Lukáš Novosad
 

Devětadvacátého dubna vystoupil v Praze v jediném dni dvakrát lipský juniorprofesor Tomasz Derlatka, jeden z mála seriózních literárních vědců současné sorabistiky. První přednáška (proslovená dopoledne na polonistice FF UK) se týkala lužickosrbských překladů z přednášečovy mateřštiny, polštiny, po roce 1945, druhá (jež se odehrála v podvečer v sídle Společnosti přátel Lužice, v malostranském Lužickosrbském semináři) se pokusila vymezit, co přesně spojení „lužickosrbská literatura“ obsáhne. Byla nazvána Jedna, dwě abo wjacore serbske literatury? (čili Jedna, dvě nebo více lužickosrbských literatur?), lákavě ambiciózní byl ovšem její podtitul: Úvaha o jednom z nejdůležitějších problémů sorabistické literární vědy. Myšlenkově na sebe obě vystoupení vlastně navazovala. Protože čtenáři Plavu pravděpodobně nemají ani o jednom z témat představu a protože ta jsou podnětná i z hlediska historie překladu ve střední Evropě, nebude na škodu oba Derlatkovy příspěvky krátce reflektovat.

Po úvodní, zřejmě doopravdy neodmyslitelné úvaze na téma, co je to lužickosrbská literatura a jaká jsou její specifika daná existencí ve třech jazycích – horní lužické srbštině, dolní lužické srbštině a němčině (T. Derlatka proto neuvažuje o „lužickosrbské literatuře“, nýbrž o „literaturách Lužických Srbů“), přišlo na nárys historie posledního sta let podmínek tohoto písemnictví. Teprve po druhé světové válce začalo systematické budování, ovšem hned i zachraňování lužickosrbského školství, objevila se literární příloha jediného lužickosrbského deníku Serbske Nowiny (před rokem 1989 vzhledem k vládnoucímu režimu trefně titulovaného Nowa doba), vznikla zastřešující správní organizace Lužických Srbů (nazvaná opět symbolicky) Domowina a nakladatelství téhož jména, zformovala se jeho ediční politika a mimo toto všechno se začalo i pravidelněji překládat. Překlady byly ponejprv uveřejňovány časopisecky, teprve po 23. březnu 1948, kdy byl přijat zákon na ochranu práv Lužických Srbů, i knižně, a tak je logická též posloupnost překladů od malých forem či fragmentů velkých děl k textům delším.

Co se konečně polštiny týče: Derlatka první překlad z ní eviduje v roce 1857, dál pro zajímavost uvádí, že v rozmezí let 1897–1910 býval překládán jeden polský text ročně, v následujícím desetiletí, kdy sousední slovanské dění mělo na Lužické Srby stále velký vliv, nevznikl z tohoto jazyka překlad kupodivu žádný. Řádně překládat se z polštiny začalo právě až po druhé světové válce, od padesátých let do začátku let sedmdesátých. T. Derlatka uvádí jako překladatelsky dominantní roky 1958–1965, jako mezník pak rok 1972, aniž by však vysvětlil, proč právě ten; resp. zmiňuje jen, že pouze do tohoto roku lze hovořit o „promyšlené, celkové a regulérní recepci a současně i o znalosti polské literatury mezi Lužickými Srby“, neboť od sedmdesátých let začal být důraz v kulturní politice NDR kladen na tvorbu původní. V onom „šťastném dvacetiletí“ docházelo najmě na překlady prózy, nejprve na velká díla (kritického) realismu, po roce 1954, kdy byla také do lužické srbštiny přeložena Reportáž psaná na oprátce Julia Fučíka, se tematika překladů orientovala na díla spojená s válkou, což je téma pro Lužické Srby tradiční. Hodně se překládaly vzpomínky autorů, kteří v Lužici bojovali – takto jim dle Derlatky měl být vzdán hold, ale zabita měla být ještě druhá moucha: v lužickosrbském čtenáři měly tyto převody vyvolávat novodobé sympatie pro slovanskou vzájemnost. A ovšem dost bylo překladů obou dominujících vyznání, tj. katolické i socrealistické prózy, které měly za úkol konotovat duchovní, společenský a hospodářský vývoj Lužice. Vrcholem tohoto období hojnosti byl druhý díl edice Slovanské literatury (1961) přinášející vedle polské literatury (dvaadvacet textů dvaceti autorů, mj. Sienkiewicze, Pruse, Žeromského, Dobraczyńského) ukázky ještě z literatur makedonské, slovinské, srbochorvatské a v jednom oddíle slovenské a české (českých autorů je v knize zastoupeno dvacet: od Třebízského a Nerudy, přes Haška, K. Čapka, J. Fučíka, po Aškenazyho, Lustiga či Otčenáška).

