Plav
archiv


Pachuť Rtuti

Daniel Dolenský

Stephenson, Neal. Rtuť
Z anglického originálu Quicksilver (2003) přeložili Hana a Martin Sichingerovi. Odpovědná redaktorka Eva Hartová.
1. vydání. Praha: Talpress 2008. 1032 s.
 

V minulém čísle Plavu Jan Vaněk jr. velmi kriticky rozebíral český, jak píše, „hororový“ překlad románu Charlese Strosse Archivy hrůz od Hany a Martina Sichingerových. Mým cílem v tomto článku je na jeho kritiku navázat a zaměřit se na poslední a nejambicióznější překlad stejné překladatelské dvojice, román Neala Stephensona Rtuť (Quicksilver), jenž vyšel v říjnu tohoto roku v nakladatelství Talpress, hrdě opásaný šerpou proklamující, že jde o literární událost roku. Podnětem pro tento návrat do stejných vod byly především diskuse, které se nedlouho po vydání Rtuti rozhořely na internetu, zejména pod anotací knihy na portálu Fantasy Planet a v klubu Pranýř překladů na diskusním serveru Okoun. Tyto diskuse, prošpikované zvlášť křiklavými ukázkami ze Rtuti, jsou mimořádně zajímavé proto, že se jich zúčastnili neanonymně i lidé zvlášť povolaní, ať už to byl neúnavný Viktor Janiš, jenž nedávno (a podle ohlasů kritiky výtečně) přeložil v některých rysech Rtuti podobný fantasy román Susanny Clarkeové Jonathan Strange a pan Norrell, „knihkupec brněnský“ (přezdívka, za kterou stojí skutečný knihkupec pan Axmann), či nositel ceny Akademie SF pro nejlepšího překladatele Petr Kotrle, který přiznává, že překlad Rtuti Talpressu odmítl s tím, že „takové bichle se po večerech dělat nedají“ (viz příspěvek datovaný 11. 10. 2008 12:33) – v čemž má samozřejmě naprostou pravdu. Všichni jmenovaní se spolu s většinou diskutujících shodují na tom, že česká verze Rtuti je v podstatě nečitelná. Celé to vytahuji proto, abych upozornil na fakt, že čtenáři spontánně, veřejně a nahlas reagují na to, co vnímají jako překladový paskvil, zásadním odmítnutím – ukazuje se tak jedna z mnoha kouzelných možností, které dnes dává (nejen) literárnímu světu internet. Protože tedy román provázela takto silná negativní reputace, rozhodli jsme se mu věnovat i v Plavu a ověřit, zda je překlad skutečně tak strašný, nebo zda diskutující poněkud přehánějí. Pročetl jsem tedy celou knihu pečlivě a došel k závěru, že musím bílé pásce, kterou se pyšní, přitakat. Svým způsobem totiž Rtuť literární událostí roku je.
Rtuť je první knihou Barokního cyklu, trilogie románů, v nichž Stephenson zcela opustil moderní svět science fiction, počítačů a kryptografie, do kterého situoval své romány předcházející (nejznámější z nich je nepochybně Kryptonomikon, vydaný v češtině také Talpressem v roce 2006 v překladu Dany Krejčové). Barokní cyklus se, jak už z názvu celkem vyplývá, odehrává v Evropě a částečně v Americe 17. a 18. století. Zařadit Rtuť do žánru historických románů by ale nadělalo víc škody než užitku, a to především proto, že se v románu a v jeho (místy velmi fantaskní) zápletce klade velký důraz na vědu a techniku té doby, za kterým je znát ruka zkušeného scifisty a který bude pro typického čtenáře historické beletrie asi hůře stravitelný. Skutečné historické osobnosti se v textu proplétají se zcela fiktivními, reálné situace se smyšlenými. Na rovinu musím přiznat, že o literárních kvalitách románu nejsem přesvědčen (řečeno velmi jemně), nicméně to nevadí. Takový překlad, jakého se dočkala Rtuť v Česku, si totiž nezaslouží snad žádná kniha na světě. Možná se zdá, že jsem na překladatele příliš tvrdý, ale pokusím se dokázat, že si za to mohou sami.
