Plav
archiv


Politika, exotika, erotika a ústup čínštiny

O překladech moderní čínské literatury

Olga Lomová
 

Mimo úzký okruh odborníků si dnes jen málokdo v České republice je vědom toho, že česká sinologie zastává v mezinárodním měřítku zcela mimořádné postavení coby „česká“ či „pražská“ škola. Výjimečnost oboru, jak jej začal koncipovat v 50. letech minulého století Jaroslav Průšek, spočívá v přístupech, které se mezitím staly ve světě samozřejmostí, ve své době však měly převratný význam. Průšek pojímal sinologii jako obor, který propojuje klasický filologický a historický přístup zaměřený na zkoumání čínské tradice a specifických rysů čínské kultury s novou orientací na aktuální problémy současnosti, a to za uplatnění moderních metod humanitních věd. Za Průškova života se tento přístup nejvýrazněji rozvinul ve studiu moderní čínské literatury, která do té doby stála do značné míry stranou zájmu mezinárodní akademické obce, a pokud byla zkoumána, pak z vyhraněných ideologických pozic tzv. Hnutí 4. května. Důležitou součástí Průškova projektu moderní sinologie byla i činnost překladatelská – jeho vlastní i jeho četných žáků. Průšek sám překládal z čínštiny od konce 30. let; jeho překlad výboru povídek klasika čínské moderny Lu Süna poprvé publikovaný roku 1937 patří mezi první překlady tohoto autora vůbec.
V Československu 50. a 60. let vycházelo poměrně velké množství moderní čínské literatury a český čtenář si o ní mohl udělat představu nesrovnatelně lepší než drtivá většina čtenářů v západních zemích. S ohledem na dobové politické poměry se hojně překládala oficiální budovatelská literatura a to téměř vzápětí poté, co vyšla v Číně. Vedle toho však byla pro knižní vydání přeložena také řada významných literárních děl od klasiků moderní čínské literatury píšících před rokem 1949 (vedle již zmíněného Lu Süna, jehož obsáhlý výbor pro SNKLHU přichystala Berta Krebsová, jsou to dále díla těchto autorů: Lao Še, Mao Tuna, Ting Ling a Pa Ťina). Přeložena byla také básnická antologie představující pozoruhodnou meziválečnou poezii (Stříbrný kůň) a výbor z díla básnířky Ping Sin (Hvězdy a jarní vody). [1]
Vedle knižních titulů byly běžné také kratší překlady publikované časopisecky, zejména ve Světové literatuře a časopise Nový Orient, který tehdy programově poskytoval značný prostor právě moderní asijské literatuře. Znalost dobových literárních souvislostí, citlivý přístup k originálu a snaha zachovat v maximální možné míře všechny formální, stylistické a jazykové zvláštnosti autora jsou pro všechny starší překlady českých sinologů samozřejmostí.
Po roce 1968 došlo k prudkému úpadku české sinologie a spolu s ním upadalo i překládání moderní čínské literatury. Důvody byly politické. Čínská lidová republika v té době již téměř deset let vystupovala jako odpůrce Sovětského svazu a Mao Ce-tung aspiroval na vlastní výklad marxismu-leninismu, v němž ostatní země socialistického tábora s výjimkou Albánie a Rumunska dostaly nálepku revizionistů. V Číně na konci 60. let zuřila Kulturní revoluce, za kritické postoje se udělovaly tresty smrti, země byla odříznuta od zbytku světa a přístup k nezávislým informacím byl většině obyvatel znemožněn. Zároveň však na mezinárodním poli představitelé ČLR motivováni ideologickým a politickým konfliktem se SSSR vystupovali jako zastánci Československa okupovaného armádami Varšavské smlouvy. Tak se na počátku normalizace z Číny stal úhlavní nepřítel. Připočteme-li k tomu občanská vystoupení profesora Průška a dalších sinologů po srpnu 1968, pochopíme, proč se za normalizace ze sinologie stal obor na pokraji existence a proč z edičních plánů nakladatelství záhy téměř zmizely čínské tituly. [2]
Poté, co po listopadu 1989 politické překážky zmizely, mohlo se zdát, že dojde k obnově sinologie včetně překládání čínské literatury v plném rozsahu. Situace však byla složitější, nakladatelství nejevila (a v podstatě dodnes nejeví) zájem o tituly tohoto typu a moderní čínská literatura se proto vrací k českým čtenářům jen velmi pomalu. Příčin je jistě více, nicméně jako nejzávažnější se v souvislosti s Čínou jeví zájem nakladatelů o jiná témata, než je moderní literatura. Pokud se dnes nakladatel rozhoduje, zda publikovat „něco čínského“, má zájem především o exotiku – orientální mystiku, východní moudrost, trochu také erotiku, případně cestopisy a populárně-historické práce. Své místo si vedle takto zaměřených chinoiserií moderní doby do jisté míry udržela i klasická literatura, i když dnes už ani zdaleka ne v takové míře jako dříve, kdy např. překlady Snu v červeném domě vycházely v desetitisícovém nákladu a náklad detektivních příběhů soudce Paoa dokonce přesáhl sto tisíc.
Následující přehled překladů moderní čínské literatury za posledních dvacet let vede k zamyšlení, jaké místo moderní čínská literatura vyplňuje na našem knižním trhu dnes. Do přehledu záměrně zahrnujeme také díla napsaná v jiném jazyce než v čínštině. Přehled je uspořádán chronologicky a zároveň podle toho, zda tituly byly přeloženy z čínštiny, nebo ze západních jazyků. (Plné bibliografické údaje uvádíme v příloze.)

