10/2011 – Koho jedí Samojedi?

Úvodník

Milí čtenáři,
už jste někdy slyšeli o Mordvínech, Udmurtech, Kvénech nebo Vepsech? Jestli ne, tak dovolte, abychom vám představili literatury těch ugrofinských národů nebo mnohdy spíše nárůdků, které nemají vlastní státy. Ač jsou to etnika rozdrobená na mapě zeměkoule od severního Norska přes Finsko až po několik republik Ruské federace, spojuje je společný původ jejich jazyků a „přírodně teritoriální celistvost vnímání světa v jeho pravdě a nepravdě“. Ne že by příslušníkům některého z těchto národů bezprostředně hrozilo vyhynutí, zato jejich řeč se často blíží zániku. Jsouce integrovány různými většími státy, pomalu přejímají jazyk většiny. Naštěstí však mnoho literátů nepodlehlo tomuto trendu a tvořili a tvoří díla ve svých rodných jazycích, i když si je v některých případech může v originále přečíst jen několik desítek nebo stovek lidí. Někteří z nich, jako například Nikolai Abramov, jsou jedinými spisovateli svých rodných jazyků.

V eseji J. Domokosové se dočtete, čím může uralistika obohatit naše východiska při vztahování se k palčivým otázkám dneška. Dále se můžete těšit na lehce hororovou povídku od Tyko Vylky, kde vystoupí personifikované kurděje, které nepřímo přivolali misionáři. Gennadij Krasilnikov nám kriticky vylíčí střet rurálních starších vrstev Udmurtie s moderní mládeží, která má urbanizované nejen své panelákové životy, ale i myšlení a vztahy k vlastním rodičům. v ukázce z románu Tance jeruzalémské, svatby kanaánské nám autor poodhalí rituály skandinávské pietistické sekty, v nichž nechybí ukládání Bible do hrobu a vybírání nového boha po Ježíšově smrti. V textu Bengta Pohjanena se tak představí tendence vlastní i dalším severofinským spisovatelům, a sice časté zaobírání se sociálně patologickými jevy.

Doufáme, že využijete tuto výjimečnou příležitost seznámit se v jednom čísle Plavu hned s několika rozličnými literaturami. Příští Plav bude poněkud neobvyklý, protože bude z velké části obsahovat texty, které vznikaly v Česku – a přece jejich originály nebyly psány česky. Půjde totiž o číslo věnované romské literatuře.

Vojta Diatka