Plav
archiv


Překlad má vypadat tak, jak by knihu napsal autor, kdyby psal česky

Rozhovor s Helenou Stachovou

Helena Stachová, od roku 1999 držitelka Komandérského kříže Řádu za zásluhy o Polskou republiku, letos oslaví šedesát let své překladatelské činnosti. Dosavadní seznam jejích překladů čítá úctyhodných dvě stě jedenáct děl. O pozoruhodných okolnostech vzniku několika z nich se zmiňuje i v rozhovoru pro Plav.
 

Silvie Mitlenerová: Pokládám překladatelům podobnou otázku často a zeptám se i vás. Překládají se české knihy do polštiny?

Helena Stachová: Dnes se překládají více než dříve a Poláci si vybírají více českých autorů. Ještě před lety, když jsem se ptala, co znají z české literatury, vzpomněli si na Čapka, na Haška, ale už na nikoho třetího. Vyšly od té doby knihy autorů, jako je Ladislav Klíma, Jakub Deml, Ladislav Fuks, ale není o ně tak velký zájem jako o Hrabala, Škvoreckého, Otu Pavla a Michala Viewegha. Ve srovnání s polskými autory, kteří vycházejí nyní u nás, jsou to – trochu překvapivě – všechno autoři o jednu nebo dvě generace starší.
Když jsem zjišťovala, co Poláci hledají v české literatuře, co je na ní baví, dostalo se mi odpovědi, že mladí Poláci čtou českou literaturu proto, že je pohodová. Polákům se líbí český postoj k životu, nacházení radosti a komičnosti v drobnostech a propůjčování určité vlídné tváře událostem – sami v tom mají jistý deficit. Líbí se jim, že česká kultura funguje jako antidepresivum.
Pokud jde o autory úplně současné, vyšla v Polsku Paměť mojí babičce Petry Hůlové, což je sice česká kniha, ale s mongolským tématem, a Sestra, Noční práceKloktat dehet Jáchyma Topola. Zrovna Topol ovšem rozhodně nesplňuje požadavky na pohodovou literaturu.

SM: Dá se v moderní polské literatuře, se kterou se setkáváme i v českých knihkupectvích, vysledovat nějaký jednotný trend? Namátkou mě napadá Dorota Masłowská, vyšla také Chlípnice Michała Witkowského nebo Kuczokův Smrad

HS: Osobně nejsem přítelkyně škatulkování a tihle tři se mi vůbec nehodí do jedné škatulky. Já jsem docela obyčejná čtenářka. Mě musí knížka bavit. A z těchto tří uvedených autorů nemůžu číst Masłowskou a nemůžu číst ani Witkowského. Byla jsem tak pilná studentka, že jsem si Witkowského vzala s sebou na dovolenou k moři a potřetí ho tam rozečetla. Když jsem došla ke stránce osmdesát jedna, hodila jsem knížku do moře.
Z Masłowské jsem přečetla pár stránek, vůbec jsem nevnímala, o čem to je, a ani ta mě nebaví. Naproti tomu Kuczokův román, který přeložila Bára Gregorová, je výborný a mnoha lidem jsem jej vřele doporučovala. Jde o velice silný román s ústředním tématem traumatu, v tomto případě jde o trauma prožívané malým chlapcem. Shodou náhod je trauma námětem i jiné vynikající knihy, kterou jste ve výčtu nezmínila, Reisefieber Mikołaje Łozińského. Osobně si myslím, že z těch čtyř, které jsme teď jmenovaly, se pan spisovatel jednou stane právě z Łozińského.

SM: Jestli tomu dobře rozumím, výpovědi současné literární generace o mladých Polácích se velmi různí.

