Rozhovor se Zdeňkem Hrbatou

Co je určujícím znakem bretonské literatury – jazyk, téma, nebo mentalita? Kam až sahají kořeny starobylé bretonské kultury? Co dala Bretaň středověké Evropě? Odpovědi na tyto a další otázky nabízí v rozhovoru Zdeněk Hrbata.
 

Vít Pokorný: Na rozdíl od zbytku Francie se v Bretani dodnes udržel jazyk i etnikum keltského původu. Čím to?

Zdeněk Hrbata: Je to zvláštní situace, že? Z původně velkého keltského národa zbyly jen malé ostrůvky keltských jazyků, které navíc všude v Evropě už po staletí ustupují. V kontinentální Evropě se potomci Keltů udrželi jen v Bretani, zbylá etnika žijí na Britských ostrovech.

Dnešní Bretonci však nepocházejí z kontinentálních Keltů, ale z ostrovního kmene Britonů. Ti zhruba od 4. století vstupovali do římských legií, jako veteráni se pak usazovali především ve vylidněné Armorice (tak se tehdy říkalo Bretani) a své příbuzné podněcovali k emigraci z Británie. Dalším důvodem britonské migrace do Armoriky byla v průběhu 5. až 7. století expanze germánských Sasů do Británie.

VP: Jaké vztahy měli nově příchozí Keltové s ustavujícím se franckým státem?

ZH: Vztahy mezi Bretonci a Franky byly po staletí nepřátelské. Frankové, kmen ovládající většinu území dnešní Francie, si vždy chtěli Bretaň podrobit a již v šestém století tam podnikli mnoho vojenských výprav. V polovině 9. století panují první bretonští vládci (Nominoë, Erispoë), ve stejné době je mezi Bretonci a Franky uzavřena angerská smlouva stanovující hranice Bretaně.

Za raného bretaňského království se pravděpodobně na celém poloostrově mluvilo bretonsky, a to i ve městech. Zvrat způsobily normanské nájezdy v 9. a 10. století, Normané jistou dobu Bretaň i okupovali. Důsledky byly fatální. Bretonsky mluvící světské, vojenské i duchovní elity selhaly, uprchly do Británie a Francie a obyvatelstvo nechaly na pospas skandinávským dobyvatelům. Po normanských nájezdech se bretaňské království zhruba na jedno století ekonomicky i politicky zhroutilo.

Mezníkem je 11. století, v této době přestala být bretonština oficiálním jazykem. Navrátivší se bretonské elity totiž už nemluvily bretonsky, nýbrž francouzsky a latinsky. Tento stav přetrval až do konce samostatnosti Bretaně. Na konci raného středověku se Bretaň také jazykově rozdělila na dvě poloviny. V Dolní Bretani (západní část poloostrova) si bretonština udržela výrazné postavení až do první světové války, zatímco v Horní Bretani (východní část) se místní dorozumívali románskými dialekty a následně francouzsky.

VP: Byla v raném středověku zachována kontinuita bretonské literatury?

ZH: Kontinuitu bretonské literatury nemůžeme nijak doložit, protože klášterní archívy s údajně archaickými literárními památkami Vikingové zničili. O její starobylosti máme pouze nepřímá francouzsko-normanská nebo velšská svědectví. Ale nedochovaná bretonská literatura byla ve středověku zastoupena tzv. bretonskou látkou, jejíž význam je pro západoevropskou literaturu 12. až 14. století mimořádný.

Pojem „bretonská látka“ (francouzsky la matière de Bretagne) označuje soubor legend irského původu, který pronikl nejdříve do Walesu, kde byl soustředěn kolem postavy krále Artuše, později do Anglie a nakonec se dostal přes Bretaňský poloostrov na kontinent. Bretonskou látku vytvářeli a šířili pěvci, bardi a harfeníci, kteří procházeli Velkou i „Malou“ Británií – tj. Bretaní. Ostatně mezi 5. a 10. stoletím si byly „Malá“ i Velká Británie jazykově, kulturně i politicky velmi blízko. Nejužší vazby měla Bretaň na Wales; tehdy mezi nimi vznikla téměř kulturní totožnost, která se projevila jednotnou epickou tradicí.

