Holanovy překlady Rilkovy francouzsky psané poezie
Lucie Koryntová
Holan, Vladimír. Spisy 11 – Překlady I (Rainer Maria Rilke).
1. vydání. Praha/Litomyšl: Paseka, 2007. 452 s.
Básník Rainer Maria Rilke netvořil jen ve své mateřské němčině, ale i ve francouzštině, v níž napsal čtyři sbírky básní: Sad a Valaisanská čtyřverší (Vergers et Les Quatrains valaisans, 1926), Růže (Les Roses, 1927) a Okna (Les Fenêtres, 1927).
V úvodní básni cyklu Sad stejnojmenné sbírky vysvětluje, že se uchýlil k „řeči vypůjčené“ proto, že chtěl užít slova verger, tj. sad. Rilkovu německy i francouzsky psanou tvorbu k nám v 30. letech 20. století uváděl Vladimír Holan. Ten k Rilkovi přistoupil především jako básník ke spřízněnému básníkovi, cílem studie je nastínit, jaký je Holanův Rilke a jak se projevuje Holan v Rilkovi. Materiál rozboru zúžím na básně ze sbírek Sad a Valaisanská čtyřverší a zaměřím se na básnický prvek, v němž se projevuje Holanova osobnost: rým, vlající Holanovým tichým slovem:
Toutes les joies des aïeux
ont passé en nous s’amassent
(Les Quatrains valaisans, 51)
Ó slasti předků, jsou vás sta,
jež v nás jdou vlásti tichým slovem
(Sad, 243)
[Všechny radosti předků,
které v nás vešly a nastřádaly se v nás.]
Holan dvě původně samostatné sbírky, které ve francouzském vydání vyšly společně v jediném svazku, sloučil v sbírku jednu a pojmenoval ji Sad; tedy nikoli Sady, jak zní doslovný překlad titulu Vergers. Fakt, že Holan nepřeložil všechny básně dvojsbírky Vergers et Les Quatrains valaisans, nezachoval její uspořádání, začlenil do ní i básně z jiných sbírek a lehce pozměnil název, svědčí o zvýšeném osobním přístupu k originálu.
Holanovu překladatelskou metodu ukážu na srovnání originálu a zvlášť zdařilého překladu jedné z básniček Valaisanských čtyřverší:
Pays qui chante en travaillant,
pays heureux qui travaille ;
pendant que les eaux continuent leur chant,
la vigne fait maille pour maille.
Pays qui se tait, car le chant des eaux
n’est qu’un excès de silence,
de ce silence entre les mots
qui, en rythmes, avancent.
(QV, 28., 114)
Kraj, který zpívá, pracuje a v ódy
svou radost z práce vlévá;
zatímco zleva pějí její vody,
na očko očko nabírá už réva.
Kraj, který mlčí, neboť zrcadlový
zpěv čirých vod jen nadbytek je ticha,
onoho ticha mezi slovy,
z nichž každé kráčí vpřed, jak v rytmech dýchá.
(S, Kraj, 223)
[Pracující kraj, který zpívá,
šťastný kraj, který pracuje;
zatímco vody zpívají,
réva tvoří očko za očkem.
Kraj, který mlčí, neboť zpěv vod
je jen nadbytkem ticha,
toho ticha mezi slovy,
která v rytmech jdou vpřed.]
Je patrné, že Holan neprovádí přesuny sémantických obsahů v rámci celku básně, nýbrž že verš po verši zachovává sémantický vývoj originálu, takže si jednotlivé řádky překladu i originálu obsahově odpovídají – proto lze důsledně srovnávat verš originálu s veršem překladu.
