Plav
archiv


Dokud nás Bůh obdařuje, buďme šťastní!?

Kateřina Veselovská

Zvoláním „Košer!“ začíná drama současné židovské autorky Hadar Galronové (nar. 1975), které mělo českou premiéru 4. prosince loňského roku ve Stavovském divadle. Hra s názvem Mikve upozorňuje na to, že vztah ortodoxního židovského světa k postavení žen tak docela „košer“ není.
Hadar Galronová ve svých textech vychází z bezprostřední zkušenosti s danou problematikou. Sama pochází z ortodoxní židovské rodiny, jíž se však po studiu na náboženské škole vzepřela a svou vzpouru stvrdila odchodem do armády. Později studovala divadlo na univerzitě v Tel Avivu, kde také začala psát hry kriticky zaměřené vůči židovské ortodoxii. Inscenace těchto her zaznamenaly velký úspěch jak v Izraeli, tak i za jeho hranicemi. Nejúspěšnějším z jejích textů je právě první celovečerní drama Mikve, které i přes svou kontroverznost získalo nejprestižnější ocenění izraelského divadelního světa: Divadelní akademie mu udělila cenu Hra roku 2005. V českém překladu Ester Žantovské hru nastudoval Michal Dočekal, v hlavních rolích lázeňských Šošany a Širy hrají Iva Janžurová a Vanda Hybnerová (v alternaci s Petrou Špalkovou), dále účinkují Jana Boušková, Eva Salzmannová, Taťjana Medvecká, Antonie Talacková a další.
Jak napovídá název, děj dramatu je situován do prostor mikve – židovské rituální lázně, ve které se ženy očišťují před svatbou, po menstruaci nebo po porodu. Studené vykachlíkované zdi jsou naznačeny pomocí kovových prutů natažených horizontálně i vertikálně přes celé jeviště a vytvářejících dojem klece – uzavřeného prostoru, ze kterého není úniku. Dojem lázeňské strohosti a sterilnosti mikve je podpořen využitím plechových skříněk na šaty, plastového nábytku a všudypřítomných čisticích prostředků a toaletních potřeb. Vzadu za stěnou z prutů pak vidíme skutečný bazén (do kterého se noří skutečné a zcela nahé ženy). Scéna, jejímž autorem je scénograf Jan Dušek, zůstává funkční a neměnná po čas celé inscenace.
Do mikve pomyslně vstupujeme právě ve chvíli, kdy zkušená lázeňská Šošana přijímá novou pomocnici Širu poté, co se její bývalá pomocnice za záhadných okolností (jak se později vyjevuje pod tlakem práva a společnosti) v bazénu utopila. Přímá Šira se léty stmelené komunitě, jejíž členky jsou zvyklé respektovat jistá nepsaná pravidla, zpočátku příliš nezamlouvá, postupem času si ale získává důvěru některých žen. Pozvolna se jí začínají svěřovat s problémy, o kterých se dříve nemluvilo – natož aby se je někdo pokoušel řešit. I ta nejnesmyslnější přikázání židovského práva halachy a rabína Pinkase (o němž v průběhu hry zjišťujeme, že bije svou ženu) je třeba přesně a bezmyšlenkovitě dodržovat. Od šiduchu, tedy předem domluveného sňatku, až po zákaz používání kondicionéru, který prý „blokuje“ účinek lázně. To vše s pokorou a vděkem, že je člověk naživu, což samo o sobě znamená, že jej Bůh miluje – a musí proto být i bezvýhradně šťastným.
Šira se nebojí otevírat zapovězená témata a pokouší se „po svém“ pomoci týrané rabínově ženě a její němé dceři či nešťastně vdané dívce Tehíle. Sama přitom žije s postiženým mužem, kterého si musela vzít, protože měla neortodoxní předky a rozvedené rodiče, a žádný „spořádaný“ Žid by tedy na sňatek s ní nepřistoupil. Ke všemu se vzpírá zákonu tím, že po koupeli v mikvi přespává v lázních a odpírá svému muži právo na společnou noc po očistě. Když toto provinění ženy odhalí, označí Širu za „vzpurnou ženu“ a požadují, aby mikvi opustila. Ale právě když se Šira chystá odejít, objeví se v lázních rabínova žena Chedva, která se snaží ukrýt před svým mužem. Rabín a mravnostní hlídka po Chedvě a její dceři Eliševě pátrají. Ženy se semknou a zabarikádují v mikvi, aniž by tušily, co se bude dít dál. Nemají žádný plán, jsou jen zoufalé. A v tomto zoufalství, v krizové situaci, se vytváří atmosféra opravdové důvěry. V poutavě napsaném finále hry odkrývá autorka skutečná trápení jednotlivých hrdinek a s nimi i problémy, které se netýkají pouze židovské komunity, ale jedince kterékoliv víry ve kterékoliv době. Tragický závěr nenabízí žádné východisko, množství otázek zůstává nezodpovězeno. Důležité ale je, že tyto otázky byly vůbec vzneseny.
Hadar Galronová dokáže šíří témat, která její hra přináší, oslovit jakékoliv publikum – včetně toho českého a sekulárního. Síla a aktuálnost textu spočívá v prostém, ale o to zásadnějším sdělení, že radikalismus a přehnaná ortodoxie v jakékoliv formě je zvrácená, špatná a vede ke katastrofě. Konfrontován s tímto poselstvím, neodchází zástupce liberální středoevropské společnosti z Mikve ve Stavovském divadle očištěn, s ulehčujícím „Mazl tov“ v mysli i na rtech, ale vytržen z letargie a pln úvah. Snad nám mnoho podobně silných zážitků nabídne také česko-izraelská divadelní sezóna, která probíhá od letošního května do ledna příštího roku.






© 2005 občanské sdružení Splav!