v nich se ale ozývají varovné hlasy dávné mytologie, víry v bájné bytosti a síly, které nikdy neopustily tento svět, zůstávají mimo pošetilou lidskou snahu o nadvládu a připomínají se s děsivou, smrtonosnou razancí. Svým způsobem typická je pro ně i převládající narativní perspektiva: téměr bez výjimky jsou vyprávěny v první osobě, kdy je vypravěč přímým účastníkem a bezprostředním svědkem děje, což příběhu dodává autenticitu a konkrétním, třebaže fiktivním způsobem ho lokalizuje. Takový vypravěč má také daleko účinnější možnosti navazování přímého kontaktu – anebo jeho zdání – s posluchači či čtenáři a zachovávání a rekonstruování přirozených struktur mluvené řeči.

Podobné vyprávěcí postupy zároveň umožňují zpochybnění a redefinování konceptu autority tvůrce a vypravěče příběhu; vypravěč není v pozici absolutního vládce nad obsahem, formou i smyslem příběhu, ale je relativizujícím, „vztahovým“ činitelem mezi realizací sdělení a jeho příjemci, „pouhým“ aktérem a pozorovatelem, zaznamenávajícím, jak se věci „opravdu“ staly nebo měly stát podle hlubšího smyslu a řádu univerza.

Mnohé příběhy současné literatury také podávají výmluvné a varovné svědectví o důsledcích narušení tohoto řádu v současném světě, které si vybírá neúprosnou daň na individuálních lidských osudech i na prostředí, v němž se odehrávají. Takovým svědectvím zaznívá například jeden z nejtemnějších a nejpůsobivějších kanadských románů posledních let vůbec, Tři dny na cestě (Three-Day Road) Josepha Boydena, který se vrací k historii indiánských vojáků bojujících v řadách kanadské armády za první světové války, kterou propojuje s řadou původních mýtů, především o windigu, nejhrůznějším a nejzkázonosnějším stvoření, jaké kdy lidská představivost stvořila, a tradičních rituálních kulturních praktik, vypovídajících o potlačeném, ale nikdy nezapomenutém způsobu života a o přesvědčení o respektujících přirozených léčivých silách – z nichž právě léčivá síla slova a příběhu je tou nejmocnější a nejvzácnější.

Pozice vypravěče jako dynamického činitele propojujícího různé vrstvy a komponenty příběhu zároveň vyprávěné děje působivě zpřítomňuje; autoři či vypravěči se často odchylují od typických narativních forem psané, ve vlastním slova smyslu „literární“ kultury, především autoritativní, „logické“ a „neutrální“ chronologie. Důraz bývá na okamžiku narativní přítomnosti, kdy čas příběhu splývá s časem jeho sdělování, a na volném překračování časových rovin děje. Takové postupy odrážejí tradiční pojetí konceptu času jako cyklicky uspořádané kosmologické kategorie, přítomné v severoamerických indiánských kulturách, které se výrazně odlišuje od převládajícího pojetí času typického pro západní civilizaci – tedy pojetí, v němž je čas vnímán jako lineární struktura reflektující možnost vývoje, a tím kvantitativní růst od jednoduchých, „primitivních“ forem ke stále složitějším a sofistikovanějším.

Silná, dynamická pozice vypravěče v současné indiánské literatuře vede mnohdy k liberálnímu pojetí zavedených žánrových kategorií; lyrické volně prostupuje s epickým, a i čistě narativní žánry jako povídka nejsou zpravidla očekávanými, pevně uzavřenými a jasně ohraničenými celky, ale více či méně fluidními útvary umožňujícími variace a opakování. Obsahově obdobné příběhy mohou nabývat stejně tak formy prozaické povídky (jako u Leanne Simpsonové a Richarda Van Campa), jako formy delšího vyprávění ve stylu románu (jako u Josepha Boydena) nebo prostorově úsporné básně (jako u George Kennyho, který je ve výboru zastoupen jak básněmi, tak povídkou).

Dalším často se vyskytujícím rysem současné literatury severoamerických, zde konkrétně kanadských Indiánů je výrazná apelativnost, která souvisí s výše zmíněnou snahou působit vyřčeným slovem bezprostředně na skutečnost a vyvolávat v ní žádoucí změny. Stejně jako někdejší šamani a vypravěči příběhů se i dnešní autoři snaží svým dílem připomínat, co je důležité a co by nemělo být zapomenuto – a tím je především nutnost zachovat základní rovnováhu a harmonii světa a vesmíru jako neporušitelného, organického celku. Proto se zde najde tolik příběhů s poselstvím, někdy zdůrazňovaným možná až s rozpačitou zdánlivou naivitou nebo nepříjemnou, nezastíranou naléhavostí. Často jde o ekologická poselství, varující před důsledky ničení životního prostředí, jako v povídkách Leanne Simpsonové a Richarda Van Campa, nebo evokace historie včetně rasové předpojatosti, koloniálního útlaku a s ním souvisejících krutých nespravedlností. To zaznívá například v básních George Kennyho a v románu Josepha Boydena.

Tato charakteristika ovšem rozhodně nemá navodit dojem, že současná indiánská literatura je pochmurnou zprávou o konci světa s mechanicky aplikovaným didaktickým apelem; přes vážnost řady témat a vazby k mytologii je v ní překvapivě mnoho humoru, byť ne třeba rozpoznatelného na první pohled. Jeho účelem je vyvolat katarzní reakci; ta je nejen pochopitelně příjemnou, úlevnou zkušeností, ale především prostředkem k poznání stavu skutečnosti, které následně umožňuje uzdravení – podle tradiční představy, že dobří duchové, prostředníci ozdravného procesu, se vyhýbají tomu, kdo setrvává ve smutku. Právě hledání implicitních stop humoru, vtipu a radosti patří k nejsilnějším zážitkům, které četba indiánské literatury dokáže poskytnout.

Předkládaný výběr ukázek různých žánrů si v žádném případě neklade za cíl vytvořit celistvý, neměnný a obecně platný obrázek literatury indiánů nejsevernější části Severní Ameriky; spíše usiluje o to, představit a konkrétně doložit některé z jejích významných rysů, osvětlit její kulturní kontext a na přesvědčivých a oceňovaných příkladech zdokumentovat návrat příběhu jakožto prazákladní a nejúčinnější formy kulturního a uměleckého diskurzu a vypravěče jakožto postavy vykonávající roli kdysi zcela běžnou, načas ztracenou a potlačenou, ale přesto nevyhnutelně a přirozeně náležející nejen do vzdáleného historického času a kulturního prostoru, ale stejně tak i do naší živé, proměnlivé současnosti.

Poznámky:

1. Price, Reynolds. A Palpable God. Thirty Stories Translated from the Bible with an Essay on the Origins and Life of Narrative. New York: Atheneum, 1978. 3. Všechny citace v textu jsou uvedeny v překladu Kláry Kolinské. [Zpět]

2. Kroeber, Karl. Retelling/Rereading. The Fate of Storytelling in Modern Times. New Brunswick: Rutgers U Press, 1992. 3. [Zpět]

3. Kroeber, Karl. Retelling/Rereading. The Fate of Storytelling in Modern Times. New Brunswick: Rutgers U Press, 1992. 4. [Zpět]

4. Hulan, Renée and Renate Eigenbrod. eds. Aboriginal Oral Traditions: Theory, Practice, Ethics. Halifax: Fernwood Publishing, 2008. 5. [Zpět]



Zpět na číslo