Josef Opatrný
Ačkoli Argentina nepatří mezi oblíbené destinace českých turistů, z tuzemských médií se o dění v této zemi dozvídáme jen okrajově a její současnost i minulost jsou pro nás španělskou vesnicí, historie česko-argentinských vztahů je překvapivě dlouhá a zejména v oblasti průmyslu a obchodu také velmi stabilní. A jak dokládá následující esej, v Argentině můžeme narazit i na relativně početnou českou menšinu.
Latinská Amerika jako celek patří k regionům, o něž česká společnost i politické a hospodářské elity tradičně jevily pouze omezený zájem. Přesto zde však leží země, které se tomuto obecnému přístupu vymykaly a stále vymykají. Toto konstatování platí především pro Mexiko, Brazílii a Argentinu, prezentované už na konci devatenáctého století společnostmi, jež nabízely své služby lidem uvažujícím o emigraci. Za první republiky pak Argentina nebyla jen cílem tisíců emigrantů, ale také předním obchodním partnerem významných československých exportérů; přes kardinální změnu v politické orientaci Československa v roce 1945 i po únoru 1948 označovali tvůrci československé zahraniční politiky Argentinu za zemi zvláštní důležitosti.
První kontakty
První Středoevropané se v oblasti, která se později stala Argentinou, objevili už v koloniální době. Jezuité z České provincie Tovaryšstva Ježíšova Martin Dobrizhoffer, Tadeo Enis či Florian Pauke zde evangelizovali Indiány, přičemž Pauke zachytil život ve své vesnici řadou kreseb, dodnes často reprodukovaných jako jedno z mála dobových obrazových svědectví o misiích v koloniální éře. Nejvýznamnějším jezuitou z České provincie v Argentině byl patrně Johann Kraus, architekt, který na počátku 18. století řídil stavbu buenosaireské řádové koleje. O více než půl století později se z Buenos Aires vydal na cestu po kontinentě chřibský rodák Tadeáš Haenke. V Madridu jej vybrali za botanika vědecké expedice Alejandra Malaspiny, a když mu výprava pro zdržení cestou ve Španělsku v Cádizu ujela, sledoval ji přes půl zeměkoule. Nedostihl ji ani v Montevideu, ani v Buenos Aires, odkud zamířil napříč subkontinentem do Chile. Jeho sběry na pampách představovaly první pokus o vědecké mapování flóry této části místokrálovství La Plata. Haenke nakonec dostihl Malaspinu až ve Valparaísu a po tříletém putování podél západního pobřeží Ameriky a po tichomořských ostrovech se trvale usadil v Cochabambě v dnešní Bolívii. Odtud prováděl botanické výzkumy v celém regionu, včetně hraničních oblastí pozdější Argentiny. Dnešní historikové, nejen bolivijští, jej považují za zakladatele moderního přírodovědeckého bádání v této části And.
I v následujících desetiletích se ze Střední Evropy do Argentiny dostávali pouze jednotlivci. Vystěhovalci z Rakouska i německých států mířili totiž ve stále sílícím proudu především do Spojených států, které lákaly přistěhovalce svou politickou stabilitou i možnostmi hospodářského vzestupu; situace se začala měnit až na konci devatenáctého století. V osmdesátých letech se v Buenos Aires podílel mladý stoupenec socialismu Antonín Neugebauer na činnosti skupiny německých imigrantů, kteří ve městě založili první dělnický spolek Vorwärts. Když se ovšem v Argentině nenaplnily Neugebauerovy naděje na lepší ekonomické uplatnění, odjel do Uruguaye a nakonec se přes Brazílii vrátil do Čech. To už bylo v době, kdy se v Argentině prosadilo několik českých vystěhovalců. Petr Vácha se zkušeností z rakouských válečných lodí podstatně přispěl k modernizaci argentinské válečné flotily a svou kariéru končil jako admirál, Rudolf Kraus se podílel na založení mikrobiologického ústavu Malbrán a František Latzina sehrál stejnou úlohu při budování astronomické observatoře.
