Plav
archiv




Populární literatura a brak: Historická konstanta, nebo moderní problém?

Jiří Starý
 

Existuje jakási všeobecná tendence pokládat staré a dávné za lepší než moderní a současné. Tato představa pomalého, ale o to jistějšího úpadku lidstva se většinou realizuje ve dvou konkrétních myšlenkách: že to, co je dnes dobré, bylo kdysi ještě lepší, zatímco to, co je dnes špatné, neexistovalo. Proto může už jen myšlenka, že starší doby znaly literaturu přinejmenším stejně špatnou, jako je ta dnešní, leckomu připadat kacířská.
A řada literárních historiků neváhá dodávat argumenty, které mají toto přesvědčení podpořit: že vznik zábavné literatury souvisí se vznikem moderní společnosti, již charakterizuje relativně značné množství volného času. Že její existenci umožnil zejména novodobý rozvoj gramotnosti. Že vysoká cena papyru či pergamenu činila z jakékoliv psané literatury literaturu elitní. Že starší doby neznaly literaturu, jež by neměla společenskou funkci a jejímž cílem by nebylo legitimizovat stávající morální, hodnotovou a společenskou hierarchii. Že existence psané literatury byla tak těsně spojena s náboženskými institucemi, že to jakoukoliv myslitelnou triviální literaturu předem diskvalifikovalo.
Jenomže při bližším pohledu žádný z těchto argumentů úplně neobstojí: opsat (či nechat opsat) rukopis byl sice o dost náročnější, respektive nákladnější počin než zakoupit svazek z produkce nakladatelství Harlequin, paleografické nálezy nicméně poměrně jasně ukazují, že nemálo lidí bylo ochotno tuto námahu podstoupit. Gramotnost byla ve starších dobách opravdu výrazně nižší než dnes, přinejmenším zčásti ji ale nahrazovala orální a zejména aurální, „smíšená“ literární tradice, charakterizovaná produkcí rukopisů, které byly určeny pro předčítání širokému okruhu posluchačů. Tvrdit, že člověk dávných dob neměl volný čas, prozrazuje zásadní neznalost životního stylu vyšších společenských vrstev starších kultur. A názor, že se starší a zejména náboženská literatura věnovala výhradně „závažným“ tématům, poměrně spolehlivě vyvrací sám fakt existence děl, která na společenskou a náboženskou závažnost otevřeně rezignují.
Nízká literatura není odvrácenou stranou moderní civilizace, jak si občas v pýše nad svou civilizací máme tendenci namlouvat, když s mírně dekadentním sebeuspokojením prohlašujeme, že opravdu špatný text jsme byli schopni vytvořit teprve my. Je zřejmé, že člověk starších dob se mohl bavit a bavil zcela jinak než člověk dnešní. Ale současně je právě tak zřejmé, že pojmy populární literatura, triviální literatura či brak můžeme směle aplikovat i na literaturu starších dob.
Jak tyto pojmy přesně vymezit, je samozřejmě nelehký – a dodnes nevyřešený – problém, na čemž ovšem vůbec nenesou vinu dávné kultury a jejich literatura. I studie věnované nedávné a současné populární literatuře mají ve věci víc než nejasno, o čemž svědčí už sama záplava termínů vytvořených literárními teoretiky: populární literatura, pokleslá literatura, triviální literatura, zábavná literatura, brak a škvár v češtině, Trivialliteratur, Unterhaltungsliteratur, Schmutzliteratur, SchundliteraturSchemaliteratur v němčině, popular literature, pulp literature, junk literature, trash literatureformula fiction v angličtině. Připočteme-li k tomu skutečnost, že každý badatel většinou definuje jednotlivé pojmy zcela jinak, rychle nahlédneme, že problém netkví ani tak v anachronickém přenášení moderních pojmů do starších dob, ale spíše v materiálu samotném: nízká literatura se jednoduše vzpírá zasazení do kategorií literární vědy, jako by se mstila za dlouhá období, kdy s ní literární vědci nepočítali a nepovažovali ji za předmět seriózního badatelského zájmu.
Co je charakteristické pro takovou literaturu? Pohlédneme-li na výše vypočtené termíny, nalezneme – vzdor jejich mnohosti – několik opakujících se charakteristik. Tou první a určující je bezesporu populárnost (popular literature, populární literatura), tendence šířit se mezi velké masy posluchačů, s níž je neodlučitelně spojena snaha bavit (zábavná literatura, Unterhaltungsliteratur) a láce literárního média: anglické pulp odkazuje k dřevitému papíru populárních vydání, v českém prostředí hrají podobnou úlohu brožovaná vazba a zejména sešitová vydání (edice Magnet, Signál nebo Večery pod lampou) v kontrastu k solidním pevným vazbám děl klasiků. Výsledkem je pak nízká cena vzniklé knihy, srov. česká označení šestákový román či morzakor. Pendant k tomuto jevu představuje ve starší literatuře velké množství dochovaných rukopisů a jejich nedbalé provedení (nekvalitní pergamen a absence iluminací), šíření ve formě volných listů či levných knížek (jejich moderní obdobu představují např. české rodokapsy, u nichž byla láce a možnost nešetrného zacházení stejně důležitá). Co se týká materiálních aspektů, není tedy identifikace nízké literatury žádným problémem; věc se ovšem rychle změní, přejdeme-li k měřítkům literárnějším.
