Paul Ings
Erben, Karel Jaromír. Kytice: Czech and English Bilingual Edition.
Z českého originálu Kytice (1853) přeložila Susan Reynolds.
1. vydání. [New Romney, Kent]: Jantar Publishing, 2013. 288 stran.
Na počátku bychom si mohli položit otázku, proč se říkávalo, že Kytice se nedá přeložit do angličtiny. Na první pohled jsou patrné rysy textu, které jsou u převodu do anglického jazyka naopak výhodou, ať už to je forma balady, nebo základní rytmus často napodobující tradiční metrum anglických balad, o němž je dokonce známo, že jej Erben kdysi studoval. Fakt, že důraz se v češtině obecně klade na prvním slabiku slova, nelze pokládat za překážku, ale za normální aspekt překládání. Dokonce i verš, který se v češtině skládá ze čtyř stop, se musí skládat, alespoň ve formálním překladu, do čtyřstopého metra v tradiční anglické formě, která má ekvivalentní systém přízvučných a nepřízvučných dob.
Básně jsou psány prostým jazykem, jenž se hodí k pohádkovým motivům a je účinný právě díky svojí jednoduchosti. Autor tím dosahuje maximálního, často až otřesného efektu a do textu se lze rychle a snadno ponořit. Téměř se chce říct, že jde o ideální oblast pro překladatele tradiční poezie.
Ale právě tradice, na niž Erben navazuje, s sebou nese jádro problému, a tím je podtón mnohotvárných prostředků, které Erben absorboval a na jejichž základě mohly vzniknout první kreativní podněty pro Kytici. Samu Erbenovu Kytici je možné vidět jako mnohovrstevnatý text, který zahrnuje hudbu, folklórní tradice, historii, jazyk a různá nářečí – překladatel před sebou vidí obrovskou sedimentární geologickou formaci, jejíž spodní vrstvy mizí v hloubi země. Tyto elementy jsou nedílnou součástí češtiny a jejího koření, lidí, kteří byli zodpovědní za uchování její životní mízy až do doby národního obrození. Teď se tedy ptáme: Může být něco takového vůbec přeneseno do druhého jazyka?
Překladatelka Susan Reynoldsová je kurátorkou českých, slovenských a lužickosrbských sbírek Britské knihovny, dlouhou dobu těmito texty žila a začínala pravděpodobně s prostou touhou, aby vůbec existovaly v anglické podobě. Skutečnost, že Kytice byla donedávna v anglickém jazyce představována tak nedostatečně, musela být v každém případě napravena.
Nečekaný název první básně, The Posy, evokuje období nedávné, ale zároveň minulé, se současnými ozvěnami. Slovo posy je známé a naladí čtenáře do vhodného rozpoložení tak, aby vnímal ozvuky starobylých lidových pohádek a vyvolává pocit hloubky lidské duše. V tomto slově je něco z křehkosti i sladkosti a zní v uších podobně lehce jako česká kytice. Je třeba vzít v úvahu, jak hluboko musí překladatel sáhnout, aby dosáhl potřebného efektu, obzvláště v případě děl mistrů. Na obálce anglického vydání je citován Janáček: Není nad preciznost, jasnost a pravdivost, která je nalezena ve Vodníkovi. Dokázala Susan Reynoldsová držet krok s Erbenem v celé sbírce – ve sbírce, která vznikala tolik let, ve sbírce tak precizní a plné nezbytných detailů?
Pokud se překladatel chce vyrovnat přirozenosti rýmu v jazyce obdařeném tolika možnostmi – přirozenými možnostmi – jako čeština se svými opakujícími se koncovkami a mnohokrát flexibilnějším slovosledem, pak musí neustále činit těžká rozhodnutí.
Susan Reynoldsová v tomto směru balancuje na tenkém ledě – často sahá po starší lyrické syntaxi, zatímco celkově používá současnou angličtinu. Riziko, že v hlavě čtenáře či posluchače nastane střet, je značné. Překlad od samého počátku vyžaduje, abychom tento přístup přijali: A mother died, and in the grave they laid her / Her orphaned children, left behind / Came every morning and a visit paid her. (3) Spojením and a visit paid her Reynoldsová tlačí náš smysl pro přirozenost až na jeho samotnou hranu. Ano, rýmuje se to a rytmus se pěkně drží, ale něco se tady ztrácí. Pokud přicházely děti každé ráno navštívit svou matku, proč tak formálně? Byly to přece děti. Srovnejme to s originálem: I přicházely každičkého rána / a matičku svou hledaly – prostota sama!