Na evropskou kulturní scénu se bretonská látka dostala za Jindřicha II. Plantageneta, jenž byl mimo jiné i vládcem Bretaně. Proč? Zaprvé chtěla dynastie Plantagenetů oživením bretonských legend ze 6. a 7. století (spolu s monumentálním dílem Historia regum Britanniae Geoffroye z Monmouthu) legitimizovat svůj titul anglických králů. Zadruhé potřebovala vlastní dynastickou mytologii, jakousi obdobu kapetovských chansons de geste. Bretonská látka se posléze stala hlavním zdrojem inspirace pro veršované romány Chrétiena de Troyes, nejvýznamnějšího epika francouzského středověku.

VP: Takzvanou bretonskou látku tedy zpracovávali hlavně nebretonští literáti… Z jaké doby ale pocházejí nejstarší skutečně bretonská díla?

ZH: Do 14. století se z bretonské literární produkce dochovala jen náboženská latinsky psaná literatura. Jiných textů je žalostně málo, jde například o bretonské glosy v latinských a francouzských textech. Kontinuitu s předchozím vývojem pravděpodobně zachovávala orální tradice.

První souvislé texty v bretonštině jsou datovány do poloviny 14. století, podle některých odborníků dokonce až do 16. století. Za nejstarší významnou památku je považován veršovaný dialog mezi králem Artušem a věštcem Guinclaffem (zřejmě jedna z podob kouzelníka Merlina), který byl sepsán v polovině 15. století.

VP: Obnovila se po normanských výbojích bretonská samostatnost?

ZH: V 11. století vzniklo po velmi složitých bojích bretaňské vévodství. Pak začaly o Bretaň soupeřit Francie a Anglie, tak se země ocitla v kleštích. Od druhé poloviny 15. století byla pro Bretaň situace bezvýchodná. Svůj vliv stále zřetelněji prosazovala Francie a předchozí dynastické sňatky fakticky připravovaly anexi. Osud Bretaně zpečetila smrt vévodkyně Anny Bretaňské. Krátce nato, roku 1532, bretaňské stavy přijaly definitivní spojení Bretaně s Francií. Bretaň se tak stala jednou z mnoha jejích provincií, i když vybavenou jistými privilegii, tato privilegia však francouzští králové neustále porušovali. Vcelku byla Bretaň naprosto periferní oblast, jejíž zaostalost neustále vzrůstala.

VP: Jak se rozvíjela bretonská kultura poté, co došlo ke připojení Bretaně k Francii?

ZH: Starobylost a tradiční práva Bretaně obhajovala poměrně hojná historiografická literatura psaná francouzsky laickými historiky bretaňského původu. Bretonsky psanou literaturu 17. a 18. století zastupují hlavně náboženská a moralistní díla. Ve stejné době zažívá svůj zlatý věk divadlo, zpracovávající především výjevy z bible. Dramatické texty byly překládány do bretonštiny a někdy doplňovány velmi originálními prvky.

VP: Na konci 18. století proběhla Velká francouzská revoluce. Jak zasáhla Bretaň?

ZH: Revoluce se pro Bretaň stala osudným obdobím. V první fázi revoluci vítala hlavně velká bretaňská města, ale krom nich i venkov. Avšak v druhé fázi revoluce, kdy přibývaly nucené odvody do armády a utužoval se centralismus, Bretonci nabyli dojmu, že nové republikánské instituce postupují neméně tyransky než ty předchozí. Poslední kapkou bylo pro Bretonce pronásledování kněží – republikánské úřady totiž nutily duchovní přísahat na tzv. Občanskou ústavu kléru a ti, kdo přísahat odmítli, byli perzekvováni. Obecná nespokojenost rychle přerostla v různá protirevoluční povstání. Nejznámějším z nich je Chouannerie, velká vzpoura katolických a roajalistických venkovanů, řečených šuanů, probíhající v Bretani a ve Vendée.