Pro začátek je potřeba říct, že Rtuť je kniha velmi rozsáhlá, v českém vydání lehce přes tisíc stran. O to víc je zarážející – anebo možná fascinující? – že ať ji otevřete na v podstatě libovolné dvoustraně, narazíte na alespoň jednu výraznou významovou odchylku od originálu a alespoň jeden závažnější stylistický prohřešek proti češtině, o těch méně závažných ani nemluvě. A to nemíním jen jako tvrzení do vzduchu, skutečně jsem to zkusil a z dvaceti pokusů neselhal ani jeden. Překlad Sichingerových je tak mizerný, že se dá konvenčními postupy kritiky překladu jen těžko uchopit, nicméně se o to stejně pokusím. Mějte ovšem, prosím, u každého příkladu, který zde uvedu, na paměti, že vzhledem k obrovskému rozsahu celého díla je to skutečně jenom zlomeček z hrůz, které na stránkách Rtuti číhají.
Nedostatky překladového textu se dají vždy rozdělit zhruba do dvou kategorií: chyby, které vycházejí z nedostatečných znalostí jazyka originálu, a chyby, které jsou způsobeny stylistickou neohrabaností překladatele v jazyce cílovém – s tím, že někdy se přirozeně obě mísí a ty nejpodivnější jazykové konstrukce obvykle najdeme právě tam, kde překladatel text originálu zhola nepochopil. Ve Rtuti jsou obě kategorie zastoupeny v požehnaném množství. Pro začátek se podívejme na tu druhou, protože ta udeří do očí i čtenáře běžného, který text s originálem nesrovnává.
Sichingerových překlad Rtuti nahlížený pouze jako text napsaný v českém jazyce kulhá natolik důkladně, že marně pátrám po tom, zda existuje nějaká stylistická chyba, které by se překladatelé nedopustili – navíc jsem pevně přesvědčen, že rozsáhlý text, nebo přinejmenším jeho značné části, po nich před tiskem nikdo nečetl (a pravděpodobně ani oni sami), protože jinak si množství a závažnost chyb nedokážu vysvětlit. Podivné vazby, záhadná a matoucí slovní spojení a neobratná větná skladba jsou zde k vidění na každém kroku. Začněme u problémů syntaktických: sem spadají nejen zcela agramatická souvětí typu „A toho se dá docílit jen převážením zboží z jednoho přístavu do druhého a při každé cestě vydělat trochu peněz.“ (s. 248) či „Obešel kostel z jihu, i když to nebyla nejkratší cesta, ale chtěl se podívat na jižní příčnou loď“ (123), ale i obrovské množství nepravých vět vedlejších, a to nejen takových, na jaké jsme z běžného jazyka celkem zvyklí a jako chybu je většinou ani nevnímáme, jako například „viděl mladé ženy […], které se objevily jen proto, aby je druhého dne mohli vyvléct a […] odtáhnout k městským branám, ostříhat, zbičovat a vyhnat na venkov“ (558), ale i klenotů jako „Enoch pomalu prochází místností a nakukuje za baštu dalších karetních sloupců, aby objevil psací stůl“ (50; z kontextu jasně vyplývá, že Enoch onen stůl cíleně nehledal, nýbrž na něj prostě náhodou narazil), „hodil celý přístroj co nejdál do rybníka, ve kterém se potopil“ (444; že není jasné, zda se potopil on nebo přístroj, nechme stranou) nebo „kde byl vzduch tak čistý, abych zahlédla fresky na stropě“ (993).