Za celá 90. léta (a to započítáme-li také rok 1989, kdy došlo po delším čase k oživení v oblasti sinologických překladů) česká nakladatelství vydala pouze tři tituly představující čínskou literaturu 20. století. Překlady byly převážně, byť ne výhradně, dílem překladatelek starší generace. Konkrétně se jedná o sbírku povídek ze současnosti reflektujících společnost a politické dění v Číně 50. a 70. let (Jarní hlasy, 1989; přeložila Věna Hrdličková) a dva výbory z díla meziválečných básníků (Wen I-tuo, 1989, a Opadalé květy: formalisté a symbolisté v moderní čínské poezii, 1994; obě knihy přeložila Jarmila Häringová). Čínskou meziválečnou literaturu v této době představil také výbor filosoficky laděných osobních esejů spisovatele a malíře Feng C’-kchaje (Nahé srdce, přeložil Dušan Andrš, 1998). Překlad byl tehdy vedlejším produktem jeho pozoruhodné diplomové práce.
K překladům literárních děl vydaných v 90. letech je možné přiřadit i knihy memoárů čínských autorů, neboť ty jsou často tematicky blízké románové tvorbě, která se podobně jako memoáry snaží co nejautentičtěji zprostředkovat nedávnou minulost. Memoáry představují důležitou součást literatury psané Číňany a o Číně v celosvětovém měřítku a tento fakt naznačuje, že jeden z důvodů zájmu o současnou čínskou literaturu je touha po autentickém svědectví ze stále ještě „tajuplné“ Číny. Ještě v roce 1989 vyšel český překlad čínské knihy vzpomínek na malíře Sü Pej-chunga (Život psaný štětcem, autor Liao Ťing-Wen), který připravila další sinoložka starší generace, Zdenka Heřmanová. Zároveň se objevily dva tituly přeložené podle anglicky psaných memoárů přibližujících život a politické události v Číně 20. století s důrazem na 50. a 60. léta (Liang Cheng, 1994 a Jung Changová, 1996). Jedná se o memoáry psané ve spolupráci čínského „pamětníka“ a anglického či amerického autora. Tento typ memoárů je ve světě populární dodnes (několik dalších podobných titulů vyšlo česky i po roce 2000, např. Emily Wu), neboť obsahují množství unikátních svědectví a jsou čtivé. Jejich nevýhodou je, že zprostředkovávají události v Číně optikou zemí, které na rozdíl od nás nikdy nezažily komunistický režim, a „autentické svědectví“ tak v různé míře přizpůsobují historické zkušenosti, zájmům a stereotypům publika s odlišnou historickou zkušeností.
V 90. letech minulého století čínské téma v moderní literatuře u nás částečně suplovaly také překlady anglicky psaných děl dvou amerických autorek s čínskými kořeny, které těží ze svých rodinných tradic a čínských reálií, Amy Tan a Maxine Hong Kingstonové (po roce 2000 se objevily překlady další autorky tohoto typu, Lisy See). Uvádíme je zde hlavně proto, že v USA připravily půdu nové vlně čínské literatury psané anglicky, jejímiž autory jsou Číňané, kteří se začali vystěhovávat do USA od konce 80. let.
Na počátku nového tisíciletí se počet titulů moderní čínské literatury na našem knižním trhu nepatrně zvýšil, stále se však jedná o naprosto okrajový jev. Výběr je víceméně náhodný a nezdá se, že by některé nakladatelství mělo zájem systematicky představovat klasická díla moderní čínské literatury. Na začátku 21. století se objevily překlady dvou – z hlediska literárních dějin nesouměřitelných – autorů z meziválečného období. Je to básník Sü Č’-mo, klasik čínské moderny a jeden z největších čínských básníků 20. století (přeložila M. Rytinová) a autor zábavných románů Čang Chen-šuej (překlad H. Heroldová). Mezi překlady z čínštiny převažují díla z 80. a 90. let. Vedle jednoho výboru poezie (Bei Dao [3]) jsou vesměs překládány prózy – antologie povídek (Vábení Kailásu, 7x čínská avantgarda, Jantarový oheň, Dvě čínské novely) a romány (Yu Hua, Pej Tao a Ťiang Žung). Z čínského originálu byl přeložen také román dnes ve Francii žijícího spisovatele Gao Xingjiana, jediného čínského nositele Nobelovy ceny za literaturu. Výčet českých překladů čínsky psané literatury za posledních deset let doplňují dvě antologie povídek čínsky píšících tchajwanských autorů (Ranní jasmín a Chuť jablek).