VP: Proč bylo rozhodujícím momentem zrovna pronásledování kněží?

ZH: Katolictví tvořilo nedílnou součást bretonské kultury i identity. Faráři byli s venkovským obyvatelstvem pevně spjati, často z něj pocházeli, navíc byli spolu s místní aristokracií a inteligencí pilířem dolnobretonského venkovského společenství.

VP: Měla revoluce dopad i na bretonštinu?

ZH: Za republiky začal být důsledně prosazován centralismus, jedno z hesel francouzské revoluce přece zní „Francie je jedna a nedělitelná“. To se projevilo i v jazykové rovině. V tomto směru jsou příznačné projevy poslance Barèra v Konventu mířící proti „barbarským“ a „feudálním“ jazykům na území Francie, což se týkalo na prvním místě bretonštiny. Právě Barèrovy radikální projevy zakládaly revoluční ideu státního monolingvismu. Myšlenka, že Francie musí mluvit jedním jazykem, znamená generální útok proti všem minoritním jazykům v situaci, kdy Francie nebyla vůbec jazykově jednotná. Tady je asi nutné připomenout, že při pohledu zvnějšku převládala i převládá mylná představa Francie jako země s homogenní kulturou, protože Francii pro cizince velmi často metonymicky zastupuje Paříž.

VP: Jak se revoluční události promítly do bretonské kultury?

ZH: Francouzská revoluce se stala součástí novodobých bretonských mýtů, které vstoupily také do literatury. Jako důsledek povstání vznikla představa Bretaně jako patriarchální země, která je věrná církvi, králi, starým svobodám a svému jazyku. Od Chouannerie se datuje i pevné spojení bretonštiny a katolické víry, jež se odrazilo v heslech jako „bretonština a víra jsou bratr a sestra v Bretani“.

VP: Jakou představu měla o Bretani osvícenská Francie?

ZH: V druhé polovině 18. století se prosazuje tendence hledat nejstarší evropské jazyky a s tím se rodí i vlna nekritické keltománie, šíří se chimérické představy o dávných Keltech jako „našich předcích“. Ve Francii se této keltománii vysmíval Voltaire. Keltskou tradici neuznával, oblíbeným terčem jeho ironie byl zabedněný a nevzdělaný bretonský šlechtic.

Z 18. a 19. století také pochází řada cestopisných svědectví, například Cambryho Zpráva o stavu departementu Finistère v roce 1794 a 1795, sepsaná pro Konvent. Jacquesa Cambryho, mimochodem pozdějšího zakladatele Keltské akademie, šokoval strašný stav cest (Bretaň byla zemí prakticky bez komunikací), izolovanost a zaostalost obyvatelstva. Tak Francie, která si dělala nárok být vůdkyní národů, světlem rozumu a civilizace, zjišťovala, že má za dveřmi primitivní, feudálně patriarchální zemi hovořící nesrozumitelným jazykem.

VP: Změnilo se vnímání Bretaně za doby romantismu?

ZH: Od 19. století existuje dvojí literární i kulturně-sociologické pojetí Bretaně. Zaprvé oficiální vize centra, Paříže, navazující na Voltairovu kritiku přibližně v tomto duchu: „Bretaň je rustikální, ubohý konec světa, kde pověrčiví vesničané mluví nesrozumitelnou hatmatilkou a nejsou příliš vzdálení zvířecímu stavu. Proti této roajalistické zemi je třeba bojovat světlem pokroku a republiky.“

Tento postoj byl na druhé straně vyvažován jistým obdivem k archaičnosti Bretaně. Najdeme ho například už v Obrazech Francie historika a spisovatele Julesa Micheleta. Pod vlivem romantismu se Bretaň stala literární módou a brzy jako by se všichni významní francouzští spisovatelé museli seznámit s její exotikou! O Bretani píší Hugo, Balzac, Flaubert…

VP: …protože na počátku 19. století přivedl Bretaň na scénu evropské literatury Chateaubriand.