Jedním z nejběžnějších a často nechtěně komických syntaktických klopýtnutí překladatelů je připojování vedlejších vět na taková místa, kde rozvíjejí úplně jiný větný člen, než by měly: „[sloupovitá pec] Byla zanesená ztvrdlou struskou oškrabanou z tyglíků – zbytky jistých alchymistických procesů, které se na zemi mísily s měkčími koňskými a husími výkaly.“ (39; s dešifrováním této prakticky nesrozumitelné věty pomůže originál, v němž jsou ony „zbytky procesů“ pojmenovány „the feces of certain alchemical processes“ – tedy doslova jako výkaly, což vysvětluje i to jinak nepochopitelné „měkčí“) nebo „komnata vyhlížela jako miniaturní městečko vystavěné cizokrajnými kameníky, které někdo do základů vypálil“ (282); často si také nejsou schopni uhlídat, co má být v jejich větách zrovna podmětem: „Když po nich [= prknech] lidé chodí, skřípou a houpají se jako led na zamrzlém jezeře“ (56). V některých případech pak shoda rodu prozrazuje, že se do výsledné změti překladatelé zamotali sami: „Sir ROBERT MORAY přednesl proslov o kávě, kterou na králův příkaz sepsal doktor GODDARD“ (193), případně že se otázkou shody zřejmě nehodlali zabývat vůbec: „Poté co [sic] Jakub I. zakázal vývoz nezpracovaných látek do Nizozemí, začal ho Drake pašovat“ (115). To, že v textu často panuje nejistota, na koho nebo na co vlastně odkazují použitá zájmena, se pak stupňuje zejména ve vypjatých pasážích, jako je tato: „Otočil se právě včas, aby zjistil, že Eliza popadla harpunu, kterou Jevgenij opřel o hromadu beden, a chystá se ji po něm mrsknout“ (648) – po kom vlastně harpunu Eliza nakonec hodila, se dozvíme až po odstavci zmateného tápání (mimochodem Stephenson sám si u této věty podobného nebezpečí byl vědom a raději místo zájmen píše všude vlastní jména, tedy „Jack turned around“ a „launching it toward Jack“). Vrcholnými úkazy naprosté ztráty orientace překladatele ve větě jsou pak pozoruhodné konstrukce jako „Na sobě má dlouhý cestovní plášť, vycházkovou hůl a zastaralý rapír přichycený řemínkem po straně sedla jeho na první pohled ušlechtilého černého koně“ (16).
Sestupme teď na úroveň jednotlivých slov a sousloví, která se v případě Rtuti ježí mimořádně divokými stylistickými vybočeními z roviny spisovného jazyka, která textu dominuje – se zarážející frekvencí je text, pojednávající často o abstraktních tématech geometrie a matematiky a různých intrikách na královských dvorech, protkaný slovem „hovno“, případně ještě slovesem „čůrat“, která zde působí jako onen slavný cimrmanovský šrapnel (je sice pravda, že Stephenson slovy „shit“ a „piss“ nešetří, nicméně pozice těchto výrazů v celkově mnohem volnější anglické stylistice je s tou českou zcela nesrovnatelná) – jako jeden příklad za mnohé uveďme „Pumpy […] odnášely nahromaděný odpad nebo (pokud jste bydleli jinde) přinášely dvakrát denně záplavu odpadků, hoven a mršin“ (126; v orig. „turds“). Podobně rušivá jsou i náhlá vybočení do jiných rejstříků, jako například „Bob byl přesvědčen, že Jackovi na rameni sedí čertík pokušitel a našeptává mu do ucha ujeté nápady“ (411; v orig. „bad ideas“), „Těsně předtím, než se přehoupl úsvit, daroval mu svoje holínky i jídlo, což byla svým způsobem blbost“ (592; „which was stupid in a way“) nebo zcela nepřijatelné „z profilu vypadalo jako malý tlouštík, jenž skáče drsného placáka“ (649; „a bold belly-flop“, významově tedy navíc spíš „odvážného“), „monarchie je totální hovadina“ (739), či hrozivé „[do] přístavu, vystavěného v ústí řeky Orwell přesně v tom bodě, kde by to zapíchnul a usadil se každý, od jeskynního muže až po kavalíra“ (737; poutavé znetvoření originálu „where anyone […] would drive a stake into the muck and settle“).