Vedle literatury v plném slova smyslu čínské (tj. psané čínsky a vydávané v Číně, respektive na Taiwanu) u nás začaly po roce 2000 vycházet také překlady děl čínských autorů, kteří sami píší v západních jazycích. Jedná se o poměrně nový fenomén rozšířený zejména v USA, kde se od počátku 90. let prosazují autoři, kteří sice vyrostli a vystudovali v Číně, avšak vystěhovali se do USA, kde začali publikovat anglicky. V českém překladu od roku 2000 vyšla díla od Cha Ťina, Anchee Minové, Čchiou Siao-lunga, Yan Geling a Yiyun Li. Vedle USA se čínští autoři tohoto typu prosadili také ve Francii a česky vyšly dva nejznámější „čínské“ romány tohoto typu (Dai Sijie, Shan Sa).
Čínští autoři píšící v západních jazycích zpracovávají témata z nedávné minulosti a vyprávějí emocionálně působivé příběhy lidí, kteří hledají osobní štěstí v podmínkách totalitního systému. Prosadili se nejen díky humanismu svých příběhů a nespornému vypravěčskému umu, ale také tím, že čtenářům nabízejí autentické svědectví o tom, co se dělo v Číně v nedaleké minulosti. Druhé téma, jemuž se někteří z těchto autorů věnují, jsou příběhy ze starších čínských dějin s nádechem exotismu. Informace o dějinách a kultuře Číny vpletené do příběhu dávají této literatuře jistou dokumentární hodnotu a také způsob, jímž nakladatelství tato díla propagují, naznačuje, že čtenářům je zde nabízena nejen „literatura“, ale také „fakta o Číně“ (jakkoliv v některých případech sporná).
Nová vlna čínských autorů, kteří se prosadili v 90. letech díly napsanými v západních jazycích, má leccos společného s již zmíněnými americkými autorkami, které se odvolávají na čínské kořeny, samy však Čínu znají jen z vyprávění svých babiček. (Zajímavým společným rysem, který by si zasloužil hlubší rozbor, je četnost silných ženských charakterů v této literatuře čínské inspirace.) Na rozdíl od starších amerických autorek, anglicky či francouzsky píšící čínští autoři nové vlny nejen že znají Čínu z vlastní zkušenosti, ale také jsou v různé míře ovlivněni čínsky psanou literaturou, někteří mají i předchozí zkušenost s literární tvorbou v čínském jazyce. V tomto smyslu jsou opravdu reprezentanty moderní čínské literatury, i když čínsky dnes píší spíše výjimečně. [4]
Pro překladatele tato díla přinášejí obvykle problémy související s čínskými kulturními reáliemi, které tvoří podstatnou součást původního sdělení a spoluutvářejí představu čínské jinakosti, jež je pro tuto literaturu tak důležitá. Pro pojmenování čínských reálií existují v různých jazycích různé konvence, vesměs směřující k adaptaci na domácí kulturní prostředí. Pro české prostředí tyto konvence již vytvořily starší generace překladatelů z čínštiny, dnešní překladatel z angličtiny či francouzštiny o nich však obvykle mnoho neví. Ideální je, když překladatel ze západního jazyka spolupracuje se sinologem či přeložený text projde sinologickou revizí, ne vždy se tak ovšem děje. Jako příkladné lze uvést vydání Cha Ťinova románu Čekání na Lina, který je navíc ještě opatřen doslovem uvádějícím čtenáře do historických souvislostí (autorem je sinolog Martin Hošek).
Po roce 2000 vyšly česky další knihy memoárů ze současné Číny, mezi nimi i Deník čínské školačky (Haski). Původ této knihy je jiný než v případě memoárů psaných přímo v západním jazyce. Francouzský text Deníku čínské školačky, který byl přeložen do češtiny, je z větší části překladem autentického deníku čínské dívky psaného čínsky. Údaj v katalogu Národní knihovny převzatý z tiráže je poněkud zašmodrchaný, avšak nakonec jednoznačný: „ze spisovné čínštiny přel. He Yanping; [z fr. orig. přel. Anna Štorkánová]“. Máme tedy co do činění s překladem z třetího jazyka, a tím se dostáváme k obecnějšímu problému překládání čínských titulů z jiné verze, než je ta původní čínská.
