Překladatelská soutěž Jiřího Levého má u nás již několikaletou tradici. Každoročně se nad soutěžními texty schází odborná porota z řad překladatelů, aby vybrala nejlepší přeložené texty. Pro bližší seznámení s fungováním soutěže i poroty vám přinášíme rozhovor s jejím současným předsedou, Ladislavem Šenkyříkem. Rozhovor vede překladatelka Zuzana Šťastná.

 

Zuzana Šťastná: Soutěž Jiřího Levého existuje od roku 1992. Měla nějaké předchůdce v předlistopadové době?

Ladislav Šenkyřík: Ano, Svaz překladatelů, odnož Svazu spisovatelů, měl jakýsi Aktiv mladých, který organizoval soutěž na obdobném principu. Za názvy a strukturu těch orgánů neručím, stály mimo zorné pole mých zájmů.

ZŠ: Vím, že dlouholetým předsedou poroty byl anglista Miroslav Jindra; ty jsi ho vystřídal v roce 2001. Kdo vlastně stál u zrodu soutěže?

LŠ: Myslím, že by to byla otázka spíš pro Mirka Jindru. Domnívám se, že to byl asi hlavně on, kdo se na půdě nové Obce překladatelů zasloužil o vznik překladatelské Soutěže Jiřího Levého. Vzhledem k tomu, že jistá návaznost soutěže na její předchůdkyni z dob komunismu mohla být tehdy vnímána negativně, šlo vlastně o odvážný čin. Ale to si uvědomuju dodatečně, tehdy jsem to tak nevnímal.

ZŠ: Možná by se slušelo na úvod připomenout i člověka, jehož jméno tahle soutěž nese. Většina studentů překladatelství nebo filologických oborů vůbec zná Jiřího Levého hlavně jako autora dnes už klasické knížky Umění překladu, která přitažlivě a zároveň přehledně podává základní otázky překladatelského přístupu k textu. Já sama mám s touto knihou hezký zážitek z relativně raného věku – tak jedenácti, dvanácti let. Tehdy si ho koupil můj otec, v tom starém paperbackovém vydání, na jehož obálce je slovo překlad v různých jazycích, a já do něj tajně nahlížela. Neuměla jsem ještě dobře žádný jazyk a snad neznala ani jméno jediného překladatele, ale už tehdy mě fascinovalo, jak různě se dá stylisticky pojmout jeden a týž originální text a jak se dá o jazyce a překladu teoreticky uvažovat. Nakonec jsem právě u téhle profese skončila. Potkal ty ses taky nějak s tou knihou nebo vůbec s osobností Jiřího Levého?

LŠ: To staré, paperbackové vydání bude zřejmě nové přepracované vydání z roku 1983, které vydala Panorama, nikoli původní vydání z roku 1963. Tak s tím jsem se také setkal, byť ve věku poněkud pokročilejším. Ale vlastně s podobně osudovými důsledky jako u tebe. Je třeba si uvědomit, že to byly doby totální informační nouze, z dnešního pohledu už něco nepředstavitelného. Nemám na mysli jen komunismus, ale i technologie. Ta kniha byla tehdy zjevením jistě nejen pro nás dva, vyšla v nákladu 4000 výtisků (to je dnes regulérní bestseller) a byla nedostatkovým zbožím. A její podvratnost vůči režimnímu nemyšlení nemohla zakrýt ani jako pěst na oko trčící, uměle dodaná zmínka o převratnosti překladového díla Leninova Státu a revoluce. Jiří Levý zemřel velice mladý a je obrovská škoda, že nemohl žít ve svobodných poměrech. Na teoretika překladu jeho významu dosud marně čekáme.

