Kateřina Součková

Akakpo, Gustave. Habbat Alep.
Z francouzského originálu Habbat Alep přeložili Matylda a Michal Lázňovských.
1. vydání. Praha: Divadelní ústav, 2008. 38 stran.
 

Říká se, že jeden muž vzal svůj palec u nohy a naložil si ho na záda. Udělal se mu hrb. Muž vzal hrb a vydal se na cestu, vzal roční období, vzal čas, vzal zemi. Hledá v zemi svého otce. Ale co hledá? Chce zachránit jazyk.

Otázka identity, tajemství jazyka, hledání. To jsou základní témata prostupující jednoaktovým dramatem Habbat Alep. Současný tožský autor Gustave Akakpo před námi rozehrává kompozičně neobvykle vystavěnou tragikomedii, jejíž převážně monologická forma ale tomuto dílu nic neubírá na dramatičnosti. Přestože k přímému střetu postav skrze dialog dochází jen zřídka, dramatičnost se rozvíjí díky prolínání jednotlivých obrazů a díky vnitřnímu pnutí v monolozích. Akakpo zde totiž s jazykem pracuje pozoruhodným způsobem – pro svůj dramatický tvar volí převážně epickou formu vyprávění. To nám zprostředkovávají hlavní postavy hry, zatímco o ostatních postavách se dozvídáme pouze skrze jejich výpověď. Hlavní postavy (Otec, Dcera, Bratranec, Muž) ale reprodukují proběhlé dialogy tak živě a obšírně, až čtenář dramatu občas zapomíná, kdo je vlastně skutečným mluvčím. Právě s tímto prvkem nejistoty, zda uvedené děje probíhají skutečně, či pouze ve vypravěčově mysli, by si mohli potenciální inscenátoři velmi vyhrát.

Samotný děj Habbat Alepu vychází z velmi aktuálních témat. Bratranec se vrací do země, z níž jeho otec emigroval, aby zde pátral po vymírajícím jazyce mina. Místo něj se ale setkává s předsudky vůči Afričanům a s nepochopením, proč pátrá po čemsi zemřelém a zbytečném, a především s intrikami vlastní rodiny.

Návrat Bratrance představuje totiž pro rodinu jeho strýce jediné schůdné řešení zásadního problému. Svobodná Dcera neplánovaně otěhotněla, a pokud se ji nepodaří včas provdat, hrozí společenský skandál. Bratranec se tak nevědomky stane žádoucím kandidátem na manžela. Hlavní nátlak vyvíjí v zájmu zachování rodinné cti Otec, který násilím nutí svou dceru, aby strávila s bratrancem noc, a tím ho přiměla k sňatku. V pozadí ovšem stojí tlak mnohem zásadnější: konvence a náboženství místní společnosti. Autor tak mimo jiné kritizuje i pokryteckou morálku společnosti, která chce hledět do tváře vnější ctnosti, nedbajíc přitom problémů vnitřních, které tak způsobuje.

K tomu se váže i název dramatu „habbat alep“, což je arabský výraz pro vyrážku či orientální puchýřky. Metaforicky tedy může znamenat nemoc, která se nezadržitelně šíří populací a hyzdí její tvář puchýřky plnými hnisu. Nemocná společnost s nemocnými zákony se marně snaží skrýt svou poďobanou pokožku pod nánosem broskvového pudru.

Nemoc je ve hře výrazným motivem. Dcera v očích své rodiny „ochoří“ těhotenstvím a hnisavá nemoc matky tak vyostří celou situaci, až Dceři nezbývá než se podvolit Otci. Účinná léčba se zde totiž pod diktátem Otce (a potažmo celé společnosti) nepovoluje.

Celé drama, ač v podtextu pracuje s takovými tématy, jako je vina, samota či sebenalézání, je prokládáno parodickými prvky, pohrávajícími si s obrazy nemocí moderní společnosti. Tyto obrazy vnímáme očima Bratrance-cizince, kterému se zdejší svět předvádí v těch nejbizarnějších barvách – od podnikatele, budujícího mezi archeologickými skvosty disneyland, až po hladovějící obyvatelstvo, které si hledá oběd po popelnicích. Mezi nimi se promenuje bezprizorní zlatá mládež s nejnovějším typem mobilu v ruce či vychytralí obchodníci, schopní nechat si zaplatit i za radu, kterou ulicí má člověk odbočit.

Drama se dotýká i podřízeného postavení ženy vůči muži v muslimské společnosti, kterýžto model Akakpo zobrazuje jako značně disfunkční. Je to patrné zvláště na příkladu Otce, který svou nemocnou ženu namísto adekvátního ošetření postřikuje voňavkou od Diora, aby sousedi náhodou neucítili zápach hnisu.

