Plav
archiv


Akt proměny je zahalen tajemstvím

Je možné překládání vyučovat, učit, naučit? A jakým způsobem? Pedagogové a překladatelé z Filozofické fakulty MU v Brně – Miluše Juříčková, Renata Kamenická, Jiří Rambousek, Marta Nováková, Martina Loučková a Alexandra Andreasová – se v následujícím rozhovoru snaží na tyto otázky najít odpověď.

<< 1/2 >>

Alexandra Andreasová: Říká se, že překládat literaturu je vlastně téměř nemožné. Literární překladatelé musí totiž respektovat výchozí text se vší jeho poetickou silou a mnohostranností, se všemi nuancemi a konotacemi, a to všechno „přetavit“ do nového textu. Když už je ale samotné překládání literatury takové riskantní podnikání, o kolik riskantnější tedy musí být didaktika překládání? Dá se něco takového vůbec naučit ve školních lavicích? Na druhé straně ale víme, že kurzy literárního překladu jsou součástí filologických studijních programů a že různé instituce pořádají semináře, letní školy a workshopy literárního překladu. Takže nějakým způsobem se to musí dát vyučovat – učit – naučit. A nás nyní bude zajímat právě to, jak. Víme, že to nefunguje tak, že by učitel přišel na hodinu a řekl: „Tak tohle jsou dobré a tohle špatné překlady.“ Není to možné a ani žádoucí, kromě jiného proto, že u literárního překladu je vždy přítomná jistá míra subjektivity, zatímco didaktická situace si vyžaduje něco „objektivního“, něco, co se dá názorně vysvětlit, a tudíž naučit. Jak se s touto subjektivitou jako učitelé vyrovnáváte? Jakým způsobem dáváte studentům zpětnou vazbu k jejich překladům?

Renata Kamenická: Jsem si vědoma, že subjektivita je v literárním překladu vždy velice silná. Já mám ráda jiné formy zpětné vazby, než je ta od učitele. To znamená, že se snažím, aby studenti pokud možno co nejvíc reagovali na své překlady vzájemně, nejlépe ještě před tím, než něco řeknu já. Samozřejmě, někdy tu zpětnou vazbu dávám i já přímo v seminářích.

Marta Nováková: Jaké typy textů k překladu pro didaktické účely vybíráte?

Miluše Juříčková: Na procvičování překladu se rozhodně nehodí rozsáhlé texty. Často stačí deset řádků, já sama jsem se naučila nejvíc na deseti řádcích u doktora Tichého blahé paměti. K tomu, aby text mohl být dobře přeložen, musí studenti znát širší společenský diskurs, musí být naprosto jasně definovaný styl autora, který vyplývá z konkrétního díla a z jeho ostatních děl. Na takový pečlivý přístup ovšem obvykle není čas. Většinou se spokojujeme s tím, že studenti alespoň rozeznají, co je v tom kterém jazyce ojedinělé, co tento jazyk beletrizuje, co dělá z tohoto úseku zajímavou pasáž k překladu, a zůstáváme u těchto detailů. Ale teprve později, možná v trochu jiných souvislostech, než je překladatelský seminář, se dostáváme k obecně literárním věcem. Já si myslím, že akt proměny jednoho jazyka v druhý je zahalen určitým tajemstvím a nikdo vlastně neví, ve kterém okamžiku to prochází na druhou stranu. Ale můžeme se studenty diskutovat a můžeme studenty připravit na to, aby měli nástroje a aby jim ty nástroje nevypadly z ruky, když se ten akt uděje.

Renata Kamenická: Vedu například seminář zaměřený na překlad povídek, protože se mi zdá, že u takových literárních textů mají studenti dostatek kontextu. Zaměřujeme se na různé autory, studenti si od nich přečtou i další texty, případně překlady, pokud existují. Takto se dají vybrat různorodé texty s překladatelskými problémy různého druhu. Myslím si, že studentům vyhovují náročnější texty, jejichž překladatelské problémy ale nejsou nepřekonatelné, takže jsou schopni se k něčemu dopracovat.

Martina Loučková: Takže pokud jde o otázku kontextu, tak by pro studenty vlastně bylo ideální, kdyby to bylo provázané, kdyby získali o určitém díle a autorovi celkový přehled, a pak by se teprve mohli zabývat překladem nějaké části daného textu.

