Michal Kovář

Pusztay, János. Nyelvével hal a nemzet. Az oroszországi finnugor népek jelene és jövője 11 pontban. (Národ umírá spolu se svým jazykem. Současnost a budoucnost ugrofinských národů Ruské federace v jedenácti bodech.)
A Magyarságkutatás könyvtára XXVIII. Budapest: Teleki László Alapítvány, 2006. 317 stran.
 

Jednou za čas vychází shrnutí historického, politického, demografického, kulturního, sociálního a sociálně lingvistického vývoje ohrožených uralských národů. K takovým se samozřejmě neřadí Maďaři, Fini a v posledních dvaceti letech ani Estonci. Zvláštní kapitolu pak tvoří Sámové/Laponci a baltskofinské národy žijící ve Fennoskandii (sem ovšem nepatří Laponci žijící na území Ruska) a Livonci, jejichž jazyk i další prvky národní identity jsou sice ohroženy, avšak severské státy a Lotyšsko, v jejichž rámci ony národy žijí, alespoň ukazují dobrou vůli s tím něco dělat. V posledních dvaceti letech se tedy pozornost badatelů zaměřila spíše na uralské národy v područí Ruska, kde není situace neruských etnik vůbec růžová. Ze souhrnných prací k tomuto tématu lze zmínit alespoň monografii The Finno-Ugric republics and the Russian state (1999) od estonského historika Reina Taagepery a snad nejnověji práci Národ umírá spolu se svým jazykem. Současnost a budoucnost ugrofinských národů Ruské federace v jedenácti bodech (2006) Jánose Pusztayho, zaměřenou méně historiograficky.

János Pusztay je profesorem uralistiky na Západomaďarské univerzitě v Szombathelyi a vyučuje též na Univerzitě Konstantina Filosofa v Nitře. Jeho činnost je po výtce humanistická – nejenže se zabývá akademickým zkoumáním národnostních menšin, ale snaží se jejich stav zlepšit. [1] Tomu mají sloužit jím založené ediční řady (například Minoritates mundi či hEUréka), v nichž vycházejí díla menšinových (uralských) autorů – v originále i překladu – a studie z různých vědních oborů, a také další společenské a kulturní iniciativy, například fórum Collegium Fenno-ugricum. Mezi tyto aktivity spadá i kniha Národ umírá spolu se svým jazykem. Není totiž pouhou analýzou či konstatováním stavu uralských národů v Rusku, nýbrž nabízí i konkrétní kroky k nápravě.

První z jedenácti kapitol (bodů, tezí) s názvem „Folklorizace menšinové otázky: politický/hospodářský systém a jeho plánované přebudování“ se věnuje průběhu politického a ekonomického začleňování uralských národů a jejich území do ruské říše od počátků až po současnost. Zvlášť podrobně se popisuje legislativa spjatá se zřizováním administrativních celků (republik, okruhů, autonomních území a krajů) Sovětského svazu a Ruské federace. Odhalují se dvě tendence: rozdrobení původních celistvých území obývaných neruskými etniky (praxe v SSSR) a spojení celistvých území do větších, nesourodých celků (praxe v RF). Obojí má stejný účel: omezení vlivu národních kultur a jazyků na sféru „folklórní“ a následná rusifikace. Její naplňování je doloženo v kapitole „Na cestě k zániku: demografická situace“. Početně malé uralské národy bez jakéhokoli politického vlivu se převážně zvětšují (například Enců přibylo od roku 1989 19 %, tj. 37 osob), velké se zmenšují (Udmurtů ubylo 11 %, tj. ca 88 tisíc osob).

Třetí kapitola, „Znečišťování etnického životního prostředí: ekologické vlivy“ přináší statistiky těch psychosomatických poruch, jejichž výskyt v uralské populaci lze přičíst na vrub prostředí znečištěného například těžbou nerostných surovin či industrializací. Proměnu krajiny dokládají i úryvky z krásné literatury.

Ve čtvrté kapitole s názvem „Nositel identity, nebo břemeno? – Mateřský jazyk“ se autor zprvu zabývá různými teoriemi vztahu mezi národní identitou a jazykem. Člení je na dvě skupiny: ty, jež jazyku přičítají esenciální roli při utváření národní identity, a ty, jež takovou exkluzivní esencialitu jazyku upírají, přičemž další faktory utváření a udržování identity vidí ve zvycích, mentalitě a jinde. Pusztay se sice přiklání k druhému názoru, avšak v podmínkách Ruské federace chápe ztrátu národního jazyka jako zásadní krok směrem k asimilaci. Vztah mluvčích různých uralských jazyků k mateřštině a též vztah k dominantnímu jazyku, k ruštině, stejně jako použití mateřštiny v různých jazykových doménách a podle různých tematických okruhů se dokládá na komentovaných sociolingvistických statistikách. Ukazuje se, že zmíněná „folklorizace“, vytěsnění uralských jazyků z politického, administrativního, vzdělávacího a obecně kulturního života, pokračuje a prestiž těchto jazyků klesá.