Za posledních deset let vyšly v českém překladu také čtyři romány současných čínských autorek, které píší čínsky a publikují v Číně, avšak do češtiny se jejich dílo dostalo přes anglický překlad (Wei Hui, Chung Jing a Yan Lianke). [5] V případě Yan Liankeova románu překlad pořídily dvě absolventky studia sinologie. Poměrně podrobná úvodní poznámka vysvětluje, že překlad vznikal na základě anglického překladu, odlišného od čínského originálu, ve sporných případech však bylo přihlíženo k čínské verzi. Čtenář se sice nutně musí ptát, proč se tedy nepřekládalo rovnou z čínštiny, alespoň má však konkrétní představu, jak překlad vznikl, a naději, že překladatelky do své práce promítly znalosti čínské kultury. Překlady románů od známých čínských autorek Wei Hui a Chung Jing však vznikly nejen bez přihlédnutí k čínskému originálu, ale dokonce s matoucím údajem v tiráži, že se překládalo z „anglického originálu“.
Důvodů, proč se nakladatel rozhodl postupovat právě takto, je jistě více. Nakladatelé nechtějí riskovat, starší generace známých překladatelů postupně přestává působit a mladí překladatelé za sebou již mají vydaný knižní titul pouze výjimečně. Nakladatelé zároveň získávají představu o čínských titulech skrze překlady a k překladu z třetího jazyka je navádí i samotný provoz kolem získávání autorských práv. V posledních letech je totiž běžnou praxí některých nakladatelství v Evropě a USA, že nejprve koupí práva na čínský titul, a pak je prodávají dál na jeho anglickou (francouzskou či německou) verzi. Vycházejí přitom ze svých obchodních zájmů a také z představy, že překladatelé z čínštiny v takových „okrajových“ zemích jako je Česká republika snad ani nemohou existovat. Ani sami čínští autoři v překladu přes třetí jazyk zpravidla nevidí problém. Pohlížejí totiž většinou na svět zjednodušenou optikou Čína versus Západ a jen málokteří si dovedou představit, jak obrovské rozdíly existují mezi „západními jazyky“ uvnitř „západní kultury“.
Pokud se souhrnně podíváme na moderní čínskou literaturu v českých překladech, jak jsme ji široce vymezili, zjistíme, že převládají tituly, které představují – ať formou fikce, nebo memoárů – osudy lidí odehrávající se v dramatických zvratech politických dějin Číny po roce 1949. Druhé nejrozšířenější téma je téma milostné, opět zpracovávané s nárokem na autenticitu příběhu a také s nádechem exotické erotiky. „Čínskost“ příběhů se posouvá i do starší minulosti. Dalo by se tedy říci, že doposud se vydávala převážně – byť ne výhradně – díla vycházející vstříc stereotypům, jak je vytvářejí média, a orientalizujícímu vkusu západního publika. Klasická díla čínské literatury 20. století, jak je českému publiku začali představovat sinologové starší generace, jsou prozatím v menšině. Posunu v přístupu k čínské literatuře odpovídá i pohled na nakladatelství, která moderní čínskou literaturu vydávají. Poměrně značný podíl představují ta, která se zaměřují na populární čtení. V některých případech nastává zvláštní situace, kdy díla obecně vážená jako moderní klasika (například romány spisovatelky Chung Jing) vycházejí v rámci edic tzv. čtení pro ženy. (Tento posun na škále žánrů není ničím výjimečným, v anglicky mluvícím světě získal spisovatel Ma Ťien věhlas , když v roce 2002 jeho autobiografický román vystavěný kolem reálného putování napříč Čínou dostal cenu Thomase Cooka za nejlepší cestopis roku.)
Volba čínských titulů k překladu a jejich interpretace pro české čtenáře přirozeně úzce souvisí s ekonomickými ohledy a lze ji označit za jeden z mnoha projevů globalizace v našem životě. Nakladatelská praxe posledních dvaceti let ukazuje, že moderní čínská literatura se k českým čtenářům začíná dostávat přefiltrovaná jazykovou a kulturní zkušeností angličtiny, v menší míře francouzštiny, a v rámci populární kultury charakteristické neproblematickým viděním světa. Pokud o tom uvažujeme v obecnější rovině, ukazuje se, že proces globalizace a popularizace na jedné straně přehlíží tradici domácího sinologického překladu, na straně druhé pak směřuje k upevňování stereotypů, místo aby v době otevřeného přístupu k informacím podněcoval k jejich kritickému přehodnocování.