ZŠ: Účastnil ses někdy sám nějaké překladatelské soutěže? Jaké možnosti měl vůbec mladý člověk s překladatelskými ambicemi dřív, když jsi s překládáním začínal ty? Bylo těžší se prosadit? Překladatelství, pokud vím, patřilo za minulého režimu mezi docela elitní profese…

LŠ: Ano, dvakrát jsem se zúčastnil oné soutěže pro „mladé a začínající“ pořádané svazem. Měl jsem přátele, kteří mě přesvědčili, abych tam poslal svůj překlad Singerova Otroka, že to dělají slušní lidé, byť se to odehrává na oficiální půdě. Dodnes vzpomínám, jak na nás po večeru s předáváním cen v bytě jedněch známých, kde jsme skončili, přiopilý Jaroslav Kořán do rána hřímal, jak musíme být „my mladí“ nekonformní a nejít na ruku režimu, což mi připadalo od člověka, který už tehdy opět publikoval, poněkud nemístné. Já byl synek z venkova, vůbec jsem tehdy netušil, že on byl na začátku normalizace zavřený. Takže jsem to bral jako poučení, že svět není černobílý. Směšné, jak složitě se člověk tehdy dopracovával některých poznání. Jak na tom byl v těch dobách člověk s ambicemi, moc nevím. Já je neměl, tak jsem to měl asi jednodušší. Měl jsem takzvaný dělnický původ, mohl jsem se hlásit na školu podle svého zájmu, a na nějakou školu jsem jít musel, abych nemusel v devatenácti na vojnu, ale když jsem uviděl na filosofické fakultě v mezipatře toho pozlaceného Lenina, šel jsem raději studovat matematiku, a i tu jsem málem nedostudoval.

Překladatelé na tom byli za minulého režimu bezesporu lépe ekonomicky, na druhou stranu, kdyby se dnes jejich knihy prodávaly ve čtyřicetitisícových nákladech jako tehdy, asi by na tom i teď byli o něco lépe. „Elitní“ profese to byla především díky tomu, že v ní pracovali velice kvalitní autoři, mnohdy do ní zahnaní režimem, který zřejmě překladatelství považoval za podřadnější práci, a tak směli jako překladatelé pracovat i lidé, kteří si s mocí nijak nezadali. A mnozí z těch, kteří nesměli, publikovali pod jmény svých kamarádů.

Někteří kolegové mi říkali, jak byli v tehdejším Odeonu, vlajkové lodi kvalitního českého překladu, až ponižovaní, a někteří se s tím dodnes vyrovnávají tak, že se snaží „ponižovat“ dnešní nastupující překladatele, ale mohu-li soudit, tak to „ponižování“ spočívalo především v nimravě kvalitní redaktorské práci, která dnes tolik chybí. Tehdy jste se mohli téměř spolehnout, že kniha vydaná Odeonem nebude špatně přeložena. Taky jich z dnešního pohledu mnoho nevycházelo, a už vůbec ne rychle. Dnes máme pořád ještě, troufám si tvrdit, spoustu kvalitních překladatelů, ale až na pár vzácných výjimek chybějí dobří nakladatelští redaktoři. Částečně je to dáno zběsilým tempem, jakým se knihy z ekonomických důvodů vydávají, ale také tím, že mnozí noví nakladatelé po devětaosmdesátém se považovali za pouhé překupníky mezi autory (ať už původními či překladateli) a tiskárnou. Zjištění, že by s dodaným textem měli nějak pracovat, a to i u těch nejlepších autorů, bylo pro ně překvapením. Myslím ale, že se tato situace pomalu zlepšuje. Problém je, že redaktoři jsou placeni snad ještě hůř než překladatelé.

ZŠ: Vraťme se zpátky k soutěži. Vyhlašuje se každoročně ve třech kategoriích – pokaždé je to próza a poezie a k nim se pak přidává vždy jedna ze dvou nejméně obesílaných kategorií: buď drama, nebo kritika překladu. Okruh výchozích jazyků není omezen. Kolik bývá v současné době příspěvků – celkově a v jednotlivých kategoriích?