V tento moment už asi nepřekvapí, že Sichingerovi do textu vplétají vazby, slova a slovní spojení, která sice nejsou přetažená z originálu, ale přesto jsou v češtině jednoduše nevhodná, neobvyklá (což v tomto případě není pozitivum) anebo zkrátka nešťastně zvolená. Překladatelé silně nadužívají adjektivum „bizarní“, které jsou schopni propašovat téměř kamkoliv, takže se v textu nachází „bizarní rokle“ (505; v orig. „fantastical“), „bizarní roztržky“ (896; „absurd“) i „bizarní ozdoby“ (546; „queerly distorted“ navíc znamená něco úplně jiného). Ustálené české obraty se v překladu neústrojně proplétají a mísí se slovy, která k nim nepatří – vznikají pak podivnosti typu „na koleni spíchnutá košťata“ (502), „Dobrý odhad. Skoro do černého.“ (35) nebo ještě lépe „osamělí obchodníci, jimž v podstatě lezly oči z důlků“ (484). Nakonec zmiňme i spojení, která jsou tak nápadně nečeská, že je prakticky nemožné, aby si jich při případné revizi textu někdo nevšiml; za všechny: „zatáhl za spoušť [muškety]“ (411). Takovými drobnostmi, jako je chybné zdvojené stupňování „o nic méně impozantněji“ (473), se pak v tomto světle ani nemá cenu zaobírat.
Ostatně neklamné známky toho, že se s touto masivní knihou nikomu nechtělo moc trápit, najdeme už na zcela základní úrovni. V textu se nacházejí elementární typografické nečistoty, jako je uprostřed normálního textu tučně vytištěná spojka „a“, a to bez jakéhokoliv zřejmého důvodu (s. 83, 258), nebo přeškrtnuté Ł namísto náležitého znaku pro libru £ (119), ale samozřejmě také překlepy – například „koliště“ místo „kolbiště“ (455) – či pozůstatky po nedokonale provedených opravách: „přeplul severní Atlantický oceánu“ (28), „až k Danielovým uších“ (258). A aby byl výčet kompletní, nesmí pochopitelně chybět ani hrubka, pro jistotu ještě ve vyjmenovaném slově: „vymíceni“ (811).
Než přejdu k chybám už skutečně překladovým, dovolte mi zmínit ještě jeden z nejnápadnějších rysů české Rtuti, který leží na hranici obou výše vydělených kategorií: použití kurzivy. V angličtině, která má pevný slovosled, je kurziva zastupující intonační důraz v některých případech naprosto nezbytná pro správné pochopení věty. I pokud připustíme, že se v současné češtině používá stejně, zůstává holým faktem, že málokterý český text je takovým gejzírem kurzivy jako právě Rtuť. Stephenson má totiž tento prostředek zjevně rád a využívá ho často. A valnou většinu jeho kurziv Sichingerovi zcela mechanicky kopírují do češtiny, a to i v takových konstrukcích, kde by byl intonační důraz prakticky nerealizovatelný, popřípadě zhola absurdní: „Přirozeně – o to také šlo, ne?“ (34; „that was the whole point, wasn’t it?“ – důraz na „šlo“ bych pochopit dokázal, na „to“ ne), „Poněvadž nikterak netoužil po obrně či ochrnutí“ (193), „Narodil jsem se v roce, kdy král zabavil zlato“ (353) nebo „Tudy žádná řeka neteče“ (493; zkuste si to schválně říct nahlas). Vyloženě zábavný je pak například překlad anglického „He did not look like a monster“, tedy věty, jejíž význam se může důrazem buď na „he“, „not“ nebo „look“ radikálně změnit, větou „Nevypadal jako monstrum“ (301), v níž je kurziva nanejvýš na ozdobu. Kurziva má v anglickém textu konvenčně ještě jednu funkci – odlišuje cizí slova od domácích. I tuhle zvyklost Sichingerovi přejímají, už je ale nenapadne kurzivu odstranit, když cizí slovo mezitím náhodou přeložili, takže „you sound like a connoisseur sipping the latest port“ převádějí jako „Zní mi to, jako by fajnšmekr hodnotil loňský ročník portského“ (334) a „a piece of caoutchouc“ jako „kus kaučuku“ (675). Po pravdě je ale ve Rtuti kurzivy tak bláznivé množství, že si na to čtenář časem zvykne jako na podivnou typografickou libůstku lehce pomateného sazeče a smyslem tohoto počínání si přestane lámat hlavu.