Od sedmdesátých let, výrazně pak od roku 1981 (zase bez přednášečova osvětlení této časové hranice) tedy kvantita překladů a po roce 1989 i jejich kvalita upadají. Stejně tak nastává odklon od epiky k lyrice. T. Derlatka dostál pro přednášku neuvěřitelného početního výkonu, když konstatuje, že podíl lyriky (myšleno zřejmě poezie) v překladech z polštiny do roku 1989 činí 25 %, epiky (myšleno zřejmě prózy) 71 % a dramatu zbylá 4 %. Od roku 1991 se situace převrací docela – s výjimkou uvedení povídky Stanisława Lema (1997) nebyl přeložen jediný epický/prozaický text a dominuje poezie, totiž překlady jednotlivých básní polských klasiků (Mickiewicze, Słowackého, Kochanowského, nejnověji Różewicze ve dva měsíce staré sbírce Podomk nejvýznamnějšího lužickosrbského básníka, editora a překladatele Kita Lorence, řadícího do svých sbírek rovněž oddíly překladů) anebo autorů svázaných s Lužicí osobními či kolegiálními vztahy, např. A. Nawrockého, B. Lubosze nebo stálého spolupracovníka Serbskich Nowin B. Urbanowského. S. Lem drží spolu A. Mickiewiczem mezi polskými autory ještě jeden unikát: jedině jejich některé texty se v lužické srbštině dočkaly více než jednoho převodu, v obou případech dvou. Taková výjimečnost je další dobrý doklad nedozrálosti uměleckého překladu v Lužici.

T. Derlatka správně podotýká, že podmínky pro umělecký překlad se v Lužici změnily. Od poloviny devatenáctého století platily dle přednášeče čtyři maximy: překlad měl rozšiřovat „literární horizont lužickosrbského, převážně nevzdělaného čtenáře“, měl obohacovat národní literaturu o nové žánry, témata a postupy, stejně tak měl obohacovat morfologii, slovník i styl lužické srbštiny a za čtvrté, skrze příspěvky ze slovanských literatur měl upevňovat slovanskou vzájemnost. Později v NDR v době plánovaného, tedy garantovaného hospodářství měl překlad pozici příznivou rovněž, ačkoli především kvantitativně, neboť řada autorů nebo žánrů překládána být nemohla. Až po roce 1989, kdy se začal kromě řekněme duchovního sledovat významně také ekonomický potenciál čtenářů, se podmínky pro překlad ztížily. Jenže je omyl argumentovat klesajícím počtem zájemců o literaturu, tedy argumentovat tržně tam, kde celý provoz a „byznys“ fungují na dotaci, tj. jsou nadále řízeny státem, a kde se vlastně na čtenářské chování není třeba ohlížet (Lužičtí Srbové dostávají každý rok na „národní život“, tedy na chod všech svých institucí, příspěvek od vlád spolkových zemí Sasko a Braniborsko). Představitelé nakladatelství Domowina setrvávají u uvažování a modelu sedmdesátých a osmdesátých let, kdy byla protežována tvorba původní, a neuvědomují si, že taková ediční praxe je při neexistenci jiného lužickosrbského vydavatele nebývalý luxus, ba projev lenosti a nekoncepčnosti.

