Štítek: 9 Stránka 3 z 6

Hry Rolanda Barthese

Klára Soukupová

Barthes, Roland: Roland Barthes o Rolandu Barthesovi. Z francouzského originálu Roland Barthes par Roland Barthes (1975) přeložil Josef Fulka. 1. vydání. Praha: Fra, 2015. 228 stran. 

Po Světlé komořeŘíši znaků vychází v nakladatelství Fra Roland Barthes o Rolandu Barthesovi, kanonický text jak v rámci teorie autobiografie, tak Barthesova díla. Přeložil ho Josef Fulka, který obstaral už překlad Mytologií, S/Z či knihy Sade, Fourier, Loyola a který se Barthesem také hlouběji teoreticky zabývá (studie Roland Barthes – od ideologie k fantasmatu,

písně dne a noci

Tristan Marquardt

Přeložila Michaela Otterová

Marquardtova poetika je radikální v detailu: jazyk u něj sám sebe usvědčuje z postranních úmyslů, zdánlivě rozvolněná forma je při bližším ohledání neúprosně sevřená. A za každým obrazem se skrývá nevypočitatelný příběh.
 

v noci, kypí tma, černá oslepuje. reflektory na políčkách trávníku
ne. honí mě otázky, zač bereš plat. ve kterém gestu máš
násilí čekat. že by snad vrtulník, kolmý start, vrtal díru
do noci, blbnu, do zdi. nezvedá se. jako by sex byl dávno už

passé.

9/2015 – Německé verše pro 21. století



Varšava viděná zdola

Oskar Mainx

Chutnik, Sylwia. Kapesní atlas žen.
Z polského originálu
Kieszonkowy atlas kobiet (2008) přeložili Martina Bořilová, Barbora Gregorová, Jan Jeništa a Lucie Zakopalová.
Praha: Fra, 2014. 220 stran.
 

Prvotina Sylwie Chutnik Kapesní atlas žen vychází v roce oslav varšavského povstání, ukazuje hrdiny a hrdinky vydávající se všanc vzpomínkám, ale i fámám a představám, sice nedosažitelným, a právě proto nahrazujícím jejich žitou přítomnost a potřebným pro jejich existenci.

Sylwia Chutnik (* 1979) nejspíš není českému čtenáři příliš známa. Absolventka genderových studií na Varšavské univerzitě,

Zpověď tajného nobelisty

Rozhovor s N. A.

Jen skutečně zasvěcení tuší, že patrně největší hvězda letošního Festivalu spisovatelů zářila potají a skryta zrakům většiny návštěvníků. Autor, jenž si pro potřeby tohoto rozhovoru přál být označen jen iniciálami N. A., přijel na festival coby prostý divák – ačkoliv pokud by přijal pozvání, která mu na různé adresy dorazila v uplynulých letech, mohl zde vystupovat již několikrát pod zhruba tuctem jmen. 

N. A. se uvolil ke krátké schůzce ve Valdštejnské zahradě a před tím, než na lavičce zalité podzimním sluncem poodhalil roušku tajemství obestírající jeho osobu, několikrát si ověřil, zda v dosahu není žádné záznamové zařízení krom čtverečkovaného bloku a nepříliš ostré tužky.

9/2014 – Toto není mystifikace!



Poněkud uspěchaní Bratři Karamazovovi

Anna Rosová

Dostojevskij, Fjodor Michajlovič. Bratři Karamazovovi.
Z ruského originálu
Braťja Karamazovy (1880) přeložil Libor Dvořák. Odpovědný redaktor Jindřich Jůzl.
1. vydání. Praha: Odeon, 2013. 984 stran.
 

V květnu roku 2013 se na knižních pultech objevil v rámci edice Knihovna klasiků nakladatelství Odeon nový překlad Bratrů Karamazovových, jehož autorem je rusista, redaktor Českého rozhlasu a jeden z nejproduktivnějších českých překladatelů Libor Dvořák. Tímto krokem se Dvořák (potažmo i samo nakladatelství) rozhodl jít s kůží na trh přímo pod drobnohled kritiků, neboť dosavadní,

9/2013 – Zde jsou Leví!



O Anglosasech a aliteraci

Jan Čermák

Onǣlcere ēa swā wyrse fordes, swā betere fisces, praví hlasem neznámého anglosaského překladatele jedno z Catonových distich: čím horší je na řece brod, tím lepší jsou v ní ryby. Staroanglické písemnictví představuje v mnoha ohledech – a v českém kulturním kontextu až donedávna zvlášť – řeku, kde se dobré brody nehledají snadno. 

Navzdory jakosti svých ryb zaujímá písemnictví Anglosasů (tradičně rámované léty 700–1100) v kánonu dějin anglické literatury dodnes většinou postavení okrajové a výlučné. Je tomu tak především proto, že čtenářský a odborný zájem o nejstarší anglickou literaturu i nadále naráží na bariéry nesnadno srozumitelného jazyka, a musí se proto vyrovnávat s rozsáhlým filologickým aparátem nebo problematicky spoléhat na překlady do moderní angličtiny.

Poznávací znamení: lehkonoze veselý

Rozhovor s Vratislavem Jiljím Slezákem

Když se překladatel stane viditelným v novinách, či dokonce v televizi, pravděpodobně byl ověnčen nějakou veřejnosti povědomější cenou. Státní cenu za překladatelské dílo za rok 2013 obdržel Vratislav Jiljí Slezák, jemuž ale z adjektiv „významný“ či „prestižní“ pokaždé zatrne. Nejenom z vrozené pokory a vědomí pomíjivosti pozemské slávy, ale i kvůli zvýšené citlivosti vůči jazykovým klišé. Sám s velkou radostí opečovává český jazyk, a proto špatně snáší, když se mu dějí příkoří.  

Ivana Myšková: Zdají se vám literární sny?

Vratislav Jiljí Slezák: Ne vždy, ale několik jich mám. Například tento: Jsem mladík,