LŠ: Rozdělení na kategorie už není tak striktní, často spojujeme příspěvky z prózy a dramatu do jedné kategorie, protože těch dramatických bývá hodně málo. V posledních letech přichází pravidelně kolem šedesáti příspěvků.

ZŠ: Změnilo se to nějak „historicky“ – stoupá zájem o soutěž, klesá, nebo je víceméně stabilní? A pokud jde o jednotlivé kategorie? Jak je na tom dejme tomu poezie – nepřipadá mi, že by se třeba mezi současnými vysokoškoláky příliš četla; jak je to s jejím překládáním?

LŠ: Zájem o soutěž je po prvních dvou, třech ročnících, kdy byla účast pochopitelně nižší, protože šlo o něco nového, víceméně stabilní. Žalostně málo bývá příspěvků z oblasti kritiky a teorie překladu, nanejvýš jedna, dvě práce ročně, a i tak jde většinou o rozbor konkrétních děl, myslím, že vyloženě teoretickou studii jsme zatím nedostali. Přitom studenti mohou například využít jako podkladu svých diplomových prací. Na druhou stranu, zabývat se něčím tak pracným a neefektivním asi nepatří k dobovému duchu. Je-li soutěžní příspěvek dobrý, řešíme to většinou nějakým zvláštním oceněním.

Příspěvky do kategorie poezie každoročně přicházejí, byť v nevelkém počtu. Bohužel málokdy se mezi nimi najdou kvalitní práce. Nakolik je to tím, že se poezie málo čte, a nakolik tím, že překládání poezie přece jen vyžaduje větší překladatelské zkušenosti, těžko říct.

ZŠ: Jaké bývá zastoupení jazyků v soutěži? Předpokládám, že v současnosti vede angličtina, ale bylo to tak od začátku? A co třeba ruština – to je další jazyk, jehož popularita je asi docela významně ovlivněná politickým kursem země… Objevují se i dnes nadějní ruštináři?

LŠ: Angličtina drtivě vedla v půlce devadesátých let, dnes už to zdaleka není pravidlem. Hodně příspěvků bývá z němčiny a kupodivu, kurs nekurs, i z té ruštiny. V posledních dvou třech letech se záhadně vytratila francouzština, která dřív mívala značné zastoupení.

ZŠ: Docela by mě zajímalo, jestli si účastníci (dejme tomu v posledních ročnících, které jsi jako předseda poroty sledoval asi nejzevrubněji) vybírají spíš texty současné a zatím nepřeložené, nebo jestli mají zájem se konfrontovat s „klasikou“ a překladateli už zavedenými nebo dokonce s překladatelskými „velikány“.

LŠ: Řekl bych, že je to tak půl na půl. Někdy jde o texty, nad jejichž výběrem zůstává rozum stát, vezmeme-li v úvahu, že je autor překladu posílá do literární soutěže. Pokud jde o „klasiku“, dřív měli soutěžící sklon vybírat dosud nepřeložená díla od zavedených autorů, v posledních letech stále častěji přicházejí práce, které už byly česky publikovány. Zatím jsme nezaznamenali případ falzifikátu (proč by to taky vlastně někdo dělal?).

ZŠ: Jak dopadá taková konfrontace s klasikou – můžeš uvést nějaké zajímavé příklady? Stalo se třeba i tobě, že jsi narazil na nějakého „svého“ autora v jiné verzi?

LŠ: V horším případě se soutěžící neobtěžoval zjistit, že český překlad existuje, ale kupříkladu letos zvítězila práce, která vědomě oponovala vydanému (dobrému) překladu. A úspěšně.

