Plav
archiv


Pro nás příroda nikdy nezahynula

Rozhovor s Tomsonem Highwayem

S dramatikem Tomsonem Highwayem o indiánských jazycích, literatuře vycházející ze země a indiánském smyslu pro humor.
 

Klára Kolinská: Jak vnímáte postavení indiánské literatury v kánonu kanadské literatury jako celku a v jakých podmínkách se vyvíjela? Liší se v tomto smyslu situace v anglofonní a frankofonní Kanadě?

Tomson Highway: Postavení indiánské literatury v kánonu kanadské literatury jako celku se dá definovat v tom smyslu, že naše literatura vychází ze země jako takové, a kdybychom šli v definici ještě dál, tak vychází z přírody, zatímco neindiánská literatura vychází z prostoru mimo zemi a mimo přírodu. To je samozřejmě velmi obecné prohlášení, ale jak jinak lze na tak složitou otázku odpovědět? V každém případě jsou pro to dva důvody. Jedním z nich je fakt, že indiánská literární tradice, třebaže až do velmi nedávné doby se jednalo v podstatě o ústní tradici, existuje na této zemi už tisíce let, kdežto její neindiánský protějšek, alespoň v Kanadě, má za sebou sotva jednu generaci.
Kdybych to měl říci jednodušeji, indiáni pocházejí odsud, tedy ze Severní Ameriky, zatímco vy ostatní odtamtud, tedy z Evropy. Pro vás je tato země pořád ještě cizinec, nepřítel, jehož je třeba se bát, jehož musíte pokořit. Pro nás je domovem, a je jím už tisíce let; není nepřítel, je spojenec, důvěrný přítel, člen rodiny, milenka. A navíc, v naší tradici vyprávění, v naší mytologii, nikde nenajdete příběh o vyhnání z žádné zahrady, což je samozřejmě příběh, který tvoří samotný základ křesťanské (čili evropské) mytologie. Pro nás je Severní Amerika tou zahradou, posvátným místem neobyčejné krásy; nás z ní náš bůh nikdy nevyhnal. Jinými slovy, v jednom myšlenkovém systému je planeta Země kletbou, uvalenou na nás rozhněvaným mužským Bohem, v tom druhém je Země dar, požehnání, které nám udělila laskavá Bohyně. Aby se to dalo pochopit v úplnosti, museli byste mluvit některým indiánským jazykem, tak, aby se vám stal druhou přirozeností. Protože v angličtině, nebo koneckonců v kterémkoliv evropském jazyce, je tento koncept nevyjádřitelný. Jinak řečeno, pro nás příroda nikdy nezahynula; pořád žije, je to živý tvor s živoucí, pulsující duší, což se v jiném než našem jazyce vyjádřit nedá. V tom příběhu o vyhnání ze zahrady (v důsledku něčeho, co provedla žena) se stalo přesně tohle: v okamžiku vyhnání příroda umřela, ztratila duši a posvátnost. V tomto myšlenkovém pojetí je příroda mrtvá. Pro nás jednoznačně mrtvá není.
Jaké byly podmínky vedoucí k vývoji indiánské literatury? Nejdůležitějším momentem bylo to, že se objevila první generace indiánů, kteří prošli vzdělávacím systémem „bělošské“ Severní Ameriky; byla to první generace, která byla vzdělaná v angličtině, francouzštině, a dokonce v dalších evropských jazycích (v Mexiku a v Jižní Americe především ve španělštině). A tato generace byla konečně schopná vyprávět svou verzi historie. Moje generace je první, která mluví plynně anglicky, což je dáno především geografickými důvody. Já například pocházím ze severu, a nejbližší škola od místa, kde jsem se narodil, byla 500 kilometrů daleko. Pro nomádskou rodinu lovců sobů, jako byla ta naše, která po generace žila na takto odlehlých místech, byla školní docházka holou nemožností až do doby, než se objevily moderní dopravní prostředky, především malá letadla, což bylo ve čtyřicátých letech. Musíte chápat, že Kanada je tak obrovská země, že celá Evropa by se do ní vešla dobře desetkrát. Lovecké území mé rodiny na severu bylo velké jako Česká republika. A patřilo jedné rodině! (Jen se podívejte na mapu Severozápadních teritorií a promítněte si do ní Francii nebo Španělsko! A to je jen jedno teritorium, jedno z třinácti, z nichž se skládá naše země!) Čímž chci vysvětlit, že teprve velmi nedávné osvojení gramotnosti našimi lidmi bylo čistě otázkou zeměpisné vzdálenosti.
A k poslední části otázky, ne, mezi indiánskými autory, kteří píší ve francouzštině a v angličtině, v tomto smyslu není žádný rozdíl. Říkají stejné věci, pokládají si stejné otázky a čelí stejným výzvám.