Počet imigrantů z českých zemí v Argentině v těchto letech není znám, na diskuse o založení nějakého krajanského spolku jich však bylo dost. Psal o tom po letech cestovatel Alberto Vojtěch Frič, jehož první cesta přes Atlantik vedla na začátku dvacátého století právě do Argentiny. Tu navštívil při své druhé americké výpravě v roce 1903 také v této době nejznámější český cestovatel Enrique Stanko Vráz. Po návratu do Prahy informoval veřejnost o svém putování po západní hemisféře včetně Argentiny nejen prostřednictvím novinových článků a přednášek, ale také množstvím fotografií publikovaných v knihách i časopisech. Podobně si počínal také Frič, který se do Argentiny vracel i při svých dalších cestách v letech 1903–1905 a 1906–1908, kdy svůj zájem dělil mezi sběr kaktusů a antropologické výzkumy v Gran Chacu.
Jeden z cílů emigrace
Emigraci do Argentiny začal v této době v Brémách propagovat Ferdinand Missler, agent významné německé rejdařské společnosti Severoněmecký Lloyd. Vydával informační brožury, v nichž velebil Argentinu jako optimální novou vlast pro zemědělce, řemeslníky a tovární dělníky z českých zemí. Srovnával při tom podmínky pro vystěhovalce v Argentině s podmínkami ve Spojených státech a došel k názoru, že ve srovnání s tradičním cílem evropských emigrantů nabízí jihoamerická republika některé výhody, pro něž je lépe emigrovat do Argentiny než do USA. Za jednu z největších považoval pětidenní bezplatný pobyt v imigračním hotelu v Buenos Aires a dopravu na účet argentinských úřadů na místo konečného určení vystěhovalce. Svými přírodními podmínkami se pak Argentina jevila skutečně jako země zaslíbená: Jest to krásná a úrodná země se spořádanými poměry, se zdravým a mírným podnebím, pro české přistěhovalce velice vhodným. Nikdo se nemusí podnebí přizpůsobovati a své zvyky měniti, aby při dobrém zdraví zůstal. Krajiny tamní nejsou hornaté, spíše roviny s úrodnou a lacinou půdou, v které se vše výborně daří; pěstuje se pšenice, ječmen, žito, len, hrách, kukuřice, zemčata, zelenina všeho druhu, vůbec může se vše na tentýž způsob pěstovati, jak se tomu v domovině naučil. Lesů, luk, potoků, řek, čisté pitné vody jest všude hojnost. Žádná země na světě nemá takové rozsáhlé a úrodné krajiny, jež jsou nejlepší pící porostlé, jako má Argentina. Divotvorné tamní klima působí, že dobytek jen výhradně volně na pastvinách se vyživuje, roste a tuční a se rozmnožuje, aniž by třeba měl stáje neb nějaké umělé ochrany, aneb mu bylo třeba podávati jiné píce; dobytek nalezne všude dostatek potravy v tom, co příroda poskytuje. Chov dobytka jest v Argentině nejvýnosnějším zaměstnáním. [1] Argentina ovšem nepředstavovala žádný ráj, jak Missler výslovně podotýkal, pro vystěhovalce, kteří nebyli ochotni tvrdě pracovat.
