Lucie Koryntová
de Andrade, Eugénio. Svrchovanost.
Z portugalských originálů Vertentes do olhar, Antologia Breve a Branco na Branco (Porto: Fundação Eugénio de Andrade, 1998, 1994, 1993) vybrala a přeložila Pavla Lidmilová. Odpovědný redaktor Erik Lukavský.
1. vydání. Praha: Fra, 2004. 137 s.
Dílo proslulého portugalského básníka Eugénia de Andrada (1923–2005), který podle autorů Dějin portugalské literatury představuje vyvrcholení portugalského „imaginismu“,[1] je v češtině dostupné díky výboru Svrchovanost, jejž uspořádala a přeložila Pavla Lidmilová. Svazek shrnuje prozaickou sbírku Svahy pohledu (Vertentes do olhar, 1987), oddíl Básně z let 1950–1994, který je výběrem z Andradem uspořádaného výboru Antologia Breve (Stručná antologie, 1972), a nakonec básnickou sbírku Bílá na bílé (Branco no Branco, 1984).
Je škoda, že zatím zůstalo u jediného titulu, a toto ohlédnutí má být dokladem, že má-li člověk do Andradova díla proniknout, nelze o něm referovat jen jako o novince na knižních pultech, ale je třeba se k němu vracet a znova ho promýšlet, poněvadž klade věčně aktuální otázku po vztahu mluvícího člověka ke světu. Obsáhlejší článek tomuto básníkovi věnoval v Tvaru 02/07 Ladislav Václavík („Eugénio de Andrade – Země plná světla“. 8–9),[2] v němž představuje Andradovu básnickou filosofii neboli autorovo hledání principu poezie. Cílem mého příspěvku je tento princip ukázat nejen jako předmět poezie, tedy to, o čem se v básních mluví, jak to převážně činí L. Václavík, ale skutečně jako princip, tedy jako způsob, jakým se mluví.
A počátkem je půl tuctu slov a vášeň pro čisté věci země, neúprosně svrchované. Pro ty, k nimž se uchyluje vybíravé světlo. Jen ony otvírají dveře divům, a divy jsou denní, i když vzývají noc a vody ticha a nepomíjivý čas bez času. (9)
Místem, z nějž poezie vychází, je souběžně jazyk (půl tuctu slov) a svět v perspektivě člověka (vášeň pro čisté věci země, neúprosně svrchované); Andrade tedy nezaujímá ani jedno ze dvou obvyklých extrémních stanovisek tvrdících, že poezie vzniká buď z jazyka (jazyk se mluví), nebo je odrazem skutečnosti (skutečnost mluví). Toto pojetí slaďující práci jazyka se zaujetím pro konkrétní věci pramení z dobré víry v tvůrčí schopnosti, jimiž člověk obnovuje svůj vztah ke světu. Prostor, v němž pak poezie setrvává, je prostorem světla ([věci] k nimž se uchyluje vybíravé světlo) – světla jakožto metafory rozumové pozornosti, již člověk vybíravě upírá k určitým věcem –, které dává vidět nově, tedy divit se (Jen ony otvírají dveře divům, a divy jsou denní). Věci, jež jsou ve středu pozornosti Andradovy, jsou čisté a svrchované. Čistota spojená s bělostí se objevuje nejen jako motiv, ale dokonce se vrství v názvu sbírky Bílá na bílé; svrchovanost věcí – věcí, jež jsou samy v sobě plné a naprosté a ve vztahu k ostatním věcem ničím neomezené a na ničem nezávislé – pak figuruje jako název celého českého výboru.