Na první pohled se sice ona vnější lacinost u brakové literatury ideálně spojuje s laciností vnitřní (Schundliteratur), se zacílením na témata, která jsou jaksi příliš triviální (viz Trivialliteratur) a příliš snadno a bez velkého nasazení autora zaručeně probouzejí emoce masového čtenáře: sentimentální láska, zločin, tajemno, napětí, zázraky, magie. K nim pak přistupují motivy vyšší literaturou opomíjené či přímo tabuizované, a právě proto obzvláště lákavé a vzrušující (Schmutzliteratur): sex, násilí, motivy skatologické a jiné: tady se za staletí opravdu nic nezměnilo. Podobně je tomu i na úrovni děje: vyzkoušená a funkční dějová schémata (záhada a její vyřešení, únos a vysvobození) jsou neustále opakována (Schemaliteratur), děj je formulaický ve smyslu neúnavného recyklování víceméně identické konstrukce děje (formula fiction).
Jenže právě tady poměrně dobře vidíme, že zdánlivě jasná kritéria, jež mají odlišit vysoké od nízkého, nejsou až tak neproblematická, jak by se mohla zdát – ve staré literatuře stejně jako v té moderní. Je jistě pravdou, že nízké žánry měly vždy (a mají dodnes – viz westerny, operety, horory apod.) své formule – jednoduchá a stále se opakující dějová schémata. Ale nemá taková schémata i osudová tragédie, měšťanská truchlohra či existenciální drama? Ve starších kulturách byla navíc dějová schémata tradičních (vysokých) žánrů (třeba hrdinské poezie či náboženské literatury) o poznání rigidnější, takže tu dějová šablonovitost populární literatury nebyla až zas takovou výjimkou. Právě naopak: populární a braková literatura se tu nejednou vyčleňovala z proudu literatury až překvapující odvahou, s níž se tradičním schématům vymykala.
Je totiž široce pozorovatelným faktem, že schematičnost nízké literatury se pojí se silným sklonem k variaci, a to občas i velmi radikální: k převracení zažitého schématu, jeho reverznímu běhu odzadu kupředu, volnému prohazování mužských a ženských rolí či spojování vysokých a nízkých témat. Ona repetice i inovace pevných šablon má navíc mnohdy nevážný a často až autoparodický charakter, který dává najevo, že autoři i posluchači si byli šablonovitosti „svých“ schémat velmi dobře vědomi a spíše než aby se stávali jejich loutkami, dokázali je stejně dobře používat jako zneužívat.
Totéž, a v ještě vyšší míře, se ale nakonec týká i tematického vymezení braku. Ona zdánlivě „nízká“ témata (viz pojem pokleslá literatura) se v moderní i staré literatuře až příliš často kříží s těmi, jež jsou užívána v literatuře svrchovaně umělecké a „vysoké“, což platí nejenom pro notoricky problematické autory typu markýze de Sade, ale i pro řadu takových, které jednoznačně řadíme do literatury „vysoké“: Edgara Allana Poea, Dominique Auryovou (alias Pauline Réageovou), Sarah Kane či Alaina Robbe-Grilleta. Nikoliv náhodou se přitom jedná o autory, kteří posunuli vysokou literaturu daleko za hranice toho, co bylo v jejich době obvyklé. Ve své touze po zábavnosti totiž populární literatura často překračuje (a překračovala) hranice toho, co je ve vysoké literatuře akceptovatelné, a překvapivě tak odkrývá zcela nová literární pole.
A proto můžeme dát na závěr slovo jednomu z největších českých moderních umělců a současně i jednomu z největších českých znalců pokleslé literatury, Josefu Váchalovi, který roku 1924 ve svém Krvavému románu, „studii kulturně a literárně historické“, podotýká: Známo, že v pozůstalosti po H. Ibsenovi nalezena byla obsáhlá biblioteka, sestávající z řady krvavých románů, z nichž tento veliký znalec drsného životního osudu lidí pudových, převážnou většinou své zkušenosti obohacoval. V pozůstalostech našich českých očisťovatelů literatury (…) ovšem že podobné literatury nenajdeme; nejvýše škváry od vlasteneckých spisovatelů (…) nebo literární šmejdy moderních křesťanskokatolických neb socialistických básníků. [1]

Poznámky:

1. Váchal, Josef. Krvavý román. Praha: Paseka, 1990. 28. [Zpět]






© 2005 občanské sdružení Splav!