Počet emigrantů ze střední Evropy v Argentině skutečně rostl, a to jak díky lepší informovanosti, tak díky aktivitám společností nabízejících přepravu přes Atlantik; komunity Němců, Čechů či Rakušanů navíc začaly ovlivňovat některé místní zvyklosti. Středoevropané například preferovali pivo před vínem, a protože obliba piva stoupala i u Argentinců, bylo v zemi zakrátko postaveno hned několik pivovarů. Cervecería Argentina (Argentinský pivovar), Cervecería Nacional (Národní pivovar) a Cervecería Pilsen (Pivovar Plzeň) byly vybaveny zařízením ze střední Evropy (včetně českých zemí) a pivo se vařilo z českého sladu a chmele. Už před první světovou válkou tak někteří čeští exportéři vyváželi významnou část své produkce těchto komodit právě do Argentiny. Do Argentiny mířilo z českých průmyslových podniků také zařízení pro cukrovary, instalované v oblasti Tucumánu. Zástupcem Škodovky zde byl Richard Lehký, který v Argentině nepůsobil jen jako expert v oblasti cukrovarnického průmyslu, ale ve třicátých letech i jako československý generální konzul.
Argentinské úřady v této době neměly zájem jen o odborníky (kromě inženýra Lehkého v Argentině pracovali také geologové a hydrologové), ale také o rolníky. Během oslav stoletého výročí argentinské nezávislosti tak prostřednictvím oficiální delegace vídeňské vlády nabídly 20 000 km2 pozemků v oblasti Patagonie, kde se podle představ příslušného ministerstva mělo usadit několik tisíc zemědělců z Rakouska-Uherska. Vídeň na nabídku odpověděla v roce 1911, kdy do Patagonie vyslala malou průzkumnou expedici, v jejímž čele stál člen české agrární strany Ferdinand Klindera. Ještě před Klinderovým odjezdem z Hamburku putoval skoro půl roku po Uruguayi, Chile a zejména Argentině V. C. Vaníček, který v Rosariu, Bahíi Blance, Córdobě, Tucumánu, Mendoze a Buenos Aires zjišťoval možnosti odbytu pro výrobky českého průmyslu. V knize Republiky řeky La Plata [2] nezmínil jen v Argentině existující cukrovary a pivovary, nýbrž podtrhl tradici českého exportu sladu a chmele a také slibný trh pro sklárny vyvážející luxusní i užitkové sklo a bižuterii a pro textilky, které s vývozem do Argentiny rovněž měly jisté zkušenosti.
Ferdinand Klindera pochopitelně věnoval větší část svého pobytu v Argentině zkoumání podmínek pro kolonizaci Patagonie středoevropskými rolníky, zajímal se však také o místní politickou scénu a zejména o hospodářství, kde zvažoval možnosti odbytu rakousko-uherských produktů. Dospěl při tom k jednoznačnému závěru, že vzhledem k zemědělskému charakteru argentinské ekonomiky nabízí místní trh velké možnosti především průmyslu monarchie, který byl z velké míry soustředěn v českých zemích. Argentinu Klindera považoval za perspektivního obchodního partnera také proto, že zde žili vystěhovalci ze střední Evropy, kteří podle něj měli rakousko-uherské výrobky jistě kupovat, a navíc propagovat mezi sousedy. Na druhé straně ovšem ve své úřední zprávě i v publikaci pro veřejnost Český rolník napříč Argentinou odmítl myšlenku kolonizace Patagonie středoevropskými zemědělci, a to nejen pro odlišné klimatické podmínky této části Argentiny. Klindera sice psal o úrodné argentinské půdě a bohatství jejích subtropických oblastí, končil však důtklivým apelem: (…) nezapomeňte, že v liduprázdných končinách Patagonie, kde byste se snad nejsnadněji mohli usaditi, jest krajina tak pustá a smutná, že zatajil by se vám dech a srdce přestalo tlouci úžasem nad tím, v jaké pustině souzeno vám strávit zbytek svého života! [3]
Diplomatické vztahy a obchodní kontakty
První světová válka kontakty mezi Argentinou a střední Evropou přirozeně omezila. Část emigrantů se však začala politicky angažovat a podporovala vznik nezávislého československého státu. Spolky emigrantů, mezi nimiž samozřejmě nechyběl Sokol, seznamovaly argentinskou veřejnost s Masarykovými plány a vysvětlovaly je útiskem Slovanů ze strany vídeňské vlády, přičemž spolupracovaly s obdobnými organizacemi vystěhovalců polských, chorvatských či slovinských. Samostatné Československo záhy po svém vzniku projevilo zájem o navázání diplomatických a konzulárních vztahů s vládou v Buenos Aires, z politických i ekonomických důvodů, také však kvůli lepším možnostem ochrany zájmů československých emigrantů v Argentině. Těch ve dvacátých letech začalo rychle přibývat. V roce 1921 totiž americký kongres přijal první zákon omezující přistěhovalectví a roku 1923 odhlasoval tzv. kvótový systém, který redukoval počet přistěhovalců do USA; jednotlivci i skupiny československých emigrantů potom začali hledat nové destinace a nacházeli je v Kanadě či v Argentině. Zatímco v polovině dvacátých let žilo v Argentině asi 8 000 přistěhovalců z Československa (následovala Brazílie s 1 500 Čechů a Slováků), do konce desetiletí stoupl jejich počet asi na 30 000, což z Argentiny učinilo největší československou komunitu v celé Latinské Americe.