Poznámka na závěr – transkripce

Čínština se jak známo zapisuje vlastním písmem označovaným česky jako „čínské znaky“. [6] Otázka transkripce čínštiny v českém textu je diskutována od počátku 90. let. Od konce 19. století se v českých textech užívala víceméně spontánně počešťovaná anglická transkripce Wadea a Gilese. Roku 1957 byla jako norma přijata česká národní transkripce vypracovaná sinology a lingvisty v Orientálním ústavu ČSAV. Ta maximálně zohledňuje možnost zachytit výslovnost čínštiny v domácím jazykovém prostředí. Je na první pohled rozeznatelná podle přítomnosti iniciálních souhlásek ť, č, š a podle aspirace naznačované pomocí vkládaného ch. [7]
Domácímu jazykovému prostředí jsou uzpůsobeny i ostatní národní transkripce, které se užívaly v Evropě a USA po většinu 20. století. [8] V 50. letech zároveň čínští lingvisté vypracovali systém zápisu čínštiny latinkou, který je v ČLR zaveden jako závazný standard od roku 1958. Od té doby slouží v Číně k výuce standardní výslovnosti i k zápisu čínských slov latinkou v oficiálních dokumentech, na informačních tabulích apod. Čínský název chan-jü pchin-jin (hanyu pinyin) doslova znamená „transkripce čínštiny“ a obvykle se zkracuje na pchin-jin. Původně vznikal s myšlenkou, že by tato forma latinky mohla nahradit čínské znakové písmo; od té však bylo postupně upuštěno. V ČLR samotné byl unifikovaný přepis osobních a místních jmen pomocí pchin-jinu zaveden jako závazný od ledna 1979. Ještě dříve, na 3. zasedání skupiny expertů OSN pro geografické názvy (UNGEGN) konaném v Aténách v roce 1977, byl pchin-jin formálně přijat jako mezinárodní standard pro zápis zeměpisných názvů na území ČLR. V geografických publikacích a v denním tisku se začal v západních zemích prosazovat na úkor národních transkripcí počínaje rokem 1979, u nás byl ještě v 80. letech přijat jako norma v kartografii, nikoliv však v tisku ani v překladech krásné literatury.
V 90. letech na téma přepisu čínštiny v českých textech probíhaly diskuse mezi sinology, kterých se zúčastnili také bohemisté, redaktoři nakladatelství a novináři. Nakonec se roku 1997 uskutečnil z iniciativy Česko-čínské společnosti kulatý stůl k přepisům čínštiny, kdy po celodenní úmorné debatě zůstala otázka otevřená. [9] V obecné rovině se přítomní shodli jen na tom, že v odborné literatuře je vhodnější používat pchin-jin, zatímco v publicistice a překladech beletrie je na místě i nadále používat českou transkripci, neboť takto přepsaná čínská slova lépe zapadají do českého textu a také přesněji přibližují autentickou výslovnost.
Nevýhodou pchin-jinu je, že pro českého mluvčího výrazně zkresluje původní výslovnost; nejnápadnější je nahrazení opozice aspirovaných a neaspirovaných hlásek opozicí neznělých a znělých a dále trojice iniciál q (místo českého čch), j (místo ť) a x (místo s). Nespornou výhodou pchin-jinu je naproti tomu možnost snadno vyhledávat další informace v cizojazyčných publikacích a na internetu. Proti zavedení pchin-jinu se kupodivu postavili především ti, kdo čínsky neumí, novináři a redaktoři, podle nichž čínský pchin-jin působí v českém textu rušivě.
