Úvodník

Milé čtenářky, milí čtenáři!
Střední Evropa je podivné místo: jak z kulturního, tak ze zeměpisného hlediska je velmi nesnadné ji vymezit a velmi lehké zpochybnit či dokonce popřít. A tak ačkoli v ní žijeme, často slýcháme, že neexistuje. Tato poloimaginárnost, tento „smysl pro možnost“, je její slabou i silnou stránkou zároveň. Koncept střední Evropy je například inspirativní tím, že rozbíjí binární opozici Východ/Západ, přesněji vkliňuje mezi ni další prostor, který ze své podstaty nemůže být předem přesně vymezený. Je možné – a pro jeho obyvatele přímo nezbytné – jej znovu a znovu naplňovat smyslem. Je-li pro něj něco typické, jsou to pohyblivé hranice a prolínání kulturních tradic. Konceptu střední Evropy jako svébytného kulturního prostoru, který klade na své obyvatele určité nároky a který má svůj vývoj, se věnuje esej Przemysława Czaplińského. Karl Markus Gauß naproti tomu existenci střední Evropy ve svém textu popírá a mluví o jejím „zničení“.
Při pokusech o definici středoevropské literatury se zpravidla mluví o sklonu k fragmentárnosti, o schopnosti propojit grotesknost s melancholií, oslavu řádu s operetní lehkomyslností, nostalgii s odporem ke kýči. Připisuje se jí nadání zprostředkovat dějinnou zkušenost zániku bez přebytečného patosu. Mezi autory, kteří tuto tradici zakládají, patří mimo jiné Leopold von Sacher-Masoch a Gregor von Rezzori. Vědomě na ni navazují Péter Esterházy a Taras Prochasko.
Cílem tohoto čísla není představit vlastní pojetí středoevropské kultury ani si zahrávat s možným kánonem. Jde spíš o pokus číst prózy etablovaných autorů jako je Andrzej Stasiuk a Paweł Huelle i u nás méně známých spisovatelů jako Brigitte Schwaigerová či Éva Bánkiová v rámci určitého společného kontextu. Zastoupena je zde polská, rakouská, maďarská a slovenská literatura a také jeden ukrajinský text, výběr by však bylo jistě možné rozšířit.
Zvláštní komentář si zaslouží překlady slovenských autorů Stanislava Rakúse, Jána Roznera a Ivany Dobrakovové. Slovenská literatura se v České republice v současné době nachází v nezáviděníhodné pozici: jen málo Čechů ji čte v originále – souvisí to s faktem, že slovenské knihy je u nás téměř nemožné koupit – většina si však myslí, že je nesmysl ji překládat. Překlady, které v tomto čísle přinášíme, i rozhovor s Igorem Otčenášem mohou posloužit jako podnět k úvahám a diskusi.
V nové rubrice, kterou zahajujeme tímto číslem, dáme prostor nejlepším překladům v rámci evropského programu Culture. Příští číslo bude básnické, ba alchymické, jeho obsahem bude poezie inspirovaná živly.

Marie Iljašenko a Anna Koubová