Připomněla jsi mi tím jednoho mého kostlivce ve skříni. V loňském ročníku se objevil překlad z knihy, kterou jsem právě odevzdával do nakladatelství. Pochopitelně jsem překlad nechal posoudit někoho jiného a on nakonec nedosáhl na žádnou z cen, přestože byl talentovaný a kvalitní. Kniha vyšla v mém překladu sice natolik brzy, že podezření, že jsem si práci vybral jako dobrý tip, nemohlo vzniknout, ale přesto si myslím, že autorce soutěžního příspěvku dlužím dopis s výtiskem knihy.

ZŠ: Stalo se ti naopak, že jsi až díky účastnickému příspěvku narazil na zajímavého autora ze své jazykové oblasti, kterého jsi do té doby neznal? Ptám se proto, že mně se právě takové setkání přihodilo. Díky soutěžním překladům Lukáše Nováka, do kterých jsme měla možnost nahlédnout, jsem se seznámila se Shelem Silversteinem, zařazeným i v tomhle čísle Plavu. Je to tak trochu americký blíženec Emanuela Frynty a musím říct, že mě ani tehdejšího posuzovatele Lukášových překladů Standy Rubáše zájem o překládání Silversteinových básniček od té doby nepustil, samozřejmě ve spolupráci s Lukášem, což je docela pěkný vedlejší efekt téhle soutěže. Máš nějaký podobný zážitek?

LŠ: Bohužel ne. Já spíš začínám počítat, co ještě stihnu přeložit z toho, co bych opravdu chtěl, takže oslovit mě s něčím novým asi není tak jednoduché. V soutěži se mi to nestalo.

ZŠ: Mohl bys aspoň stručně říct, jak probíhá práce poroty?

LŠ: Příspěvky jsou anonymní, soutěžící je zasílá pod heslem. I tak vzniká u tzv. „malých“ jazyků občas problém, že kolega, který má práci posuzovat, odmítne, protože v ní pozná svého studenta. Někdy je pak těžké kvalitního recenzenta pro danou jazykovou oblast najít.

Došlé příspěvky tedy posoudí v prvním kole lektoři, které volíme i podle žánru, případně autora originálu, zdaleka to tedy nejsou jen členové poroty. Posuzovatel má za úkol rozhodnout, zda daný příspěvek pošle do druhého kola, v němž se rozdělují ceny, nebo zda ho pro závažné nedostatky vyřadí (a pak tento svůj verdikt případně obhájí před soutěžícím). V druhém kole čtou všechny vybrané příspěvky všichni porotci a posuzují je už pouze „čtenářsky“, tedy z hlediska literárního. Porota tak dojde k závěrečnému zhodnocení, které je v případě potřeby možné korigovat na základě příslušného „znaleckého posudku“ odborníka na danou oblast nebo dalších konzultací.

ZŠ: Posoudit úroveň tolika překladů, navíc z tolika různých jazyků není snadné… Čím vším se porotci při posuzování řídí? Existují nějaká psaná (nebo nepsaná) hodnotící kritéria?

LŠ: Z předchozího vyplývá, že to nejen není snadné, ale samozřejmě jako každé umělecké měření sil ani nijak objektivní či kvantifikovatelné. Přesto míra shody mezi porotci bývá většinou velmi vysoká, a třebaže se často o úrovni některé práce přeme, stanoviska nebývají protikladná.

Především pro externí spolupracovníky máme vypracovaný seznam hodnotících kritérií, kde klademe například důraz na zpracování v cílovém jazyce (porozumění předloze je v době otevřených hranic a internetu stále menším problémem), na adekvátnost literárních postupů, ale třeba i na výběr textu.

