Psaní není sprint, ale maraton

Rozhovor s básníkem Adinem Ljucou

Mezi čtenářskými ohlasy na sbírku povídek Vytetované obrazy zazněl i takový: „Vzniká tu balkánská pražská literatura, co bude jednou možná tak slavná jako ta německá.“ Nostalgie po lepších časech v něm obsažená je také jedním z témat rozhovoru s autorem zmíněné knihy.

Mihad Mujanović: Potkal vás osud mnohých Bosňanů, kteří museli během války na začátku 90. let odejít do zahraničí. Jak těžké bylo pro vás jako člověka, jehož hlavním pracovním nástrojem je jazyk, přicestovat do země, kterou jste neznal a jejímuž jazyku jste nerozuměl?

Adin Ljuca: To tak těžké nebylo. Mnohem těžší bylo sledovat zprávy o tom, co se děje v Bosně, a žít s tím. Sledovat reakce zahraničních i českých politiků, sledovat komentáře různých „odborníků“ a nezbláznit se z toho.
A co se týče jazyka, nebyl jsem ve „standardní“ situaci básníka, který byl vyhnán z jemu vlastního jazykového prostoru. V době, kdy jsem přijel do Prahy, nebyla bosenština mezinárodně uznávaný jazyk (a samotná zmínka o něm vyvolávala posměšek jak u srbských a chorvatských nacionalistů, tak i u některých českých „odborníků“). V té době ale nebylo vůbec jasné, jestli Bosna zůstane na mapě světa. Bylo tomu přesně tak, jak několik let před válkou v básni Můra napsal Abdulah Sidran: „…v jazyce, který nemám, o domě, který nemám, zpívám píseň…“
Zato jsem měl ale svobodu toho, který nic nemá.

MM: Někteří bosenskohercegovští spisovatelé, např. Aleksandar Hemon a Jasna Šamićová, začali psát v jazyce své nové vlasti. Nezkoušel jste psát česky?

AL: Nezkoušel a ani nebudu. Poezii budu psát vždycky v bosenštině.

MM: Dá se s ohledem na dlouhou společnou literární tradici Jihoslovanů v srbochorvatském jazykovém prostoru dnes vůbec mluvit o specifické bosenskohercegovské literatuře?

AL: Nejen dnes, ale už v rámci srbochorvatského jazykového prostoru před rozpadem bývalé Jugoslávie existovala literatura bosenská, chorvatská, srbská a černohorská. Všechny tyto literatury vlastně existovaly ještě před založením prvního společného státu těchto národů v roce 1918.

MM: Bosna a Hercegovina je multietnickým státem, ve kterém žijí tři národy a používají se tři úřední jazyky. Politika má na všeobecné dění, tedy i na to kulturní, velký vliv. Jak se to projevuje v literatuře?

AL: Politika má velký vliv na kulturu všude, nejenom v Bosně. Pokud jde o jazyk: obecně řečeno, před válkou mluvili všichni v Bosně a Hercegovině stejným dialektem, bez ohledu na národnost. Po rozpadu bývalé Jugoslávie zmizel ze scény někdejší společný název pro jazyk – srbochorvatština. V Srbsku ho nazývali výhradně srbštinou, v Chorvatsku zase chorvatštinou. Problém byl s Bosnou. Bosenští Srbové začali svůj jazyk nazývat výhradně srbštinou, bosenští Chorvaté chorvatštinou a Bosňákům nezbylo nic jiného než nazvat svůj mateřský jazyk bosenštinou. Takže máme jeden jazyk, pro který máme tři názvy. Politika se ale plete do všeho, a tak se pod vlivem její nacionalistické rétoriky začal v bosenskohercegovských médiích násilně zavádět ten jazyk, kterým mluví Srbové v Bělehradě nebo Chorvaté v Záhřebu, ale nikoli v Bosně. A v některých bosenskohercegovských školách děti neučí mluvit tak, jak mluvili jejich rodiče, ale tak, jak se mluví v Záhřebu nebo Bělehradě.
Pokud jde o literaturu: špatná politika, tedy nekulturní politika, má špatný vliv na všechno a na kulturu především. Zde bohužel není prostor k alespoň trochu hlubší analýze.

