Plav
archiv


Překladatelka Pavla Lidmilová

Šárka Grauová

Zatímco překladem se obvykle rozumí písemný převod textu z jednoho jazyka do druhého, kulturně významný překladatel obvykle není jen člověk tvořící dobré překlady z jazyka do jazyka. Zejména v takzvaných malých oborech – což z překladového hlediska nejsou „malé literatury“, nýbrž literatury, z nichž se málo překládá – na sebe často, byť i bezděčně, bere také úlohy další. Takřka exemplárně to platí o překladatelce z portugalštiny Pavle Lidmilové, která letos oslavila významné životní jubileum.
 

Narodila se ve Zlíně, odkud po Vyšší hospodářské škole odešla studovat španělštinu a češtinu na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Hned po absolutoriu roku 1959 začala pracovat jako redaktorka zahraničního vysílání Československého rozhlasu, kde přišla do styku s portugalštinou prostředkovanou brazilskými kolegy. Od roku 1969 až do odchodu do důchodu roku 1992 byla zaměstnána v Československé akademii věd, kde se v různě nazývaných a organizačně uspořádaných odděleních věnovala portugalsky psaným literaturám.
Jejím prvním překladem z portugalštiny byla dodnes čtená próza Antunese da Silvy Krutý vítr (Suão, č. 1965), v níž dříve strohý ideologický neorealismus ustupuje autorovu básnickému vidění a lásce k rodnému kraji Alentejo. Veškerým jejím portugalistickým vzděláním byl jazykový kurz v Coimbře, který si roku 1966 zčásti sama zaplatila. V Odeonu pak ještě roku 1967 vyšel útlý výbor kratších próz Urbana Tavarese Rodriguese, nazvaný podle jedné z Rodriguesových knih Jitřní ptáci, a roku 1968 pak ve spolupráci s Josefem Hiršalem klíčový výbor z poezie Fernanda Pessoy s titulem Heteronyma. Když roku 1972 Pavla Lidmilová získala doktorát prací o vývoji brazilské regionální prózy a její proměně v díle Joãa Guimarãese Rosy, měla už za sebou český překlad Rosovy stěžejní prózy Velká divočina, která vyšla roku 1971 péčí nakladatelství Odeon.
Z dnešního pohledu specializovaných odborníků pobývajících již během studií na dlouhých stážích v zahraničí to vypadá trochu jako zázrak: česká hispanistka, která dotud nikdy nebyla v Brazílii a měla k ruce jen s obtížemi získaný brazilský slovník, se s úspěchem zhostila překladu díla, s nímž se mnohdy za podpory samého Guimarãese Rosy a nejrůznější sekundární literatury těžce potýkaly světové překladatelské kapacity (pro srovnání: do němčiny Velkou divočinu přeložil Curt Meyer-Clason roku 1964; do francouzštiny Jean-Jacques Villard roku 1965; do španělštiny Ángel Crespo roku 1967; do italštiny Edoardo Bizzarri roku 1970). Čeho se tehdy Pavle Lidmilové nedostávalo na zázemí a kulturních možnostech, to musela nahrazovat pracovitostí, neodbytností, s níž se na nejasnosti vyptávala u nás žijících rodilých mluvčích, a především citlivou obrazností.
Celá její překladatelská dráha, během níž českému čtenáři objevila například Clarice Lispectorovou, Josého Cardosa Pirese, Lygii Fagundes Tellesovou či Rubema Fonsecu, se vyznačovala třemi důležitými rysy, které stojí za zvláštní zmínku. Zaprvé měla Pavla Lidmilová od počátku mimořádnou schopnost rozpoznat literární hodnotu, a to bez ohledu na recepci portugalsky psaných literatur ve světě, o níž většinou věděla pramálo, ale s níž velmi často souzněla, nebo ji dokonce předběhla. Typickým příkladem jsou kromě Velké divočiny zmíněná Pessoova Heteronyma, při jejichž výběru a překladu Pavla Lidmilová pracovala s prvním vydáním alespoň přibližného souboru tehdy známého Pessoova básnického díla, které editorka Maria Aliete Galhozová roku 1960 pionýrsky vydala v Brazílii. Jiným příkladem mohla být tvorba autora jedinečných fantastických povídek Murila Rubiãa, jehož překladatelka objevila v době, kdy byl ještě neznámým redaktorem časopisu Suplemento Literário, vydávaného v brazilském státě Minas Gerais. Protože však tehdy žádné české nakladatelství Rubiãovy povídky k vydání nepřijalo, vyšel u nás tento autor knižně až v roce 1986.
Druhým rysem překladatelského působení Pavly Lidmilové je nesamozřejmá schopnost položit základy jazykového úzu pro celou jazykovou a kulturní oblast, o níž v jednom z mála rozhovorů, které kdy poskytla, řekla, že se jí stala „imaginárním domovem“. Překlady z brazilské literatury samozřejmě existovaly už před příchodem Pavly Lidmilové, teprve jejím překladatelským dílem se však brazilská realita v češtině „usadila“ – díky ní sedimentovala určitá překladatelská tradice, s níž je možno se vnitřně přít, nelze ji však nebrat na vědomí.
Třetím rysem je pak ochota, ale i nadání vést jakousi honorární kancelář pro styk s portugalsky mluvícím světem. V dobách, kdy se o internetu s jeho elektronickými encyklopediemi a knihkupectvími či o mezinárodních platebních kartách u nás nikomu ani nesnilo, byla pražská Vězeňská ulice místem, kam proslulí i neznámí portugalští a brazilští autoři posílali své knihy a odkud odcházela informativní, odborná i přátelská pošta do nejrůznějších koutů světa, a to i v době, kdy Československo přerušilo se salazarovským Portugalskem diplomatické vztahy a kdy v Brazílii vládla tvrdá vojenská diktatura. Nejspíš by se z této perspektivy daly sepsat zcela zvláštní dějiny portugalské a brazilské literatury druhé poloviny 20. století. To by ovšem ve středu tohoto literárního uzlu nesměla být Pavla Lidmilová, která si pro sebe vyhradila statut neviditelného překladatele, jehož úloha končí výstižným, faktograficky přesným doslovem vrhajícím světlo na autora, nikoli na interpreta.
Přesto nepovšimnuta nezůstala. Portugalsko jí roku 1994 udělilo Řád Infanta Jindřicha stupně komturského, téhož roku byla Brazilským svazem spisovatelů vyhlášena Mezinárodní osobností roku, roku 2001 ji Brazílie vyznamenala Řádem Rio-Branca rytířského stupně. Za výbor z Pessoovy Knihy neklidu získala v roce 1992 výroční cenu nakladatelství Odeon, roku 2000 obdržela tvůrčí ocenění Obce překladatelů za převod Živé vody Clarice Lispectorové a roku 2005 jí byla za překlad výboru z tvorby portugalského básníka Eugénia de Andrada s přihlédnutím k celoživotnímu překladatelskému dílu udělena Státní cena za překlad.