V překladech moderní čínské literatury, včetně té, která je psána anglicky, dodnes převládá český přepis; potěšující je, že jen s minimem chyb. Jména autorů se někdy převádějí do českého přepisu, jindy se ale nechávají v původní podobě, neboť jejich zápis v pchin-jinu se již považuje za plnohodnotnou grafickou podobu osobního jména. Situaci dále komplikuje skutečnost, že někteří autoři svá jména zapisují latinkou nestandardním způsobem, který vychází z regionální výslovnosti, případně jeho zápis živelně přizpůsobují angličtině (Anchee Min).
Další otázkou je přechylování ženských jmen, k němuž překladatelé také nepřistupují jednotně (Jung Changová, Anchee Minová, ale Yiyun Li a Jing Chung).
Jako poslední drobnost související s přepisem jmen je možné uvést měnící se pořadí křestního jména a příjmení. Číňané tradičně staví příjmení na první místo. V poslední době však, zejména pokud působí v USA, pořadí příjmení a osobního jména přizpůsobují zvyklostem angličtiny a příjmení uvádějí až na druhém místě (francouzsky píšící autoři to kupodivu nedělají). Vzhledem k tomu, že z čínského jména v zápise latinkou se nedá vždy poznat, co je příjmení, působí to spíše zmatek. Např. u nás vydávaná spisovatelka Jing Chung (v pchin-jinu Ying Hong) je příjmením Chung a v čínštině je její jméno uváděno vždy jako Hong Ying. Nicméně pokud jméno není zapsáno čínskými znaky, příjmení nelze rozeznat.

Knižně publikované překlady čínské literatury od roku 1989 – beletrie a memoáry (včetně titulů tchajwanských autorů a amerických či francouzských autorů čínského původu):

7x čínská avantgarda. Z čínštiny přeložili Jana Benešová a kol. Praha: Česko-čínská společnost, 2006.

Bei Dao. Noční hlídka. Z čínštiny přeložila Lucie Olivová. Praha: Nakladatelství Vlasty Brtníkové, Festival spisovatelů Praha, 2003.

Čang Chen-šuej. Šanghajský expres. Z čínštiny přeložila Helena Heroldová. Praha: DharmaGaia, 2006.

Čchiou Siao-lung. Smrt ve stínu Mao Ce-tunga. Z angličtiny přeložil Martin König. Praha: XYZ, 2009.

Dai Sijie. Balzac a čínská švadlenka. Z francouzštiny přeložili Jarmila Fialová a Robert Kubánek. Praha: Mladá fronta, 2005.

Dvě čínské novely. Z čínštiny přeložily Zdenka Heřmanová a Olga Lomová. Praha: DharmaGaia, 2010.

Ďábelská žena: moderní tchajwanská ženská próza. Z čínštiny přeložila Jana Benešová a kolektiv. Praha: Brody, 2010.

Feng C’-kchaj. Nahé srdce. Z čínštiny přeložil Dušan Andrš. Praha: Brody, 1998.

Gao Xingjian. Hora duše. Z čínštiny přeložil Denis Molčanov. Praha: Academia, 2010.

Haski, Pierre. Deník čínské školačky: všední život Ma Yan. Z francouzštiny přeložila Anna Štorkánová. Praha: Víkend, 2004.