KK: Kdo je cílovou čtenářskou skupinou indiánské literatury v Kanadě? Píší autoři jako vy s ohledem na konkrétní čtenáře, v etnickém slova smyslu, nebo je cílem indiánské literatury oslovit čtenáře i mimo indiánskou komunitu a zpochybnit jejich stereotypní představy o ní?

TH: Cílovou čtenářskou skupinou současné indiánské literatury v Kanadě jsou jak indiánští, tak bělošští čtenáři. Snažíme se pozvednout úroveň gramotnosti, a tím i vzdělanosti našich lidí – spousta mladých indiánů nedokončí školu mimo jiné proto, že se v ní nikdy nesetkají s texty, které by se jich nějakým způsobem týkaly –, a na druhou stranu usilujeme o to, přinést bělošským čtenářům obraz našeho skutečného života, naší mytologie, která je o desítky tisíc let starší než křesťanská mytologie a teologie a v níž existuje představa, že mužský monoteistický bůh křesťanské mytologie měl kdysi ženu, že v historii této planety kdysi existovala představa bohyně v ženské podobě, což je křesťanské mytologii naprosto cizí. Ale především je posláním nás indiánských autorů bavit lidi všech ras a vyznání, dokázat je rozesmát, dokázat je rozplakat, zprostředkovat jim pochopení toho, jak tato planeta a život na ní funguje a proč tomu tak je.

KK: Vy jste začal svou spisovatelskou dráhu jako dramatik; z jakých důvodů považujete drama a divadlo za obzvlášť vhodné formy vyjádření pro umělce, jako jste vy? Jak to, že v Kanadě je indiánské divadlo nesrovnatelně zavedenějším a úspěšnějším kulturním fenoménem než v USA?

TH: Divadlo je přirozeným pokračováním a vyústěním indiánské tradice ústního vyprávění, protože představuje metodu vyprávění zprostředkovávaného žijícími, dýchajícími lidskými bytostmi, herci, které v okamžiku vyprávění poslouchá živé obecenstvo. Proto je drama pro indiánskou literaturu daleko přirozenějším žánrem než například román. Indiánské divadlo má v Kanadě silnější pozici než v USA jednoduše proto, že se mu dostává daleko víc vládní podpory, např. i ve formě grantů. Uvědomte si, že v Kanadě jsme čelili daleko menšímu molochu než naši lidé na jih od hranic. Dva milióny indiánů v celkovém počtu 33 miliónu mají o něco snazší pozici než pět miliónů v celkové populaci 280 miliónů, jak je tomu v USA. V Kanadě jsme se mohli organizovat a žádat o tyto granty snadněji než naši američtí sousedé. A kanadská vláda, musím říci, k nám byla laskavější.

KK: Máte hudební a klavírní vzdělání; jak ovlivňuje vaši práci indiánského spisovatele? Vnímáte tyto složky své zkušenosti v konfliktu anebo naopak využíváte jejich tvůrčí symbiózy? Dáváte přednost tomu být znám jako umělecká individualita, nebo jako představitel indiánské kultury?

TH: Podle mého názoru by každý umělec, ať už malíř, choreograf, tanečník, filmař, básník nebo architekt, měl mít to štěstí a získat výjimečné hudební vzdělání a zkušenost, kterých se dostalo mně. Veškeré umění v jakémkoliv žánru je založeno na nějakých principech rytmu, frázování, formy, harmonie, kontrapunktu, dechu, zvyšování a snižování tónových výšek atd. Čím je umělec hudebně vzdělanější, tím lepším je umělcem. A to platí jednoznačně i o psaní, jak pro divadlo, tak u románů, a rozhodně u poezie, a dokonce i u žurnalistiky a akademického psaní. Text pojatý hudebně se daleko snadněji čte, je daleko příjemnější a účinnější v tom, co chce sdělit, než text, který například postrádá smysl pro rytmus. Proto vás čtení nějakých textů uspí a jindy u čtení zažíváte vzrušení, jako když v divadle sedíte napětím na krajíčku sedadla nebo nedokážete odložit román, dokud nedočtete na poslední stránku. Dobře použitý rytmus má čarovnou moc. A proto ne, mezi mou hudbou a mým psaním není absolutně žádný konflikt. Právě naopak, navzájem se perfektně doplňují. A já se z jejich tvůrčí symbiózy bezvýhradně a vděčně těším. Vyhřívám se v ní a raduji se z ní.
Dávám přednost tomu být znám jako individuální umělec. Raději pracuji „za scénou“ než uprostřed jeviště. Nerad funguji jako „veřejná osobnost“. Kdybych našel nějaký způsob, jak bych svou práci mohl dělat anonymně, byl bych šťastný. Hvězdná sláva, to je pro Michaely Jacksony, Marilyn Monroe a Elvise Presleye tohoto světa. A co se mě týče, ať si ji tihle „šťastlivci“ nechají.