Holan je Rilkovi věrný rovněž v prozódii. Rilkův verš je na rozdíl od klasické francouzské prozódie – tvořené sylabickým veršem a rýmem podléhajícím rýmovému schématu a střídání mužských a ženských zakončení – uvolněný: je různoslabičný, avšak důsledně zachovává rýmy, ač se rýmová schémata někdy strofa od strofy liší a nestřídá mužská a ženská rýmová zakončení. Holan k převodu zvolil verš s jambickým spádem – v českém básnictví etablovaný jakožto verš pro vyšší poezii a zároveň jako převodní verš francouzské poezie – a taktéž ho osvobodil od závazného dodržování či střídání stejného počtu slabik (ač v případě uvedené básně Holan upřednostnil jedenáctislabičný verš). Rilkův verš se tak přibližuje próze a Holanův verš nese rys mluvenosti. Kvůli vytvoření melodické linie pak Holan Rilkův verš doplňuje, bývají to slova nepřinášející do verše nové významové vrcholy, nýbrž slova rozvíjející významový obsah originálu („čirých“), nebo slova docela bezvýznamná („zleva“). Nejvíce Holan přidává na pozice rýmu („v ódy“, „vlévá“, „zrcadlový“, „dýchá“). Jeho zřejmý závazek dodržet rým a neuchýlit se přitom k rýmu banálnímu ho často nutí přidat vždy jedno slovo z rýmové dvojice. V citované básni jsou přídavky do verše zasazeny ústrojně a jsou významově bohaté, takže rozvíjejí Rilkovu poetiku, např. přívlastek „zrcadlový“. Ten se nepojí k označení běžné skutečnosti (zrcadlová vodní hladina), ale ke skutečnosti básníkem odhalené („zrcadlový zpěv vod“), a obohacuje tak představu originálu, splývání básnického jazyka se zpěvem vod, o paralelu mezi strukturou básně a fyzickým charakterem vody: jako si slova v básni zrcadlově odpovídají, tak se na vodní hladině odráží skutečnost.
Metoda rýmových doplňků obohacujících poetiku originálu má základ v Holanově vlastním způsobu tvorby. V třicátých letech, kdy Rilka překládal, vydal Holan dvakrát přepracovanou sbírku Triumf smrti (1930, 1936), dále sbírky Vanutí (1932), Oblouk (1934) a Kameni, přicházíš… (1937). Verše těchto sbírek jsou jako Holanovy překlady psány v jambickém spádu, závazně dodržují rým a jsou různoslabičné. Díky několikerým verzím sbírky Triumf smrti můžeme sledovat, jaký vztah má u Holana obraznost k formě, o čemž pojednal Vladimír Justl v článku „Triumf smrti Vladimíra Holana (poznámky k vývoji a interpretaci básníkovy rané epiky)“. Justl na základě srovnání několika vývojových stadií jednoho básnického obrazu vysledoval způsob, jakým vznikl: v básni je řeč o dívce nesměle sedící naproti chlapci, oblečené v „šat v barvě tulipánů“ → „šat s tichem leknínů“ → „šat přizpívaný leknínem“ → „šat přizpívaný úlekem“, a hodnotí tento postup slovy: „Většinou vznikají tyto změny pod tlakem rýmu, pozoruhodné však u Holana je, jak řád formy pomáhá vytvořit nový obraz, který je citově hlubší, který nově dokresluje situaci, jak kázeň tvaru spolubuduje jednotu básně.“
Doplňky „vlévá“ a „dýchá“, procesuální slova označující pohyb vody a vzduchu, prodchly citovanou báseň jemným prouděním. Doplňky metafor plynutí a vanutí se neomezují jen na tuto báseň, ale nenápadně pronikají celým překladem – ocituji některé z nich:
[Qc] prend son écart
et s’habitue aux cieux
(V, 33., 54)
už vzdaluje se, dálkou ovát,
a zvyká nebi
(S, Jak sublimní je odchod…, 245)
[vzdaluje se
a zvyká nebi]
mais quand sa vie s’achève
(V, Printemps, VII., 68)
leč když se její život ve smrt vlévá
(S, Jaro, III., 235)
[ale když se její život završuje, tj. umírá]
Pays, trop fier pour désirer ce qui transforme
(QV, 6., 92)
Ty s pýchou přílišnou v proud proměn hrou se vzdáti
(S, Ty kraji s prorokem…, 229)
[Kraji, který jsi příliš hrdý na to, aby sis přál, co se mění]
et c’était lui [verger] et l’heure qui s’évade
qui passaient par ton être hésitant
(V, Verger, VI., 50)
a byl to on [sad] a prchající chvíle,
jenž váhavým tvým bytím v síle vál
(S, Sad, VI., 212)
[a byl to on a prchající chvíle,
již procházeli tvým váhavým bytím]
Et n’as-tu pas senti combien console
son doux gazon qui pliait sous ton pied ?