HS: Přibližně každé čtvrtstoletí vybuchne v Polsku oslnivý literární talent. Po roce 1954 to byl Marek Hłasko – v tehdejším tzv. socialistickém realismu si svou nekonformností a působivým popisem frustrované společnosti získal popularitu už ve dvaceti letech. Obdržel stipendium do Západního Berlína a oznámil, že se už nevrátí, což pohřbilo můj výbor povídek připravený v pražském nakladatelství. Toulal se po Izraeli, Německu a Francii a v roce 1969 spáchal sebevraždu. Bylo mu pětatřicet let.
O patnáct let později oslnil Edward Stachura, na jehož desky a soubory povídek stáli tenkrát studenti před pražským Polským střediskem frontu a učili se polsky, jen aby mohli číst Stachuru. Po nevydařeném pokusu o sebevraždu, při němž přišel o pravou ruku, a pobytu v psychiatrické léčebně bydlel u maminky na vsi, snažil se unést tíhu života, levou rukou psal deník s názvem Smířit se se světem. Nesmířil se, nakonec se v jednačtyřiceti letech oběsil. Autorů, které jsem překládala a kteří později spáchali sebevraždu, mám „na kontě“ celkem pět…
My ženy naštěstí vydržíme víc, doufám, že Dorotu Masłowskou podobný osud mine. Osobně doufám, že vydrží Wojciech Kuczok, a to i u psaní. Bezpochyby pak vydrží Łoziński, který píše strašně pomalu, a přitom to, co píše, je úžasné.

SM: Co tedy ze současné polské literatury čtete nejraději?

HS: Moje matka mi kdysi řekla: „Nelez mi do mých autorů, najdi si vlastní, ze své generace.“ Po léta jsem tenkrát četla všechno a stala se „expertem“ (i poradcem pro různá nakladatelství) v oboru polské literatury. Upřímně lituji těch ztracených roků! A tak se nedivte, že teď čtu především literaturu přeloženou z jiných jazyků. Člověk zalepuje díry ve vzdělání po celý život.
Nicméně co se týče polského písemnictví, čtu knihy, které buď dostanou nějakou cenu nebo se líbí některému z mých přátel. Ne že bych si tedy mohla vybírat z velkého množství. V poslední době jsem hodně četla reportáže, například velký svazek s názvem Dvacet – dvacet let polské reportáže – a ještě také sešit loňských reportáží z Gazety Wyborcze. Reportáže mě ostatně baví i překládat. A těší mě, že tu měla takový úspěch kniha Gottland, reportáže Mariusze Szczygieła. Je už přeložena do devíti jazyků a v prosinci získala cenu Evropská kniha. Žasnu jen, že tolik lidí v Evropě zajímají příběhy lidí z Československa a Česka.
Umělecká, literární reportáž je věc, kterou u nás nemáme, a nevšimla jsem si ani, že by toto umění pěstovali v nějaké jiné zemi. V Polsku teď ovšem dokonce založili Institut reportáže, kde se bude reportáž přímo studovat.

SM: Celých šedesát let jste překládala ve svobodném povolání, vystudovala jste polskou filologii a bohemistiku. Od koho jste se učila překládat?

HS: Je důležité, aby existovali lidé, kteří polskou literaturu překládají soustavně. Tak ji překládala moje matka a po ní jsem to zdědila já. Matka přeložila asi osmdesát knížek a navíc to na rozdíl ode mě byla dáma nesmírně společenská, takže zároveň podporovala česko-polské kulturní styky. Poláci přijíždějící do Prahy říkávali: „Dobrý čaj se dostane jedině u Teigových,“ a oslovovali ji paní ambasadorko, aby zdůraznili její význam…
Čili já jsem své povolání zdědila po matce a překládala jsem také v nejširším záběru. Teď už toho pomalu nechávám a jsem ráda, že se konečně objevila překladatelka, která také překládá systematicky. Doufám, že právě Báře Gregorové předám štafetu, už jsem jí to řekla i osobně.

