Plav
archiv


Svévole, či sebezapření?

Holanovy překlady Rilkovy německé tvorby

Michaela Otterová

Holan, Vladimír. Spisy 11 – Překlady I (Rainer Maria Rilke).
1. vydání. Praha/Litomyšl: Paseka, 2007. 452 s.
 

Ačkoli první sbírka Vladimíra Holana Blouznivý vějíř (1926) byla ještě ovlivněna poetismem, za svůj skutečný debut považoval básník až Vanutí z roku 1932, kdy už měl zcela jiné literární vzory – především S. Mallarmého a R. M. Rilka. Ten mladému Holanovi učaroval natolik, že ho začal i překládat, a činil to s takovým nasazením, že Holanovy rilkovské překlady vydají na samostatný díl jeho sebraných spisů. Jedenáctý svazek Holanových Spisů přitom obsahuje překlady jak německých, tak i francouzských originálů. Z Rilkovy německé tvorby jsou zde zastoupeny básně vybrané Holanem již do prvního rilkovského výboru Slavení (1937), dále pak texty zařazené do jeho velkého souboru překladů Cestou (1962) a také část Rilkovy korespondence, již Holan poprvé vydal pod názvem Několik dopisů (1940). O Rilkově francouzské tvorbě, resp. o Holanových překladech Rilkovy francouzské tvorby, bude pojednávat samostatný článek Lucie Koryntové v příštím čísle Plavu.
Pro dokreslení vztahu mladého Holana k Rilkovi postačí jediný citát: „Neznám básníka absolutnějšího, jehož svrchovaný duch by vyčaroval a v život dotvořil tajemnou podstatu věcí, lidí a zvířat, vztahy akordů tajemství mezi člověkem a Bohem, ať ve světě noumenálním nebo fenomenálním, s tak zářivou plností, s tak zázračným shrnutím praelementů jsoucna a bytí v neustále stoupající blaživou a darem jasnozření povznášející a jednotící působnost.“ (Spisy 10 – Bagately, s. 439) Z tohoto plamenného vyznání plyne pro naši analýzu důležitá skutečnost: V době vzniku většiny překladů byl Rilke pro Holana především básník-sensibil či básník-mystik, méně už básník krásy, mistr jazyka a virtuos formy.

