Štítek: 4 Stránka 2 z 9

Překlad je oboustranná služba

Rozhovor s Istvánem Vörösem vedla Olga Pavlova

S maďarským básníkem, překladatelem a literárním vědcem Istvánem Vörösem jsme mluvili o smyslu překladatelské práce, o tvorbě Jaroslava Vrchlického, o nedocenění tohoto autora v české akademické obci a také o čtení poezie a porozumění jí.
  

Olga Pavlova: Vnímáte překládání jako službu, nebo spíš jako tvůrčí činnost?

István Vörös: Jako obojí. Překládám hlavně poezii a pořád říkám studentům, kteří chtějí být spisovateli, že překlad je nejlepší škola. Když člověk překládá poezii nebo prózu, pochopí, jak postupoval dotyčný mistr, pokusí se udělat totéž,

Drobné črty k portrétu doby

Alexej Sevruk

Kononenko, Jevhenija. Katovo poslední přání.
Z ukrajinského originálu
Ostanně bažanňa (2015) přeložila Jiřina Dvořáková.
1. vydání. Praha: Volvox Globator, 2020. 132 stran.
 

Jevhenija Kononenková se jako spisovatelka prosadila v devadesátých letech minulého století a od té doby si mezi předními současnými ukrajinskými autory vydobyla nepřehlédnutelné postavení. Svědčí o tom mimo jiné i její průnik do českého prostředí. Tvorba Kononenkové je zastoupena v obou reprezentativních antologiích ukrajinské prózy, které v posametovém Česku vyšly (Expres Ukrajina, 2008, a Ukrajina, davaj, Ukrajina,

4/2020 – Když norské sci-fi potká cli-fi

Dnes vychází nový Plav. Ani s ním neopustíme žánr sci-fi, ale přesouváme se na drsný sever a zkoumáme, jak vypadá sci-fi v Norsku a co je cli-fi.

… a těším se do Bretaně

Michala Marková

Před šesti týdny jsem žila jiný život. Po bezmála dvaceti letech v oboru literárního překladu jsem se v průběhu loňského roku finančně dopracovala ke stavu, který bych neváhala označit za fajn: tak například před Vánoci jsem už nebulela kvůli dilematu „ještě jeden dárek pro děti, nebo pořádné jmelí?“ a přestala jsem se pravidelně budit ve čtyři ráno kvůli kombinaci tragického pracovního skluzu a nulového zůstatku na účtu.

A hlavně se mi hrou osudu a férových licenčních smluv povedlo našetřit na měsíc digitálně nomádského života v Bretani, kde jsem hodlala přeložit knížku a kam jsme se s rodinou zcela nezřízeně těšili.

Klimatické změny do velké míry definují naši dobu

Rozhovor s Thorunn Gullaksen Endresonovou

Řada současných (nejen) norských postapokalyptických a dystopických románů spadá do poměrně nedávno pojmenovaného žánru cli-fi neboli climate fiction. Tento termín označuje beletrii, která tematizuje klimatické změny spjaté s člověkem a která se díky svému silnému akcentu na životní prostředí přirozeně často ocitá v hledáčku ekokritického přístupu. Existuje v Norsku delší tradice ekologicky zaměřené literatury, nebo je to záležitost až posledních několika let? Proč je cli-fi tak často spojováno se sci-fi a mladými čtenáři? A má v knihách tohoto žánru své místo i humor?
 

Jitka Jindřišková: Co je ekokritika a o jaké texty se zajímá?

Vyhýbám se nejnovější literatuře, zvláště oceněným dílům

Rozhovor s Jamesem Morganem

S bohemistou, rusistou a začínajícím překladatelem Jamesem Morganem jsme mluvili o počátcích jeho kariéry, o významu literárních cen a jiných ocenění a také o záludnostech překladu z několika slovanských jazyků.
 

Olga Pavlova: Věnujete se několika aktivitám najednou. Kdy nacházíte čas ještě na překlad?

James Morgan: Většinu času věnuji univerzitní práci, její součástí naštěstí je překlad z angličtiny i do angličtiny, takže pravidelně cvičím. Nemám moc času na pravidelný, vydatný překlad mimo studia, ve volném čase se však někdy zabývám současnými básničkami.

OP: Mluvíte o překladu básní,

Ostří jílu

Klára Soukupová

Setz, Clemens J. Láska za časů Mahlstadtského dítěte.
Z německého originálu
Die Liebe zur Zeit des Mahlstädter Kindes (2011) přeložila Marie Voslářová.
1. vydání. Praha: Fra, 2019. 352 stran.
 

„Tyto příběhy lákají čtenáře do labyrintů něhy, násilí, lásky a obscenity.“ Tak komentovala v roce 2011 porota Ceny Lipského knižního veletrhu svou volbu vítěze v kategorii beletrie, knihu rakouského autora Clemense J. Setze (* 1982) Láska za časů Mahlstadtského dítěte. Povídková sbírka obsahuje osmnáct různě dlouhých textů, jež nespojuje téma, prostředí ani vypravěčská perspektiva,

4/2019 – Austrálie původníma očima

Dnes vychází nový Plav, věnovaný literatuře Aboridžinců.

Bílé děti mohly chodit nečesané, protože bílé děti se neodebíraly

Rozhovor s Jeanine Leaneovou

Z angličtiny přeložila Denisa Krásná

Když byla dítě, nesměla mluvit jazykem svého kmene, vlastně jej ani neznala. Dostalo se jí vzdělání, a i díky němu pochopila, jak důležitý je v anglosaské kultuře psaný text. Pomocí něj, tedy skrze literaturu, už léta podrývá národní mýtus o mírumilovné kolonizaci Austrálie a snaží se vzít si zpět historii svého místa. Že nejde o akademický spor o výklad dějin, ale o věc velice osobní, dokazovala Leaneová mimoděk i neverbálně: když popisovala nespravedlnosti páchané na původním australském obyvatelstvu, v podstatě se svíjela na židli.

Překladatelství je řemeslo, ve kterém se lze pořád zdokonalovat

Rozhovor s Barborou Schnelle

Olga Pavlova vedla rozhovor s českou teatroložkou a překladatelkou žijící v Berlíně o moderním německém a českém divadle a specifikách překladu divadelních her.
 

Olga Pavlova: Co bylo počátečním impulsem k zahájení profese překladatelky?

Barbora Schnelle: Překládat jsem začala paralelně se svou vědeckou prací o díle rakouské dramatičky Elfriede Jelinek. Bylo to na konci devadesátých let a po Jelinek tehdy neštěkl v Čechách ani pes. Tato autorka mi připadala od počátku fascinující, její hravou práci s jazykem považuji za naprosto novátorskou a také politický a feministický náboj jejího psaní je pro mě velmi obohacující.