MM: Je dost časté, že lidé z uměleckých kruhů z Bosny a Hercegoviny odcházejí, popř. se z různých důvodů ke své rodné zemi nehlásí. Zvlášť patrné je to v případě části srbských a chorvatských spisovatelů. Je to dlouhodobý trend, nebo jen přechodné stadium?

AL: Z Bosny byli vyhnáni mnozí, mnozí odešli nebo odcházejí. Jejich důvody jsou prozaické a neplatí jen pro lidi z uměleckých kruhů – když se podíváte na jakoukoli reprezentaci Chorvatska, Srbska či Slovinska, jen stěží v ní nenajdete alespoň jednoho hráče z Bosny. Oni, případně děti bosenských uprchlíků, reprezentují nejen sousední země, ale i Rakousko, Švédsko atd.
Srbští a chorvatští autoři z Bosny a Hercegoviny, za kterými stojí, podle mého názoru, významná literární tvorba, se hlasí k bosenskohercegovské literatuře, a to jak ti, kteří zůstali v Bosně, tak i ti, kteří z ní odešli, např. Milorad Pejić, Miljenko Jergović, Saša Skenderija, Jozefina Dautbegovićová, Dragoslav Dedović, Aleksandar Hemon a další. Určitě jsou mezi srbskými a chorvatskými autory z Bosny i takoví, kteří se nechtějí označovat za bosenskohercegovské – já si ale momentálně nemohu vzpomenout ani na jednoho, resp. ani na jednoho alespoň trochu významnějšího.

MM: Přese všechno strádání měla válka i nějaké pozitivní vlivy, na literaturu především. Vznikla řada děl světového formátu a více než kdy dříve byli překládáni bosenskohercegovští prozaici, básníci i dramatici do světových jazyků. Čím si to vysvětlit?

AL: V Bosně, stejně jako všude jinde, není mnoho děl „světového formátu“. Výjimečná díla jsou zřídkavá – kdyby tomu tak nebylo, nebyla by výjimečná. Banálnost a povrchnost jsou masové. Přesto souhlasím s tím, že v Bosně je, pokud jde o literaturu, a poezii obzvlášť, situace dobrá. Ale jakýsi „boom“ nenastal s válkou, literatura nevzniká jen tak, přes noc, předpokládá kontinuitu. Psaní není sprint, ale maraton. Trvá to už nejméně půl století, od šedesátých let 20. století, od Meši Selimoviće, Maka Dizdara, Zuka Džumhura, Abdulaha Sidrana… Před nimi tu byl samozřejmě, jako maják, také Ivo Andrić. Šedesátá, sedmdesátá a osmdesátá léta 20. století (vedle těch třiceti šesti let v rámci Rakouska-Uherska před vypuknutím první světové války) představují nejlepší bosenskohercegovská léta. A to z jednoduchého důvodu: jelikož v té době byla bývalá Jugoslávie jako stát, jakožto nejvyšší autorita, dostatečně silná, aby dokázala Bosnu ochránit před aspiracemi ze strany Srbska a Chorvatska a jejich nacionalistických snah. Právě v tomto období se utváří specifické kulturní klima a začínají vznikat vynikající díla, a to nejen v literatuře. V tuto dobu došlo k akumulaci jakéhosi velkého potenciálu. „Pozitivní vliv na literaturu“ je třeba hledat tady, ne ve „válce a utrpení“.
Odpověď na druhou část otázky je prostá. Jistěže tak velký zájem o Bosnu probudila ve světě v první řadě válka. Jiná věc je ale to, že bosenskohercegovská literatura má co nabídnout.

MM: Téma války silně dominuje i současné tvorbě bosenskohercegovských autorů. Nakolik je to důsledek neuskutečněné kritické reflexe minulosti a nakolik osobní volba autora psát o oblíbených námětech?