ZH: Ano. Chateaubriand líčí Bretaň v romantickém duchu jako melancholickou, drsnou, mořem omývanou výspu Evropy, která jako by byla svým životem a pamětí ponořená do hlubin věků. Za Chateaubriandovy pokračovatele lze považovat Honoré de Balzaka (román Šuani), po něm Victora Huga (román Devadesát tři) a také řadu francouzsky píšících literátů s bretaňskými kořeny (Féval, Souvestre). V dílech těchto autorů na jedné straně působí obraz Bretaně věrné roajalistickým tradicím (např. u Févala), na straně druhé (u Balzaka a Huga) je zdůrazňován boj kontrarevoluční Bretaně s revoluční Francií.

VP: Do období romantismu spadají počátky bretonského národního obrození. Se kterými institucemi a osobnostmi je spjato?

ZH: Již roku 1804 byla založena první Keltská akademie, učená keltologická společnost, jejímž cílem bylo zkoumat minulost Francie a především památky „staré galské civilizace“. I když neměla dlouhého trvání, můžeme ji pokládat za jakýsi institucionální začátek bretonského národního obrození.

Úloha předního iniciátora nebo zakladatele novodobé bretonské literatury připadla filologu a sběrateli folkloru vikomtu Hersartovi de La Villemarqué. Jeho největší zásluha spočívá ve vydání sbírky bretonských lidových zpěvů Barzaz-Breiz. Protože první generace bretonofilů působila v duchu romantických idejí, i Barzaz-Breiz byly koncipovány jako výraz básnického ducha země a zároveň jako dokument historických událostí, k nimž došlo v Armorice údajně od dob druidů až po restauraci Bourbonů. Svod, který jeho autor opatřil francouzskými překlady jednotlivých čísel, měl značný úspěch hlavně v Paříži, získal jistou proslulost i v evropských učených kruzích, byly z něj překládány ukázky. Stal se tak nejdůležitějším impulsem pro oživení zájmu o Bretaň.

Další, už vědeckými metodami vybavená generace bretonistů a keltologů vybídla ve druhé polovině 19. století La Villemarquého, aby předložil záznamy, z nichž čerpal, a vysvětlil metodu, kterou při sběru písní použil. La Villemarqué to odmítl a ponořil se do mlčení. Tím vzniklo podezření, jestli sbírka není podvrhem. Pod vlivem Barzaz i polemických výpadů proti nim se nicméně formovala bretonská historiografie, etnografie i regionalistika. A teprve nedávno došlo k pozoruhodnému obratu v názoru na Barzaz-Breiz, které dlouho sdílely osud do jisté míry podobný osudu našich Rukopisů. Nové nálezy ve vikomtově pozůstalosti totiž v zásadě potvrdily pravost zpěvů, i když způsob jejich redakce a vydání odpovídal praxi romantické folkloristiky.

Z La Villemarquého podnětu byla založena Bardská akademie a Mezikeltský kongres. Za druhého císařství se kolem něj soustředilo tzv. Bretonské bratrstvo, skupina literátů, jejichž cílem bylo získat vážnost bretonskému jazyku a prosadit užívání bretonštiny i ve vzdělanějších vrstvách.

VP: La Villemarquého dílo přispělo k obnově bretonské kultury. Kdy přišel její rozmach?