SM: Vidíte, ta se zrovna věnuje té literatuře, o níž jste říkala, že vás nebaví…

HS: Kdyby někdo řekl, že se mi ty knihy nelíbí kvůli generačnímu rozdílu, tak to beru. To je normální. Ale oběma těmi knížkami, Masłowskou i Witkowským, jsem podarovala dvě spřátelené studentky z olomoucké polonistiky. Vrátily mi je se slovy: „Teto, ale my to taky nemůžem číst…“
Vede se velká diskuse i o tom, jak by se vlastně Masłowská měla překládat. Jedna strana argumentuje profesorem Levým, druhá strana zase něčím jiným. Já se toho neúčastním, jenom vím, že Bára ji přeložila způsobem, který bych osobně v případě nějaké normálnější prózy neschvalovala, a sama bych tak překládat ani neuměla. Totiž tam, kde je slovo „zelený“, Bára napíše „zelený jako rybníček Brčálník“, a podobně. Tvrdím ale, že překlad má vypadat tak, jak by knihu napsal autor, kdyby psal česky. Velmi pravděpodobně se to Masłowské líbí, a kdyby psala česky, napsala by to právě takhle. Proto to bez problémů bere.
Jednou jsem v nějakém interview řekla větu, kterou tehdy dali na titulek, a mě úplně zaskočilo, jak blbě to vypadá – ale teď se k ní vrátím: Do autora se musím vcítit. Neříkám vmyslet, musím se do něj vcítit. A právě takhle Bára dělá Masłowskou. Když já jsem přeložila čtyři knihy Gombrowicze za sebou, už jsem taky málem psala jako on…

SM: Ve vašem dlouhém seznamu přeložených knih čítajícím dvě stě jedenáct děl stojí vedle sebe velmi různorodí autoři – Lem, Witkiewicz, Mrożek… Vybírala jste si v této šíři záměrně?

HS: Witkiewicz, Lem a Mrożek, to ještě nic není. Když děláte těžkou knihu, prózu, potřebujete si oddychnout. Bohužel, česká či dříve československá nakladatelství dávala lehkou literaturu, třeba detektivky, překládat lidem „z ulice“, místo aby to dali právě nám překladatelům a my si na tom mohli odpočinout. Proto jsem se obracela k literatuře populárně vědecké. Bavilo mě dělat třeba cestopisy, ty se totiž blíží té již zmíněné reportáži. Po obtížné próze jsem například dělala knížku o pátrání po dinosaurech v poušti Gobi, nebo cestopis o Plaveckých ostrovech, nebo knihu Když slunce bylo bohem o archeologii v různých částech světa.
Vždycky jsem tedy poměrně dobře zvládla jeden konkrétní obor. Dokonce jsem jednou získala zimní pobyt na horách za to, že jsem tam postupně na třech chatách přednesla přednášku o vykopávkách v Egyptě. Egyptologii jsem opravdu měla zvládnutou.
Jsou samozřejmě i jiné cesty, jak si od určitého druhu literatury odpočinout. V poslední době jsem se například hodně věnovala dvěma autorům, Witoldu Gombrowiczovi a Gustawu Herlingovi-Grudzińskému – od každého to momentálně dělá celkem sedm knížek –, a když jsem z Gombrowicze přeložila dva svazky deníků a román FerdydukePornografie, čekala mě další jeho knížka, Kosmos. Obrátila jsem se tehdy na svého přítele Ericha Sojku, dnes už bohužel nežijícího, s návrhem, aby Kosmos přeložil on. Učinil tak a odvedl vynikající práci. Po čtyřech titulech se člověk ocitne v situaci, kdy musí začít dělat něco jiného; později se samozřejmě k tomu „svému“ autorovi může vrátit.

SM: Co vám, ať už v oblasti populárně vědecké, nebo v oblasti beletrie, dalo při překládání nejvíc práce?