Jiří Rambousek: Určitě. A dokonce o díle, autorovi a jeho kultuře a všech souvislostech. Vždyť i neliterární texty podléhají potřebě kulturní adaptace, i kuchařský recept nebo článek o feminismu, kde je potřeba vyrovnat to, že se o něm ve dvou různých kulturách komunikuje jinak nebo že je diskurs jinak pokročilý. Diskuse pokaždé začíná tím, jestli je vůbec možné ten text vzít a přeložit ho tak, jak je, a „fláknout“ ho do českého prostředí, anebo jestli se musí přizpůsobit českému kulturnímu kontextu.

Renata Kamenická: Ano, také to tak vnímám, a proto mě ani tolik nemrzí, že se jedná o jakýsi neuskutečnitelný, nemožný podnik. Myslím si, že i studentům, kteří primárně netouží překládat, ale zajímají se o literaturu a studují ji, vybírají si různé literární semináře, že i jim seminář literárního překladu má co dát a že je to nenahraditelná zkušenost s nejdetailnější interpretací textu. Touto zkušeností by měl projít každý, i když později překládat nebude.

Miluše Juříčková: Svědčí o tom koneckonců také to, že studenti opravdu mají o překládání a o tuto kulturně zprostředkovatelskou činnost enormní zájem. Podle mne je to dokonce takové jadérko, od kterého se odvíjí zájem většiny studentů, možná právě proto, že – jak už tady bylo řečeno – je to jistým způsobem nemožný podnik. Možná by opravdu měla být cílem seminářů práce s detailem a ty další, neméně důležité součásti stavby by se přidávaly v jiných částech studia.

Marta Nováková: Než překladatel začne překládat text, musí učinit několik strategických rozhodnutí, musí text například zařadit do kulturního, formálního, sémantického, stylistického a žánrového rámce. A v této souvislosti se studenti často dopouští té chyby, že začínají nejdřív přemýšlením o detailech. Máte s tím zkušenost? Pokud ano, jak vedete studenty v tomto ohledu?

Renata Kamenická: Ano, často to tak je. Někdo má pocit, že se zaměří na jeden konkrétní problém a že na jeho vyřešení stojí celý překlad, což tak může být a nemusí. Nějaká obecná pravidla neformulujeme, spíš zobecňujeme zkušenosti, které z kontaktu s danými texty vznikají. Nepředkládáme studentům žádnou šablonu v podobě předepsaných kroků. Text krystalizuje postupně, společně nacházíme vhodná řešení; studenti se tak učí od sebe navzájem a z komentářů, které k tomu mám.

Martina Loučková: V současnosti je velice zajímavá otázka internetu. Co si myslíte o aktivitách studentů na internetu, o různých fórech týkajících se literatury a překladu, kterých u nás zatím ještě tolik není, ale například v Nizozemsku jsou velmi populární? Lidé na nich publikují svoje překlady, pořádají soutěže.

Renata Kamenická: Určitě se to i u nás bude rozvíjet. Úplně náhodou jsem našla překlady poezie některých našich studentů na webu, kde se ptají ostatních účastníků diskuse, co si o těch překladech myslí. Byli vděční za zpětnou vazbu, které se jim dostalo. Univerzita je tedy pouze jeden stupeň a studenti potom hledají i jiné cesty, jak se rozvíjet.

Jiří Rambousek: Na internetu vlastně vzniká paralelní kultura k té oficiální, publikované a tím pádem taky recenzované a redigované. Na internetu vznikají obrovské objemy textů, které nikdo nerediguje a jejichž kvalita je nahodilá a závislá na kvalitě autora. Přitom studenti a veřejnost vůbec čím dál více na internetové zdroje spoléhají. Přijímají je dokonce více než to, co existuje v nějakých knihách. Před akademickou komunitu to klade dvě možnosti: buď zahájit válku proti této alternativní internetové kultuře a říkat: to je druhá liga, to nečtěte, to nás nezajímá a tak dále. Anebo do tohoto prostoru včas vstoupit a používat ho. Dávat tam kvalitní prvotřídní texty. Já se jednoznačně přikláním k této druhé možnosti. Když to totiž nebudeme dělat, tak to skončí tak, že my si budeme v uzavřených kroužcích psát něco velmi akademického, ale lidé budou číst něco úplně jiného a my se budeme divit, proč ta komunikace neprobíhá. Tohle je podle mě řešení: přestat se tak hystericky děsit autorských práv a nevím čeho všeho a začít jednoduše dávat svoji produkci co nejvíc k dispozici, protože jinak se „vyautujeme“ sami.



<< 1/2 >>




© 2005 občanské sdružení Splav!