ZŠ: Sám jsi se teď zmínil o výběru textu a v jedné z předchozích otázek jsi řekl, že „nad výběrem někdy zůstává rozum stát“. Ač jsem tady ten, kdo se ptá, nebudu předstírat, že jsem člověk úplně „zvenčí“ – jeden rok jsem v porotě Levého působila. Přiznám se, že při pročítání příspěvků, které postoupily do druhého kola, mě tehdy překvapilo právě to, kolik textů (přitom často textů ucelených, ne úryvků) mi přišlo víceméně bez pointy a nezdály se mi literárně příliš zajímavé, což nemuselo být nutně překladem. Jakou roli tedy hrají v rozhodování poroty „dramaturgické“ schopnosti účastníka – snažíte se posuzovat hlavně překladatelský výkon (popřípadě vycházet z jeho externího hodnocení) a spíš odhlédnout od toho, jak zajímavý se vám osobně jeví originál (nemyslím teď obtížností, ale spíš sdělením a celkovou literární kvalitou), nebo porota přiznaně bere v úvahu i to, zda se jí text prostě „líbí“ a něco jí říká?

LŠ: Překladatelská soutěž Jiřího Levého je soutěž literární. Výběr příspěvku pochopitelně hraje roli, i jím by měl soutěžící prokázat jistou orientaci v kultuře příslušné jazykové oblasti. Není to ovšem otázka vkusu porotců a externích spolupracovníků. Je-li předloha z literárního hlediska bezcenná, těžko může překladatel předvést své schopnosti. Jak už jsem řekl, abychom vliv osobního literárního vkusu omezili, snažíme se texty zadávat k posouzení kolegům, kteří danému autorovi či žánru „fandí“. Věřím, že jinak se porotci snaží od svých osobních zálib v co největší míře odhlédnout. Snad jsme k tomu jako překladatelé, kteří se musí často převtělovat do kůže různých autorů, i lépe disponováni než například spisovatelé zasedající v porotách obdobných soutěží pro původní autory.

ZŠ: Jak je to v posledních ročnících s překladatelskou úrovní účastníků? Obesílají soutěž více úplní začátečníci, nebo lidé už poučení?

LŠ: Zase je to tak půl na půl. Některé příspěvky předčí svou úrovní i to, s čím se běžně setkávají redaktoři v nakladatelstvích. Jindy pláče nejen literatura, ale i česká gramatika. Taky jsme třeba dostali překlad „z angličtiny“, který byl ve skutečnosti anglickým překladem ze španělštiny.

Velice zajímavý posun nastal v posledních dvou letech ve věku účastníků. Zatímco dříve soutěž obesílali spíš třicátníci (věková hranice je stanovena na 35 let), dnes to jsou spíš lidé, kterým je jen málo přes dvacet, už mezi soutěžícími byli i středoškoláci. Nemám přitom dojem, že by se snižovala úroveň. Čeká nás tvrdá konkurence.

ZŠ: Co dělá mladým překladatelům zpravidla největší potíže?

LŠ: Myslím, že se trochu projevuje, že lidé málo čtou, nebo spíš málo čtou v češtině. Jejich jazyk bývá často chudší, ale v tom se možná projevuje i jistá nesmělost uchopit autora a vzít ho za svého.

V devadesátých letech doznal velkého propadu i ten zcela nezbytný řemeslný základ, tedy česká gramatika, ale to se postupně lepší (když otevřu noviny, dodávám kupodivu).

Jak už jsem uvedl, dnešní mladí, vzdělaní lidé, kteří mají možnost cestovat, jen zřídka mívají potíže s porozuměním předloze v lexikální rovině. Mnohem větší problémy bývají v oné rovině „dramaturgické“. Ze zaslaného příspěvku často vůbec nelze rozšifrovat, proč a s jakým záměrem si jej soutěžící vybral. Jestliže předloha mdlá duchem i jazykem je přeložena ještě mdlejší a chudší češtinou, marně pátráte, co asi autora k výběru vedlo.

ZŠ: Co se děje s oceněnými příspěvky, když soutěž skončí? Jsou nějaké možnosti jejich publikování (tedy kromě té nejčerstvější – Plavu)?

LŠ: Myslím, že z některých ročníků něco publikovaly Literární noviny. Byl bych rád, kdyby se Obci překladatelů podařilo pravidelné publikování vítězných soutěžních příspěvků zajistit, ale to samozřejmě vyžaduje určité úsilí. Pro většinu časopisů může být také problémem, že příspěvky bývají z velice různorodých žánrů.

