Petr Christov

Sledovat publikační počiny edice Divadelního ústavu (dnes již Institutu umění – Divadelního ústavu) by mělo být pro českou čtenářskou veřejnost zajímající se o divadlo a dramatickou literaturu povinností. Knihy, které péčí DÚ spatřily světlo světa, jsou takřka bez výjimky výraznými příspěvky z rozličných oblastí divadelnictví, ať už se objevily v kterékoli z jeho edičních řad – od monografických historických publikací a kritických edic sebraných spisů (Edice Světové divadlo a Edice České divadlo), přes impozantní a výtečně vyvedené tituly Encyklopedie českého divadla, až po edice věnované samotným divadelním hrám, zde se jedná především o dvě ediční řady pojmenované Edice Současná hra a Edice Divadelní hry. Právě posledně jmenovaná edice věnovaná kompletnímu vydávání dramatického díla světových klasiků byla v roce 2007 obohacena o významnou kapitolu francouzského psaní pro divadlo. Do společnosti Thomase Bernharda, Friedricha Dürrenmatta, Henrika Ibsena či Toma Stopparda přibyl moderní francouzský klasik Bernard-Marie Koltès (1948–1989). Souborné vydání jeho her vyšlo (jako desátý svazek) pod stejným názvem jako předchozí svazky této edice – Hry.

V oblasti vydávání současné francouzské (či přesněji frankofonní) dramatiky není DÚ bez zkušeností. V zmiňované Edici Současná hra vyšel již tucet textů pro divadlo; ze zahrnutých francouzských dramatiků můžeme zmínit např. Jeana-Clauda Carrièra, Jeana-Clauda Grumberga či Erica-Emmanuela Schmitta. Zpravidla však v této řadě vychází v jednom svazku jediný text pro divadlo bez dalšího komentáře či doslovu. Za jistou výjimku, co se kvantity textů týká, můžeme považovat společné vydání dvou her Yasminy Rezy v jednom svazku, jímž v roce 1997 současná francouzská dramatická tvorba do edic DÚ vůbec vstoupila. Po deseti letech od vydání ve světovém měřítku možná nejúspěšnější francouzské dramatičky současnosti jsme se (konečně) dočkali i vydání díla autora, bez něhož by obraz francouzského psaní pro divadlo na konci 20. století nemohl být nikdy úplný. Potěšitelné je, že Koltèsovo dílo vychází tentokrát v prestižnější Edici Divadelní hry, tedy nejen v rámci „užitkové“ knižnice Současná hra. Význam koltèsovské dramatiky si svou vlastní soubornou publikaci nepochybně zaslouží.

Čeští čtenáři se s překlady některých Koltèsových her setkat již mohli. Roberto Zucco, přeložený Romanem Císařem, vyšel v časopise Svět a divadlo na konci roku 1991, překlady Kateřiny Lukešové – Boj černocha se psy (Combat du nègre et de chiens) a Návrat do pouště (Le retour au désert) – vydala na počátku devadesátých let, krátce před ukončením své ediční činnosti, agentura DILIA (1991, 1992). Česká verze Boje černocha se psy se stala rovněž součástí programové brožury k divadelní inscenaci zmíněné hry, která měla v pražském Národním divadle českou premiéru na konci sezony 1991/2. Díky této trojici textů nebyl Koltès pro české prostředí autorem neznámým, nicméně o úspěchu na divadelní scéně rozhodně hovořit nelze. I proto je souborné vydání všech „velkých“ Koltèsových her významným obohacením tuzemského divadelního prostředí.

V knize je obsažena šestice zásadních autorových textů pro divadlo z konce sedmdesátých a převážně pak z osmdesátých let uplynulého století. Vedle tří výše zmíněných titulů obsahuje kniha i první výraznou Koltèsovu hru Tu noc těsně před lesy (La Nuit juste avant les forêts), dále jeho mistrovský dialog Klienta s Dealerem o předmětu zakázané touhy V samotě bavlníkových polí (Dans la solitude des champs de coton) a hru Západní přístaviště (Quai ouest), k jejímuž napsání inspirovala autora osobní zkušenost s pobytem v okrajových čtvrtích jistého amerického velkoměsta. Soubor těchto textů je proložen dvěma menšími dramatickými pracemi z osmdesátých let – Tabataba a Coco. Na rozdíl od šestice delších textů lze vnímat tyto dva jako svého druhu inspirativní doplnění, které dokresluje i další Koltèsovu tvorbu. Pokud je Tabataba krátkou dramatickou hříčkou, pak Coco není nic jiného než jen fragment nedopsané hry, jejíž titulní postavou měla být Coco Channel. Ve zhruba třicetistránkovém doslovu Daniela Jobertová komplexním způsobem představuje a rozebírá Koltèsovo dílo, upozorňuje na jeho zvláštnosti a odlišnosti v kontextu současné dramatiky a konečně nastiňuje inscenační reflexi textů v českém prostředí, jemuž se s Koltèsovým dílem prozatím nepodařilo zcela vyrovnat. Studie je doplněna o podnětný výběr použité odborné literatury. Knihu uzavírá soupis autorova díla v chronologickém pořadí.