(V, Verger, VI., 50)
Necítilas, jak tráva sytě konejší tě,
když pod opánkem chce se vánkem vzdát?
(S, Sad, VI., 212)
[Necítilas, jak je konejšivá
měkká tráva, jež se ohýbá pod tvým chodidlem?]
Doplněné metafory vanutí nejsou manýrou motivovanou zálibou v poetickém slově, ale projevem Holanovy básnické filosofie utvářené četbou Rilka. Vanutí je u Rilka oživujícím principem pronikajícím veškerým bytím a sjednocujícím tvůrčí práci básníka s prací přírody představovanou plodícím sadem. Není proto náhodou, že jakožto vstupní báseň umístil Holan do čela sbírky Roh hojnosti, která končí dvojverším evokujícím toto vanutí:
Ô cor de chasse, qui sonne
des choses, au souffle du ciel !
(V, 11., Corne d’abondance, 27)
Ó rohu lesní, jenž zníš ptáky
a věcmi ve vanutí nebe!
(S, Roh hojnosti, 187)
[Ó lesní rohu, který zníš
věcmi ve vanutí nebe!]
Spojitost mezi básníkem a sadem Rilke rozvíjí v cyklu Sad, v jehož závěrečné básni říká:
Tes dangers et les miens, ne sont-ils point
tout fraternels, ô verger, ô mon frère ?
Un même vent, nous venant de loin,
nous force d’être tendres et austères.
(V, Verger, VII., 50)
Zda, bratře můj, ó sade bez zahálky,
má nebezpečí nejsou jako tvá?
Týž vítr, vanoucí nám jinam z dálky
nás k přísnosti a něze nutívá.
(S, Sad, VII., 213)
Holan jednu ze svých sbírek vydaných v třicátých letech pojmenoval právě Vanutí. Jiří Opelík ve své monografii Holanovské nápovědy rozborem jejích jazykových specifičností (např. syntaktických deformací a užití slovesných substantiv) dospívá k tomu, že již název sbírky „ohlašuje pohyb, dynamiku, a tudíž i proces, proměnu“ patrné v samotném jazykovém základě sbírky.
Jinde však Holanovy básnické překlady spíše zatemňují formálně jasnou, ač představově složitou řeč originálu. Zvlášť nápadná je nesrozumitelnost převodu jedné z básní cyklu Sad:
Ai-je des souvenirs, ai-je des espérances,
en te retardant, mon verger ?
Tu te repais autour de moi, ô troupeau d’abondance
et tu fais penser ton berger.
Laisse-moi contempler au travers de tes branches
la nuit qui va commencer.
Tu as travaillé ; pour moi c’était un dimanche, –
mon repos, m’a-t-il avancé ?
D’être berger, qu’y a-t-il de plus juste en somme ?
Se peut-il qu’un peu de ma paix
aujourd’hui soit entrée doucement dans tes pommes ?
Car tu sais bien, je m’en vais…
(V, Verger, V., 49)
Doufám a vzpomínám, když oko rádo
zří na tebe, můj sade, častokrát?
Paseš se kolem mne, ó hojné stádo,
a nutíš pastýře, by v myšlenky se vkrad.
Nech rozjímat mne noc, jež pro počátek
se ve tvé větve chystá už a tmí.
Tys pracoval; a pro mne to byl svátek,
můj oddech, prospěl mi?
Co, shrnuto, má větší spravedlnost?
Zda trocha mého míru, v kterém sním,
dnes vešla sladce ve tvých jablek plnost?