HS: Mnozí si myslí, že Gombrowicz je autor strašně těžký na překládání, ale pro mě nejtěžší nebyl. Daleko obtížnější jsou pro mě právě díla Gustawa Herlinga-Grudzińského. Za pár dní vychází jeho další knížka, svazek dvou novel či povídek o Bosně Hřbitovní poutník. (Novela Hřbitovní poutník byla po jeho smrti nalezena v jeho diáři.)
Pokud jde o Gombrowicze, domnívám se, že jsem své české překlady jeho prózy završila výborem z jeho publicistiky pro edici Revolver Revue. Měl by vyjít letos a není to nijak tlustá knížka. Říkala jsem si, že když už se do ní někdo začte, ať ji přečte celou, ne aby ji v polovičce odložil. Tvorbu těchto dvou velkých spisovatelů jsem tedy vlastně uzavřela.

SM: A z druhé strany tedy: Bavily jsme se o tom, co ráda čtete, ale co vás nejvíce baví překládat?

HS: Divadelní hry. Živý jazyk. Přeložila jsem asi osmnáct Mrożkových her. Neříkám, že se všechny hrály, to ne, ale taky jsem to dělala hlavně z nadšení. A nějaká se hraje pořád. Tango měli na repertoáru v Divadle Bez zábradlí, nedávno jsem zase navštívila premiéru Kouzelné noci na komorní scéně Divadla Na Fidlovačce. Teď mám ohlášeno, že jakési divadélko, o jehož existenci jsem dosud neměla potuchy, uvádí hru Krásná vyhlídka, kterou ještě nikdo nehrál, byla jen otištěna v časopise Svět a divadlo.
Tango mělo premiéru ve Varšavě v červnu roku 1965, tu jsem navštívila, a v září – za tři měsíce! – už se hrálo v mém překladu v Brně. Tehdy jsem dělala pro divadla hodně, později mě ovšem popravdě řečeno znechutily rvačky o to, který překladatel doběhne s překladem do divadla dříve. O to jsem nestála.
Zmiňme ještě například Witkacyho (S. I. Witkiewicze), úžasného autora, z něhož se bláznivé a extravagantní texty jen řinou. Vždycky jsem na to měla vlastní teorii – to ale tvrdím jenom já a nikdo jiný –, že po sobě texty vůbec nečte. Právě onou bláznivostí a extravagancí ale jeho texty zůstávají přitažlivé pro mladé divadelníky. Jsou totiž navíc chytré a zábavné.
Stalo se mi takhle, že za mnou přišla režisérka z DAMU a říká: „Studenti by hrozně rádi hráli hru Belzebubova sonáta, ale nemáme peníze, abychom vám zaplatili překlad, uděláte nám to zadarmo?“ Tak jsem řekla, že jo, a udělala jsem to zadarmo.

SM: Vím, že právě se Sławomirem Mrożkem vás pojí i poměrně úzké přátelství. Jak jste se seznámili?