Okolnosti vzniku Slavení a jeho dobové recenze

Obecně lze říci, že rok 1937 byl pro recepci Rilka v české kultuře přelomový. Jedenáct let po smrti polozapomenutého pražského rodáka se vyrojila celá plejáda překladů jeho děl, ať už drobných, nebo zcela klíčových. Byly to: Kniha o mnišském životě (J. Tkadlec, vl. jm. S. Verner), Requiem (B. Reynek), Antické báje (O. F. Babler), Sonety Orfeovi (V. Renč), Růže. Okna (V. Holan) a konečně Slavení (V. Holan). Dva nejvýznamnější počiny, totiž Renčovy Sonety Orfeovi a Holanovo Slavení, byly přitom v recenzích často srovnávány – ostatně právem, neboť se svým záběrem částečně překrývaly (Slavení obsahuje zhruba třetinu Sonetů). Zatímco Renčovi se tehdy podařil překlad bezmála kongeniální, na Holanovu hlavu se snesla všeobecná kritika, kdy nesouhlas byl ještě nejmírnějším hodnocením: „Je tedy Rilke – a tuto základní pravdu o něm překlad Vladimíra Holana snad ne dosti důrazně vyzvedá – přese všechnu svou abstraktnost, složitost a výrazovou rafinovanost lyrik v podstatě nesmírně prostý a zpěvný.“ (H. Bonn, Rozhledy 6, 34, s. 258) nebo: „V pracném zčeštění básníka z nejnepřeložitelnějších zmizela zcela kantiléna originálu, půvab podivuhodné prostoty a čistoty…“ (J. Chalupecký, Čin 10, 5, s. 78). Jiní se vyjádřili bez obalu: „…takovýmto překladem nastavuje se Rilkovi křivé zrcadlo a činí se z něho jakýsi obludný a nesrozumitelný verbalista, jehož zneuctěná geniálnost je takto leda pro smích estétům a snobům. Několik skutečně dobrých překladů… tomuto dojmu bohužel docela nezabrání.“ (J. Janů, Listy pro umění a kritiku 5, 20, s. 484), nebo: „…jde o jeho základní duchovní gesto: gesto pýchy, která odmítá všechny opory, strhává mosty pod sebou, vzpírá se rozhovořit láskou. Do mezer mezi slovy rdousivě vpadá posupné mlčení, podoba jeho překladů je jen odleskem vlastní metody básnické…“ (O. Králík, Akord 7, 3, s. 112). Někteří kritici zaútočili přímo na Holanův básnický styl: „Jak by autor, který tak málo úcty prokazuje k jazyku vlastnímu, který tak tvrdě dovede znásilňovati básnickou řeč, mohl míti náležitou úctu k jazyku cizímu, k cizí básnické řeči. K tomu, aby byl někdo překladatelem, dobrým překladatelem-básníkem, nestačí jen, aby byl básníkem sám, je tu potřebí ještě jakési jiné ctnosti – snad nejspíše bych ji nazval schopností vciťování, schopností přizpůsobení, schopností prožívati druhý život. A té Holan nemá. Je příliš urputný, příliš náročivý a snad i příliš domýšlivý. Jeho expressivnost, vůle vyjádřiti sebe za každou cenu, která láme v jeho lyrice i vžité vazby a formy, brání mu, aby předložil čtenáři Rilkeho. Předkládá jakousi slepeninu, v níž hrůzně se protínají kosti a údy Rilkeovy a kosti a údy jeho vlastní.“ (V. Hrbek, vl. jm. Z. Kalista, Lumír 64, 4, s. 202–203)
V následující analýze chceme, oproštěni od dobových emocí, ukázat na několika známých básních, jaké cíle si Holan určil, jak je realizoval a co z toho vzešlo.

Holanova práce s rytmem, rýmem
a větnou stavbou předlohy

V jednom rozhovoru z roku 1955 Holan nahlíží, že se jeho vlastní básnický výraz od Rilkova výrazně liší: „Velkým setkáním pro mne byl Rilke. Ovšem moje cesta vedla jinam, Rilke byl mélik, moje cesta je tvrdá, kamenitá.“ (Spisy 10, s. 494) Nicméně ve třicátých letech – v době vzniku většiny překladů – se usilovně snažil zachovat Rilkovu formu, zvláště u básní s přísnějším metrem. Nezasáhl ani do rýmového schématu básní, ani do jejich větné stavby. Neuvolnil si ruce nadužíváním enjambementu, obecně platí, že jednomu verši Rilkovu odpovídá jeden verš Holanův na témže místě. V Sonetech Orfeovi dokonce velmi přesně dodržel i místa cézur:

Weg und Wendung. / Doch ein Druck verständigt.
Neue Weite. / Und die zwei sind eins.
Aber sind sie’s? / Oder meinen beide

Cesta, obrat. / Přece tlak vyhrocen.
Nová dálka. / Zjev dvou v jeden srost.
Jsou to oni? / Či snad sotva chtěli
(Sonet Orfeovi I, č. 11, v. 7–9)

Takováto maximalistická věrnost si ovšem vybrala svou daň: jsou jí časté zásahy do slovosledu (ne na křižovatce dvou v srdci cest, jak slávy na důkaz), deformace slov (zejména apokopa: kdys, kdos, neb, nestih apod.) a rytmické prohřešky proti přirozenému slovnímu přízvuku (ve verši Není tomu tak, hnán a pak zkrocen rozpoznáme pravidelný trochej jen díky kontextu). Významnější než tyto dílčí nesrovnalosti je však celkový posun v jazykovém stylu, jakož i masivní výskyt svévolně přidaných elementů.