Cha Ťin. Čekání na Lina. Z angličtiny přeložil Petr Mikeš. Praha: Odeon, 2001.

Chung Jing. Umění milování: příběh, který se opravdu stal. Z angličtiny přeložila Dagmar Brejlová. Líbeznice: Víkend, 2008.

Chung Jing. Konkubína ze Šanghaje. Z angličtiny přeložila Dagmar Brejlová. Líbeznice: Víkend, 2009.

Chuť jablek: moderní tchajwanské povídky. Z čínštiny přeložila Jana Benešová a kolektiv. Praha: Brody, 2006.

Jantarový oheň: výběr povídek z Tibetu a dalších nečínských koutů Číny. Z čínštiny přeložili Zuzana Li, Monika Dohnalová a kolektiv. Praha: Rybka, 2010.

Jarní hlasy. Z čínštiny přeložila Věna Hrdličková. Praha: Svoboda, 1989.

Jidi Majia. Čas. Přeložil Jan Cimický. Praha: umělecká agentura Foibos, 2006.

Jung Changová. Divoké labutě. Z angličtiny přeložily Kateřina Brabcová a Michaela Ponocná. Odborná spolupráce V. Hrdličková. Praha: Knižní klub, 1996.

Jü Chua. Dva liangy rýžového vína: osudy muže, který prodával vlastní krev. Z čínštiny přeložila Petra Martincová. Praha: Dokořán, 2007.

Kingstonová, Maxine Hong. Válečnice: Vzpomínky na dětství mezi duchy. Z angličtiny přeložili Marcel Arbeit a Eva Vaccová. Praha: Mladá fronta, 1998.

Li Cunxin. Poslední Maův tanečník. Z anglického originálu přeložila Alexandra Fraisová. Odborná spolupráce V. Hrdličková. Praha: Ikar, 2010.

Li Yiyun. Ubožáci. Z angličtiny přeložil Ladislav Šenkyřík. Odborná spolupráce Olga Lomová. Knižní klub, 2010.

Li Yiyun. Tisíc let vroucích modliteb. Z angličtiny přeložil Ladislav Šenkyřík. Odborná spolupráce Olga Lomová. Knižní klub, 2011.

Liang Cheng. Bouřit se je správné. Z angličtiny přeložil (sinolog) Martin Hála. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1994.

Liao Ťing-Wen. Život psaný štětcem. Z čínštiny přeložila Zdenka Heřmanová. Praha: Práce, 1989.

Minová, Anchee. Divoký zázvor. Z angličtiny přeložila Hana Parkánová-Whitton. Praha: Euromedia Group - Ikar, 2004.

Opadalé květy: formalisté a symbolisté v moderní čínské poezii. Z čínštiny přeložila Jarmila Häringová. Praha: DharmaGaia, 1994.

Pej Tao. Vlnobití. Z čínštiny přeložila Olga Lomová. Praha: Togga, 2010.

Ping Sin. Hvězdy a jarní vody. Z čínštiny přeložila Jarmila Häringová. Praha: Mladá fronta, 1967.

Ranní jasmín: moderní tchajwanské povídky. Z čínštiny přeložili Dušan Andrš a kolektiv. Uspořádala, ediční poznámkou opatřila a medailonky o autorech napsala Zdenka Heřmanová. Praha: DharmaGaia, Kontinenty, 2001.

See, Lisa. Tajemství hedvábného vějíře. Z angličtiny přeložila Hana Plšková. Brno: Jota, 2006.

See, Lisa. Dívky ze Šanghaje. Z angličtiny přeložili Ludmila a Tomáš Havlíkovi. Praha: Baronet, 2010.

Shan Sa. Hráčka go. Z francouzštiny přeložila Alexandra Fraisová. Praha: Motto, 2003.

Sü Č’-mo. Píseň spadaného listí. Z čínštiny přeložila a doslov napsala Magdalena Rytinová. Praha: Dybbuk, 2009.

Tan, Amy. Klub radosti a štěstí. Z angličtiny přeložila Vladimíra Žáková. Praha: Knižní klub, 1993. (Nové vydání Frýdek-Místek: Alpress, 2004).

Tan, Amy. Manželka boha kuchyně. Z angličtiny přeložil Dušan Zbavitel. Praha: Knižní klub, 1994.

