Rozhovor s Richardem Van Campem

Z angličtiny přeložila Jana Marešová

Richard Van Camp, vypravěč a autor řady románů, povídek a komiksů, mluví o svém manévrování mezi fikcí a realitou, o propojování psané a ústní tvorby a o kráse života mezi dvěma kulturami.
 

Jana Marešová: V rozhovoru z roku 2013 pro Radu humanitních studií Jižní Dakoty mluvíte o své motivaci k psaní a říkáte, že „nikdo nemluví o tom, jaké to je být v dnešní době seveřanem, jaké to je chodit dvěma světy“. Jaké jsou ty dva světy, které zmiňujete? Střetávají se, nebo jsou v harmonii?

Richard Van Camp: Skvělá otázka. Ty dva světy, ve kterých pobývám, jsou v harmonii. Miluju návštěvy na severu, kde se učím o kultuře, jazyku, příbězích, tichu. Zároveň žiju se svou rodinou v Edmontonu, kde je CollectorCon a EdmontonExpo [1], Nerd Culture [2] a tak dále.

JM: Píšete v mnoha žánrech. Je to dáno vaší schopností pobývat ve dvou světech, nebo tím, že se vždy snažíte najít nejvhodnější žánr pro daný příběh?

RVC: Velitelem je vždycky příběh. Když mi nějaký přijde do cesty, mám tu výsadu napsat ho a nabídnout deseti vydavatelům, se kterými spolupracuji. Jestliže ho žádný nepřijme, najdu nového vydavatele.

JM: Jedním z pravidel národa Dené je vyprávět příběhy každý den. Proč je vypravování pro komunity tak důležité?

RVC: Vypravování je lék pro duši. Je to vytváření pouta. Budování rodiny. Bez příběhů jsme jen přízraky.

JM: Co si myslíte o příbězích a sociálních médiích? Jsou užitečnou platformou, kde mohou příběhy vzkvétat, nebo jsou pro živé vypravování hrozbou?

RVC: Já sociální sítě miluju, protože se díky nim můžu naučit „kríjské slovo dne“ nebo „kučínské slovo dne“. Člověk se tam může podívat na tancování, poslechnout si bubnování, milostné písně, pow-wowy [3] a tak dále. Myslím, že jsou skvělým odrazovým můstkem pro všechny, kteří se chtějí podělit o to nejlepší. Mohou být i místem pro duchovní a kulturní obrodu.

JM: Máte rád Star Wars, zombie, sci-fi. Co vás tak fascinuje na různých fiktivních světech?

RVC: Popkultura je pro mě vším, protože dokáže sjednotit planetu mnohem více než organizovaná náboženství. Už víc než deset let odebírám komiks Živí mrtví. Robert Kirkman by si zasloužil Pulitzera, protože si víc jak deset let udržel můj zájem a nikdy mě nezklamal. Deset let! Všichni jsme taky buleli u E.T. – Mimozemšťana, všichni jsme chtěli být tím zběsilým týpkem s nabroušeným bumerangem v Šíleném Maxovi, třináct let jsme sledovali trilogie Pána prstenůHobita. Když jsem četl Ready Player One, bylo mi jasné, že z toho bude film. Věděl jsem, že Světová válka Z bude pecka, když jsem přečetl první kapitolu. Tenhle pátek [4] dostaneme se Scottem Handersenem Eisnerovu cenu za náš grafický román A Blanket of Butterflies (Motýlí přikrývka), který vydalo nakladatelství Portage and Main, a to je pro nás velká událost, protože komiksy sbírám už pětatřicet let. Moje domácí knihovna teď čítá stejnou řádku grafických románů jako klasických knih. Jsem na to hrdý.

JM: Některé vaše povídky jsou inspirovány skutečnými příběhy a opravdovými lidmi. Kde je pro vás hranice mezi fikcí a realitou?

RVC: Ta hranice je velmi tenká, a právě proto se lidé s mými příběhy snad dokážou ztotožnit. Lee Maracle [5] mi dala výbornou radu v roce 1991, když jsem byl jedním z jejích studentů v centru En’owkin [6]. Řekla naší třídě: „Krása fikce spočívá v tom, že můžete změnit konec příběhu. Díky psaní můžete napravit to, co bylo ve vašem životě špatně. Můžete zahojit, co bolí. Můžete se vyléčit.“ Spousta mých příběhů je psána z bolesti. Když něco ublíží mojí rodině nebo komunitě, můžu se k tomu vyjádřit prostřednictvím svých textů a změnit konec příběhu – pokud to jeho duch dovoluje – nebo můžu čtenáře děsit tím, že to nespravím, ale nechám jednoho ze svých gladiátorů, aby tomu čelil – ať už je to Vávra, Baterka, Cuk, Strnad, Sváťa, Medvěd a další.

