11/2014 – Bílá a studená

Úvodník

Vážení čtenáři, milé čtenářky,

mohli bychom si zazpívat s Filipem Topolem, jehož titul čísla vzpomíná: „a až si kleknem / hlavou proti větru / příde k nám smrt / příde k nám smrt / Přichází …“, tedy ta v papírovém vydání.

František Dryje v úvodním rozhovoru vysvětlí, jak prazákladní věci života a smrti vidí surrealisté. Nelehké téma si podle všeho žádá reflexivní žánry, a proto najdete v čísle rovnou tři eseje. V prvním z nich rozebírá Ryszard Przybylski prostřednictvím Michelangelovy poezie umělcovo stáří, text Geoffreyho Gorera jsme zas vybrali jako ilustraci skutečnosti, že lidé smrt od svých příbytků vyhnali, a poslední z esejů – úryvek z knihy Jeana-Marie Rouarta rozebírající útrapy Stefana Zweiga a dalších židovských intelektuálů po nástupu nacismu – pak uvádí tematický blok tří příspěvků věnovaný sebevraždě. Okolnosti skonu Klause Manna můžete odhalit v jeho dopisu matce a sestře a vzpomínkách jeho bratra Golo Manna. Třetí a poslední text tohoto tematického bloku, autobiografická povídka Osamua Dazaie, se věnuje tématu šindžú, sebevraždě milenců. Přidržíme-li se linie prozaických textů, můžeme konstatovat, že smrtí byl fascinován i další japonský autor Jukio Mišima, jak se můžete přesvědčit v úryvku z románu Zpověď masky. Předposlední prozaický text od Tarase Antypovyče vykresluje svět bez smrti; dokazuje, že dobrá sci-fi nejen předjímá, ale může být i satirou (refrén: smrt jsme ze svých životů vyhostili). Ladění čísla pro tentokrát odpovídá i povídka Ruth Schweikertové Zabít oceněná v Překladatelské soutěži Jiřího Levého. Poezii jsou vyčleněny překlady tří deníkových zápisů a jedné básnické prózy Portugalce Al Berta, který strach ze smrti zaháněl strachem ze života, a nakonec výběr z barokní poezie – básně jmenovitě Pierra Motina, Paula Fleminga a George Herberta – v převodu Jiřího Pelána.

A pokud četbu ve zdraví přečkáte, můžete si v čísle dalším zazpívat hrdinně.

Luděk Liška