V Argentině přicházeli Češi do prostředí, které sice nabízelo ekonomické uplatnění, v politické a sociální oblasti však budilo přinejmenším u některých z nich nemalé rozpaky. Annu Kodýtkovou, mladou členku komunistické strany, která byla z Prahy zvyklá na značně volný život v prostředí levicové avantgardy, v Buenos Aires šokovala omezení pro ženskou část populace. V knize Dvacet let v Argentině, publikované po návratu do Československa po druhé světové válce, vzpomínala na nepříznivý dojem z Buenos Aires a na nerovnoprávné postavení žen v argentinské společnosti. Buenos Aires, mám-li být upřímná, se mně vůbec tehdy nelíbilo. Jeho úzké, strašně dlouhé ulice s jednotvárnými domy španělského stylu působily tísnivě. K tomu obyvatelé, muži jako ženy, černě oblečení, dodávali městu smuteční ráz. Já, oděna světlejším šatem, jsem se nápadně od nich lišila a byla předmětem různých poznámek. Kavárny tehdy navštěvovali jen muži. (…) Nemohla jsem zprvu věřit, že zde žena nemůže jít po ulici samotna po deváté hodině nebo jít sama do biografu, na zábavu a podobně. Je to prostě nepřípustné. [4] Jak připouštěli sami propagátoři vystěhovalectví do Argentiny, ani ekonomické uplatnění se neobešlo zcela bez problémů. Informační spis pro vystěhovalce do Jižní Ameriky, hlavně do Argentiny je na jedné straně popisem možností, které země nabízí, obsahuje však i jistá varování: O Chacu se svého času mnoho mluvilo a tolik pěkného se již napsalo, že každý, kdo tyto zprávy četl, myslil, že Chaco je Eldorádem; lidé se tam hrnuli z celého světa. Přišel-li někdo do Argentiny a nemohl nalézt v hlavním městě práci, posílali ho ochotní krajané do Chaca, to že je ta zaslíbená země, kde bavlna roste téměř pod rukama, bez velké námahy, a což teprve ta radost, když se to bílé zlato začne sbírat a odváží se do města na prodej, kde kupující nabízí i 500 pesos za tunu. [5] Autor současně upozorňoval, že život v Chacu je tvrdý a má mnoho stinných stránek. Nakonec však přece jen končil s jistým optimismem: Pustí-li se někdo v Chacu do pěstování bavlny, je dobře, oseje-li s počátku málo půdy, třeba jen 10 ha, potom má mít několik kusů dobytka, aby v čas nouze mohl si jimi vypomoci, ani několik kusů vepřového dobytka není na škodu. Ovšem podotýkám, že pěstování vepřů se nevyplatí. A může-li chakrář úrodu skliditi sám s rodinou, bez pomoci cizích lidí, je jeho život v Chacu přece snesitelným. [6] Mimo Chaco a další zemědělské oblasti nacházeli přistěhovalci z Československa uplatnění v pivovarech – mimo jiné proto, že tu ve funkci sládků a středního technického personálu působili Češi, které do zámoří nalákaly inzeráty v Kvasných listech, odborném pivovarnickém periodiku. Další část československých emigrantů tvořili dělníci a jejich rodiny; ti kvalifikovaní nacházeli uplatnění v ropném průmyslu na jihu země, daleko více jich však pracovalo v mrazírnách a konzervárnách. Jejich komunitě v Berissu se podařilo vybudovat školu, kam pražská vláda posléze začala posílat české učitele.