Nejvýznamnější knižně vydané překlady:
Antunes da Silva: Krutý vítr (1964); Urbano Tavares Rodrigues: Jitřní ptáci (1967); Fernando Pessoa: Heteronyma (1968, upravené vydání 1990); João Guimarães Rosa: Velká divočina (1971, 2. revidované vydání jako Velká divočina: cesty, 2003); Clarice Lispectorová: Blízko divokého srdce života (1973); José Cardoso Pires: Zámek u jezera (1974, 2. vydání pod názvem O delfínu, 1998); Luís de Camões: Trýzeň i útěcha (1974, s Josefem Hiršalem; opravené, rozšířené vydání 1997); Érico Veríssimo: Incident v Antaresu (1977); Fernando Namora: Muž s maskou (1979); José Luandino Vieira: Kdysi v Angole (1980, s Vlastou Mackovou); Clarice Lispectorová: Okamžik pro hvězdu (1982); Agostinho Neto: Posvátná naděje (1983); Graciliano Ramos: Statek São Bernardo (1983); Lygia Fagundes Tellesová: Před zeleným bálem (1984); Murilo Rubião: Dům U červené slunečnice (1986); Mário de Sá-Carneiro: Lúciova zpověď (1987); Darcy Ribeiro: Divošská utopie (1989); Lygia Bojunga Nunesová: Maria se vrací do Ria (1989); Fernando Pessoa: Kniha neklidu (1992, rozšířené vydání 1992, upravené vydání 2007); Murilo Rubião: Nevěsta z Modrého domu (1994); Fernando Pessoa: Za noci našeho bytí (1994); Poronominare. Mýty a legendy brazilských Indiánů (1995); Clarice Lispectorová: Tajné štěstí (1996); Mário de Sá-Carneiro: Šílenství (1996); Fernando Pessoa: Faust (1997, s Josefem Hiršalem); Fernando Pessoa: Bankéř anarchista (1998); Nuno Júdice: Šarlatová žena (1999); José Rodrigues Miguéis: Šestnáct hodin s tajným posláním (2000); Fernando Pessoa: Testament sebevraha barona de Teive, Ďáblova hodina (2001); Rubem Fonseca: Černý román a jiné povídky (2001, se Šárkou Grauovou); Eduardo Lourenço: Chaos a nádhera (2002, s Vlastou Dufkovou); Moacyr Scliar: Leopardi Franze Kafky (2002); Fernando Pessoa: Opiárium a jiné básně Álvara de Campos (2003, s Josefem Hiršalem); Lygia Fagundes Tellesová: Temná noc a já (2003); Eugénio de Andrade: Svrchovanost (2004); Rubem Fonseca: Mocné vášně a nedokonalé myšlenky (2006); Fernando Pessoa: Nevinnost je nemyslet. Básně Alberta Caeira (2008); Fernando Pessoa: Dopisy přátelství, lásky a magie. Příběhy Pessoova života (2009); Sérgio Sant’Anna: Noční let (2010, s Ladou Weissovou).






© 2005 občanské sdružení Splav!