Plav
archiv


Umělci: prostředníci změny?

Silvie Mitlenerová

Národní technická knihovna se už od prvního dne fungování stala vyhledávaným prostorem pro výstavy, přednášky, promítání a diskuse o tématech zdaleka ne jen přírodovědných a technických. V posledním zářijovém týdnu zde Nadace Heinricha Bölla, Institut umění – Divadelní ústav a pražský Goethe-Institut uspořádaly konferenci s názvem „Umělci: prostředníci změny?“, která byla doprovázena filmovými večery a výstavou organizace Člověk v tísni.
U příležitosti 25. výročí úmrtí spisovatele Heinricha Bölla (a také 20. výročí založení Heinrich-Böll-Stiftung) se v Dejvicích sešly osobnosti divadelního, literárního i filosofického světa, aby debatovaly nad tématem společenského působení současného umění, literatury jako nástroje odporu, pozice umělců ve veřejném prostoru či spoluvytváření skutečnosti uměleckými projekty. Všechno to, co by se dalo shrnout pod hlavičku „angažovaného umění“; o to zajímavější je, že se Nadace Heinricha Bölla vydala právě tímto směrem. Jak totiž zaznělo při zahajovacím slovu konference, sám Böll by se do kategorie angažovaného umělce vešel spíše okrajově, nejdůležitější pro něj vždy bylo umělecké dílo. Vyjádřil to ostatně i v jednom svém výroku: „Umění je stále ještě dobrým úkrytem, ne však pro dynamit, ale pro duševní výbušninu.“
Konferenci zahájil panel s názvem „Divadlo dnes – sociální laboratoř?“. Moderátor Ondřej Černý, ředitel pražského Národního divadla, vedl diskusi filosofa Václava Bělohradského, divadelníků Tomáše Žižky a Miroslava Bambuška a divadelní kritičky Renate Klettové.
Všichni panelisté jsou zdatní diskutéři a dovedou si získat slovo, Václav Bělohradský pak především. Potíž nastane, hovoří-li ve vymezeném prostoru o jiném tématu, než diváci očekávají. Všichni čtyři diskutující rozhodně ve svém oboru naplňují kategorii „angažovaní“, snad tedy i proto se nezamýšleli nad tím, jak by se dalo odpovědět na otázku, zda dnešní divadlo je druhem sociální laboratoře, ale promlouvali spíše obecně o angažovaném umění.
Václav Bělohradský hovořil mimo jiné o vzdorování devastující potřebě podřídit se soudům druhých a o „morálnosti řeči“, tj. pečlivém rozvažování při vynášení jakýchkoli, především historických soudů. Vynášení soudů sice patří k naší povaze, ale musíme se vždy snažit soudit i pohledem ostatních. Spisovatelé by pak měli být ti, kteří nejhlasitěji upozorňují na počty stránek vytržených z knížek jen proto, aby někdo nebo něco mohl být za něco odsouzen.
Vzhledem k účasti čtyř divadelníků se postupně diskuse k divadlu stočila, ale přes moderátorovy nemalé schopnosti a snahu se pak pohybovala spíše na rovinách vyjasňování osobních preferencí ohledně site-specific projektů (které Bambušek obhajoval jako protiváhu klasického, mrtvého, v jednom prostoru uvízlého divadla) či úlohy diváka v divadle. Postupem času byli do diskuse vpuštěni i návštěvníci, bohužel často toužící spíše říci nahlas svůj květnatě formulovaný názor, než položit konstruktivní otázku.
S velmi zajímavou otázkou nicméně v závěru přišla Kateřina Bohadlová – je víc angažované divadlo, nebo drama? Každý z odpovídajících panelistů si odpověď pojednal po svém: Miroslav Bambušek připomněl edukativní roli angažovaného dramatu převažující nad uměleckou, Tomáš Žižka rýpnul do Nové scény, která se měla stát prostorem právě pro angažované drama, na což Ondřej Černý zareagoval připomenutím uvedení například dramatu Elfriede Jelinekové a srovnáním s Německem, kde angažovaných dramat vzniká mnohem více, neboť divadelní diváci jsou otevření i současným a kontroverzním tématům.

