Štítek: 9 Stránka 4 z 9

Prostor pro odlišnost – ženy a literatura v lusofonní Africe

Rozhovor s Anou Mafaldou Leiteovou vedla Marta Banasiak

Z portugalštiny přeložila Barbora Kraftová

S luso-mosambickou básnířkou a profesorkou Lisabonské univerzity Anou Mafaldou Leiteovou jsme se bavili nejen o minulosti, současnosti a budoucnosti spisovatelek lusofonní Afriky, ale hlavně o tom, jak dokážou literaturu prolínat s ostatními druhy umění, a o společenské důležitosti jejich tvorby.
 

Marta Banasiak: Již dlouhou dobu jsou ženské hlasy v rámci portugalsky psaných afrických literatur poměrně vzácné. Co podle vás stojí za tímto statem quo?

Ana Mafalda Leiteová: Příčina tohoto statu quo souvisí s tím,

Je to divný pocit číst české texty, které dobře znám v originále

Rozhovor s Benjaminem Hildenbrandem vedla Olga Pavlova

S výhercem letošní soutěže Cena Susanny Roth Benjaminem Hildenbrandem jsme mluvili o významu literárních cen, následných nástrahách při pokusech o vydání již hotového textu a také o tvorbě a recepci díla Michela Houellebecqa.
 

Olga Pavlova: Obdržel jste již tři ceny za překlad. Jsou vám k něčemu prospěšné?

Benjamin Hildenbrand: Vše záleží na úhlu pohledu. Mohou být k ničemu, protože mi ta vítězství nepřinesla nic po finanční stránce. Osobně si jich ale velmi vážím, navíc to byly soutěže spojené se jmény Václava Černého a Susanny Rothové.

Lesk a bída metody

 

Jakub Vaněk

Filloy, Juan. Op Oloop.
Ze španělského originálu
Op Oloop (1934) přeložil Vít Kazmar.
1. vydání. Praha: Rubato, 2020. 294 stran.
 

Op Oloop je nejpřekládanějším dílem pozoruhodného, ale málo známého argentinského spisovatele Juana Filloye a zároveň prvním vydáním z jeho díla u nás. Pro nakladatelství Rubato jej přeložil Vít Kazmar, který Filloyovi také věnoval podnětnou diplomovou práci na Ústavu románských studií FF UK. [1] Mnohovrstevnatý román lze číst jako tragédii rozumu a individualismu. Přestože byl příběh Opa Oloopa napsán ve třicátých letech 20.

9/2019 – Polské kresentimenty

Vychází nový Plav. Toto číslo je věnováno Kresům, oblasti za východními hranicemi dnešního Polska, regionu s bohatou a pohnutou historií.

Kresy – hranice nepochopitelná jak smrt

Hanele Palková

Následující text nastiňuje specifika kresové literatury a literatury Kresů. Jaké je postavení Kresů v rámci polské literatury? Jaké charakteristické motivy se objevují v dílech spjatých s Kresy? S jakými žánry pracují kresoví autoři? Efemérní kategorie „kresovosti“ ukazuje své pestré i temné stránky.
 

Kresy čili hranice, magická oblast východních území náležejících do roku 1945 Polsku, dnes součást Běloruska, Ukrajiny a Litvy. Jejich hlavními kulturními centry byly Wilno (Vilnius) a Lwów (Lvov). Předmět nekončící polské nostalgie i demytizace sebe samých. Někteří autoři se domnívají, že Kresy zanikly podpisem jaltské smlouvy v roce 1945.

Monofónní román o lásce etc.

Martin Šplíchal

Barnes, Julian. Jediný příběh. Z anglického originálu The Only Story (2018) přeložil Petr Fantys. 1. vydání. Praha: Odeon, 2019. 263 stran. 

České vydání románu Jediný příběh se u nás setkalo s veskrze příznivým ohlasem. Již třináctý román Juliana Barnese (*1946) byl nejednou označen za „brilantní“. Ano, takové romány tohoto anglického prozaika zpravidla bývají, Jediný příběh mezi ně ale rozhodně nepatří.

Protagonista a zároveň vypravěč románu Paul se vrací ve vzpomínkách o padesát let nazpátek, kdy se v devatenácti letech seznámil v tenisovém klubu se svou životní láskou,

9/2018 – Nuda

Dnes vychází nový, naprosto a zcela úmorný, nezáživný a nudný Plav.


Dynamika nudy

Rozhovor s básníkem Jakubem Řehákem

Moci se nudit, bloumat a rozmlouvat s nitrem lze chápat i jako luxus. Básník Jakub Řehák se v následujícím rozhovoru zamýšlí nad rolí nudy ve své tvorbě, nad tím, proč jsou jeho básně místem zvláštních setkání nudy a činnosti, nudy a překotnosti, nudy a dynamiky. A abychom nezůstali jen u slov o básních, připojujeme k rozhovoru také autorovu báseň Nové události, o níž se zde opakovaně hovoří.
 

Anna Paap: Jakou roli hraje nuda ve vaší tvorbě a v procesu vašeho tvoření?

Jakub Řehák: Možná se poezie rodí právě z nudy.

Vedu si minulost za sebou jako psa na vodítku

Monika Sechovcová

Rawicz, Piotr. Krev nebe.
Z francouzského originálu
Le sang du ciel (1961) přeložila Veronika Matiášková.
1. vydání. Praha: Rubato, 2017. 357 stran.
 

Více než půlstoletí od prvního vydání se román Piotra Rawicze Krev nebe dočkal českého překladu. Důvodem této prodlevy pravděpodobně bylo, že text po prvotním úspěchu (v roce 1962 získal cenu Prix Rivarol za nejlepší francouzskou knihu psanou cizincem) upadl v zemi svého vzniku v nemilost, a tím pádem i v zapomnění. Mohl za to nonkonformismus jeho tvůrce, který se odvážil kritizovat události Května 68 v době,

Jaro, které nepřišlo

Jan Zikmund

Sylvia Plathová. Ariel. Z anglického originálu Ariel (1966) přeložil Jan Zábrana. 3. vydání. Praha: Argo, 2017. 123 stran. 

Americká básnířka Sylvia Plathová (1932–1963) si vzala život jednoho únorového rána, zatímco její nic netušící děti spaly ve vedlejším pokoji. Utěrkami utěsnila dveře do kuchyně, napsala poslední vzkaz pro chůvu (Zavolejte dr. Hordera), pak strčila hlavu do trouby a zapnula plyn. Ukončila tak půlroční období nejistoty a zoufalství, které zažívala, když ji opustil manžel, anglický básník Ted Hughes. Deprese a sklony k sebevraždě měla už dřív, leč v létě 1962,