JM: Myslíte při psaní na čtenáře, nebo se soustředíte na to, abyste napsal dobrý příběh, a nad případným čtenářem nepřemýšlíte?

RVC: Pracuji s mnoha žánry a spolupracuji s mnoha editory a nakladateli, a proto si myslím, že moje příběhy si čtenáře najdou vždycky. Pokud se vám nelíbí moje erotické příběhy, budou se vám třeba líbit moje knížky pro děti. Když se vám nelíbí moje grafické romány, možná se vám zalíbí moje povídky a klasické romány. Vydal jsem dvacet knih, slibuju, že některý z mých příběhů vás zaujme nebo vás zraní.

JM: Vaše povídka Na křídlech této modlitby je velmi naléhavá, vypravěč se obrací přímo ke čtenáři a nabádá ho, aby něco udělal. Dalo by se to vnímat jako postup ústního vyprávění použitý v psaném textu?

RVC: Ano. Jsou učení a příběhy o duších, u kterých se začnete bát o svůj život. Doufám, že Na křídlech této modlitby bude navždy děsit svět. Všichni bychom mohli dělat mnohem víc pro Matku Zemi.

JM: Windigo – příšera, která trpí věčným hladem a žere lidi, je ztělesněním zla, ale také utrpení. Jaká je mezi zlem a utrpením spojitost?

RVC: Windigo požírá také svoje vlastní prsty a rty. Je to hrozné, neustále trpět, nikdy nebýt spokojen s tím, co člověk má. Strádání je původcem zla. Se Star Wars mám jeden velký problém. Proč to sithové dělají? To je jediná věc u Star Wars, se kterou jsem nikdy nebyl spokojený. Proč to dělají? Co za to dostanou? Čeká je na konci výplata? Nikdy jsem na to nedostal odpověď.

JM: Jste nejen spisovatel, ale i vypravěč. Ovlivňuje vypravěčství vaše psaní?

RVC: Určitě ano. Používám ve své próze severský slang a z mých textů je cítit naše severská hrdost. Když něco uslyším a mám starost, že na to svět zapomene, můžete se vsadit, že se to objeví v mých textech. Když zaslechnu nějakou typickou severskou frázi nebo drb, musím to propašovat do příběhu, na kterém zrovna pracuju.

JM: Podle čeho se rozhodujete, jaký příběh budete vyprávět, když vás někam pozvou jako vypravěče?

RVC: Vždycky je třeba správně odhadnout obecenstvo. Zároveň ale platí, že když mám příběh, který chce být vyprávěn, podělím se o něj. Nechci nikoho urazit, vždycky jsem rád, že se můžu v dobrém smyslu podělit o to, co mám.

JM: Slova a příběhy mohou měnit životy, svět. Odkud tato moc slov pochází?

RVC: Ha! Na to, abych dokázal odpovědět na tak těžkou otázku, je moc brzo!

JM: Humor je jedním z typických rysů vašich povídek, včetně těch o bolesti a ztrátě. Je humor nejlepším způsobem, jak se uzdravit?

RVC: Někdy je humor to jediné, co člověku zbývá. Někdy jsou příběhy to jediné, co člověku zbývá. Je pro mě čest, když dokážu, aby se čtenář rozesmál, rozhihňal, začervenal, zasykl strachem a myslel na mé postavy a příběhy ještě léta potom, co odložil moji knížku. Je to kouzlo.

JM: Co byste řekl Karlu Mayovi, kdybyste s ním mohl mluvit?

RVC: Komu že?

Poznámky:

1. Organizace pořádající každoročně v Edmontonu veletrh pro sběratele komiksů. (Pozn. překl.) [Zpět]

2. Web podávající informace o všech akcích pro milovníky komiksů, fantasy a sci-fi. (Pozn. překl.) [Zpět]

3. Slavnost s bubnováním, tancováním a hodováním. (Pozn. překl.) [Zpět]

4. 22. 7. 2016. (Pozn. překl.) [Zpět]

5. Spisovatelka z národa Sališů. (Pozn. překl.) [Zpět]

6. Středisko pro výuku umění podle tradičních učení v Britské Kolumbii. (Pozn. překl.) [Zpět]



Zpět na číslo