Ty dobře víš přec, odcházím…
(S, Sad, V., 211)
Častým Holanovým básnicko-překladatelským prostředkem je perifráze, jež však nemá oporu v originálu a je motivovaná potřebami rytmu a rýmu. Místo prostého „rád se na tebe dívám“ čteme „oko rádo zří na tebe“; komplikované „noc, jež pro počátek se chystá už a tmí“ znamená jednoduše „snáší se noc“. Holanova perifráze noc zživotňuje důrazem na její aktivitu, tento obraz je samozřejmě poetičtější, nicméně v originálu verš zní prozaičtěji: „Nech mě skrze tvé větve pozorovat snášející se noc“. Sloveso „contempler“ znamená „rozjímat“, ale v kontextech bránících použití předložek „o“ nebo „nad“, které české sloveso vyžaduje (rozjímat o něčem / nad něčím), se překládá slovesem „pozorovat“ (contempler le paysage = pozorovat krajinu). Holan raději zvolí archaickou valenci slovesa „rozjímat“ (rozjímat něco), než aby se uchýlil k sémanticky méně bohatému slovesu. Rovněž sloveso „tmít se“ je knižním slovem. Dalším znejasňujícím syntaktickým jevem je elipsa ve verši „Co, shrnuto, má větší spravedlnost?“, z něhož nelze poznat, k čemu odkazuje úvodní „co“. Originál přitom zní: „Co je správnějšího než být pastýřem?“ Co se týče sémantických obsahů, není jasné, proč se v sadě vyskytuje stádo. Důvodem je zastření metaforické totožnosti mezi sadem a stádem, která by byla zřetelnější, kdyby Holan přeložil podle originálu „stádo hojnosti“ a nikoli hojné stádo. Nakonec dalším zatemňujícím jevem je vytváření nominálních struktur pomocí genitivu. Namísto jasného „trocha mého míru vešla sladce ve tvá jablka“ Holan překládá trocha mého míru […] vešla sladce ve tvých jablek plnost.
Vedle významově bohatých tvůrčích překladatelských řešení je pro Holana typické užívání prostředků báseň zatemňujících, jimiž jsou z hlediska syntaktického nejasné slovesné vazby, elipsy, inverze, z hlediska lexikálního neologismy, cizí slova a slova zřídka užívaná, a nakonec na rovině lexikálně-syntaktické jsou jimi perifráze. Považuji tyto prostředky v překladech Rilkovy francouzské poezie za nepatřičné, neboť originály jsou po jazykové stránce naopak průzračné. Zvýšenou čtenářovu aktivitu nevyžadují složité syntaktické konstrukce, ale novátorská obraznost. Rilke jazyk odlehčuje, zéteričťuje, kdežto Holan zdůrazňuje jeho materialitu. Temná poetika je typická právě pro Holanovu tvorbu třicátých let, a kde se k ní v překladech uchýlil, tam se s poetikou Rilkovou docela minul. Čtenář Holanovy poezie podléhá okouzlenému nechápání, zatímco Rilkův jazyk mu je přímou cestou k obraznosti. Jestliže Holan vytváří poezii jazyka, Rilkova poezie je založena na jazykovém odhmotnění.
Holan věnoval Rilkovi tři články, z nichž dva byly publikovány u příležitosti výročí Rilkova úmrtí. Zmiňuje ho v rozhovorech coby básníka, jímž sice byl ovlivněn, avšak s nímž se zároveň rozešel: „Velkým setkáním pro mne byl Rilke. Ovšem moje cesta vedla jinam, Rilke byl mélik, moje cesta je tvrdá, kamenitá.“ Domnívám se, že hermetickou báseň ze sbírky Vanutí s názvem Smrt umírajícího na sadě, která líčí stav tvůrčí extáze, lze číst jako Holanův hold či epitaf Rilkovi:
Smrt umírajícího na sadě
Mlčím vás, jabloně! A vítr očí vzdouvá
plachty mých víček v starost o dva sněhy,
před jejichž bělostí pohled mé krve couvá,
zapřen do rány něhy.
Ležím kříž odříkání. Umřít! A přec tu je
zachvění údivu, jež vlní dech můj sem.
Podobně dar se ještě pohybuje
na citu přijatém.
V radostném smíření, že země všemu předcházela,
bys křídla obhájil, můj dech se zvedá teď, můj rod.
Mlčící jabloně! slovo jablka ústa má by chtěla –
k vám z lože sestupuji, přicházím – – A přece od.