Štítek: 11 Stránka 2 z 6

Dobrovolníkem na misii ve válčící Africe

Rozhovor s Vojtěchem Bílým

V březnu tohoto roku vyšla Vojtěchu Bílému a novinářce Aleně Scheinostové v nakladatelství Portál prvotina s názvem Když padají manga. Publikace líčí Bílého pobyt na karmelitánské misii ve Středoafrické republice během školního roku 2013–2014. V městečku Bozoum byl dobrovolnickým učitelem v době probíhajícího konfliktu mezi povstaleckými rebely (Sélékou) a milicí z domobrany (Antibalakou).
 

Ester Gerová: Pro české novináře jste mohl být exkluzivním zdrojem, přesto vás ale kontaktovala hlavně rozhlasová a televizní společnost BBC. Proč myslíte, že tomu tak bylo?

Vojtěch Bílý: Mediální záběr televizní a rozhlasové společnosti BBC je celosvětový.

11/2015 – Zločin ve stínu baobabu



Afrika a její milovníci

Rozhovor s Vladimírem Klímou a Lubošem Kropáčkem

Dva afrikanisté, překladatelé z afrických literatur a odborníci na subsaharskou kulturu, hovoří o šarmu tohoto kontinentu, svých životních zkušenostech a samozřejmě také o překládání. 

Vojtěch Šarše: Čím vás africká kultura natolik okouzlila, že se jí věnujete celý život? Ovlivnila vás expedice Lambaréné, které jste se účastnil?

Luboš Kropáček: Bylo to složitější. Dospíval jsem v padesátých letech v tíživém prostředí tehdejšího Československa. Toužil jsem poznávat svět – a nikam jsme tehdy cestovat nesměli. Tak jsem svou touhu po cestách, dalekých krajích a pestřejších barvách uspokojoval náhražkově četbou knížek a studiem nejenom evropských, ale také exotických jazyků.

Detektivní román ve frankofonní subsaharské Africe

Myriam Louviotová

Z francouzštiny přeložil Vojtěch Šarše

Historie africké frankofonní detektivky, její nejdůležitější charakteristiky a nejznámější a nejvlivnější představitelé, to všechno a ještě mnohem víc vám nabídne esej Myriam Louviotové, specialistky na tento žánr. Velmi obsáhlou bibliografii se všemi užitečnými odkazy naleznete na našich internetových stránkách. [1] 

Detektivní román se zrodil v Evropě v průběhu 19. století jako nástupce fejetonových románů publikovaných na pokračování v novinách. Za jednoho z pionýrů tohoto žánru většinou považujeme Edgara Allana Poea. Ve své povídce Vraždy v ulici Morgue (1841) autor představuje neměnné charakteristiky detektivního románu: odhalení kriminálního činu,

11/2014 – Bílá a studená



Iracionalita je – krom jiného! – svině

Rozhovor s Františkem Dryjem

Setkání Plavem šitých otázek a nekonečného surrealistického deštníku na redakčním stole podle všeho otřáslo několika ustálenými klišé. Jsme si vskutku smysluplně vědomi vlastního konce? Jak se k sobě mají smrt, erotismus, spánek – chodíme posud fatálně vyšlapanými stezkami jistého vousatého Vídeňáka? Jak prazákladní věci života a smrti chápou surrealisté? Rozhovor o (ne)kultuře smrti, hlavách v pískovišti a lidech z masa, kostí i peří vedli Vojtěch Šarše a Luděk Liška. 

Luděk Liška: Prý se člověk od zvířat liší mimo jiné tím, že si je vědom vlastního konce… a také vládne jazykem, to jest nástrojem, jak se s touto skutečností vypořádat.

Zoufalá manželka z Nice

Silvie Mitlenerová

Legendreová, Claire. Pravda a láska. Z francouzského originálu Vérité et amour (2013) přeložila Michala Marková. Odpovědná redaktorka Ivana Tomková. 1. vydání. Praha: Argo, 2014. 258 stran. 

Pojmenovat svou knihu Pravda a láska se jeví jako velmi odvážný nápad. Francouzská spisovatelka Claire Legendreová se ale názvu nezalekla a kniha vyšla na konci loňského roku i v českém překladu Michaly Markové.

Kam knihu zařadit? Určitě se vejde mezi autobiografie, či spíše deníkovou literaturu – v novele je přece jen zahrnuto poměrně krátké období v řádu měsíců. Autorka ale deník vylepšuje o prvky milostného románu,

Postkoloniální vývoj arabské frankofonní literatury

aneb propast mezi Západem a Orientem očima maghrebských spisovatelů

Eva Fínková

Frankofonní maghrebská literatura představuje pro překladatele zvláštní výzvu: jak se vyrovnat s vlivem arabštiny či s převodem místních kulturních a náboženských reálií? Z pohledu nakladatele se pak nabízí otázka, jaká díla zařadit do edičního plánu s ohledem na význam autora, na zájem českého čtenáře i na témata v textu zachycená. O těchto a jiných problémech pojednává v článek Evy Fínkové; na něj v přespříštím čísle naváže translatologická studie Petry Hrušovské věnovaná oblasti Antil.
 

Vztah Západu a Orientu byl odjakživa klíčový nejen pro obchodní a politické styky,

Cesta k postkoloniální Francii

Jiří Hnilica

Africká a antilská literatura postkoloniálního období je těsně spjata s komplexními a bolestnými historickými událostmi, jež si v tomto čísle nemůžeme dovolit opominout. Do náležitých souvislostí nás uvede historik Jiří Hnilica. 

Paříž je synonymem Francie, Eiffelova věž je symbolem Paříže. Nýtovaný kovový monument se vztyčil nad Seinou v roce 1889 přesně ve chvíli, kdy se jen o několik stovek metrů dál otevíraly dveře první koloniální výstavy v dějinách Francie. Následovaly další – především ty v letech 1907 a 1931. „Lidská zoo“, jak jsou dnes tyto univerzální expozice v literatuře označovány, přilákala do Paříže miliony návštěvníků. [1] Koloniální panství se pro moderní Francii stalo „výkladní skříní“,

11/2013 – Les (dé)colonies