AL: Za sebe mohu říci, že nemám „oblíbená témata“, ale že má témata jsou obsesivní. Píšu o tom, co je neodbytné, popisuji obrazy, které jsou jemnou jehlou šílenství vytetovány do mozku a nelze je vymazat ani smýt… Odtud název mé knihy povídek Vytetované obrazy. Ale téma války není žádnou garancí kvality. Lidé se pokoušejí popsat tragédii, kterou prožili, ale na jedno úspěšné dílo, v němž „dominuje téma války“, připadají stovky špatných…
O významu „tématu“ v umění nemohu říci nic lepšího než to, co jednou v rozhovoru s Borgesem řekl Ernesto Sabato: Cézanne namaluje jablka a vytvoří nezapomenutelné dílo. Někdo jiný namaluje ukřižování a vyjde z toho mazanice.

MM: Na českém knižním trhu se díla bosenskohercegovských spisovatelů moc často neobjevují. Má na to vliv nezájem nakladatelů nebo výhradní orientace čtenářů na angloamerickou tvorbu?

AL: Od roku 1992 (od osamostatnění Bosny) po dnešek bylo v České republice publikováno dohromady dvacet přeložených titulů od autorů z Bosny a Hercegoviny. Z toho patnáct knih je od jednotlivých bosenskohercegovských autorů, zbývajících pět jsou různé výbory. Sedm titulů přeložil Dušan Karpatský, který je zárukou určité kvality. Překladatel Jiří Hrabal právě předal nakladateli českou verzi slavného Sarajevského Marlbora Miljenka Jergoviće, které vyšlo už v devatenácti jazycích. Vydány byly překlady několika zahraničních autorů, které jsou zcela věnovány Bosně a Hercegovině. Vzpomenul bych alespoň poslední z příkladů, vynikající vydavatelský počin nakladatelství BB/art, komiks Bezpečná zóna Goražde, jehož autorem je maltsko-americký tvůrce Joe Sacco. Čili zájem ze strany vydavatelů existuje, ostatně ani čtenářský zájem není směřován pouze na angloamerickou tvorbu.
Stejná válka, která zničila Národní a univerzitní knihovnu Bosny a Hercegoviny a Orientální ústav s jeho vzácnou knihovnou a sbírkou orientálních rukopisů, stejná válka, za níž byly vypáleny desítky městských a školních a tisíce soukromých knihoven a která zlikvidovala celou bosenskohercegovskou vydavatelskou a knihkupeckou síť, jež fungovala v někdejším jednotném srbsko-chorvatském jazykovém prostoru – tak tato stejná válka vyvolala v celém světě obrovský zájem o Bosnu: nikdy nebylo překládáno tolik děl bosenskohercegovských autorů a nikdy se o Bosně tolik nepsalo.
Bohužel, značná část těch děl je „slávy pomíjivé“.

MM: Vy sám jste naopak do bosenštiny přeložil knihu povídek Století zázraků Jaromíra Štětiny. Proč jste si vybral zrovna tento titul?

AL: Století zázraků jsem přeložil ze dvou důvodů. Zaprvé se mi kniha líbila a zadruhé jsem se domníval, že by mohla být zajímavá pro bosenské čtenáře. Hrůzné zločiny, k nimž došlo v Bosně, nám zaslepily oči: měli jsme pocit, nebo měl jsem pocit, že jsou výjimečné co do nespravedlnosti a brutality. Bohužel, hrůzné zločiny se děly před Bosnou i po Bosně – svědčí o tom také Štětinova kniha.
Momentálně z obdobných důvodů překládám knihu – tentokrát však odbornou – Etnické konflikty, kterou napsal Filip Tesař, jeden z nemnoha českých odborníků skutečně se orientujících nejen v bosenském labyrintu, ale v celém regionu. Běžné chápání nacionalismu a etnických konfliktů ani zdaleka nevyčerpává význam těchto pojmů. V tomto smyslu může být tato kniha pro čtenáře k vystřízlivění vedoucím a léčivým čtivem, které upozorňuje na četné formy nacionalismu a různé aspekty etnických konfliktů, jež máme sklon přehlížet a o nichž nic nevíme. To je obzvlášť důležité pro v Bosně nezbytnou kritiku nacionalismu.