Tan, Amy. Dračí kosti. Z angličtiny přeložila Irena Palová. Frýdek-Místek: Alpress, 2003.

Tan, Amy. Felčarova dcera. Z angličtiny přeložila Irena Palová. Frýdek-Místek: Alpress, 2003.

Ťiang Žung. Totem vlka. Z čínštiny přeložila Zuzana Li. Praha: Rybka, 2010.

Vábení Kailásu: moderní povídky z Tibetu. Z čínštiny přeložila Kamila Hladíková a kolektiv. Praha: DharmaGaia, 2006.

Wei Hui. Shanghai Baby. Z angličtiny přeložila Petra Diestlerová. Praha: Motto, 2003.

Wen I-tuo. Mrtvá voda. Z čínštiny přeložila Jarmila Häringová. Praha: Mladá fronta, 1990.

Wu, Emily. Peříčko v bouři: dětství ztracené v chaosu. Z angličtiny přeložila Dagmar Brejlová. Plzeň: Nava, 2008.

Yan Geling. Příživník. Z angličtiny přeložila Pavla Horáková. Zlín: Kniha Zlín, 2010.

Yan Lianke. Služ lidu! Z anglického překladu přeložily Petra Andělová a Helena Heroldová. Praha: BB art, 2008.

Poznámky:

1. Současně vznikaly také překlady klasické čínské literatury, poezie (překladatelé Marta Ryšavá, Zlata Černá a Josef Kolmaš ve spolupráci s básníky Josefem Hiršalem, Janem Vladislavem a Janou Štroblovou), dramatu (Dana Kalvodová) i povídek a románů (Jaroslav Průšek, Zdenka Heřmanová, Oldřich Král a další). Jimi se však v této studii nebudeme zabývat. [Zpět]
2. Omezení se týkala i klasické literatury, která se současnou ideologií zdánlivě nemohla mít nic společného. Stranické směrnice však byly neúprosné – nakladatelství neměla vydávat nic, co by mohlo vytvářet příznivý dojem o zemi „nepřítele“. Publikace nepočetných překladů a původních sinologických prací (některé byly publikovány pod cizími jmény) z doby normalizace byla především zásluhou vynalézavosti a obětavosti pracovníků nakladatelství. Jednalo se o složitá vyjednávání s orgány státního dozoru nad nakladatelskou činností, jejichž výsledek byl vždy nejistý. [Zpět]
3. Vlastní jména jsou v průběhu celého článku záměrně uváděna v různých transkripcích, a to podle toho, jak se objevují v českém překladu. O transkripcích viz také poznámka na závěr. [Zpět]
4. Otázku nakolik jsou autory čínskými, či naopak americkými nebo francouzskými každý z nich řeší po svém, obvykle v souvislosti s tím, nakolik se distancují od současných politických poměrů v ČLR. Za zahraniční autory je většinou považují i čínská média (viz například hesla těchto autorů na čínské internetové encyklopedii Baidu). [Zpět]
5. Dokonce i v případě Kao Sing-ťiena, jediného čínského nositele Nobelovy cenu za literaturu, uvažovalo jedno české nakladatelství o překladu jeho románu z francouzštiny. [Zpět]
6. Podrobně o charakteru čínského písma viz: Zádrapa, Lukáš a Michaela Pejčochová. Čínské písmo. Praha: Academia, 2009. [Zpět]
7. Pro jednoduché vysvětlení této transkripce, včetně otázky přechylování, viz: Bartošek, Josef a František Váhala. „Jak zacházet se jmény z východoasijských jazyků“. Naše řeč 42. 7-8 (1959). (Článek je dostupný také na <http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=4697>.) [Zpět]
8. Základní údaje o historii transkripcí čínštiny a srovnávací tabulky nejčastěji se vyskytujících národních transkripcí podává následující dílo: Transkripce čínštiny. 2 vols. Ed. Hana Třísková. Praha: Česko-čínská společnost: Akademie věd České republiky, Orientální ústav, 1999. O transkripcích podrobněji viz: Zborek, Bohuslav. Reforma čínského znakového písma: Učební text pro jazykové školy. Praha: SPN, 1961. [Zpět]
9. Přehled příspěvků z této debaty podává H. Třísková, op. cit., díl I. [Zpět]






© 2005 občanské sdružení Splav!