ZŠ: Sleduješ, jestli se jména lidí oceněných v minulých ročnících později objeví na české překladatelské scéně? Funguje soutěž nějak aktivně při zprotředkování kontaktu začínajících překladatelů s nakladateli – nebo se nechává víceméně na úspěšných účastnících, zda se svého umístění pokusí nějak využít při shánění práce?

LŠ: Obecně se snažíme soutěžící – a to nejen ty nejúspěšnější – povzbuzovat, většinou v rámci semináře, který k soutěži pořádáme, aby svůj úspěch v soutěži tímto způsobem zúročili, chtějí-li. Věřím, že většina porotců už se o některých soutěžících zmínila nakladatelům, kteří sháněli překladatele pro konkrétní dílo. Neumím si představit, že by tento kontakt začínajících překladatelů s nakladateli šlo nějak institucionalizovat. Ale dobří nakladatelé na úspěch v soutěži stále více slyší a rádi úspěšným soutěžícím práci zadávají, protože vědí, že s velkou pravděpodobností dostanou dobře odvedenou práci.

Z mnohých někdejších soutěžících se stali zavedení překladatelé. Mnozí by jistě byli úspěšnými překladateli i bez soutěže, ale mnohým soutěž k proniknutí na překladatelský trh zcela určitě pomohla. Říkám si, že kdyby nic jiného, má alespoň v tomto ohledu toto umělecké klání velký význam.

ZŠ: Mohl bys uvést nějaké příklady úspěšných účastníků?

LŠ: Nerad bych na někoho zapomněl, je jich opravdu hodně. V soutěži byl například před knižním vydáním oceněn překlad Viktora Janiše, který později získal Cenu Tomáše Hrácha, Mariana Housková získala tvůrčí odměnu v rámci Ceny Josefa Jungmanna za překlad povídek Julia Cortázara, Kateřina Klabanová poslala úryvek z díla Martina Amise Šíp času a celý román posléze vyšel v jejím překladu v nakladatelství Volvox Globator, Sylva Ficová uspěla se svými oceněnými překlady Williama Blakea v nakladatelství Paseka, úspěšným překladatelem je Petr Fantys. Těch jmen je opravdu víc. Koneckonců, můj kolega v porotě Stanislav Rubáš také kdysi zazářil v soutěži se Shakespearovými sonety a dnes už mu hrají Shakespeara v divadle.

ZŠ: Mám ještě poslední otázku. Už si se zmínil o semináři porotců s účastníky. Kromě dotazů na vlastní překlad a posudky, co dnes mladé překladatele zajímá, s čím mají (případně) problémy…

LŠ: Nejvíc je asi zajímá právě možnost uplatnění na překladatelském trhu. V počátcích soutěže, kdy převládala tradovaná představa oné „elitní profese“, bývali často rozčarovaní poznáním, že ani zavedení a uznávaní překladatelé se nemohou literárním překladem uživit, dnes už převládá zdravá skepse. Přicházejí lidé, kteří vědí, že je v této profesi nečeká žádné dobré bydlo, ale přesto jim stojí za to o kvalitní umělecké překlady usilovat.

 

Ladislav Šenkyřík se narodil roku 1957 a MFF UK vystudoval, jak s oblibou dodává, „za dodnes nevyjasněných okolností“. Překládání z angličtiny se věnoval v sedmdesátých letech minulého století do šuplíku, v osmdesátých letech samizdatově a od roku 1990 tiskem. Na kontě má překlady Charlese Bukowského, E. A. Poea, Vladimira Nabokova nebo Anthony Burgesse.

V porotě Překladatelské soutěže Jiřího Levého pracuje od roku 1996, od roku 2001 jako její předseda.

Zpět na číslo