Plav
archiv


Absurdita totality aneb Tajná policie zajala ducha

Hana Tomková

Kadare, Ismail. Spiritus.
Z francouzského vydání Spiritus (Paris: Librairie Arthème Fayard, 1996) přeložila do slovenštiny Katarína Bednárová.
1. vydání. Bratislava: Slovart, 2002. 217 s.
 

Román Spiritus je další z řady próz, v nichž Ismail Kadare zpracovává ústřední téma své tvorby – útlak jedince totalitní mocí vládnoucího režimu.
Děj románu se odehrává v albánském městě B., kde jsou zaváděna odposlouchávací zařízení, jež Enver Hodža, kterého Kadare v románu přímo nejmenuje, ale označuje pouze jako Vůdce, objedná v Číně. Vůdce ztrácí postupně zrak a ke svému okolí i vůči občanstvu je stále podezřívavější. K účinnějšímu odhalování vnitřního nepřítele mají sloužit různé druhy nejmodernějších čínských miniaturních mikrofonů. Ty nejkvalitnější přístroje, tzv. princové, jsou velikosti knoflíku, dají se všít do šatů a dokážou člověka odposlouchávat kdykoli a kdekoli.
Náčelník bezpečnosti Arian Vogli se svými spolupracovníky rozjíždí ve městě velkou akci, aby rozmístil všechny odposlechové mikrofony – od těch, které se montují do místností, až po ty, které lidé mají nosit, aniž to tuší, na sobě. Právě tyto poslední působí Arianu Voglimu starosti. Jak je umístit lidem do oděvů, aby na to nepřišli? Nakonec vymýšlí plán: všít je lidem do kabátů odložených v šatně během divadelního představení. Příležitost poskytla inscenace Čechovovy hry Racek, původně zakázané, protože v Číně, se kterou Albánie tehdy měla velmi přátelské vztahy, byla odsouzena jako dekadentní. Vogli zajistil, aby ministerstvo hru povolilo – počítalo se s tím, že právě na tuto hru přijde mnoho disidentů – a když do kabátů v šatně všili všechny prince, hra byla opět zakázána.
Jeden takový miniaturní mikrofon měl zašitý ve svém kožichu i inženýr Shpend Guraziu, který doprovázel delegaci francouzských senátorů. Po dohodě s přítelem je tajně požádal o pomoc občanům Albánie sužované diktaturou. Nešťastnou náhodou ho ale zabil buldozer a inženýra pochovali… i s princem. Když nadřízené orgány po čase zjistily, že tento mikrofon nemohl být vytěžen, protože byl spolu s mrtvým pohřben, měl z toho Arian Vogli velké potíže a byla mu vytýkána nedbalost. Třebaže v té době od inženýrovy smrti uplynuly už tři roky, nechal Vogli hrob vykopat a dal ostatky mrtvého, smíšené s hlínou, důkladně prozkoumat. Princ byl v exhumovaných pozůstatcích nalezen a z nahrávky vyplynulo, že inženýr nejen žádal Francouze o pomoc, což bylo úřady označeno jako protistátní spiknutí, ale že se zúčastnil i pro tehdejší poměry nepřípustné spiritistické seance. Podle nahrávky byl inženýr na seanci přítomen dvojím způsobem: nejprve jako prostý účastník a následně, již po své smrti, jako vyvolávaný duch, který měl odpovědět, jaká byla reakce Francouzů na přednesenou prosbu. Odtud název románu, Spiritus, latinsky „duch“. Pro Albánce je toto slovo velmi dobře srozumitelné, protože albánština má pro pojem „duch“ nebo „duše“ právě z latiny odvozené slovo „shpirt“. Bezpečnost pak s určitou pýchou prohlašovala, že zajala ducha. Všichni účastníci byli později pozatýkáni, mučeni a odsouzeni, a obviněním se posléze nevyhnuli ani vysocí funkcionáři bezpečnosti, členové politbyra a sám ministr vnitra.
Když Vůdce slavil 75. narozeniny, shromáždil se bezpočet darů. Hlavním darem bylo odhalené spiknutí ve městě B. Doklad o jeho odhalení, nahrávku hlasu mrtvého, přivezl sám Arian Vogli, jemuž přislíbili, že ho na znamení díků přijme sám Vůdce a možná s ním i povečeří. Byl však přijat jen jeho dvojníkem a ve stavu naprostého vyčerpání ze tří nocí beze spánku, jen stěží vnímající, co se děje kolem něho, byl převezen do zvláštního zařízení, kde mu byl injekcí ochromen jazyk i ruce, aby o akci s odposlechy nemohl podat ani ústní, ani písemné svědectví.
Ismail Kadare se tímto tématem zabýval již v letech 1978–1981, kdy psal román Koncert na konci zimy (Tirana: 1988) o ochlazení spojeneckých vztahů mezi Albánií a Čínou. Tehdy do prvního vydání knihy vtělil text, nazvaný Spiritistická seance ve městě N., o odposlouchávání obyvatelstva pomocí mikrofonů. Děj umístil do Číny záměrně, třebaže měl na mysli Albánii, ale za Hodžova režimu by byla seance vůbec nemohla spatřit světlo světa. Později byl text vypuštěn, protože jej Kadare zpracoval jako samostatný román pod názvem Spiritus, jenž poprvé vyšel v roce 1996, a mohl tedy hovořit o bývalých policejních praktikách v Albánii již zcela otevřeně.
V tomto vydání, podle něhož byl pořízen i překlad do francouzštiny (a vycházela z něho také překladatelka slovenské verze), se vyskytuje rovněž příběh vojáka, který byl během prezenční vojenské služby na jihoalbánském pobřeží nucen představovat muže zastřeleného při pokusu o útěk z Albánie na Korfu. Tyto útěky byly poměrně časté a státní bezpečnost tak chtěla zastrašit případné další uprchlíky. Kadare pak na toto téma, vycházející podle jeho slov ze skutečné události, vytvořil román Život, hra a smrt Lula Mazrekua, jenž byl vydán v roce 2002. A není bez zajímavosti, že stejnojmenná postava Lul Mazreku dostává po návratu z vojny roli v divadelním představení Čechovova Racka ve městě B., které hraje tak důležitou úlohu v románu Spiritus.