Situaci v Argentině pozorně sledovali také představitelé československých průmyslových kruhů. Ti po první světové válce hledali náhradu za trh bývalého Rakouska-Uherska, nástupnické země monarchie totiž chránily svůj průmysl celní bariérou. Výrobci zemědělských strojů Bächler z Roudnice či Kovařík & Wichterle z Prostějova mohli navázat na bohatou tradici vývozu a exportovali významnou část svých pluhů, seček a jiných zemědělských strojů do Brazílie a Argentiny. Do téže oblasti mířilo také zařízení pro cukrovary, lihovary a pivovary. Úspěšně si na argentinském trhu počínali vývozci skla a textilu, jehož výrobci dováželi někdy z Argentiny bavlnu. Československý zbrojní průmysl se na rozdíl od jiných zemí Latinské Ameriky v Argentině uplatnil jen minimálně – jedné z největších československých zbrojovek Škodovce zde ve vývozu bránila dohoda s francouzským koncernem Schneider-Creusot, do jehož skupiny Škoda patřila. Na argentinský trh mohli Čechoslováci vyvážet svou civilní produkci, lukrativní dodávky pro armádu si však vyhradili Francouzi. Škodovka považovala argentinský trh za tak důležitý, že zde zřídila v roce 1937 dceřinou firmu Škoda Platense, která vyvíjela činnost až do začátku třetího tisíciletí.
Na druhé straně nacházel československý průmysl v Argentině suroviny: kůže, kožešiny, bavlnu, tříslo i olejnaté plodiny. V menší míře pak českoslovenští importéři nakupovali argentinské masné výrobky, sádlo, ořechy a subtropické plody. Vlastimil Kybal, významný československý diplomat zastupující mezi světovými válkami československou vládu postupně v Itálii, Brazílii, Španělsku a Mexiku, patřil mezi velké stoupence pevných politických a hospodářských styků Prahy s metropolemi hispánského a lusobrazilského světa. V brožurách Po československých stopách v Latinské Americe a Jižní Amerika: Přehled hospodářský, obchodní a politický podtrhoval důležitost ekonomických vztahů s Argentinou a dokládal ji statistickými údaji. V přednášce z ledna 1935, pronesené na ustavující schůzi Československo-latinskoamerické obchodní komory, Kybal Argentinu označil za největší latinskoamerický trh pro československé výrobky a doložil své tvrzení číslem. Do Argentiny směřovalo přibližně 40 % československého exportu do Latinské Ameriky.