Druhý panel nesl název „Síla slov – literatura jako námitka“ a sešli se na něm literáti Radka Denemarková, Tanja Dückersová a Ivan Klíma, literární kritik Burkhard Müller a novinář Luděk Navara. Moderátor Pavel Mandys měl svým způsobem jednodušší roli, diskutující totiž byli poměrně dobře připraveni a příspěvky souvisely se zadaným tématem.
Ivan Klíma, zřejmě (i podle počtu zájemců o společnou fotografii) nejatraktivnější host konference, se vymezil proti názoru, že literatura má proti něčemu protestovat. Respektive že by měla protestovat proti aktuálnímu dění. Spisovatelé jsou sice veřejnými osobnostmi, tvrdí Klíma, ale podepisování peticí není literatura – ta může fungovat jako vyjádření odporu proti společenskému zřízení jen tehdy, je-li psána dobře, jako se to dělo v časech literatury samizdatové. Ačkoli autoři psali třeba o lásce, vysvětlil Klíma, vyjadřovala díla jejich svobodného ducha. V opozici stojí například Švejk, vykládaný jako protiválečný román, kde jsou nicméně válečné události stavěné na roveň politickým scénám a Hašek píše spíš o sobě/Švejkovi na pozadí války.
Tanja Dückersová použila jako expozici svého příspěvku zážitky z přednášek, na nichž se jí lidé nejčastěji ptají na míru autobiografičnosti jejích románů. Je to jen jeden z mnoha důkazů posedlosti dnešní doby objektivitou. Místo aby se hovořilo o morálce, svaluje se vše na geny a mozková centra. Umění je považováno za anarchicky subjektivní, pokud se má prodávat román, musí mít žurnalistické kvality a obecně je největší poptávka po detektivkách a cestopisech.
Umění ale potřebujeme právě proto, tvrdí Dückersová, že objektivní není, že si skutečnost přivlastní a promění ji, aby si k výsledku mohl čtenář (příjemce) vytvořit subjektivní vztah a proměnit jej ještě jednou. Což zpravodajství nedovoluje, neboť jeho významový horizont prostor pro interpretaci postrádá. Chtít po umění, aby se legitimovalo oklikou přes realitu, svědčí o jeho fatálním nepochopení. Po umělcích se nyní chce, aby dávali odpovědi na obecné, celospolečenské otázky, jež dříve příslušely politikům, filosofům či představitelům církve. Někteří toho samozřejmě s chutí využívají, není však dobrou vizitkou společnosti, odpovídají-li na celospolečenské otázky jen umělci.
Radka Denemarková v podobném duchu doplnila, že je ráda, že se po ní angažovanost nevyžaduje, k čemuž se následně přidal i Klíma. Když spisovatel získá pocit, že se musí ke všemu vyjadřovat, těžko se jej dodatečně zbavuje. Navíc nejde o to soudit, ale spíše pojmenovávat – říkat, co je pravda, ne jen jaká je skutečnost. Není přece úkolem literatury hledat si čtenáře, uzavřela Denemarková.

Třetí panel byl věnován umění vizuálnímu – zúčastnili se jej tři umělci (Alice Creischerová, Jiří David a Dan Perjovschi) a teoretik Jiří Ševčík. Společně s moderátorkou Martinou Pachmanovou se snažili vymezit roli umění během krize a jeho smysl a postavení v krizových a pokrizových podmínkách.

Přes občasné opouštění tematických okruhů, které bylo na jednu stranu zajímavé, ale také poněkud rušivé, se konference (následovaná promítáním filmu Příběhy z Jodoku z cyklu Máte právo vědět) setkala s úspěchem v podobě zaplněného Ballingova sálu. Účast byla poměrně otevřená, proto se konference účastnilo značně rozmanité publikum: „domovští“ studenti ČVUT, novináři, literární publicisté, a dokonce i jedna středoškolská třída.






© 2005 občanské sdružení Splav!