HS: Znám ho desítky let, a když jsem s ním poprvé měla schůzku, potkala jsem ho na chodníku, jak už z kavárny odchází. Poznala jsem ho a říkám: „Proč jdete pryč?“ a Mrożek odvětil: „Máte pět minut zpoždění.“ Jindy jsem ho potkala v divadle, stál v koutě ve foyer, viděl mě, ale nepřišel ke mně. Neberu to ale osobně, dělá to i jiným dámám. Říkala mi paní Gombrowiczová, že jezdili s Mrożkovými k moři na dovolenou; on ji potom potkal v letadle a ani k ní se nehlásil, jako by ji neznal. Mám dojem, že prostě trpí nějakým ostychem před ženami.
Mrożek je člověk, který potřebuje svůj klid na práci. Proto taky různé lidi překvapuje, že se v životě stěhoval z místa na místo. Když se nemohl vrátit do Polska, vybral si městečko Chiavelli v Itálii, protože tam žili jeho přátelé. Tam také zemřela jeho první žena. A proč potom z Paříže jel do Mexika? Protože se oženil s Mexičankou a v ní našel pro sebe tu pravou ženu – kouká na něj zbožňujícíma očima a splní každé jeho přání, ještě než ho vysloví, ale taky ho umí dokopat tam, kam sama potřebuje. Přemluvila ho, aby se usídlili v jižním Mexiku u města Pueblo, což je dost nebezpečná zóna, banditi a tak dále. A tam měli plantáž růží.
Jak mi sám řekl, když jsme se viděli v Krakově na oslavě jeho narozenin: „Musel jsem utéct. My jsme se báli o život.“ Vrátili se tedy do Krakova. Tam Mrożek prodělal velmi vážnou chorobu, následkem které zcela ztratil paměť; když se probral, zapomněl anglicky a nemohl se s manželkou Zuzanou domluvit. Napsal potom knížku, která vyšla i u nás, jmenuje se Baltazar. Jde vlastně jen o duševní cvičení, aby si vybavil vzpomínky a z toho maléru se dostal.
Nakonec mu i Krakov začal připadat příliš rušný, chtěl mít klid. Odstěhovali se nakonec na Francouzskou riviéru, bydlí někde u Nice – jeho adresu jsem nezjišťovala, doufám jen, že se v klidu dožije červnových osmdesátých narozenin.
Někdy je nicméně i na škodu se s autorem seznámit. Z díla máte dobrý pocit, a když pak poznáte autora, může to být docela šok.

SM: Poslední kniha, která od Mrożka ve vašem překladu vyšla, se jmenuje Kohout, Lišák a já. Polský originál ale zdaleka není nový. Proč vyšly povídky česky až letos?

HS: Mrożkovy povídky jsem překládala už v šedesátých a sedmdesátých letech, posílal mi je poštou jako průklep z psacího stroje. V roce 1989 jsem měla dva svazky připravené k vydání v nakladatelství Odeon. Přišla sametová revoluce a všechna nakladatelství řekla, že Poláky vydávat nebudou. Tímto způsobem jsme se Mrożkovi odvděčili za to, že v roce ’68 během svého pobytu v Paříži otiskl v Le Monde ostrý protest proti vstupu sovětských vojsk do Československa, a tím pádem ho všude zakázali, i u nás. Zakázali jsme ho tehdy a teď jsme ho vlastně zakázali znova.
Povídky ležely u mě v šuplíku. Kohout, Lišák a já je jeden tenký svazek, zatímco druhý, tlustý, tam ještě leží. Oni mi tehdy původní svazky z nakladatelství nevrátili, nevím už přesně, které z těch nových povídek tam byly. Ty, které jsem měla doma v kopii, jsem nakonec seřadila, ale nikdo je nechtěl, o Mrożkovy povídky po sovětské invazi ani teď po revoluci nikdo nestál.
Abych ze všeho nevinila jen nakladatelství, musím přiznat, že jsem špatný manažer. Nepigluju kliky, no.

SM: Čím to, že se k nim vrátilo nakladatelství Fra právě teď?

HS: Je to náhoda. Jak říkám, jsem špatný manažer. Všechny ty povídky vysílal rozhlas díky panu redaktoru Vondráčkovi, který pak texty sebral a předal nakladatelství.

SM: Závěr věnujme stručnému výhledu do budoucnosti – na co se z vašeho překladatelského pera můžeme těšit?

HS: Momentálně překládám další malinkou knížku reportáží Mariusze Szczygieła, bude se jmenovat Libůstka. Je to šest reportáží o ženách, o docela obyčejných pracujících ženách. Knížku v originále ještě nemám, je už ale na cestě a začala jsem překládat úryvky zaslané e-mailem.
Konkrétně se Szczygiełem jsem dlouhodobě ve spojení, napsal mi, že knížka v Polsku vyjde osmého března. Ptala jsem se ho teď: „Kdy vyjde ta tvá knížka k MDŽ?“ Szczygieł se lekl a termín o týden posunul… České vydání by se snad mohlo stihnout letos.






© 2005 občanské sdružení Splav!