Posun v jazykovém stylu

Nápadným rysem Holanova překladu je specifičnost básnického jazyka, která jde nad rámec Rilkova novátorství. Na první pohled se může jevit jako snaha o zachování puncu výchozího jazyka, jak o ni usilovaly některé překladatelské školy konce 19. století. O tom by svědčily doslovně přeložené výrazy (mezivěc, nevkročitelnost, protistavíš, přepěněn). Ale Holanovo přetváření jazyka nejde jen tímto jedním směrem: Tíhne zároveň k archaismům (vrz namísto vrhni, namísto vane, vráz namísto rázem), ke knižním výrazům (nesluje, velne, kdož, mní, i jakožto předložka), k výpůjčkám (meandr, formulí, arabesk, scén, z nuancí), k novotvarům (vlavě) i k exkluzivní slovní zásobě (sistry). Takový posun může být výrazem jistého překladatelského názoru a my jej nechceme primárně kritizovat. Je však nutno zdůraznit, že Holanův básnický jazyk není ani tak poplatný Rilkovi, jako je spíš Holanovou interpretací Rilka.
Na úrovni věty se touha po výrazné řeči projevuje rozvíjením a patetizací obrazů:

Herr: es ist Zeit. Der Sommer war sehr groß.

Pane: je čas. Byl léta velký dech.
(Podzimní den, 1)

Rilkovo lakonické: „Léto bylo velmi veliké.“ nabobtnává do obrazu „dechu léta“.

ist zart und offen wie die Innenseite
von einer Frucht, die an der Luft verdirbt.

se jako nitro plodu rozevírá,
když na vzduchu plod v zkázu vyznívá.
(Smrt básníka, 11–12)

Původní „Frucht… verdirbt“ („plod… hnije“, „kazí se“) je v češtině nahrazeno přepjatým „plod v zkázu vyznívá“.

Doch sieghaft, sicher und mit einem süßen
grüßenden Lächeln hebt sie ihr Gesicht

Leč vítězně a jistě zvedá hlava
tvář s úsměvem, jenž pozdravným se stal,
(Španělská tanečnice, 17–18)

V němčině zcela běžné příčestí přítomné „mit einem… grüßenden Lächeln“ je přetvořeno na „s úsměvem, jenž pozdravným se stal“.
Důsledné posouvání stylové roviny může ruku v ruce se svévolným přidáváním vést až k vytvoření jakési variace na téma originálu:

Sieh, er geht und unterbricht die Stadt,
die nicht ist auf seiner dunkeln Stelle,
wie ein dunkler Sprung durch eine helle
Tasse geht. Und wie auf einem Blatt
ist auf ihm der Widerschein der Dinge
aufgemalt; er nimmt ihn nicht hinein.
Nur sein Fühlen rührt sich, so als finge
es die Welt in kleinen Wellen ein
eine Stille, einen Widerstand –,

Viz, on jde a ruší město míst,
které není na tmě jeho místa,
jako temná trhlina jde jista
světlým pohárem. A jak na list
je naň odraz věcí namalován;
nevnímá jej, dalek rozumět.
Jenom cítění vlá v činný ovan,
jako by zachycovalo svět
v malých vlnách: ticho, odpor –,
(Slepec, 1–9)

Přitom „unterbricht die Stadt“ znamená prostě „přerušuje město“, „auf seiner dunkeln Stelle“ není nic než „na jeho tmavém místě“, „Sprung“ je jen „skok“ a „Tasse“ pouze „hrneček, šálek“. Rilkovo „cítění se pohne“ v Holanově převodu dokonce zbytňuje na „cítění vlá v činný ovan“. Tato báseň, i v původním znění dosti složitá, se stává v překladu zcela neuchopitelnou. Tak dochází k tomu, že místo aby Rilka zprostředkoval, staví Holan mezi čtenáře a text další hradbu – z nesrozumitelnosti:
Na druhé straně nelze Holanovi upřít jistou rétorickou přesvědčivost. Některé formulace, zejména v pointovaných místech, jsou tak svrchované, jako by šlo o prvotní text:

Und doch ist Einer, welcher dieses Fallen
unendlich sanft in seinen Händen hält.