Nicméně pokud tuto volbu přijmeme jako pohled do minulosti, a tím i jako pokus vyjádřit smysl minulosti tak, jak to dokáže Erben v originálním díle, pak úvodní překlad splnil svůj cíl.
Tato směs radosti a smutku, nevinnosti a bolesti je úvodem, po němž bezelstně vklouzneme do zbytku sbírky. Reynoldsová tuto skluzavku staví s potřebnou jednoduchostí.
Pak postoupíme k Pokladu. Skoro nepozorovaně nás přepadne to zvláštní napětí vyděšeného šílenství, stejně jako přepadne ubohou duši – nepolevující tlukot postupujícího rytmu a rýmu, který není pouhou ozdobou, nás ovládne a my máme strach, cítíme se ztraceni, když to, co se nám zdálo být známé, nás najednou zradí.
Podložní rytmus balady dobře odpovídá anglickému ekvivalentu, ale je přesto obrovskou výzvou pro překladatele jako básníka – držet a udržet tempo, nevybočit, nikdy neztratit krok se sílícím zděšením.
V třetí strofě se objevují spojení gloomy church a cross stands firm (7) – tyto závažné, těžké popisy nás vedou do čtvrté strofy, kde zažijeme zrychlení tempa a napětí ve chvíli, kdy se objeví matka a dítě, a toto se překladatelce výtečně daří. Anglická báseň opravdu žije – with rapid steps hrdinka opravdu uspíší holding something tight. (7)
Občas se dá vycítit, jak byla Susan Reynoldsová nadšená a unesená originálem, a v takových místech vyniká. Jaký to musel být pocit, takhle tančit s Erbenem!
Jak se však vzdalujeme od úplného začátku a pokračujeme ve čtení, narážíme na drobné kazy.
Například je vidět, jak Reynoldsová jedním úderem vyhraje zápas s rytmem a rýmem, ale prohrává v pokusech vyjádřit základní význam Erbenových slov. Verš a wretched life I have to lead / and so much treasure over there (15–17) ztrácí důležitou část svého smyslu a tím i vypovídající sílu – poklad je přece tady, až v našem vědomí, a podle mě anglický čtenář tuto slabost intuitivně vycítí. V takových detailech žije poezie. Erbenova verze zní: Bídně život chránit musím / a zde tolik těch pokladů! A dále se uvádí Gold and silver, such a lot (17), což vůbec nedokáže vyjádřit rozsah, který vnímá čtenář originálu, a proto je to téměř bez efektu.
Verš From the hall she’s running, flying (19) vypovídá o perfektním smyslu pro tempo, ale poté následuje Now the hall’s behind her lying. Zvyk umísťovat slovesa na konec řádku, pokud to vyhovuje rýmu, může zaskřípat v příkladech, kdy takové umístění nemá jiný cíl a kazí tok přirozené angličtiny. Už se nejedná o chytře používanou syntax. Překlad v tu chvíli zakopne – a pak se zase zvedá…
Na straně 21 krásný jednoduchý jazyk a pohádkové zobrazení obratně vedou čtenáře k dítěti, stojícímu mezi poklady a třpytícími se šperky a zlatem. Susan Reynoldsová to zvládne k dokonalosti. Spěch a šílenství se tu mísí, až je čtenář sám omámen. A spěcháme ke konci první části, kde čteme: All her hopes are trampled low. (27) Proč low? Jsou přece úplně zmařené.
Čtenář je do Kytice vtažen, jako by pil lektvar smíchaný s jedem, který je sladký a snadno sklouzne po jazyku. Chyby, o kterých jsme se zmínili, však tento pocit narušují. Prožijeme s překladatelkou její vzrušení a inspiraci a ta vlna námi jemně, ale zároveň divoce pohazuje, aby se za okamžik všechno zhroutilo, i když jen na chviličku. Čtvrtá část jejího Pokladu opravdu letí až do konce, a přes všechny problémy, které jsme nastínili, je možné považovat celou báseň za triumf.