Výjimečnost Koltèsova psaní pro divadlo je zjevná již při letmém nahlédnutí do jeho děl. Každá z her obsažená v tomto souboru se výrazně liší od těch dalších. Najdeme tu monolog (Tu noc těsně před lesy), dialog (V samotě bavlníkových polí), hru na půdorysu klasicistní tragédie (Boj černocha se psy), ale i text pro divadlo vystavěný na principu filmové montáže scénických obrazů (Roberto Zucco). Navzdory rozdílnostem ve výstavbě dramatického textu zůstává Koltèsův jazyk soudržný. Jeho rukopis je nezaměnitelný. Jeho dramatika je založena primárně na slovech – na jednání, jež je neseno samotnými promluvami. Neotřelé metafory a obrazy se v promluvách snoubí s vytříbenou stylistickou stránkou. Koltèsovy postavy mají vždy zcela specifický projev a autor sám si byl drobných jazykových nuancí dobře vědom. Mnohdy se právě otázka mluvení, dialogu a výpovědní situace stává ústředním tématem. Není bezesporu náhodou, že autorův dvorní režisér Patrice Chéreau označil Koltèse za možná jediného současného autora, který ještě „zná rozdíl mezi čárkou a středníkem“. Pro překladatele však tato neotřelost a básnicko-lingvistická propracovanost promluv představuje značné obtíže. Na souborném vydání Koltèsova díla se podílela pětice překladatelů – Roman Císař, Václav Jamek, Daniela Jobertová, Michal Lázňovský a Kateřina Lukešová. Jednotlivé překlady vznikaly v rozpětí více než patnácti let: do souboru se dostaly jak texty již dříve publikovaných her, tak i překlady zcela nové. Rozmanitost překladatelských rukopisů může být do jisté míry výhodou, na druhé straně by mohla nabourávat konzistentnost původních verzí Koltèsových her. Mírně rozdílné překladatelské styly – a s nimi i zvolna se měnící náhled na samotné texty – však díky pozorné redakční práci Václava Jamka při četbě celku neruší. Obtížnost překládání Koltèsova psaní ilustruje dílčí otázka převodů samotných názvů jeho her. Hra La Nuit juste avant les forêts je zde publikována v překladu Kateřiny Lukešové pod takřka doslovným Tu noc těsně před lesy. Když v roce 2004 hostovala francouzská inscenace tohoto textu v Praze, byla v překladu Daniely Jobertové uvedena pod názvem V lesích před příchodem noci. Vezme-li čtenář knihu do ruky, hned v úvodu se setká právě s tímto čtrnáctistránkovým nepřetržitým proudem slov tvořeným jedinou větou, který jako by nezačínal, ba ani nekončil. Obrazivost koltèsovského jazyka je pro čtenáře požitkem, nicméně vyžaduje nemalé soustředění.

Koltèsovy texty nejsou výzvou pouze pro divadelníky, ale také pro čtenáře, a tomu do jisté míry odpovídá i souborné vydání jeho textů pro divadlo. Málokomu se zřejmě podaří pročíst se najednou Koltèsovými hrami od počátku až do konce. Přes svou nesnadnou čtenářskou přístupnost jsou však Koltèsovy dramatické světy nesmírně poutavé. Fascinují silou své výpovědi, ale i krutostí, jež není obsažena v jednání, nýbrž ve slovech samých, či spíše v samotném aktu promlouvání.

Souborné vydání díla Bernarda-Marie Koltèse je knihou, po níž nesáhne každý čtenář, ačkoli je to kniha pohledná a Koltèsova tvář na titulní straně dokáže také upoutat pozornost. Ojedinělý typografický lapsus na straně 118 pak nikterak nekazí výborný dojem z výtvarného řešení sazby. V Doslovu by mohlo být upřesněno, že brněnská premiéra Roberta Zucca se konala v HaDivadle, jež bylo v té době součástí Centra experimentálního divadla. Vedle těchto zanedbatelných drobností by možná publikaci prospělo, kdyby se jména překladatelů objevila také v obsahu knihy u příslušných textů. Vzhledem k výše naznačeným otázkám ohledně složitosti autorova jazyka a překladatelských nuancí by tento záchytný bod usnadnil čtenářskou orientaci.

Souborné vydání českých překladů Koltèsových her je třeba v každém případě vnímat jako prozatím nejvýraznější počin na poli publikování současných francouzských textů pro divadlo. Čtenářům, kteří si v posledních deseti letech již pozvolna navykají na bloudění ve slovech současného francouzského psaní pro divadlo, se nyní díky možným čtenářským výletům do Koltèsových světů otevřely nové obzory a jejich bloudění získává nový rozměr. Mohlo by zasáhnout i další odvážné – čtenáře, diváky i režiséry.

Koltès, Bernard-Maria. Hry. Praha: Divadelní ústav, 2007.



Zpět na číslo