Plav
archiv




Jidiš jako odraz tisícileté historie života v diaspoře

Rozhovor s Gillesem Rozierem

Z francouzštiny přeložila Anna Koubová

Gillesi Rozierovi vyšel před několika lety v češtině román Láska bez odporu, kde jidiš představuje dějotvorný prvek. Motiv to pro známého francouzského autora není náhodný, z jidiš překládá, v jidiš dokonce píše i vlastní texty a působí – nejen v Paříži – jako velký propagátor jidiš kultury. V rozhovoru se vyjadřuje k tomu, jak vnímá postavení jidiš a jaké má představy o jeho budoucnosti.
 

Anna Koubová: Téma jidiš se ve vašich románech objevuje často. Například v knize Láska bez odporu [1] se zabýváte vztahem jidiš a němčiny. Je tento vztah spletitý?

Gilles Rozier: Když jsem začal román psát, bylo mým záměrem zabývat se právě, abych tak řekl, nebezpečnými svazky mezi jidiš a němčinou. Připadalo mi, že vražedná obsese nacistů vůči Židům pramenila i ze skutečnosti, že jidiš bylo němčině tak blízké a zároveň zásadně odlišné. A zejména – oproti jiným německým dialektům – bylo jidiš jediné, kterému se podařilo získat status velkého kulturního jazyka, zvláště od poloviny 19. století s nástupem moderní jidiš literatury. Protože si ty dva jazyky byly blízké, hrozilo v očích omezenců z nacistického vedení nebezpečí, že jidiš němčinu kontaminuje. Ty dva jazyky se lišily v tom smyslu, že jidiš bylo vždy velmi otevřené vnějším jazykovým vlivům. Bylo vytvořeno na germánském základě a přebíralo podle migrace Židů slovní zásobu a syntaktické konstrukce z románských jazyků, z hebrejštiny a z aramejštiny a ze slovanských jazyků. Němčina se oproti tomu obohacovala spíš z vnitřních zdrojů, čerpala pro svůj vývoj téměř výhradně z germánských kořenů. Proto jidiš pro blouznící a paranoidní nacisty představovalo nebezpečí, bylo zapotřebí jeho mluvčí vyhubit.

AK: A co vztah mezi jidiš a hebrejštinou? Jakou pozici zaujímá jidiš v izraelském státě?

GR: Hebrejština byla pro Židy vždy referenčním jazykem. Používá se při liturgii, zajišťovala jejich spojení s Tórou a se zemí Izraele. Ačkoli každodenní užívání před vznikem sionistického hnutí notně zastaralo, symbolická přítomnost hebrejštiny byla vždy velmi silná a jakožto psaný a čtený jazyk nikdy v průběhu století nevymizela. Jidiš bylo do poloviny 19. století především jazykem denní mluvy. V tomto ohledu se na ně pohlíželo jako na cosi podřadného. Po roce 1860 ho však začali používat spisovatelé a vznikl tak velký literární jazyk. První moderní hebrejští spisovatelé a první moderní jidiš spisovatelé byli často titíž autoři. Také jejich čtenáři se částečně shodovali. Židovské ženy v Evropě znaly jidiš, ale málokdy hebrejštinu, proto četly především jidiš, zatímco muži, kterým se dostalo náboženského vzdělání, znali oba jazyky. V desetiletích předcházejících vytvoření Státu Izrael nepanovala v otázce budoucího oficiálního jazyka nového státu shoda. Někteří hájili jidiš, tvrdili, že většina Židů z Polska a z Ruska tento jazyk perfektně zná a že hebrejštinu bude těžké budoucí obyvatele země naučit. Probíhala válka jazyků, která byla místy velmi tvrdá. Jedna skupina obhajující hebrejštinu dohlížela v Palestině mezi dvěma válkami na to, aby jidiš zcela zmizelo z veřejné sféry. Tato jazyková válka zanechala v obyvatelích Izraele stopy dodnes. Jidiš si osvojovali v diaspoře, která byla po dlouhou dobu spojována s negativními konotacemi. V současnosti se nová generace Izraelců obrací proti black outu svých předků ve vztahu k jejich kořenům v původních zemích. Kořeny v diaspoře jsou některými lidmi vnímány s nostalgií a s pocitem určité ztráty. Proto také zažíváme částečný návrat k učení se jidiš; zatím jen nepříliš výrazný, nicméně reálný. Jidiš ostatně nikdy nepřestalo být užíváno v přísně náboženských židovských kruzích, například u chasidů. V Izraeli tato komunita narůstá exponenciálně. V ulicích Jeruzaléma je tak možno slyšet stále více jidiš, stejně jako v ulicích Bnej Braku, a dokonce i v Tel Avivu. Laičtí Izraelci nevnímají stále markantnější přítomnost ultraortodoxních Židů ve společnosti jenom pozitivně. Někdy je tedy jidiš automaticky spojováno s ultraortodoxním vyznáním. Před dvěma desetiletími let vytvořil Stát Izrael národní instituci pro jidiš kulturu. Vzniklo tak zdání, že tento jazyk za jeho přínos židovské kultuře ochraňuje. Tato instituce má však velmi omezené prostředky a byla předmětem finančních skandálů, což jen dokazuje, že je pouhou záminkou bez skutečného dosahu.

AK: Jidiš bylo mateřským jazykem vašeho dědečka, k tomuto jazyku tak máte přímý osobní vztah, stejně jako velká část těch, kdo se jím zabývají. Na počátku 21. století bylo jidiš považováno takřka za mrtvý jazyk, v posledních letech se však znovu mluví o jeho renesanci. V čem vidíte příčiny tohoto zvratu?