Dosud jsem probíral Rtuť pouze z pohledu nebohého obyčejného čtenáře. V momentě, kdy ale k tomuto textu (který bych už teď na základě všeho, co jsem dosud popsal, neváhal označit za nepublikovatelný) přibereme originál, otevírá se před námi nové a ještě širší pole plné zmatků, nepochopení, přehlédnutí a mechanického opisování ze slovníků. Protože, a je potřeba to říct hned na začátek a na rovinu, Sichingerovi možná rozumějí jednodušší angličtině, ale jakmile se jazyk dostane na úroveň složitější, než mají řekněme učebnice pro pokročilé, jejich porozumění klesá prakticky k nule. Tato nejistota se pak promítá i do jejich překladu a výsledkem je naprostý zmatek.
Ať už si o románu Quicksilver budeme myslet cokoliv, v každém případě platí, že jeho jazyk není vůbec jednoduchý. Najdeme tu mimo jiné abstraktní a skutečně poučená pojednání o geometrii a Stephensonově koníčku, tedy kryptografii, stejně jako vyloženě akční scény, jako jsou třeba námořní souboje s piráty, popisy různých dvorských intrik, dialogy, které jsou zřejmě úmyslně psané poněkud anachronisticky, jako by byly vytrženy z nějakého románu ze současnosti, a zase naopak celou řadu pojmenování pro historické reálie, tedy slov, která dnešnímu čtenáři zhusta nic neříkají. Množství a různorodost jazykových rovin, které překladatel musí zvládnout, znamená, že je překlad Rtuti neobyčejně náročný (a skutečně se po večerech dělat nedá).
I pokud budeme překlad studovat z tohoto hlediska, najdeme v něm snad všechny typy chyb, které jsou vůbec myslitelné, a to včetně těch nejelementárnějších, například překlad „The fifty-second parallel“ jako „Padesátá rovnoběžka“ (734), „less than an hour’s walk“ jako „méně než půlhodina chůze“ (101) nebo „less than a quarter of a mile“ jako „víc než čtvrt míle“ (256), což všechno jistě není ani tak výsledek nepochopení, jako spíš obyčejné nepozornosti a nesoustředění – podobně jako když Sichingerovi zřejmě četli „geeks“ namísto „Greeks“ (tedy Řekové) a překládají „Matematičtí mágové, například Eukleides“ (740). Nepozorností vybičovanou do extrému pak je, když je tatáž vzdálenost popsána ve dvou po sobě následujících větách nejprve jako „pět mil“ a vzápětí „pět kilometrů“ (74) – a to ani nemluvím o tom, že zákon platný v roce 1661 jen těžko může hovořit o kilometrech, když v té době ještě neexistovaly. Očekávat u tohoto překladu historickou správnost by totiž bylo opravdu naivní.