ZH: Jako první takzvaný Emsav (tj. hnutí za rozvoj jazyka a kultury a za všeobecný rozkvět Bretaně) je označováno období před první světovou válkou. Bretonská literární produkce tehdy dosáhla nebývalé šíře i kvality. V té době působili jednak nejvýznamnější bretonští regionalisté (Le Braz, Le Goffic), jednak pozoruhodní básníci, na prvním místě Yann-Ber Kalloc’h (fr. Jean-Pierre Calloc’h).

Za druhého Emsavu, který nastal po roce 1918, sílí v reakci na diskriminaci bretonštiny a zanedbávání Bretaně autonomistické a separatistické tendence. Nové literární hnutí se soustředilo především kolem časopisu Gwalarn, z jehož okruhu vzešli významní spisovatelé a básnici jako Roparz Hemon, Jakez Riou a Maodez Glanndour. Třetí Emsav se datuje zhruba od poloviny 20. století.

VP: Zasáhla do kulturního vývoje druhá světová válka?

ZH: Německá okupace Bretaně měla tragický dopad. Nacisté podněcovali v některých kruzích představu, že Bretaň po vyhrané válce získá samostatnost nebo autonomii, založili rozhlasové vysílání v bretonštině, do Bretaně vyslali své přední keltology, udělovali ceny, a tak se jim podařilo zneužít některé významné bretonské intelektuály (např. R. Hemona).

Po válce byli kolaboranti, pokud předtím neemigrovali nebo nebyli zastřeleni příslušníky odboje, nejčastěji odsouzeni k vězení, ke konfinaci (tj. k nucenému pobytu v centrálních francouzských departementech) a případně i k zákazu výkonu dosavadního povolání. Slova bretoniste či bretonisant se kvůli některým nešťastným případům stala skoro synonymy kolaborace.

Situace se začala měnit po amnestii na začátku 50. let a přibližně od 70. let sílí nová vlna zájmu o Bretaň a bretonštinu.

VP: Mluví současní Bretonci stejným jazykem jako předchozí generace?

ZH: Soudobá obliba bretonštiny souvisí s tím, že lidé žijící v Bretani si uvědomují sounáležitost s regionem a učí se bretonsky, jejich mateřským jazykem však už bývá francouzština. Pilířem původních variant bretonštiny bylo venkovské společenství, oproti tomu dnes se bretonština regeneruje a posiluje v prostředí měst a univerzit, které jí po dlouhá staletí nebylo vlastní. Kromě toho je bretonština historicky vzato dialektální jazyk (žádná z několika reforem pokoušejících se o zavedení jednotné ortografie nebyla přijata všemi literáty), proto někteří odborníci mluví o dnešní bretonštině, která se vyučuje na univerzitách, jako o neobretonštině.

VP: Co vedlo k rozpadu tradičního venkovského společenství?

ZH: Industrializaci od 19. století provázel přesun venkovského obyvatelstva do měst za prací. Masivní exodus Bretonců dokresluje dobový vtip, že nejvíc jich žije v Paříži. To je námětem mnoha knih, protože přistěhovalci z venkova, tedy – nutno podtrhnout – z nejchudších a nejzaostalejších vrstev Bretaně, často skončili špatně. Mnohé Bretonky se v Paříži živily jako služky nebo i prostitutky, mnozí Bretonci šli žebrotou nebo propadli alkoholu.

První světová válka znamenala další otřes či fatální zvrat v osudech tradičního venkova a jazyka. Za Francii v ní padlo na nejtěžších bojištích 150 000 až 300 000 Bretonců (čísla se různí podle bretonských, anebo oficiálních francouzských zdrojů). Od dvacátých let pak stupňovalo tažení proti bretonštině ve školách – bylo zakázáno mluvit bretonsky i o přestávkách, učitelé dokonce odměňovali děti, které udávaly své spolužáky. Dětem byl vštípen názor, a to často i jejich rodiči, že bretonština je jazyk, který jim v životě nebude k ničemu. Faktorů byla řada (ekonomických, socio-kulturních, politických…): Bretonština ustupovala pod tlakem médií, v důsledku povinné vojenské služby, celkové modernizace společnosti. Byla vytlačena do pozice rodinného jazyka.