Důkaz je k ruce: V roce 2006 vyšel hornolužickosrbský překlad Malého prince, avšak nikoli, jak by bylo lze předpokládat, v Domowině, nýbrž k všeobecnému údivu v německém Tintenfassu. Byl z toho tehdy v Lužici poprask, zvlášť když se náklad vyprodal za dva měsíce a okamžitě následoval dotisk (může být lepší doklad čtenářské plodnosti některých titulů?). Práci vypátrat, jak se to mohlo stát, jak mohl dle slov překladatelky Claudie Knoblochové překlad v Domowině původně „dlouho ležet“, si dali redaktoři webového občasníku Runjewoline. V něm se lze dočíst, že překladatelka z nakladatelství nedostala žádnou odpověď, i posteskla si sběrateli Malého prince v nejrůznějších jazycích (co všechno lidé dovedou sbírat) Michaeli Pätelovi, ten se v nakladatelství dotázal a bylo mu odpovězeno, že „v Budyšíně chtějí rozmnožovat originální lužickosrbskou literaturu a ne překlady děl ‚cizích‘“. Napadá mě k tomu ohlas v podstatě reklamní: Domowina Verlag – rozumu málo. Ani za mák.

Není žádný důvod předpokládat, že Lužičtí Srbové čtou „své autory“ víc než jiné. Ostatně bývá připomínán úsměv patrně nejznámějšího lužickosrbského autora Jurije Brězana, s nímž na tváři přibližně čtvrt roku po vydání svého románu Salowčenjo (1997, č. Salowčané) podotkl, že knihy se dosud prodalo dvacet kusů, přičemž sedmnáct z nich koupil sám pro přátele (za správnost čísel neručím, proporce však sedí). Lákavá četba byla vždy záležitost vhodně/dobově příznačně zvoleného edičního rozvrhu – vždy se najde dílo čtené masově a většinou je to dílo pocházející z ciziny. Chceme-li zůstat u Derlatkou vytčených blahodárných maxim: rozvíjet jazyk, literaturu i čtenáře svede sice tvorba originální, ale překlad zrovna tak. Nejzábavnější na tomto ohledávání je, že Lužičtí Srbové neustále vymýšlejí, jak národ, potažmo jazyk zachránit pro další generace, a tady jednu významnou možnost – s jedinou výjimečně ctižádostivou výjimkou po německém sjednocení – nechávají ležet ladem. Tak o pětisvazkovém knižním sborníku Wuhladko (č. Okénko) pronesl T. Derlatka jednou větou tolik, že vycházelo. To přitom prokázalo, že mezi Lužickými Srby je dost autorů překladů z různých jazyků schopných. – Ještě že mají Lužičtí Srbové divadlo, neboť tam se občas nějaký Shakespeare, Dickens či hra německého autora objeví.

Slabinou Derlatkovy přednášky je smír s historismem, rezignace na popis dnešního stavu a odmítnutí kritiky. Naplňuje osud přehledových přednášek, nadto přehledových přednášek o kuriozitách (k nimž, přiznejme si, lužickosrbské písemnictví patří), stát se ve svém průběhu dříve nebo později fiaskem, souhrnem anekdot, do očí bijících výjimek, vytržeností z kontextu. Nepodává než výčet událostí, aniž by se zamýšlel nad východisky nynější situace, aniž by přesně pojmenoval, proč nejen umělecký lužickosrbský překlad stagnuje. Jestliže ve své přednášce Derlatka upustil od kritiky, jaký pak mají takové přehledy smysl, schází-li jim obecná pointa? Co z řečených reálií vyrozumět jiného, než že dění v malé literatuře je zásadně odlišné od majoritního prostředí? To je ovšem poznatek prostinký, odvoditelný i z témat na přípravu méně pracných. Budiž konečně u jakékoli reflexe překladů v lužickosrbském prostředí řečeno: Lužičtí Srbové, resp. představitelé lužickosrbské literární lobby, beletrii nepřekládají, jelikož mají už od dětství návyk a pohodlí číst světovou literaturu v překladech německých, nikoli lužickosrbských, a učí tomuto pohledu rovněž své děti. Je to pikantní rozhodnutí v době, kdy by první úspěchy měl začít sklízet školský projekt Witaj, tj. výuka lužickosrbských i německých dětí imerzní metodou podle bretaňského vzoru. Mohu se mýlit, leč nevím například o žádných dvojjazyčných edicích pohádek či dětské literatury. Přitom na změnu dojde, až budou lužickosrbské děti samozřejmě číst bratry Grimmy lužickosrbsky (alespoň deset jejich pohádek vyšlo v roce 2005, nikoli ovšem v překladu, ale – jak tvrdí anotace knihy – v převyprávění) a až díky návykům z dětství začnou vyžadovat překlady v lužické srbštině po celý život. Je sice pravda, že dětská literatura počtem překladů z poslední doby dominuje, ale stále to nestačí. Jakýkoli zásadní překlad vyšlý v Lužici nedávno (Stopařův průvodce po galaxii, Medvídek Pú, zmíněný Malý princ, Hoffmannův Der Struwwelpeter uvedený jako Šešerjak, č. je to Ježipetr) je produkt osobního nadšení, které přirozeně neodráží dobové události. Proto např. na rozmáchlého – a být přeložen alespoň jeden díl, tak rovněž velmi užitečného – Harryho Pottera se doposud nedostalo a lužickosrbské děti tak museli vlnu euforie prožít v nudné německé „Die Hogwarts-Schule für Hexerei und Zauberei“ namísto nějaké umné lužickosrbské napodobenině českých Bradavic. Z celé ságy byla do lužické srbštiny přeložena jediná kapitola z úvodního dílu, vydaná časopisecky dokonce dříve než německý překlad, avšak pocházející od sorabisty Leoše Šatavy, tedy „uvědomělého“ českého autora.