Sichingerovi, vyzbrojeni překladovým slovníkem, nezřídka volí z překladových alternativ neomylně tu, která se do textu v daný moment vůbec nehodí. A tak věta „Po celém sklepě tu a tam zahořel pokus o konverzaci, ale vždy pohasl jako záblesk na vlhké pánvi“ (350) nebude dávat smysl, dokud nevydedukujeme nebo nezjistíme, že v originále stojí „pans“, což může být kromě pánve na smažení i pánvička u muškety (tedy věc, která byla v barokní době celkem běžně k vidění); „velké štukované groteskové reliéfy – většinou osob, které se proměňovaly v jiná stvoření“ (497; v orig. „grotesque“) nejsou ani tak groteskové, jako prostě groteskní – groteskové, tedy bezpatkové, může být v češtině pouze písmo. Učenci před univerzitou jsou popsáni jako „muži v […] objemných parukách, kteří se drželi pěšinek a tulili se jeden k druhému ve skupinkách po dvou či po třech“ (279), ačkoliv se po pravdě k sobě spíš choulili („huddling“). I „staré anglické mince otlučené kladivem“ (105) přestanou vypadat tak podivně, když z řady významů, které slovo „hammered“ může mít, vybereme „ražené“. Slovo „mate“ nepochybně může znamenat i „kumpán“ (111), jenže pokud se ve stejné větě hovoří o kapitánu lodi, vždy se tím myslí jeho první důstojník. A konečně se mi nezdá příliš pravděpodobné, že by v lékárně „visela na struně obří vysušená ryba“ (498), vzhledem k tomu, že „string“ může být také provázek.
Ještě zapeklitější jsou situace, kdy překladatelé nepoznali, že před nimi stojí dvouslovné pojmenování, popřípadě nějaký frazém, a převedli je zcela mechanicky. Šmahem tak „gall-bladder“, tedy žlučník, překládají jako „váček se žlučí“ (459), „grandfather clock“ jako „dědečkovy hodiny“ (114, 186), ačkoliv je to zavedené pojmenování pro hodiny stojací, a „odds and ends“, ustálené sousloví, které znamená „zbylé drobnosti“, převádějí jako „nesrovnalosti a nezvyklosti“ (150). Jednou z mých nejoblíbenějších pomýleností v celé knize je překlad věty „possibly he was just clearing his throat“, tedy „možná si jen odkašlal“, v podobě „možná si jen čistil jícen“ (245) – nejsem si jist, jak si překladatelé představují, že si někdo uprostřed konverzace čistí jícen, ale nic pěkného to asi nebude.
Když odhlédneme od izolovaných slov, uvidíme, že se v překladu kromě těchto slovníkových chyb nacházejí i celé věty, odstavce a pasáže, které překladatelé jednoduše nepochopili. „Eliza už byla na koni, jenže se na něj v chvatu škrábala takovým způsobem, že se na to nikdo (kromě sodomitů) nemohl koukat“ (445) je přesný opak originálu, v němž stojí „a performance of a scampering nature that no man alive (excepting sodomites) would not have enjoyed watching“, tedy zhruba „způsobem, na který by se žádný muž (kromě sodomitů) nepodíval bez potěšení“. Drastické „Eliza nabyla dojmu, že by Bob klidně rozmázl všechny v místnosti, jen aby zavládl absolutní klid“ (778) se promění v ohleduplné chování, zjistíme-li, že Bob ve skutečnosti pouze všechny okřikuje, aby byli zticha („shushing“). „Jestli má takové potíže, že zabednil dům, pak odvedl pořádnou práci“ (958) má znít „Jestli si dal tu práci s tím, že si zabednil dům, tak se připravil pořádně“ („If he went to the trouble of having it boarded up, then he’s done a proper job“ – z kontextu vyplývá, že jde o přípravy dotyčného šlechtice na útěk ze země). „Rozhodně mu nechci upírat znalosti, ale tohle rozšířilo jeho pochopení“ (358) je prapodivná věta, která prokazuje naprosté nepochopení „Far from detracting from his knowledge, this has extended his grasp“ (přibližně „jeho vědomostem to nic neubralo, naopak to jeho pohled rozšířilo“). Je také otázkou, zda překladatelům nedošlo, kdo jsou v projevu zapřisáhlého puritána Williama Penna „women of an unspeakable nature“, tedy zhruba přeloženo „ženy, o jejichž povolání nemohu hovořit otevřeně“, anebo je to prostě jejich stylistické diletantství, které zapříčinilo, že píšou „jisté ženy nepopsatelného charakteru“ (815).