Po druhé světové válce ztrácela i toto postavení a také své přirozené zázemí, protože se někdejší venkovské společenství definitivně rozpadlo. Koncem sedmdesátých let zemřela poslední rodilá mluvčí, která mluvila pouze bretonsky.

VP: Dostáváme se k otázce, jak definovat bretonskou literaturu. Patří do ní pouze texty psané bretonsky, nebo i některá francouzsky psaná díla?

ZH: Někteří Bretonci jsou nakloněni integrálnímu pojetí kultury, v němž má jazyk přednostní postavení, což znamená, že podle nich tvoří bretonskou literaturu jenom bretonsky psaná díla. Stoupenci této koncepce nepovažují za bretaňskou dokonce ani Horní Bretaň (přibližně okolí měst Rennes a Nantes), kde se mluví francouzsky už od středověku. Jiní autoři po La Villemarquého vzoru překládají svá bretonsky psaná díla do francouzštiny, aby oslovovali širší okruh publika. Tak postupoval i nejvýznamnější současný bretonský spisovatel, Pierre-Jakez Hélias.

Pokud do bretonské literatury budeme řadit i tvorbu hlubinně zahrnující místní tematiku, kolorit nebo mentalitu, potom můžeme mezi bretonskými spisovateli uvádět – přinejmenším kvůli části jejich díla – i takové osobnosti, jako jsou Chateaubriand, Corbière, Renan, Jacob, Saint-Pol-Roux, Guillevic. Psali francouzsky, ale s Bretaní byli tak či onak spjati.

Pro mě je kulturní bilingvismus v Bretani nezvratnou skutečností a jednostranné jazykové vymezení bretonské literatury není možné ani z historicko-teritoriálních důvodů – Horní Bretaň přece vždy tvořila součást Bretaně, přestože nemluvila bretonsky, a Dolní Bretaň je od 19. století pofrancouzšťována. Kromě toho můžeme dodat, že není doložen jediný pouze bretonsky píšící autor. Vzdělané bretonské vrstvy, které nám zanechaly písemné památky, byly zřejmě vždy bilingvní. Ve středověku platil bilingvismus latino-bretonský, v dalších stoletích se prosadil bilingvismus bretonsko-francouzský. Záleželo pouze na tom, jaký jazyk měl v té či oné době větší vliv a významnější statut. V Dolní Bretani měla bretonština převahu až do posledních staletí, dnes však i zde jasně dominuje francouzština.

VP: Jaké vazby má na Bretaň česká kultura?

ZH: Za Francouzské revoluce našel v Praze útočiště Alain Dumoulin, odbojný bretonský kněz, významný intelektuál a filolog. Během svého pražského pobytu napsal různé latinské básně, jako byla Chvála Čech, a vydal zde jednu z prvních bretonských gramatik, napsanou latinsky (1800). To je první doklad novodobých česko-bretonských kulturních styků.

Bouřlivá doba přivedla do Čech i starý bretonský šlechtický rod Rohanů, jenž je svým významem evropský. Po rakousko-českých Rohanech nám zbyl neogotický zámek Sychrov, nesoucí odkazy na bretaňský původ rodu, Rohanský palác a Rohanský ostrov v Praze.

V 19. století se Bretaň stala oblíbeným cílem evropských krajinářů. Do Bretaně mířily i cesty českých malířů, například Jaroslava Čermáka, později Bretaň inspirovala Jana Zrzavého.

O trvajícím zájmu Čechů o Bretaň svědčí dnes přítomnost českých studentů na bretaňských univerzitách. V posledních letech vzniklo několik českých diplomových i bakalářských prací o bretonské identitě, kulturní a jazykové situaci a podobně. Nedávno jsem psal posudek na fundovanou diplomovou práci o procesech současné revitalizace bretonštiny.



Zpět na číslo