Místem, kam poezie směřuje, je mlčení (vody ticha), neurčitost (noc) a bezčasí (nepomíjivý čas bez času). Charakteristiky tohoto prostoru vybízejí k tomu, ztotožnit jej s koncepcí vnějšku, již předkládá francouzský literární filosof a spisovatel Maurice Blanchot.[3] Vnějšek je svět bez perspektivy člověka: je mimo řeč, mimo subjekt, mimo čas – Blanchot jej charakterizuje metaforou noci v protikladu ke světlu dne, jež je metaforou lidského vnímání a konceptualizace. Básník podle Blanchota se vydává do tohoto prostoru vně, aby z něj přinesl svědectví, avšak jelikož vnějšek je ze své podstaty člověkem nepojatelný, každý pokus jej vyslovit bude jeho popřením, a tvorba spočívající v narušování běžného vnímání a rozrušování konceptualizací tak bude jen přibližováním k vnějšku a nikdy jeho dosažením. I když se Andradova poezie svou vírou v moc slova tomuto pojetí – pro něž je tvorba v podstatě nedokonalým mlčením – vzdaluje, psaní obou autorů je tvořeno pohybem mezi prostorem denním a nočním: [slova] Jsou utkána ze světla / a jsou noc (49). Noční prostor u Andrada nazývám vněřečí – je to skutečnost neosvětlená pojmenováním a nečleněná slovy; pojmenováním, jež věci ukazuje, takže člověk jimi může zacházet, a slovy, jež kladou odpor jako kameny proudu: sloku za slokou jsem otevíral hráze vod bytí (65), moře bušilo do oněch kamenů, do těchto slabik (86). Andradova slova vněřečí vzývají: nábožně je volají, jako by měla být spasena. Na následujících řádcích ukážu, jak se poezie pohybuje vně – prvním způsobem je živelnost, druhým oklika – a jaký je toho smysl.
Eugénio de Andrade je básníkem intenzity: z mnohosti vybírá několik konkrét, která ve své obraznosti prohlubuje (dům, strom, pták, kůň, ruce atd.) a šíři skutečnosti zabírá skrze všudypřítomné živly (voda, vzduch, oheň, země). Jeho touhou je žít jako živel, odtud pocházejí obrazy noření se do vody, popř. pití, létání, hoření a plození. Ve splývání s vodou: smrt se však plíží kamením, / srdce / už se nedočkavě noří do vody (98), je to, jako by ústy // nám bylo dáno pít / zbytek nesmrtelnosti (101); žhnutím v plameni: být tak plamen, žhnout tak od hvězdy / k hvězdě (93), Žít se vznícenýma rukama (102); vznášením se ve větru: nepatřit nikomu / ve vysokých větvích, bratr // volného zpěvu ptáka / na přeletu, odlesk odlesku (91); v sepětí se zemí: Jednou ze mě bude strom. (100) – tím vším dochází k obrození života destrukcí osobnosti. Žít jako živel totiž znamená ztratit identitu, ale nikoli subjektivitu: shodit šaty, ale ne se zbavit těla; spát a neumřít: A ten úsměv měl v sobě tolik světla, že se chtělo / do něj vstoupit, shodit šaty, zůstat / v tom úsměvu nahý. / Běžet a plout, umřít v něm. (71) Udělám si řeku / ze samého stínu / a s tebou na očích / chci spát a neumřít. (74) Tento intenzivní pocit čistého života je nejsilnější v erotické extázi, v níž věci ztrácí hranice a splývají v celek: Kdo by nevěděl, že i těla mohou být spojením šťastných vod? (64) Je to okamžik bezčasí, kdy jako by nepanovala smrt: V tuto chvíli jsem nesmrtelný: tvoje paže mi ovíjejí / celé tělo: / písčiny mě hřejí: je poledne (105) – vše je ve vrcholu: tělo v extázi, den v poledni, a vše strne v okamžiku věčnosti – Ústa jsou nesmrtelná / na ústech (111). Erotismus není jen vzepětím k druhému pohlaví, ale sklání k sobě celou skutečnost, jako v básni Zátiší s ovocem (53):
1.
Jitřní krev jahod
si volí k lásce bělost lnu.
2.
Ráno plné třpytu a něhy
k jablku sklání čistou tvář.
3.
V pomeranči slunce s lunou
ruku v ruce dřímají.
4.
Každé zrnko vína zná
jména všech dní léta.
5.
U granátových jablek miluji
poklid v srdci plamene.
Andradova poezie se svou živelností stýká s dílem francouzského básníka Yvese Bonnefoye – narozeného v témže roce –, který živly vytěžuje i ve svých esejích: „(…) v opravdové poezii už přetrvávají jen bludné entity, ty kategorie možného, živly bez minulosti a budoucnosti, nikdy zcela nezahrnuté v přítomné situaci, stále vůči ní v předstihu, s příslibem něčeho jiného, totiž vítr, oheň, země, vody – všechno to, co svět nabízí neurčitého. Živly konkrétní, leč univerzální. (…) Všudypřítomné, překypující. Dá se říci, že jsou vlastní řečí bytí, jak ji poezie vydobývá. Dá se právě tak říci, že to jsou slova, neboť nejsou ničím víc než příslibem.“[4] Bonnefoy připodobňuje živly ke slovům: stejně jako živly jsou slova konkrétní (slovo strom pro tento strom), leč univerzální (slovo strom pro množinu všech stromů). Mezi konkrétností a univerzalitou neustále probíhá – a má probíhat – pohyb, slova jsou jednak příslibem přítomnosti (od univerzálního slova je třeba sejít ke konkrétu, aby slova byla živá) a současně vzýváním bezčasí (vymanit se z konkréta k univerzalitě, předstupni vněřečí, aby život ve slovech neuvízl): slovo je příslibem dne a vzýváním noci.