A přec je Kdos, kdo padání to celé
bez konce něžně drží v rukou svých.
(Podzim, 8–9)

Ist dir Trinken bitter, werde Wein.

Hořkne-li ti pití, vínem buď.
(Sonet Orfeovi II, 29, 3)

Und stampft es aus mit kleinen festen Füßen.

a pevná nožka plamen zadupává.
(Španělská tanečnice, 19)

…Du musst dein Leben ändern.

…Musíš se proměnit.
(Archaické torzo Apollona, 14)

Významové přídavky

Nejproblematičtějším bodem Holanova překládání jsou svévolně přidaná slova na koncích veršů, která se mohou jevit jako důsledek neumělého vytváření rýmů. A skutečně, míra takovýchto přídavků je tím větší, čím přísnější je rozměr originálu. V Holanových překladech Sonetů Orfeovi nacházíme taková místa v každém čísle, ba v každé strofě.

Doch meines Herrn Hand will ich führen und sagen:
Hier. Das ist Esau in seinem Fell.

Leč mého Pána dlaň vést chci, řka všady:
Zde. To je Esau v kůži své. Host.
(Sonet Orfeovi I, 16, 13–14)

Denn unter Wintern ist einer so endlos Winter,
dass, überwinternd, dein Herz überhaupt übersteht.

Neb pod zimami je jedna tak nepřehledná,
že, přezimujíc, přečká srdce tvé za svých scén.
(Sonet Orfeovi II, 13, 3–4)

Er lag. Sein aufgestelltes Antlitz war
bleich und verweigernd in den steilen Kissen,
seitdem die Welt und dieses von-ihr-Wissen,
von seinen Sinnen abgerissen,
zurückfiel an das teilnahmslose Jahr.

Ležel. A vystavený obličej
na polštářích se odpíravě lomí,
od té co svět a o něm podvědomí,
vyrváno ze smyslů něžnými hromy,
přepadlo zpět na bezúčastný děj.
(Smrt básníka, 1–5)

Befiehl den letzten Früchten voll zu sein;
gieb ihnen noch zwei südlichere Tage,
dränge sie zur Vollendung hin und jage
die letzte Süße in den schweren Wein.

Posledním plodům vel se naplnit;
dva jižnější dny dej jim ještě, pohni
je, by se naplnily a vžeň v ohni
do těžkých vín poslední sladký třpyt.
(Podzimní den, 4–7)

…und im leisen Drehen
der Lenden könnte nicht ein Lächeln gehen
zu jener Mitte, die die Zeugung trug.

…v sladkém
obratu beder neprošel by zmatkem
úsměv ke středu, jenž plození nes.
(Archaické torzo Apollona, 6–8)

Takové přidávání je tím provokativnější, že nejde o žádné bezobsažné „vycpávky“, nýbrž o celé významem zatížené, někdy až expresivní obrazy (host, za svých scén, něžnými hromy, v ohni, zmatkem).

Ne(do)rozumění

Záměrnost překladatelova výkonu je navíc podrývána faktem, že mladý Holan neovládal němčinu perfektně – není tajemstvím, že jazykové nejasnosti konzultoval s příbuznými (viz Ediční poznámku Pavla Chalupy ve Spisech 11). Proto ojediněle dochází i k prostému jazykovému nepochopení či zatemnění významu, na něž upozorňovali již doboví recenzenti.