Přiznaná rezignace na přehled lužickosrbských překladů dětské literatury z polštiny je další Derlatkův nedostatek, byť alespoň tušený, protože vysvětlený tím, že ty bývají v Lužici uveřejňovány nejčastěji v časopisech, a to velmi často jen se jménem překladatele, bez uvedení jazyka originálu, jeho titulu, ba dokonce i bez jména autora. Budiž, u časopisů se přednášečově rozhodnutí rozumět dá, u knih už ne. Stejně tak nesoudné bylo závěrečné Derlatkovo povzdechnutí, že z polštiny se dnes do lužické srbštiny nepřekládá vůbec (ve smyslu „až na zanedbatelné výjimky“). Proč bychom však měli požadovat po Lužických Srbech překlady z polštiny či češtiny (jimž se, to pro zajímavost, věnuje dnes soustavně jen Timo Meškank, který naposledy nebývale inovoval lužickosrbské prostředí svými převody Hrabala, Bondyho a Juliše; a pravidelněji snad ještě Róža Domašková, díky dotaci v „máchovském roce“ štědrého měšce českého ministerstva kultury nyní pořizující první kompletní převod Máje do lužické srbštiny), chybí-li překlady zásadních dobových děl z primárního jazyka současnosti, rozumějme z angličtiny? Když chybí překlady nejčtenějších žánrů (po fantastice ani stopy) i médií (komiks, resp. žánrově grafický román)? Ostatně je vůbec lužickosrbská literatura plnohodnotná, soustředí-li se tak programově na původní tvorbu a překlad pomíjí? Není jen kulhavým přílepkem k literatuře německé? Toto jsou otázky a okruhy, s kterými dle mého soudu má smysl otravovat v popularizačních přednáškách posluchače lužickosrbskými reáliemi nedotčené.

Nejvýstižnější momenty k translacím v lužické srbštině zazněly až v druhé Derlatkově přednášce, kdy hledal, jak dalece homogenním celkem „literatury Lužických Srbů“ jsou. Posluchačů se například ptal, zda dolnolužickosrbská verze novely Jurije Kocha Wišnina (č. Třešeň), přeložená nejvýznamnějším dolnolužickosrbským filologem Manfredem Starostou z německé, samotným Kochem pořízené verze Kirschbaum a nazvaná jinak než originál (Gaž wišnje kwitu, č. Když třešně kvetou), nebo trilogie Jurije Brězana o uvědomělém sedlákovi Felixi Hanušovi napsaná v němčině (takže se jí J. Brězan de facto vřadil do literatury NDR a jako jeden z prvních napsal seriózní socrealistické dílo a předběhl spoustu německých kolegů) a do lužické srbštiny „tajně“ přeložená, dle tiráže „v autorizovaném překladu polužickosrbštěná“ Cyrilem Kolou, jsou součástí lužickosrbské kultury jako překlady (jak by kdekoli ve většinovém prostředí správně měly být), nebo jako původní díla (jak přijímána většinou jsou, neboť Kocha, který celý dospělý život žije v Chotěbuzi, berou Dolní Lužičtí Srbové za svého autora, a protože Brězanova trilogie konečně mohla vykázat lužické srbštině do té doby absentující románovou položku). To už se konečně dobíráme něčeho podstatného.



Zpět na číslo