KK: Často píšete a mluvíte o indiánském smyslu pro humor jako o výrazném rysu vaší kultury; z čeho podle vás tento smysl pro humor vychází – je to vaše historie, jazyk, nebo obojí?

TH: Indiáni mají takový smysl pro humor proto, že v samotném středu jejich mytologie a teologie je božstvo, které se směje, které samo má smysl pro humor. A navíc prvním potomkem této bohyně je bláznivý šašek, kosmický klaun, Šprýmař. Jinými slovy, v monoteistické superstruktuře, která vládne samotnému rytmu angličtiny (a potažmo ostatních evropských jazyků), skončíme v pekle, jakmile si budeme života příliš užívat, jakmile se budeme moc smát, jakmile se vůbec zasmějeme! A jak víme, peklo je tu popsáno velmi názorně. Kdežto v panteistické superstruktuře, která je vlastní indiánské mytologii, peklo neexistuje. Po smrti naše biologická podstata prostě znovu splyne se Zemí a regeneruje se v jinou substanci, která má také duši, živou pulsující duši, stejně jako ji má třeba půda, rostliny, všechno. K přesnému vysvětlení by nestačilo dvacet let ani dvacet knih, ale… člověk by musel mluvit aspoň některým indiánským jazykem jako svou druhou mateřštinou, aby to úplně pochopil, aby naplno cítil, že každá slabika jazyka krí je jako kopanec do zadku, výbuch smíchu, výkřik radosti. Dalo by se to říct ještě jinak: jeden jazyk před nějakými čtyřmi tisíci lety vykázali z jisté zahrady, ten druhý ne. Ten druhý, to znamená krí, proto dodnes působí uvnitř té zahrady, zahrady radosti, zahrady potěšení, zahrady krásy, kterou, abychom tuto metaforu převedli na toho nejzákladnějšího jmenovatele, je lidské tělo, které je samozřejmě tím nejdůležitějším nástrojem radosti, potěšení a krásy.
Takže smysl pro humor, který je pro indiány tak příznačný, není produktem jejich historie, ale jejich mytologie a jazyka. Já si alespoň myslím, že koneckonců právě mytologie a teologie je to, z čeho každý jazyk vychází, a to, co mu dává formu, rytmus a charakter. Jinak řečeno, angličtina (a potažmo všechny germánské jazyky) vychází z hlavy, francouzština (a potažmo všechny románské jazyky) vychází ze srdce (a žaludku), krí (a ostatní indiánské jazyky) vychází ze slabin, tedy nejen z té nejsměšněji vypadající části lidského těla, ale také z té, která je zdrojem té největší radosti, která nám zprostředkovává prožitek nebe zde na Zemi (tedy orgasmus) – kdežto v angličtině jde o cosi, co bylo lidem už kdysi dávno zapovězeno, o část těla, která je děsivá, nečistá, která je původcem zla. A proto je jeden jazyk tak pochmurný, kdežto ten druhý tak legrační, tak absurdní! Do důsledků se dokonce dá říct, že monoteismus je svou podstatou fašistický, a proto děsivý, traumatizující, zatímco polyteismus (jako např. ve starověkém Řecku) je demokratický, a panteismus dokonce ještě víc. Je to dlouhý, starý a složitý příběh…

KK: Relativně nedávno jste od psaní divadelních her přešel k psaní prózy – jaké vás k tomu vedly důvody, a v čem je psaní románů jiné než psaní pro divadlo?

TH: Za prvé, jednoduše řečeno, vydat román je daleko snazší než inscenovat divadelní hru. Protože v dramatu dneska můžete mít na jevišti, a tedy v příběhu, maximálně sedm postav (větší obsazení si většina divadel dnes prostě nemůže dovolit) a jste limitováni i prostorem, děj se musí odehrávat víceméně na jednom místě, maximálně na třech různých místech, jako je např. obývací pokoj, kuchyň a dvorek. Kdežto v románu můžete mít třeba tisíc postav, stáda sobů (což by na jevišti asi nešlo), můžete psát o letadlech svrhávajících bomby na bezbranná města s milióny obyvatel, můžete klidně zasadit svůj příběh do prostoru mimo Zemi a jako horizont můžete mít celý vesmír. Kromě toho románem můžete oslovit daleko širší publikum, než by se vám kdy podařilo divadelní hrou. Inscenaci hry v Torontu během čtyř týdnů uvidí maximálně nějakých dva tisíce lidí (a to už je úspěch), kdežto román si ve stejnou dobu můžou číst čtenáři v Torontu, na Aljašce, v Texasu, na Novém Zélandu, v Jižní Africe, v Argentině, na řeckých ostrovech, v Praze, Budapešti, Istanbulu, v Mongolsku atd. atd…






© 2005 občanské sdružení Splav!