Wer jetzt allein ist, wird es lange bleiben,
wird wachen, lesen, lange Briefe schreiben

Kdo teď je sám, bude jím dlouho, jist,
bdít bude, dlouhé listy psát a číst
(Podzimní den, 8–9)

Rilke měl na mysli nepochybně osamělou četbu v izolaci, o čemž svědčí i původní pořadí sloves: „bude bdít, číst, psát dlouhé dopisy“. Holan mate čtenáře tím, že toto pořadí mění a navíc spojuje segment „dlouhé listy psát“ se segmentem „číst“, takže vzniká dojem živé korespondence.

Denn Engel kommen nicht zu solchen Betern,
und Nächte werden nicht um solche groß.

Vždyť k tak se modlícím nepřijde anděl s nebe,
a kvůli nim nevzroste noci stín.
(Na hoře Olivetské, 25–26)

Z předchozí strofy plyne, že noc na Olivetské hoře byla úplně všední, obyčejná, proto Rilke říká, že kvůli takovým modlitebníkům „nebudou noci velké“. Holanovo „nevzroste noci stín“ zdůrazňuje spíše temnotu nebo hrůznost noci, nikoli její jedinečnost.

Mit einem: Blick entzündet sie ihr Haar
und dreht auf einmal mit gewagter Kunst
ihr ganzes Kleid in diese Feuersbrunst,
aus welcher sich, wie Schlangen die erschrecken,
die nackten Arme wach und klappernd strecken.

A pohledem svým zažíhá svůj vlas,
otáčejíc s odvážným uměním
svůj celý šat v žár, oheň tento, k nim,
v žár, z nějž, jak hadi, kteří úlek znají,
se nahé paže bděle napínají.
(Španělská tanečnice, 7–11)

Německé „erschrecken“ znamená „děsit se“ i „děsit někoho“. V tomto případě je nasnadě druhý význam slova, tedy „hadi, kteří děsí“.

und später erst wird aus den Augenbraun
hochstämmig sich der Rosengarten heben,
aus welchem Blätter, einzeln, ausgelöst
hintreiben werden auf des Mundes Beben,

a teprv pozděj z jeho obočí
se vznosně zvedne růže tisícerá,
z níž listy, vybrané vždy jediným,
poženou pak na chvění úst, úst která
(Raný Apollon, 8–11)

Německé „einzeln“ značí „po jednom, jednotlivě“, „ausgelöst“ je zde použito ve smyslu „vypuštěné, rozpohybované“. Obě Holanova překladatelská řešení, „vybrané“ i „jediným“, jdou na vrub přibližnému porozumění.

Die, so ihn leben sahen, wußten nicht,
wie sehr er Eines war mit allem diesen;
denn Dieses: diese Tiefen, diese Wiesen
und diese Wasser waren sein Gesicht.
O sein Gesicht war diese ganze Weite,
die jetzt noch zu ihm will und um ihn wirbt;
und seine Maske, die nun bang verstirbt,
ist zart und offen wie die Innenseite
von einer Frucht, die an der Luft verdirbt.

A nevěděli, kdož jej zřeli žít,
jak zajedno byl s vším za velké shody,
neb toto: hloubky, louky, tyto vody
jak jeho tvář je třeba pochopit.
Ó jeho tvář, toť této dálky míra,
jež dychtí po něm, blíž chce, přízniva;
a maska, jež teď úzkostlivě zmírá,
se jako nitro plodu rozevírá,
když na vzduchu plod v zkázu vyznívá.
(Smrt básníka, 6–14)

Zde dochází k zatemnění původního obrazu, podle nějž byla básníkovým pravým obličejem příroda, a umírá jen jeho fyzický obličej, „maska“. Holanovo „být zajedno s vším“ (čili „souhlasit“) rozmělňuje pevnost rilkovského „být jedno s těmi všemi“. Podobně také formulace „jeho tvář, toť této dálky míra“ jen komplikuje prvotní „jeho tvář byla vší tou dálkou“.