Toto opakování a prolínání témat a osob v různých Kadareho dílech je pro jeho tvorbu příznačné. Jako by autor chtěl před čtenářem rozprostřít bohaté rozvětvení života, balzakovské propojování osudů a příčinné souvislosti ve vztazích mezi lidmi.
Četba románu vyžaduje pozornost. Kniha je rozdělena do tří částí představujících tři dějové a časové roviny. V první části, spadající do doby po pádu Hodžova režimu, jsou události jen jakoby načrtnuty, jako by byly namátkou posbírány bez logických souvislostí a návazností, tak jak se je postupně, a někdy náhodně, dovídá skupina zahraničních pozorovatelů, která přijela do Albánie odhalovat zločiny komunismu. Jsou to vlastně jen útržky vzpomínek lidí, kteří si něco pamatují, někteří více, jiní méně, někteří hovoří ochotně, jiní neradi, jako by chtěli zakrýt bolestnou minulost mlhou zapomnění. Ve druhé části, vracející se do období totality, je vývoj událostí ve městě B. popsán konkrétně a chronologicky. Osoby jsou psychologicky jasně charakterizovány a motivy jejich činů vysvětleny, aniž je cokoli ponecháno dohadům. Třetí část přináší rozuzlení příběhu; líčí dramatický konec kariéry Ariana Vogliho, který je státními orgány umlčen, protože věděl příliš mnoho, i osudy dalších účastníků. Naznačuje ale i způsob, jakým se kolektivní lidová paměť zmocňuje těchto tragických dějů a přetváří je v legendu, či přesněji řečeno v baladu. Časově přesahuje až do postkomunistického období a Ismail Kadare s evidentní lítostí poznamenává, že se vytvořené balady chopily pro svou reklamu i cestovní agentury.
To, že některé příběhy mohou v Albánii přejít i v moderní době do folkloru, není nic nepřirozeného, a Ismail Kadare zde vychází ze skutečnosti, že folklor je v Albánii stále živý. Na severu země a v Kosovu se např. stále zpívají junácké eposy a ještě během druhé světové války a v následujícím období vznikaly v zemi lidové historické písně. Kadare sám čerpal z albánských mýtů a legend náměty některých svých próz.
Do románu Spiritus Kadare začlenil i úvahy o albánštině, o jejích výrazových zvláštnostech a o jazyce vůbec. Upozorňuje na úpadek jazyka, na ztrátu jeho komunikativnosti, k nimž došlo po zavedení čínských odposlechových zařízení. Lidé se o jejich používání různými cestami dověděli a začali na obranu proti nim používat slova v různých neznámých nebo zavádějících významech. Jejich jazyk, jak říká Kadare, ztratil barvu, vypadalo to, jako by spolu hovořili lidé postihnutí mrtvicí. Nabízí se zde srovnání s jiným dílem Ismaila Kadareho, Palácem snů (Tirana: 1981). Zatímco v románu Spiritus jsou lidé odposloucháváni, Palác snů, mocná instituce v turecké říši (v Albánii to vzhledem k existujícím poměrům nemohlo být), jde ještě hlouběji do lidského nitra: kontroluje sny.
Oba systémy kontroly jsou děsivé a Ismail Kadare dovede jejich dopady výstižně vyjádřit. Avšak přes všechnu hrůzu zde občas, podobně jako v jeho dalších prózách, probleskne světélko humoru. Nad některými absurdně komickými situacemi v románu Spiritus se nelze neusmát. Například když autor líčí, jak si staří špioni, nevybavení špičkovou technikou, stěžují, že jsou v poslední době zanedbávaní a zneuznávaní, nebo když uvádí seznam darů někdy až bizarních, které „lid“ posílá Vůdci k narozeninám. I tento výsměch je kritikou režimu, který byl v Albánii tvrdší než v ostatních komunistických zemích, ale nelze se ubránit pocitu, že autor možná chtěl tímto úsměvem vnést do tehdejší těžké doby – a také do čtenářových pocitů při této pochmurné četbě – trochu lidskosti. Děj románu je skutečně pochmurný, místy až přízračně hrůzný, ale taková byla doba Hodžovy diktatury, která hledala v každém člověku vnitřního nepřítele nebo špiona, jejž bylo třeba zničit. V tomto příběhu, který Ismail Kadare zpracoval se sobě vlastní tvůrčí představivostí a schopností poutavé fabulace, můžeme spatřovat nejen obraz jednoho – velmi krušného – období albánské historie, ale také určité memento varující před jeho opakováním.
Překlad do slovenštiny Kataríny Bednárové je čtivý, vhodně volené výrazy dobře zachycují albánskou realitu. Někde došlo k menším posunům ve významu, ale to je při překladech z druhého, nepůvodního jazyka díla celkem přirozené. V žádném případě ale není narušen smysl textu. Poučenou informaci o vzniku díla i jeho charakteristiku podává ve svém doslovu slovenský jazykovědec a albanista Ľubor Králik. Vydavatelství Slovart učinilo vydáním tohoto Kadareho románu záslužný krok pro poznávání díla uznávaného albánského spisovatele jak slovenskými, tak i českými čtenáři.






© 2005 občanské sdružení Splav!