Druhá světová válka a poválečný pragmatismus
Československo-argentinské vztahy byly negativně poznamenány událostmi konce třicátých let. Argentina patřila k těm latinskoamerickým státům, v nichž část vládnoucích politických elit vzhlížela k režimům fašistické Itálie a nacistického Německa, a v březnu roku 1939 jednoznačně podpořila rozhodnutí pražské vlády předat vyslanectví okupovaného a rozbitého Československa nacistickým diplomatům. Exilová vláda v Londýně považovala tuto argentinskou politiku za nepřátelskou – stejně jako soustavné odmítání argentinské diplomacie uznat Benešovu londýnskou vládu v době, kdy Argentina udržovala navíc diplomatické vztahy se Slovenským státem. Na druhé straně však během druhé světové války v Argentině našla útočiště i malá skupina českých exulantů, z nichž někteří velmi rychle dosáhli úspěchů v ekonomické sféře. Majitelé sítě prvorepublikových prodejen Teta Deutsch a Steuer v Argentině založili úspěšný podnik Casa Tía. Už v roce 1940 měla ve Vinohradském divadle premiéru opereta proslulého prvorepublikového skladatele Járy Beneše Růže z Argentiny, jejíž ústřední melodie Já mám rád, než jdu spát se stala šlágrem nejen válečných let. Zájmem Werhrmachtu byl zmařen pokus Škodovky vyvážet po roce 1939 do Argentiny zbraně.
Konec války přinesl obnovení diplomatických a ekonomických styků mezi Prahou a Buenos Aires. Na této skutečnosti nic nezměnilo rozdělení světa v době studené války, kdy se Československo a Argentina ocitly na opačné straně dělicí linie, a nakonec ani fakt, že v Argentině našli útočiště někteří emigranti Slovenského státu včetně jeho ministra zahraničních věcí Ferdinanda Ďurčanského. Argentina i nadále patřila k největším latinskoamerickým odbytištím československých průmyslových výrobků. Přes ostře kritické výpady proti komunistickým režimům ve východní Evropě v argentinském tisku a odsudky „protilidové“ politiky argentinských vlád československými úředními místy pokračovala obchodní výměna v poměrně značném rozsahu. Diplomatické a ekonomické kontakty mezi Prahou a Buenos Aires trvaly i v době, kdy v Argentině vládly vojenské junty, a to včetně let 1976–1983, kdy se obětmi vojenského režimu s výrazně protikomunistickou rétorikou staly tisíce argentinských stoupenců levice. Zatímco pak s Pinochetovým Chile přerušila Praha diplomatické vztahy hned potom, co tak učinil Sovětský svaz, v Argentině zůstával jak sovětský, tak československý velvyslanec i poté, co se postup režimu vůči opozici stal v celém světě předmětem kritiky. Důvodem byl evidentně zájem SSSR na dovozu argentinských zemědělských produktů, v případě Československa šlo jak o závislost na sovětské zahraniční politice, tak i o možnosti československého průmyslového exportu na argentinském trhu. Právě s vojenským režimem v Buenos Aires uzavíralo Československo na konci sedmdesátých let a na počátku osmdesátých největší obchody z celé poválečné éry. Do Argentiny dodávalo především elektrárny a další energetická zařízení. Třebaže po roce 1983 objem obchodní výměny poklesl, Argentina i nadále zůstala jedním z největších obchodních partnerů Československa v regionu. Totéž konstatování platí pak pro období po roce 1993. V posledních desetiletích se navíc výrazně rozšířily kontakty kulturní a akademické. Narostla také podpora krajanským organizacím v Argentině, kam Ministerstvo zahraničních věcí znovu posílá učitele pro české vystěhovalce i jejich děti.
Poznámky:
1. Missler, Ferdinand. Spolehlivý rádce pro cestovatele do Ameriky. Brémy, s. a. 37. [Zpět]
2. Vaníček, V. C. Republiky Řeky La Plata. Praha: Nákladem obchodnického spolku Merkur, 1911. [Zpět]
3. Klindera, Ferdinand. Český rolník napříč Argentinou. Praha: Svépomoc, 1912. 552. [Zpět]
4. Kodýtková, Anna. Dvacet let v Argentině. Praha: Práce, 1951. 21. [Zpět]
5. Haloda, Antonín a F. G. Skamenov. Informační spis pro vystěhovalce do Jižní Ameriky. Hlavně do Argentiny. Buenos Aires: Sdružení Slovanů, 1926–1927. 49. [Zpět]
6. Tamtéž. 50. [Zpět]