Na to navazuje pátá kapitola s názvem „Národ umírá spolu se svým jazykem: jazyková práva, menšinová lidská práva“, v níž se shrnují jednotlivé deklarace a mezinárodní smlouvy týkající se práva na užívání vlastního jazyka (neomezování jazykových domén, právo na vlastní pravopis – založený třeba v latince a nikoli v azbuce apod.) a vytčení ochrany lidských práv včetně práva na užívání mateřštiny z rámce takzvaných vnitřních záležitostí států. Skutečná pozice jednotlivých uralských jazyků se v této kapitole ukazuje v kontrastu k deklaracím a smlouvám ratifikovaným Ruskou federací, k ústavě Ruské federace a k další ruské legislativě. Je zde popsán vztah administrativy a politiky k jednotlivým menšinovým jazykům a ve všeobecnosti se srovnává s úspěšnými revitalizačními procesy v Evropě, například ve Španělsku v případě baskičtiny a katalánštiny. Z těchto srovnání plyne, že ochrana jazykových práv v Rusku je nedostatečná.

Triádu o jazykové situaci pak uzavírá šestá kapitola, „Opora mateřského jazyka, nebo prostředek rusifikace? – Škola“. Výše uvedeným způsobem se v ní srovnává legislativní základ a skutečný stav. Zatímco ústava garantuje výuku v národních jazycích, ministerské vyhlášky a školské zákony vystupují spíše proti výuce národních jazyků a výuce v nich. Dle toho vypadá i skutečný stav – v nejlepších případech se v menšinových jazycích vyučuje na prvním stupni základních škol a národní jazyky titulárních republik nejsou povinné ani jako předměty.

V sedmé kapitole s názvem „Potěmkinova vesnice – kultura“ je shrnut vývoj kulturního života uralských národů – především uměleckých souborů a divadel, vydávání knih a periodik a elektronických médií. Například počet publikací sice nevypadá zle, ovšem náklady jsou překvapivě nízké – třeba Komijsko-ruský slovník vyšel naposledy v nákladu pouhých dvou tisíc kusů (mluvčích komijštiny jsou přitom statisíce). Předchozí vydání v roce 1961 mělo náklad pětinásobný.

Osmá kapitola, „Na milost většině? – Diaspora“, je věnována demografickým údajům, a to především výsledkům sovětské politiky divide et impera, kvůli níž se velká část uralské populace stala skutečnou národnostní menšinou vně svých titulárních správních celků. To vedlo ke vzniku izolovaných národnostních ostrůvků, umenšení kontaktů mezi národnostmi a bohužel též k úpadku kulturnímu a hospodářskému.

V posledních třech kapitolách s názvy „Oživení z klinické smrti – jazykové plánování“, „Eutanázie, nebo… – podmínky budoucnosti ugrofinských národů“ a „Mezinárodní spoluprací lze uskutečnit národní program“ se probírají možnosti nápravy. Většina prostředků je samozřejmých, známe je již z doby národních obrození střední a východní Evropy: doplnění lexika, například vytvořením adekvátní a použitelné vědecké terminologie tak, aby jazyky mohly skutečně obstát jako univerzální prostředek komunikace; rozvoj školství v národních jazycích na všech úrovních, tj. včetně středních a vysokých škol, na nichž teprve žije věda; narovnání asymetrické dvojjazyčnosti (například v Republice Marij-El mluví téměř všichni Marijci rusky, ale jen málo Rusů marijsky) – každý by se měl učit vedle ruštiny i národní jazyk daného titulárního správního celku (například v Udmurtsku udmurtštinu). Další prostředky jsou analogiemi k západoevropským standardům: legislativní úpravy, respektive naplnění litery ústavy a závazných (tedy těch, k jejichž plnění se Rusko zavázalo) mezinárodních norem, týkajících se práv původních, autochtonních národů. Tyto legislativní a administrativní prostředky samozřejmě samy o sobě nestačí, jsou však, jak se zdá, pro zvrácení dosavadního nihilismu a pocitu bezvýchodnosti uralských národů Ruska podmínkou sine qua non. Pusztay všechny prostředky a možné motivace, jinak z velké části převzaté z prací samotných uralských vědců a aktivistů, detailně rozebírá, a navíc vypracovává poměrně podrobnou školskou reformu, stejně jako reformu administrativní a hospodářskou. Text uzavírá popis možností, jak se mohou uralské národy v rámci Ruské federaci i mimo něj v oblasti kultury a jazyka navzájem podporovat.

Kniha je vlastně obsáhlý a stylově neapelativní rozbor, na nějž by ruská federální vláda musela vynaložit spoustu prostředků. Práce s takovým záběrem navíc obvykle bývají dílem celých komisí. Není však známo, zda kniha došla v ruské politice a administrativě ohlasu. Zdá se být spíš určena akademické obci – je psána maďarsky, jedním z jazyků světové ugrofinistiky, a nikoli rusky. Domněnku, že kniha má sloužit hlavně vědcům a samotným ugrofinským aktivistům, podporuje i zmíněná zdrženlivost stylistická. Důvodem může být zkušenost s ruskými ohlasy na kritiku zvenku: Ruská média často hledají motivy kritických referátů na konferencích a kongresech ve snaze Maďarska a Finska ovládnout Západní Sibiř s bohatými ložisky nerostných surovin. Je těžké žít obklopen nepřáteli…

Poznámky:

1. Zájem maďarských ugrofinistů o příbuzné menšinové jazyky a národy není motivován biologickým nacionalismem; naopak, humánní étos je ugrofinistice vlastní a i v tom odporuje představám například maďarských nacionalistů, kteří hledají jazykové, potažmo etnické (!) příbuzenství od Turků a Arménů přes Sumery až po Korejce. Kdo z českých nacionalistů se koneckonců zabývá problémy jazykově jim příbuzných Romů nebo lužických Srbů… [Zpět]



Zpět na číslo