Přílišné lpění na originálu je samozřejmě nešvarem číslo jedna všeho překládání a Rtuť rozhodně není výjimkou. Týká se to nejen dílčích slov, u nichž Sichingerovi ke své smůle slovník odložili a bez váhání předávají žezlo „impotentnímu šílenci jménem Karel“ (393; „impotent“ znamená v angličtině „neschopný“) a dopustí se i té snad nejotřepanější chyby anglicko-českého překládání vůbec, tedy převodu „pathetic“ jako „patetický“ (129) namísto „ubohý“; podobně zacházejí překladatelé i se souslovími – kdosi je kupříkladu „po smrti a určitě mimo obchod“ (592; „out of business“) – a někdy i s celými větami. Nejvíc to bije do očí u různých konverzačních obratů a frází vycházejících ze současné běžně mluvené americké angličtiny, kterou podle všeho překladatelé nevládnou, a proto je převádějí čistě doslovně a tím je často dokonale znetvoří, takže vznikají věty jako „Legrační, že se o tom zmiňuješ, Jacku“ (458; „funny“ znamená kromě „legrační“ i „zvláštní“ a v této ustálené frázi jednoznačně „zajímavé“). „Now you have quite lost me“ také neznamená „Vůbec nechápeš, o čem mluvím“ (286), ale zcela naopak „Vůbec nechápu, o čem mluvíš“. Zdaleka se to ale netýká jen konverzačních obratů. Doslova přetažené konstrukce jako například „Ššš! Doktor se snaží udělat velmi těžké rozhodnutí,“ (479; „make a decision“) nebo „To je to, v co věřím.“ (82; „That’s what I believe“) v překladu nemusíme hledat, skáčou na nás ze všech stran samy.
Sichingerovi navíc zjevně plavou i v anglické gramatice. Zřejmě nevědí, že vyjádřit u nepočitatelného slova „evidence“ množství je možné pouze opisem, takže „pieces of evidence“, což znamená jednoduše důkazy, překládají jako „střípky důkazů“ (502). Není jasné, jestli správně pochopili význam plusquamperfekta „where he had stored some provisions“, nicméně ať už jej pochopili, nebo ne, nepřenesli jej do češtiny, takže čtenář si musí domyslet, že ve větě „Odcválal na kraj města, kde si na hřbitově neznámých schoval pro podobné případy něco stranou, a vydal se na cestu“ (395) si „něco stranou schoval“ už předtím, protože jinak situace opět nebude dávat smysl (proč by si Jack něco schovával na místě, kam se nemá v úmyslu už nikdy vrátit?). Na druhou stranu bychom měli překladatele pochválit za odhalení významu spojení „potter’s field“, které neznačí „hrnčířovo pole“, ale skutečně „hřbitov neznámých“; jsem přesvědčen, že to by celá řada překladatelů přehlédla. Jenže jde bohužel jen o osamocenou zelenou větévku trčící z bažiny.