Ve Svatební košili Reynoldsová dokáže, do jaké míry je „nadanou tanečnicí“. Naprosto suverénně zvládne opakující se změny rytmu, postupně obrůstající ženino váhání do stále větší naléhavosti (ukáže se tu smysl pro hudebnost poezie, který se také úžasně projeví v básni Zlatý kolovrat). A překladatelčiny dovednosti při uplatnění onomatopoie, když plamínek těsně před svým zhasnutím „sputtered“. (55) V takových místech Reynoldsová exceluje. Rytmus, zvuk a hudba.
Na druhou stranu překladatelka často přehlíží dialekt a lidovou řeč. V první strofě Polednice Erben píše: Bodejž jsi jen trochu málo, / ty cikáně, mlčelo! – přičemž Reynoldsová nám nabízí: Can’t you just be quiet an instant? / Hush, you nasty little gypsy-child. (79) Z toho dokážeme odhadnout spíše z jakého anglického regionu a z jaké společenské vrstvy pochází překladatelka, než abychom cítili prostoduchý výbuch venkovanky plný zloby. Překlad často nedokáže vybočit z překladatelčina kultivovaného dialektu.
Také, a to se pravděpodobně jeví jako vážnější problém, se často vyhýbá lidovým citoslovcím, která pokládám za nezbytný prvek všech Erbenových básní. Hola hej! Hoj! Ach! (i poutníkovo všeobsažné Ó! na straně 158). Zde se jedná o určité vyjádření emocionálního zpěvu. Zaznívají tu staré písně. Prostota, jež je základem našeho bytí a naší podstatou. Erben poznal, stejně jako v anglické literatuře Hardy, co je v lidové kultuře i v nás samých věčné, a právě proto je tak snadné se s tím ztotožnit.
V básni Záhořovo lože jsou tyto rozdíly v kvalitě vidět nejvýrazněji. Dlouhé, epicky široké řádky vyhovují anglické verzi. Šedivé mlhy nad lesem plynou. Tady změny v syntaxi nejsou pod tlakem z české strany a nic nemusí mít falešný odstín. V první strofě čteme: Yet he who understands its words are but few. (145) Spojení are but few perfektně klade důraz tam, kam patří. A pak se objeví mladý muž, kterého se lidé ptají: Kam tak pospícháš? Až sem je vše pěkně přeložené.
Ale podívejme se na jazyk: Zůstaň zde u nás, jsmeť dobří lidi, / dobréhoť hosta každý rád vidí. Anglická verze zní: Stay here with us, for good people are we / Everyone’s happy a good guest to see. (145) Kolik lidového se tady ztrácí?
Rovněž verš Some young man bestows a final greeting (149) je příliš formální a získáváme pocit, že překladatelka ztrácí soustředěnost a ostrost vnímání. Ve větě Scarcely in that shape a human could one see (151) je syntax natolik překroucená, že je význam docela potlačen.
V interakci poutníka s lesním mužem nicméně najdeme něco vydařeného. Překladatelka je v kůži obou postav jako doma. Když lesní muž na straně 155 pozoruje poutníka, zazní v jeho hlase skutečný smích, a dialog mezi nimi je nejlepším důvodem, proč anglickou verzi Záhořova lože číst.
Dá se říct, že poslední báseň ve sbírce, Věštkyně, je nejkompletnějším i nejpreciznějším překladem z celé sbírky. The Prophetess (241) v sobě nese celou epickou váhu až do posledního slova. Tato báseň zjevně vyhovuje překladatelčinu stylu – ryzímu, jasnému, kultivovanému anglickému jazyku.
Čtenář, který bude mít to štěstí, že se setká s recenzovaným překladem, v každém případě zažije cosi úžasného a k tomu dostane spolehlivý obraz originálu. Erben však stále čeká na definitivní anglickou verzi, která se tak jako originál bude moci nazývat klasikou a která bude podle Janáčkova kritéria precizní a dotažená do posledního detailu.