Holanovo uchopení Rilka

Z uvedených příkladů vyplývá, že Holanův převod Rilka není bezproblémový. Doboví recenzenti ho posoudili vcelku spravedlivě – a možná nezávisleji, než si to vůči mrtvému velikánovi dovolíme dnes my. Přesto se nemůžeme ztotožnit se zlým odsudkem Hrbkovým/Kalistovým, podle nějž je Holan jako překladatel „příliš urputný, příliš náročivý a snad i příliš domýšlivý“. Holan totiž Rilka jednoznačně uznával a ctil, což se projevilo zejména v přísném dodržení původní formy. Zde je ovšem také kořen problému: český básník se zaměřil právě na zprostředkování kvality, která mu nebyla vlastní a která ani nebyla bezprostředním důvodem jeho obdivu k německému mistru. Tím byl mnohem spíše pocit vnitřní spřízněnosti. Můžeme jen spekulovat, zda by eruptivní Holan přeložil krystalického Rilka šťastnějším způsobem, kdyby překládal svobodněji i za cenu rozvolnění formy. Některé verše tomu nasvědčují:

„Oh sage, Dichter, was du tust? Ich rühme.
Aber das Tödliche und Ungetüme,
wie hältst du’s aus, wie nimmst du’s hin? – Ich rühme.
Aber das Namenlose, Anonyme,
wie rufst du’s, Dichter, dennoch an? – Ich rühme.
Woher dein Recht, in jeglichem Kostüme,
in jeder Maske wahr zu sein? – Ich rühme.
Und daß das Stille und das Ungestüme
wie Stern und Sturm dich kennen?: – weil ich rühme

Ó řekni, básníku, co činíš? – Slavím.
Leč smrtící, co obludně jde tmavým,
jak snášíš to, jak přijímáš to? – Slavím.
Leč, básníku, jak voláš jménem pravým
to bezejmenné, anonymní? – Slavím.
Kdes právo vzal, žes pravdou nabádavým
v kostýmu každém, v masce každé? – Slavím.
Že tě to tiché, hromem co hřmí rvavým
jak hvězda, bouře zná?: – Protože slavím.
(bez názvu, 1921)

Holanovi zde nepochybně pomáhá jednoduché metrické schéma originálu i jeho rétorická přehlednost (jednoduchý refrén), takže může k překladu přistoupit po svém, aniž by tentokrát riskoval, že zboří důmyslnou formální stavbu originálu. Všimněme si nicméně typického rozkošacení původního „das Ungetüme“ na „co obludně jde tmavým“ nebo „das Ungestüme“ na „hromem co hřmí rvavým“.
Dalším ukazatelem může být dvojí překlad básně Panter. Zatímco první Holanova verze se více drží originálu a působí poněkud neobratně, druhá je svévolnější, méně kopíruje Rilkovu syntax, obsahuje více přídavků i větší dávku exprese, ale zároveň čtenáře více zaujme jakožto báseň.

Jen někdy odhalí se zřítelnice,
bez zvuku –. Tehdy do ní obraz vá,
napjatým tichem údů jde vždy více –
a býti v srdci přestává.
(Panter, 9–12; 1. verze)

Jen někdy odsune se závoj pupil,
v něž vniká obraz. – Přešlý ve fantóm
jde údů tichem napjatým, z nějž upil –
a skoná v srdci tom.
(Panter, 9–12; 2. verze)

Pakliže by se Holan ubíral touto druhou cestou, vznikly by patrně básně ještě patetičtější, zdaleka ne pravověrně rilkovské, ale každopádně básnicky přesvědčivější než existující překlad. Tísněn formou, kterou Rilke ovládal tak přirozeně, jako dýchal, dopustil se Holan při převodu až příliš mnoha krkolomností. Ostatně nikde není psáno, že své idoly dokážeme napodobit nejlépe…






© 2005 občanské sdružení Splav!