Nakonec zmiňme ještě pasáže, nad nimiž Sichingerovi zcela evidentně nepřemýšleli už vůbec, protože jinak by výsledný nesmysl prostě nemohli napsat. Je to například roztomilé „na zdi [krčmy] je zavěšená lžíce na obouvání, aby mohl v noci krčmář stáhnout hostům boty“ (56), v němž se v originále hovoří o objektu dnes pravda poněkud méně obvyklém, kterým je zouvák („bootjack“), nebo tento podivuhodný případ s levitujícím koněm: „a tak vyhodil – Jack naštěstí věděl, že to přijde – a ve vzduchu ještě kopl oběma zadníma nohama za sebe“ (635; v originále kůň nejprve vyhodí a potom vykopne). Dokonce i identifikaci jednoho z citátů, jimiž je text románu protkán, a která v originále zní „Huygens, p. 186 in Westfall’s 1971 / The Concept of Force in Newton’s Physics“, převádějí s dokonalou bezelstností stroje jako „Huygens, Vestfálsko 1971, str. 186 / Pojetí síly v Newtonově fyzice“ (821). Že Huygens, přírodní filosof, který je navíc jednou z postav knihy, žil v sedmnáctém století a že Vestfálsko, když už, se v angličtině píše Westphalia? Nevadí.
Velice zábavné jsou i všechny pasáže, které se nějak týkají samotného jazyka. Nebyli by to Sichingerovi, kdyby i na tyto úseky neaplikovali svou obvyklou mechanickou techniku, a čteme pak například etymologickou anekdotu „Údiv, v jeho prapůvodním a doslovném smyslu ocitnout se v divočině,“ (63; „Bewilderment“ – „in the wild“). Komická jména postav v divadelních hrách převádějí důkladněji, než se od nich očekává, když z „Percival Kidney“ a „Reginald Mumblesleeve“ stvoří „Ostrozrak Ledvinka“ a „Krutovlad Sežmoulaný Rukáv“ (287) – kde vzali myšlenku, že je jméno Percival odvozeno od „perceive“ (vidět, vnímat), a jak došli od Reginalda ke Krutovladovi (germánské Raginwald údajně znamená „králův rádce“), zůstane asi záhadou. Ostatně, „Mamrd Vyšoupal“ (287; „Roger Thrust“) by mohl vyprávět. Nejlépe ale lingvistické povědomí překladatelů ilustruje scéna, v níž se Jack ptá německého vozky, co veze, a odpovědí mu je v originále „Quecksilber“, staré německé slovo pro rtuť, vytvořené naprosto stejným způsobem jako anglické quicksilver. A jakou odpověď uslyší Jack v české verzi? „Ltuť“ (486). K tomu nemám, co bych dodal.
Doufám, že se mi podařilo dokázat, že překladatelé podle všeho pracovali na knize povětšinou zcela bezmyšlenkovitě, jako by se snad ani nejednalo o živé lidi, ale nějaký trochu sofistikovanější automatický překladač. Jako poslední důkaz pro své tvrzení jsem si schoval libůstku, souvětí, na které už přede mnou na Okounu upozornil uživatel Kristian, ale které je ve své neuchopitelnosti tak fantastické, že nejde neocitovat: „Potom se za Danielem ozve nesmírné FÍÍÍ a s hlavou piráta se stane něco neviditelného – což je jasně vidět, protože tam najednou není.“ (191) Stále řeším, jestli je tato kouzelná sentence víc dada nebo zen.
Celé by to bylo legrační, kdyby to nebylo spíš k pláči. Je šokující (a značně deprimující), že tento strašlivý paskvil vyšel v této podobě tiskem. Hana a Martin Sichingerovi jsou jistě milí lidé, ale jako překladatelé stojí, to ať se na mě nezlobí, za starou bačkoru a upřímně mě mrzí, že strávili nepochybně značné množství času nad překladem, který je zcela nepoužitelný. Co s jejich textem dělala odpovědná redaktorka Eva Hartová, nevím, obávám se ale, že vůbec nic. Při představě, že se stejný tým postará i o překlad dalších dvou, o nic tenčích dílů Barokního cyklu, mě polévá studený pot. Nemůžu jinak, než Rtuť navrhnout na překladatelský Skřipec; a budu jí držet palce, protože vím, že si ho opravdu zaslouží.






© 2005–2009 občanské sdružení Splav!