GR: Ti, kteří považovali jidiš za mrtvý jazyk, viděli jen část reality. V laickém či umírněném náboženském prostředí se od 70. let 20. století jidiš skutečně v podstatě nevyskytovalo. Ale v ultraortodoxních kruzích, jak jsem uváděl výše, užívání jazyka jidiš exponenciálně vzrůstá. Lze se domnívat, že ve světě existuje několik set tisíc jeho mluvčích, snad 800 000, což je číslo značně převyšující hranici, kdy může být jazyk považován za ohrožený vymizením. Jsme dnes svědky oživení zájmu o výuku jidiš ze strany laických či umírněných Židů a částečně i ze strany Nežidů. Ve světovém měřítku se v současné chvíli formuje komunita jidišistů. Zatím se jedná o malý počet osob, několik stovek až tisíců. Ale kdo ví, co pro nás chystá budoucnost?

AK: Přejete si, aby vaše děti také ovládaly jidiš?

GR: Mluvil jsem s nimi jidiš, když byly malé, a naučily se jidiš také číst a psát.

AK: Dnes se učí, jak jste uvedl, jidiš mnoho lidí jenom z kulturně-historického zájmu, aniž byli Židy. Co tomu říkáte?

GR: Myslím, že je to skvělé! Jidiš jazyk a kultura jsou strhující, může se o ně zajímat kdokoli. Tento fenomén je možné pozorovat především v Německu a v Polsku. V Německu hraje roli lingvistický zájem o blízký jazyk a také pocit mezery zející po genocidě spáchané nacisty. V Polsku se jedná o jiný jev. Ona mezera je ještě markantnější, protože jidiš bylo až do genocidy, a dokonce ještě poté, v prvních desetiletích Polské lidové republiky, opravdovou součástí polské kultury. Často můžeme slyšet, jak mladí Poláci toužící učit se jidiš prohlašují: historie polských Židů je nedílnou součástí polské historie. To je věta, kterou jsem jinde nikdy neslyšel, ani ve Francii.

AK: Má současná politická a sociální situace ve Francii vliv na zájem o jidiš?

GR: Nevím. Řekněme, že v současné Francii je požadovat kulturní diverzitu snadnější, než tomu bylo v 50. nebo 60. letech. Proto občané využívají možnosti pěstovat, vedle své francouzské kultury, jedinečnou, intimnější kulturu.

AK: Knihovna v Domě jidiš kultury [2] v Paříži, kterou jste po dvacet let řídil, disponuje největší sbírkou jidiš literatury v Evropě a je považována za jedno z nejaktivnějších mimouniverzitních center pro jidiš kulturu. Kdo ji navštěvuje?

GR: Jedná se o nejrůznější návštěvníky. Studenty jidiš, osoby, které chtějí znovu získat přístup k jazyku, jímž se mluvilo v jejich rodinách, studenty univerzit, umělce, dokumentaristy. Pocházejí většinou z Paříže a z Francie, ale přijíždějí i lidé z celé Evropy, a dokonce celého světa.

AK: Co bylo motivem pro založení časopisu pro jidiš literaturu Gilgulim?

GR: Chtěl jsem současným kvalitním jidiš spisovatelům nabídnout prostor pro publikaci jejich děl, aby je nemuseli zveřejňovat v časopisech, které otiskují texty různorodé kvality.

AK: Přeložil jste do francouzštiny několik jidiš autorů, například Sutzkervera či Dropkinovou. Čemu musí překladatel čelit při převodu specifických vrstev jazyka či židovských reálií?

GR: Francouzština je, například na rozdíl od angličtiny, vůči jidiš a židovské tradici velmi uzavřená. Určitě je potřeba si s jazykem hodně hrát, aby bylo možno zpřístupnit situace vlastní židovské společnosti čtenáři, kterému je bližší křesťanská kultura.

AK: V čem podle vás spočívá specifičnost jidiš literatury?

GR: V tom, že je psána jidiš! A jidiš je, se svou tisíciletou zkušeností života v diaspoře, nejvhodnějším jazykem k popisu tohoto židovského života, dokonce více než hebrejština, která je v současnosti jazykem státu, jehož většinu tvoří Židé, rozhodující o jeho osudu. Jidiš je jazykem menšiny, jež musí stále smlouvat s okolním prostředím a která nerozhoduje o svém politickém osudu. Jidiš literatura je jediná literatura, která se skutečně hodí k popsání této identity pokoušející se zůstávat stále v rovnováze…

AK: Vy sám jste napsal a vydal několik básní v jidiš. Proč má podle vás smysl psát dnes poezii v jidiš?

GR: Protože existují věci, které jsem nemohl napsat v jiném jazyce. Protože psaný jazyk je dědictvím své literatury. Když píši v jidiš, navazuji na jidiš básníky, které mám rád, jsem s nimi ve spojení.

AK: Na čem pracujete v současné chvíli?

GR: Zakládám nakladatelství Antilope, které bude publikovat ve francouzštině literaturu pojednávající o existenci Židů na všech pěti kontinentech. Budeme vydávat mnoho textů přeložených z jidiš nebo hebrejštiny, ale nejenom z nich: také z angličtiny, z polštiny, z němčiny a tak dále.

Poznámky:

1. Un Amour sans résistance, 2003, č. 2007. (Pozn. překl.) [Zpět]
2. Maison de la culture yiddish. (Pozn. překl.) [Zpět]






© 2005 občanské sdružení Splav!