Právě zde se dotýkáme velmi podstatného rysu tohoto dramatu, a tím je jeho grotesknost. Groteskní scény vznikají mísením tragických a komických prvků (jako když například Bratranec považuje Dceřinu těhotenskou nevolnost v taxíku za záchvat smíchu, který ji hrozí zadusit, na což jim pohotový taxikář doporučí gazelí moč) a jejich prolínáním vznikají velmi originální a smutně realistické situace. Scény, jako například ta, ve které celník na letišti Bratrance šikanuje kvůli barvě pleti a z ničeho nic začne v základních frázích mluvit Bratrancovým vytouženým jazykem mina, jsou absurdní, ale zároveň vycházejí ze svébytné logiky celého příběhu. Byrokracie sama tu totiž funguje tak nesmyslně, že je vlastně možné vskutku cokoli. Umocněné groteskno pak ve finále podtrhuje mrazivost celé výpovědi. Postupně totiž pod komicky šklebícím se obrazem začíná prosvítat poměrně drsná realita zdejšího života. Stejná syrovost se rozkládá i pod přehnaně květnatými výrazy (má slova nebudou jako pistácie pro tvé uši), které jsou tak typické pro orientální tradici. Například ve chvíli, kdy otec poručí vlastní dceři „musíš mu otevřít svou zahradu“, nejenže se brutalita příkazu jeho lyrickým podáním nijak neoslabí, ale naopak – surový smysl slov se v kombinaci s jejich krásou stane ještě krutějším. Akakpo si se slovy podobným způsobem hraje po celou dobu.

Ostatně jazyk je pro tuto hru hlavním tématem i neustále přítomným motivem.

Vyprávěním příběhu se hlavní postavy uskutečňují a skrze svůj příběh vstupují do hry – jejich posluchači jsou v tomto případě diváci. Postavy se k nim obracejí přímo, téměř ve stylu orientálního tržiště, kde na nás jednotliví vypravěči valí proudy pohádek. V proudu svého vyprávění se postavy setkávají a zase míjejí, navzájem se zpochybňují a doplňují – přitom jako by jeden druhého ani nevnímali. Nevstupují spolu navzájem do přítomného, živého času. Reprodukují příběhy své i ostatních vedlejších postav, a pokud už mezi nimi výjimečně dojde k přímému dialogu, jedná se o dialog zvláštního významu, dotýkající se uzlových bodů konfliktu (otcovo rozhodnutí o dceřině osudu, sporná identita Bratrance). Motiv mrtvého jazyka se k nám tak obloukem vrací skrze formu – jazyk už není nástrojem komunikace, ale relikvií zetlelých příběhů. Sám Bratranec je spisovatelem – a stejně houževnatě, jako se brání představě, že coby Afričan musí hrát výborně fotbal, se také odmítá stát se ze spisovatele novinářem. K významu novin pak často podotýká: Koupil jsem si noviny, blablabla… Po smyslu života nepátrá v živém jazyce, ale v tom mrtvém.

Proč ale Bratranec vlastně hledá řeč, která tiše a nepozorovaně mizí ze světa? Možná se skrze ni snaží dobrat své ztracené identity či víry, možná obojího. Řeč (alespoň ta artikulovaná) je lidský vynález a do velké míry dělá člověka člověkem, cosi v něm dotváří. Kdo ovládne jazyk, jako by ovládl svět, či alespoň svůj životní příběh. Bratranec, který se stává součástí společnosti plné zaběhnutých klišé (když jsi spisovatel, měl bys být z Paříže, ne z Afriky), rodiny, která tutlá věci pod povrchem a namísto „ne“ vždy říká radši „ano“, a mediálního světa, který ho zaplavuje zbytečnými informacemi, radši mlčí a hledá. Hledá jazyk, který by nebyl pouze vyprázdněným nástrojem, ale poukazoval by k tajemnější a podstatnější skutečnosti.

Jediný další člověk, který také mluví vymírajícím jazykem (ovšem jiným, jazykem binki), je prostitutka – zneuctěná žena, kterou už nikdo nechce a která je vyvržena mimo společnost. Zapomenuté jazyky, zapomenuté příběhy a zapomenutí lidé. I Dcera se svým závěrečným rozhodnutím radši dobrovolně zemřít, než aby Bratranci závazkem sňatku znemožnila hledání, zařadí do světa mizejících lidí. Tak se stává někým, o kom je možné napsat příběh – stane se součástí světa záhad, po nichž Bratranec nepřestává pátrat. Jazyk je nástrojem paměti. Nejde tu ale jen o to, vystavět neživý pomník zemřelým – smyslem je také zachovat v přítomné formě to podstatné. Něco, pro co náš současný moderní jazyk možná už ani nemá slova.

A tak ačkoli hlavní zápletka tohoto dramatu (tragédie zneuctění panny) se na první pohled nezdá být zcela aktuální pro naši kulturu a dobu, ve své metaforické rovině k nám text promlouvá velmi silně. Rozpad jazyka, rozpad identity a neustálé hledání jsou totiž skutečnými tématy moderní společnosti.



Zpět na číslo