Dovedeno do důsledku poezii nečiní živelnou jen to, že mluví o živlech, ale především to, že její slova jsou živly. Slova-živly postrádají předmětnou jistotu, jsou neurčitá a mnohoznačná: slova jako živly procházejí napříč jednotlivinami a nepatří žádné z nich. Čím jsou slova živelnější, tím je poezie temnější: Pramenů řeknu jméno. / Hlas je bílý a kde čas / nezná světlé údy / dům se otvírá / pracím stínů. (61) Řeč je rozpuštěná: dům jako obydlí nebo báseň, světlé údy obyvatelů nebo kráčejícího času či putujících slov, barevnost hlasu… Zde nemá smysl uvažovat o přímém a přeneseném vyjádření, jednotlivá slova splývají a svou neuchopitelností tak sugerují slitost vněřečí. V Andradově poezii, a zvláště v jeho básnických prózách, se vůči tomuto pohybu vně řeč jako protitah do jejího středu vyskytují slova pevně ohraničená, jakoby pecky skutečnosti: Domek je bílý, obílený vápnem (což je jediná skutečně bílá ze všech bílých), lemovaný modrou, barvou radosti na břehu moře. Bílý a zavřený – aby se slunce, jež rozpaluje střechy, nevloudilo záludně dovnitř nějakou škvírou a nezažehlo choulostivé ticho světnice. (11)
Jednou z četných básní, v níž Andrade vyjadřuje svou ars poetiku, je báseň Slova (49):
Jsou jako krystal,
slova.
Některá jsou dýka,
požár.
Jiná
nic než rosa.
Tajná přicházejí, pamětná.
Nejistě se plaví:
lodě či polibky,
rozčeří se vody.
Bezbranná, nevinná,
lehká.
Jsou utkána ze světla
a jsou noc.
A přestože bledá,
zelené připomínají ráje.
Kdo jim naslouchá? Kdo
je posbírá, tak
krutá, rozpadlá
v čistých lasturách?
V rozpuštěné řeči slova putují, někdy bloudí a nečekaně se spojují (Nejistě se plaví: / lodě či polibky). Takovým spojením může být metafora: přenos pojmenování z jedné věci na druhou. Smyslem metafory však není jen vytvářet spojitosti, ale také nespojitosti: vydat se oklikou. V určitém okamžiku si věci vynucují, aby se člověk od nich odpoutal, aby byl více u nich, v nich. U Andrada je často tímto okamžikem milostný stav, avšak vratký: Slýchal jsem od tebe: tvé oči jsou zelené ryby. / A já ti věřil. / Věřil, / protože s tebou / se všecko mohlo stát. // To ale bylo v čase tajemství, / v čase, kdy tvoje tělo bylo akvárium, / v čase, kdy moje oči / byly opravdu zelené ryby. (45) A jinde: ne vždy // je tělo místem kradmě / nahého světla, citroníků / ztěžklých ptáky / a léta ve vlasech (89).
Spojení je nejistým krokem, mimo jakoukoli moc, básníka či čtenáře, poněvadž ten, kdo vykročí, předem neví, kam se vrátí, a nikdy se nevrátí na totéž místo: už nebude věc vnímat jako dřív. Jít oklikou znamená směřovat k vněřečí a vrátit se je vidět nově: den se smáčí ve vodách noci, aby se obrodil. A to je smyslem poezie – poněvadž život je proměna.
Poznámky:
1. Saraiva, Anténio José; Lopes, Óscar. Dějiny portugalské literatury. Praha: Odeon, 1972. 569. [Zpět]
2. Viz <http://www.itvar.cz/archiv/02TVAR_07.pdf>. [Zpět]
3. Blanchot, Maurice. Literární prostor. Praha: Herrmann & synové, 1999. [Zpět]
4. Bonnefoy, Yves. „Akt a místo poezie“. Přeložil Václav Jamek. Eseje. Zblov: Opus. Přeložili Václav Jamek a Jiří Pelán. 43. [Zpět]